Vladislav IV

VI. 2. Věno Cecílie Renaty Habsburské

VI. 2. 1. Jednání o ruku Cecílie Renaty Habsburské a příslib Opolska-Ratibořska

Události se daly do pohybu během léta 1635. Končící příměří Polska se Švédskem vybízelo k aktivitě císařské i španělské diplomaty a nemohlo nechat klidnou ani diplomacii francouzskou. Právě francouzská diplomacie, v intencích průkopnických instrukcí prvního ministra Francie kardinála Richelieua, vytvořila hlavní protiváhu diplomacii habsburské. Styky s Francií prosazovala již královna Bona Sforza, ale Zikmund I. se k takovým pokusům stavěl rezervovaně.³⁵⁴ Epizodickou zůstala také zkušenost s francouzskou diplomacií před a během krátké vlády polského krále Jindřicha I. z Valois. Již v tom období si Francie uvědomovala nevýhody konfliktu Rzeczypospolité se Švédskem, který blokoval rozvoj obchodu na Baltu. Jakmile však i ve Francie upřednostnila válku, začala v mnoha směrech uvažovat podobně jako Španělsko - polská šlechtická republika jí sloužila k vázání pozornosti Švédska, přičemž horečnatě přemýšlela, co by mohla polskému státu a jeho králi nabídnout.³⁵⁵ Protihodnotou francouzští diplomaté nabízeli mediaci sporů se švédským králem a podporu polských nároků ve Švédsku a případně v již zmíněném Slezsku. Narozdíl od habsburské strany nabízeli také finanční subvence. Pro Francii bylo důležité, že Rzeczpospolita měla společné hranice s Osmanskou říší a hrozbu představovala v okamžiku, kdy by významným způsobem podpořila Vladislavovy habsburské příbuzné.

V prostředí polského dvora tak po krátkém přetlačování s anglickými vyslanci v průběhu mírových jednání Polska se Švédskem mezi léty 1629 a 1635 začala volnému vnitropolitickému uskupení jakési „prohabsburské“ strany vznikat konkurence v podobě strany „profrancouzské“. Ta cítila buď sympatie s francouzskými nabídkami podpory územních nároků Rzeczypospolité v případě porážky císaře a finančními možnostmi francouzského království narozdíl od císařova „obchodování s dluhy“, nebo měla potřebu vymezit se proti stoupencům habsburských zájmů. Působení francouzských diplomatů ve složitém politickém klimatu mohlo působit neobratně, přesto však Vladislav IV. v prvních letech vlády popřál Francii sluchu natolik, že se začal zaobírat oběma alternativami.

Francie měla své diplomaty v Polsku již v období před otevřeným vstupem do třicetileté války. Opakované využití stejných vyslanců by se mohlo jevit jako jistá „specializace na východ“, mnozí z nich ale za své kariéry působili na daleko exotičtějších postech. V letech 1625-1629 byl francouzským envoyé voják a příležitostný diplomat Hercule Girard baron Charnacé.³⁵⁶ Již v roce 1626 se stal prostředníkem jednání polského krále se švédským. Bylo to období, kdy se naplno projevila rivalita a preemineční spory mezi ním a vyslancem Thomasem Roe. Charnacého misi a tím první pokus Francie o roli mediátora na severu Evropy však neukončily neshody vyslanců, ale vpád švédského krále Gustava Adolfa do polského Pomoří. Příležitost Charnacému ovšem o tři roky později dala jednání o příměří v Altmarku, kde se velkou měrou podílel na konečné podobě smlouvy o příměří.³⁵⁷

