Vladislav IV

VIII. 3. Úmrtí Cecílie Renaty a osudy spojenectví s Habsburky.

Po cestě do Baden a mikulovských událostech se pozice královny na polském dvoře začala měnit k horšímu. Fiasko osobního setkání Vladislava IV. s Ferdinandem III. vyvolalo u krále hlubokou deziluzi a promítlo se i do vztahu ke královně, jako prvnímu vyslanci politiky rakouského domu. Veškeré vášně ukrývané po většinu času manželství, vyrazily na povrch a pronikly do prostoru politické komunikace v okamžiku smrti královnina hofmistra Przerębského 17. února 1639.⁵²⁹ Smrt šedesátiletého hofmistra, zkušeného a uvážlivého politika, který měl bezpochyby podíl na dobrém uvedení královny v rámci dvora, dala Cecílii Renatě poznat, že její schopnost ovlivňovat krále i politické frakce u dvora je daleko menší, než se domnívala. Její osobní život zůstal ve vleku bojů mocenských skupin v rámci polského dvora. Kašpara Dönhoffa, který se už před smrtí starého hofmistra o jeho post ucházel v naději, že tak získá dobrý dvorský úřad v blízkosti krále, Cecílie Renata dobře znala od jeho působení v poselstvu do Vídně. Byl pro ni nepřijatelný minimálně z toho důvodu, že na dvoře patřil ke Kazanovského frankci.⁵³⁰ Pod vlivem podkancléře Jiřího Ossolińského královna požadovala, aby se hofmistrem stal velký litevský kancléř Albrecht Radziwiłł, který se však z této pocty hleděl vymluvit.⁵³¹ Roztržku doprovázenou veřejnými citovými výlevy, které jistě nejdou dohromady s představou odtažité, povýšené Habsburkovny, Cecílie Renata prohrála na celé čáře.⁵³² Hofmistrem se stal Kazanovského pretendent Dönhoff a Vladislav IV. se navíc postaral o vykázání královniny oblíbené dvorní dámy Uršuly Marie z Eggu.⁵³³ V období této první roztržky se královna na polském dvoře zřejmě zcela dobře necítila a mohla trpět pocitem osobního selhání. Na celé situaci nesl bezpochyby velký díl viny i král Vladislav, který se nijak neomezoval v dosavadním způsobu života, pokud ten jeho neomezovaly zdravotní potíže – nadále se obklopoval svými oblíbenci a společný čas s královnou trávil obvykle na loveckých výpravách. Kromě společné záliby v lovu měli oba také kladný vztah k hudbě a divadlu. V roce 1640 se Cecílie Renata zmínila v dopise Ferdinandovi III., jak se bavila anglickými komedianty: „Sie freue sich, dass es allen gute gehe, ihrem dicken Bauch gege es auch gut. Man habe englische Komödianten hie am Hof. Aber keiner sei besser, als der Pickelhering. Man müsse viel über ihn lachen.“⁵³⁴

V okamžicích ataků nemoci zanechával král po týdny Cecílii Renatu ve společnosti dvorních dam a své nevlastní sestry Anny Kateřiny, která jí byla jedinou společnicí s podobným sociálním statutem. Ani královna se však netěšila úplnému zdraví, protože ještě v čase dlouhých svatebních oslav 17. října 1637 ulehla na více jak měsíc a podle Radziwiłła se dokonce nacházela v ohrožení života.⁵³⁵

Narození syna Zikmunda Kazimíra 4. dubna 1640 sblížilo královský pár, ovšem královnu po porodu a dalších již dříve se projevujících zdravotních komplikacích, začaly přepadat melancholické nálady. Hovořila o předtuše vlastní smrti a trpěla pocitem osamění. Některé své stoupence, mezi nimi i Albrechta Radziwiłła ztratila vlastním přičiněním,⁵³⁶ další řízením vyšší moci, jako v případě primase polského Jan Lipského, který zemřel na jaře roku 1640. Na podzim roku 1641 dvůr definitivně opustila královnina švagrová Anna Kateřina, když se provdala za Filipa Viléma, knížete neuburského. V lednu 1642 Cecílie Renata předčasně porodila mrtvou dceru a její obavy z následků dalších těhotenství ji dokonce vedly k vážným hovorům s knížetem Ossolińským o zajištění syna po její smrti.⁵³⁷ Předtucha královny se potvrdila při dalším těhotenství, které po dvoudenním martyriu 23. dubna 1644 ukončil porod dalšího mrtvého dítěte; královna sama zemřela 24. dubna 1644 v 9 hodin ráno. ⁵³⁸ Pohřeb bez účasti krále se konal 20. června v krakovské katedrále.⁵³⁹

I když vzájemné kontakty obou panovníků zůstaly na mrtvém bodě a zemřelá královna velkou politickou mocí nedisponovala, přesto kolem sebe soustředila stoupence dobrých vztahů s vídeňským dvorem.⁵⁴⁰ Cecílie Renata zemřela v okamžiku, kdy i Vladislavova politika potřebovala, aby žila. Královou nadějí se stalo napadení Dánska švédskými vojsky, ovšem k jeho velkému zklamání si švédští vojenští velitelé dali dobrý pozor, aby se ani nepřiblížili k polským hranicím a nedali tak sebemenší záminku k rozpoutání konfliktu s Rzeczypospolitou.⁵⁴¹ Král byl roztrpčen nejen vývojem dánské záležitosti, ale i císařovým odmítnutím Vladislavem nabízené role prostředníka po krátké válce mezi císařem a Rákoczim koncem roku 1644.⁵⁴²

IX. Dědictví Vladislava Zikmunda Vasy a idea vasovské rodové državy ve Slezsku.

IX. 1. Vleklá jednání o transfer zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko

Následující události již své dějepisce našly, přesto vidění událostí z jiného úhlu pohledu přineslo také dosti odlišné závěry.⁵⁴³ Opolsku-Ratibořsku byla navíc věnována zvláštní pozornost, protože se stalo útočištěm polského dvora v době Potopu.⁵⁴⁴

Velmi brzy po březnové smrti polské královny se ve Vídni současně s poselstvem ve věci protitureckého tažení objevil královský sekretář Lodovico Fantoni a přednesl císaři Vladislavovy požadavky na vyřešení situace kolem zástavní držby třeboňského panství.⁵⁴⁵ Třeboň, volená s ohledem na zemřelou polskou královnu⁵⁴