Diplomaté toužící zabránit uzavření mírové smlouvy Rzeczypospolité se Švédskem stíhali v létě 1635 krále Vladislava IV. na cestě přes Gdaňsk, Východní Prusy na Litvu. Francouzský vyslanec Claude de Mesmes hrabě d’Avaux,³⁵⁸ který se roku 1635 objevil při králově letním pobytu v Toruni měl kromě veřejné audience, na níž přednesl formální stížnost na polské žoldnéře plenící francouzské území za císařské zlato, možnost s Vladislavem IV. více jak dvě hodiny soukromě rozmlouvat.³⁵⁹ Přijížděl s úkolem dojednat mír Rzeczypospolité se Švédskem – tentokrát ve Stuhmsdorfu, aby byl polský král postaven před výhody, které mu spojenectví s Francií mohlo přinést. Při mírových jednáních ovšem opět čelil chytré diplomacii anglického vyslance Roea, který na tomto poli obhajoval zejména obchodní zájmy své vlasti. Mírová dohoda se Švédy byla přes snahu Francie uzavřena 15. září 1635 a d’Avaux pokračoval dále podle instrukcí pro případ takového vývoje. Získal další příležitost k jednání s králem, na nějž hodlal zapůsobit požadavkem, aby se ujal role jakéhosi mediátora, který by se uplatnil při mírových jednáních mezi Francií a Habsburky. Co jistě Vladislavovi znělo velmi lákavě byla nabízená subsidie ve výši dvou miliónů livrů nebo jiná forma podpory nároků na území Slezska, v instrukci vyslance formulované jako restituce Slezska, to vše podmíněné ochotou angažovat se ve spojenectví s Francií. Diskuse se týkala i citlivého tématu královských námluv s Alžbětou Falckou, kde se d’Avaux snažil povzbudit Vladislavův zájem prezentací vhodných partnerek z prostředí francouzského dvora mezi nimiž vyzdvihl kvality třiadvacetileté Marie z rodu mantovských vévodů Gonzaga de Nevers, adoptivní dcery francouzské královny Anny.³⁶⁰

Cestu jak přesvědčit Vladislava IV. aby příměří neprodlužoval a přivedl Polsko-litevskou unii do tábora Habsburků, hledala také císařská diplomacie. Co mohl Ferdinand II. v tísnivé situaci, kdy sám potřeboval finance i vojsko, nabídnout? Ideální volbou v málo nadějné situaci se ukázalo vyslání kapucína Valeriána Magnise, jehož předchozí zkušenosti s polským prostředím i pověstná výmluvnost slibovaly naději na úspěch. Magnis byl tedy na jaře roku 1635 narychlo vyslán do Varšavy, aby s Vladislavem IV. jednal v delikátní záležitosti dynastického sňatku s rakouskou arcivévodkyní Cecílií Renatou. Politické okolnosti celé záležitosti postavily Valeriána do role obránce katolické církve na půdě Rzeczypospolité, protože protikandidátkou Cecílii Renatě byla protestantka Alžběta. Dvě ženy v tom okmažiku představovaly dvě cesty, kterými se polský král mohl vydat. S katolickou Habsburkovnou připustit otevřený konflikt se Švédskem a trůn si nárokovat silou, se sestřenicí anglického krále dosáhnout trůnu v protestantském Švédsku dohodou.

Cestující královský dvůr Valeriánovi unikl ve Varšavě a minul se s ním i v Gdaňsku.³⁶¹ Teprve se zpožděním několika týdnů dostihl krále Vladislava IV. na podzim 1635 na Litvě. Předešel vyslance španělské a k volbě habsburského spojenectví přesvědčil polského panovníka prostřednictvím legendárních intimních rozhovorů, jejichž literární zpracování zaznamenané v latinském životopisu³⁶² je spíše než historickou skutečností básnickou licencí v ideologických intencích vznikajícího panegyrika. ³⁶³

K novému otevření kauzy protestantské nevěsty v Polsku došlo 29. listopadu 1635. Jednání se táhla několik dní a Vladislav IV. pobouřený vývojem situace senátorům vyhrožoval, že půjde „per extrema“. O dva dny později přišel list od Clauda de Salles barona Rorté,³⁶⁴ francouzského rezidenta v Hamburku, opět s požadavkem verbovat z polského území do francouzské armády, neoficiálně se také začalo mluvit o třiadvacetileté mantovské kněžně. Její portrét spolu s portrétem Mademoiselle de Bourbon³⁶⁵ obstaral nástupce hraběte d’Avaux, hrabě Charles du Bois de Bretagne d‘Avaugourd³⁶⁶ a do Varšavy jej přivezl rezident Rorté, který zastoupil d‘Avaugourda vázaného jednáním ve Švédsku.³⁶⁷

Španělského vyslance hraběte Solreho cestou do Polska zdržela zastávka v Neapoli, kde se ještě v říjnu 1635 pokoušel uzavřít dohodu s místokrálem hrabětem Monterey ve věci tzv. neapolských částek. Teprve v dubnu 1636 dorazil v doprovodu opata Vasqueze do Vídně, kde ho však zdržela nejen jednání s císařem, ale také zdravotní indispozice.

Situaci na polském dvoře v červenci 1636 bystře zhodnotil a rozebral papežský nuncius Honorius Visconti. Král měl pouze jeden skutečný cíl, kterému podřídil i záležitost sňatku a tím zůstalo znovuzískání švédské koruny. Přitom překážkou královým plánům bylo jeho vlastní problematické postavení v rámci politického systému Polského království a jeho vlastní poddaní, kteří si nepřáli krále s velkými plány. Obavy před vtažením do nové války a ohrožením vzácných svobod polské šlechty vedly k tomu, že Vladislav IV. zůstal odkázán na zahraniční pomoc, do které vložil velké naděje. Podle Viscontiho se král připravil o jejich případnou podporu tím, že své polské pány od podobných jednání držel stranou.³⁶⁸ V otázce švédského trůnu chyboval již Zikmund III., když se poté, co ve Švédsku ztratil trůn, málo staral o podporu svých tamních stoupenců a jak švédský král Karel IX., tak Gustav Adolf II. vydali katu kohokoliv podezřelého z podpory designovaného Zikmunda. A když se jejich vláda v zemi stabilizovala, neměl Vladislav ve Švédsku tak silnou skupinu stoupenců, aby byla schopná zajistit mu trůn. Vyznání krále v tomto případě nehrálo velkou roli, protože jak papežský nuncius zdůraznil, u heretiků hraje víra pouze roli prostředku k dosažení politických cílů(!). Švédsko se již přestalo zmítat ve vlastní krvavé válce a stalo se sebevědomou a neohroženou mocností ověnčenou mnoha vítězstvími, pro níž by bylo pohanou, kdyby měla na trůně příslušníka jednou sesazeného, a tím vážně uraženého rodu. Ani smrt královny Kristiny, ostatně již podle Viscontiho dvakrát falešně ohlášená, ani pád strany kancléře Oxenstjerny, by králi stojícímu na švédských hranicích se zbraní v ruce nezajistily trůn. Švédsko však má loďstvo, armádu uspořádanou po novém způsobu a spojence, kteří je podpoří, ať už v zájmu vyznání či jiném. Král Vladislav IV. ač člověk uvážlivý se přes překážky, které mu stojí v cestě, neostýchal toužit po švédské koruně, protože vysoce postavení lidé neztrácí nikdy naději a počítají s dary, které jim přinese osud. Přitom je zřejmé, že smrt krále Gustava jej cíli nepřiblížila, naopak sám byl toho mínění, že se ocitl ještě dále od svého cíle než předtím. Oba králové by byli možná spíše dosáhli dohody dříve, než se pustili do nejistého válečného dobrodružství – Vladislav IV. mohl upevnit své do budoucna nejisté postavení polského krále zajištěním dědičných statků polské větvi panovnického domu Vasa v Evropě a Gustav Adolf II. by se zbavil nepřítele v bezprostřední blízkosti hranice.³⁶⁹

Takto se Visconti domnívá, že se úspěch králových záměrů bude odvíjet od síly spojence, s nímž se rozhodne prosazovat své plány v polském prostředí. Proto hledá přízeň u krále anglického a dánského. Anglický Karel I. je nejsilnější na moři a Stuartovci měli vždy s rodem Vasa dobré vztahy i Anglie spolu s Francií prostředkovala příměří v Altmarku a i teď se anglická strana podílí na konečném míru mezi těmito dvěma zeměmi. Avšak již po sesazení Zikmunda ze švédského trůnu bylo Zikmundovo poselstvo s žádostí o pomoc králem Jakubem I. odmítnuto s tím, že nemá zájem angažovat se v rodovém sporu. Král Vladislav IV. sám vysoko hodnotí dobré vztahy s nejstarším z králů – s dánským Kristiánem IV.³⁷⁰ Jeho ochotu ke spolupráci s polským králem by však mohla vyvolat pouze chuť způsobit nějaké obtíže svým neoblíbeným sousedům na hranicích. ³⁷¹

Do Polska přijel Solre nečekán, ve Varšavě krále nezastihl, a tak za ním s 24 kočáry a dvěma sty členy urozeného doprovodu pokračoval do Vilniusu, kam dorazil 6. srpna 1636 právě před začátkem slavností translace těla sv. Kazimíra, patrona Litvy, do nové kaple budované Zikmundem III. a Vladislavem IV. Dne 11. srpna měl Solre možnost mluvit s králem při audienci soukromé, veřejná audience se konala teprve 13. srpna 1636.³⁷² Hrabě úspěšně navázal na diplomatickou práci otce Valeriána.³⁷³ Polským Vasům přivezl návrh na úhradu 100 až 150 tisíc skudů z tzv. neapolských částek.³⁷⁴ Vladislavově sestře Anně Kateřině Konstancii měl nabídnout sňatek se španělským infantem, jednomu z Vladislavových nevlastních bratrů arcibiskupský stolec v Toledu a projednat zintenzivnění obchodních styků obou zemí.³⁷⁵ Po odjezdu Solreho další jednání pokračovala pod vedením abbého Vasqueze, který měl vlastní pověření otevřít otázku protitureckého tažení a nakonec prostředkoval dohodu mezi Vídní a Varšavou v polovině března 1637.³⁷⁶

Mezitím se již příležitost jednat o konkrétních podobách sblížení obou rodů naskytla také Jiřímu Ossolińskému během audience u Ferdinanda II. v Linci 18. července 1636 za účelem dohody o podmínkách podpory císařské volby uherského a českého krále Ferdinanda III. na řezenském sjezdu.³⁷⁷ Avšak císařova neochota zavazovat se ke konkrétním bodům dohody zavedla Ossolińského do slepé uličky – dočkal se pouze rozpačitých odkladů této záležitosti na volební sjezd do Řezna. Když však ani řezenské vystoupení Ossolińského, tlumočícího podporu svého krále Habsburkům, nepřineslo více než ústní sliby, zdálo se, že Ossolińského mise skončí neúspěchem. V okamžiku patové situace do níž se Ossoliński dostal při jednání s císařem, se v Řezně 27. října 1636 objevil Valerián Magnis. Dochované písemné pověření kapucína Vladislavem IV. svědčí o tom, že král Magnise stavěl na roveň magnátovi Ossolińskému.³⁷⁸

O dva dny později přednesl Magnis císaři v Řezně výsledek svých jednání. Sdělil ochotu krále k sňatku s arcivévodkyní Cecílií Renatou a také předložil vlastnoruční předběžné podmínky vzájemné smlouvy.³⁷⁹ Z těchto předběžných podmínek vycházely všechny další Vladislavovy požadavky, které vznášel v průběhu následujících jednání. Požadoval formální podporu svých nároků na švédský trůn, úhradu dlužných věn polských královen Anny a Konstancie a 100 tisíc zl. rýnských věna pro Cecílii Renatu.³⁸⁰ Protože podle habsburských rodových řádů společní potomci polského krále a rakouské arcivévodkyně neměli nástupnické právo v habsburském rodu³⁸¹ a nemohli se nadít ani jistoty v podobě dědičného trůnu, očekával polský král, že jim bude postoupeno knížectví Opolsko-Ratibořsko „či nějaké jiné knížectví“ do dědičné držby. Naopak rakouským Habsburkům mohl nabídnout přesně to, co nejvíce potřebovali - další finanční půjčky, souhlas s verbováním na území polského království i možnost přiblížit se opět jagellonskému dědictví.³⁸²

Nezávazná podoba konečné smlouvy byla však ještě obecnější. Smlouva předpokládala užší styky mezi oběma rody, král sliboval nevstupovat do žádných paktů proti Habsburkům. V případě vymření polské vasovské linie měla dědičná práva teoreticky přejít na habsburský dům. Habsburkové se zavazovali podpořit nárok rodu Vasa na švédský trůn, eventuálně na další vágně definovaná území, získaná kupříkladu v případné válce na Turcích – tedy nikoli na území habsburské monarchie. Členy vasovského rodu sliboval císař všemožně podporovat formou „pensionibus, matrimoniis et dignitatibus ecclesiasticis.“³⁸³ Tyto prozatímní podmínky smlouvy podepsané císařem i Ferdinandem III. přivezl do Varšavy Valeriánův bratr František Magnis, majitel moravského panství Strážnice, pro nějž tato příležitost znamenala počátek závratné i problematické kariéry „sluhy dvou pánů.“³⁸⁴ Nový rodinný pakt, jehož podmínky vycházely s předchozích Magnisových podkladů, nese datum 16. března 1637, chybí však jeho oboustranná ratifikace.³⁸⁵

Královská rada ve Varšavě 13. února 1637, po návratu Zawadzského z Francie, přijala s úlevou, že král na Alžbětě Falcké netrvá. Zawadzský přivezl portrét Marie Gonzaga de Nevers a zdálo se, že králi se mladá chráněnkyně francouzského dvora zamlouvá. Strana protihabsbursky zaměřená se sňatku krále s rakouskou arcivévodkyní obávala a poukazovala na: „straszliwe przykłady Węgier i Czech, najwolnieszych, najswobodniejszych niegdyś królestw i innych znakomitych prowincyj przez podobne Austryjakom powinowactwa w dziedziczną zagarnionych.“³⁸⁶ Ovšem podle prohabsbursky smýšlejícího Radziwiłła se většina senátorů vyslovila pro habsburskou kandidátku; o francouzské alternativě se vůbec nezmiňuje. Zdá se, že triumfovala Magnisova politika a tradiční představa o Habsburkovnách, matkách slavných polských králů, nad vágními přísliby francouzského krále.³⁸⁷ Dne 15. února, kdy ve Vídni zemřel Ferdinand II., byly ve Varšavě představeny podmínky smlouvy a o den později celá záležitost svěřena dohledu chelmiňského biskupa Jana Lipského.³⁸⁸ Dne 7. března do Vídně vyrazilo poselstvo v čele s Maxmiliánem Przerębským.³⁸⁹

VI. 2. 2. Nástup Ferdinanda III. a předčasná kapitulace polské diplomacie

Choulostivá otázka spojenectví s polskými Vasovci ležela před novým císařem na zváženou. Požadavky, které Ferdinandův „bonus frater et cognatus“ ³⁹⁰Vladislav IV. kladl, byly již tak dost problematické, mohly ještě narůstat úměrně tomu, v jak nezáviděníhodné situaci se Ferdinand III. v souvislosti se zahraničněpolitickým vývojem ocital.³⁹¹ Ať již šlo novému panovníkovi o prověření politických rozhodnutí jeho otce nebo jeho pozornost odvedly naléhavější problémy v Říši, další kroky muselo učinit až nové polské poselstvo, připravované v březnu k odjezdu do Vídně.

Mandát k jednání o delikátních záležitostech získal ostřílený diplomat Maxmilián Przerębski. Dalším „hráčem“ v politickém dění habsburského dvora zůstal polský rezident na vídeňském dvoře Ital František baron Bibboni. Úkolem Przerębského mise bylo využít příležitosti kondolence k úmrtí císaře Ferdinanda II. k znovuotevření otázky spojenectví zajištěného dynastickým sňatkem.³⁹² Przerębski byl tedy 7. března 1637 králem vyslán do Vídně, aby dohodl podrobnosti rodové smlouvy i podmínek sňatku a završil tak úspěšná jednání.³⁹³

29. března 1637 již byl ve Vídni u dvora přítomen také Ossoliński.³⁹⁴ Přednesení polských požadavků ve věci svatební smlouvy je datováno 11. dubnem 1637.³⁹⁵ Jednotlivé body smlouvy vycházely částečně z předchozích jednání s Ferdinandem II., jak ale vyplývá ze závěrů tajných radů, jejichž vyjádření si císař vyžádal, ne vše bylo možné akceptovat stejně lehce jako před půl rokem. Nevoli také vzbudily Vladislavovy územní nároky, které zcela nepokrytě směřovaly do Slezska, konkrétně na knížectví Těšínsko a Opolsko-Ratibořsko.

Pro hladký průběh vídeňských jednání byla stanovena komise ve složení: nejvyšší hofmistr hrabě Maxmilián z Trautmannsdorfu,³⁹⁶ rakouský kancléř Matias Prickelmayer,³⁹⁷ nejvyšší hofmistr dvora císařovny Marie Anny hrabě František Kryštof Khevenhüller³⁹⁸ a vídeňský biskup Anton Wolfradt.³⁹⁹ Členové komise se 12. dubna vyjádřili proti postoupení některého ze slezských knížectví, přičemž uvedli celou řadu následujících důvodů. Polský král se zatím ukázal jako velmi přelétavý, jak dokládá pokus oženit se se souhlasem anglického krále s falckou dědičkou nebo s mantovskou kněžnou podporovaný králem Francie. Tak jako tak z těchto dvou možných svazků nekyne králi ani v případě vnučky anglického krále, ani od mantovské kněžny, jejíž knížectví Nevers a Rethel mají své zákonné dědice, žádný pozemkový majetek. Požadavky na postoupení knížectví jsou tedy pochopitelné. Vzhledem k velkým finančním potřebám habsburského domu, a také povinnostem vyplývajícím z rodové smlouvy s Vasovci, by mohla být výhodná případná půjčka na takové knížectví, a to i v případě, že by nedošlo k jejímu splacení. Poté, co se „turbulentissimo tempore“ vrátilo do habsburské správy opolsko-ratibořské knížectví, postoupené ovšem Gabrielu Bethlénovi roku 1622 za celé Sedmihradsko,⁴⁰⁰ a ani Valdštejnovo vévodství Frýdlant nemělo dlouhého trvání, má Ferdinand III. jako císař a český král opět všechna práva k těmto krajům. K manželskému svazku mezi Habsburky a polským vládnoucím rodem došlo již nejméně pětkrát, ale pouze jednou vyvstal podobný požadavek.⁴⁰¹ To, co sliboval zemřelý císař, se však snadno mohlo stát pravidlem.

Prickelmayerova zpráva obsahuje podrobnější rozbor a historii celé kauzy.⁴⁰² Připomněl, že Zikmund III. poskytl kdysi Ferdinandovi II. půjčku ve výši 100 tisíc zl. rýnských, za což Ferdinand II. synům krále přislíbil poskytnout „aliquem principatum“. To vše bylo v uplynulých dvou letech slibováno také otcem Valeriánem. V době, kdy měl císař dluh vyrovnat, činila dlužná suma 400 tisíc zl. rýnských spolu s 200 tisíci scudů dluhu španělského krále, což učinilo spolu s částkou za dlužná věna předchozích polských královen z habsburského rodu 1 600 tisíc złp. Polský král mohl prostřednictvím jiných svatebních smluv přijít k daleko vyšším ziskům; anglický král za sňatek s neteří přislíbil navrácení švédského trůnu⁴⁰³ a francouzský král nabídl sto dobře vyzbrojených lodí a mnohé další, pokud Vladislav IV. pojme za manželku mantovskou vévodkyni.⁴⁰⁴ Je důkazem králových úmyslů, že přes nabídnuté sumy upřednostnil vlastní příbuzné, ač mu to mnozí rozmlouvali. Král Vladislav IV. si kvůli volebnímu systému v Království polském není jistý budoucím nástupnictvím svých potomků, a proto bude s manželstvím svolný pouze v případě, že mu bude přislíbeno nějaké knížectví pro arcivévodkyni a její budoucí syny, kteří všichni králi polskými zvoleni být nemohou. Arcivévodkyně, dcera a sestra císařů, by neměla mít horší podmínky, než aktéři předchozích případů - Bethlen, Valdštejn a kurfiřt saský, i když v habsburské rodině nebylo zvykem udělovat arcivévodkyním lénem knížectví a i předchozím nejméně pěti královnám polským z tohoto rodu se dostalo pouze peněžního věna. Císař by mohl být dvojnásob ohleduplný a lépe svou sestru zajistit některým lénem či knížectvím za podmínek, které si sám určí. Polský král přitom poukazuje na to, že i vznešený habsburský dům právě prostřednictvím sňatků přišel k četným teritoriím a své území tak značně zvětšil a navrhuje, aby v případě uskutečnění tohoto sňatku bylo opolsko-ratibořské nebo nějaké jiné knížectví uděleno budoucím potomkům, kteří z něho vzejdou.

Téhož dne, hodinu před polednem, navštívili císařští komisaři svůj polský protějšek, aby si vyjasnili svá stanoviska. Polská strana nedokázala objasnit, proč by měl Vladislav IV. mít nárok na jakési další území, krom opakované připomínky starých dluhů habsburského domu vůči domu Vasa a dohody dojednané se zemřelým císařem Ferdinandem II. prostřednictvím otce Valeriána. Císařští komisaři ovšem připustili, že může dojít k úvahám o svatebním daru ve formě zajištění případné „in casum aliquem mortu“ vdovy s dětmi nějakým statkem, kde by mohla rezidovat.⁴⁰⁵

O týden poději byly vystaveny patřičné žádosti o papežskou dispens a do konce dubna se finanční stránkou předpokládaných svatebních oslav zabývala dvorská komora.⁴⁰⁶ Již 27. dubna putovala informace o tom, že se arcivévodkyně Cecílie Renata přislíbila polskému králi, ke dvorům do Mnichova a Kolína nad Rýnem.⁴⁰⁷

V průběhu května byla záležitost projednána prostřednictvím dvorské komory, což především znamenalo shromáždit podklady pro financování svatebního obřadu, průběh svatebních oslav a vyřešit problém ubytování očekávaného početného doprovodu.⁴⁰⁸ K doprovodu budoucí polské královny se nabídla Klaudie Tyrolská.⁴⁰⁹ Počátkem června Przerębský dojednal praktické podrobnosti s císařovými zmocněnci nejvyšším hofmistrem Trautmannsdorfem a hrabětem z Meggau.⁴¹⁰

23. června 1637 potvrdil Ferdinand III. tajným radům do Vídně, že s polským králem došlo k dohodě. Při té příležitosti upozornil tajné rady, že bude třeba dobře zvážit náklady na ubytování, hostiny a doprovod do Polska tak, aby si to pokladna vůbec mohla dovolit.⁴¹¹

Tajná jednání o vhodných osobách k reprezentaci polského krále proběhla v čase konání valného sněmu 12. června a k dohodě došlo jak v osobě Jana Kazimíra pro zastoupení královského ženicha, tak v osobách jednotlivých komisařů, jimž byly 26. června vystaveny pověřovací dokumenty.⁴¹² 30. června Vladislav IV. císaři odeslal oficiální pozvání na svatební a korunovační slavnost do Varšavy, jejíž termín byl stanoven na 6. září 1637. Součástí formálního pozvání bylo i vyjádření k záležitosti s Alžbětou Falckou. Král vzhledem k tomu, že se dcera Fridricha Falckého rozhodla zůstat věrná odkazu svého otce, odmítl další jednání o sňatku s ní.⁴¹³ Jan Kazimír v doprovodu komisařů Dönhoffa a Lipského se na cestu do Vídně vydal 1. července.⁴¹⁴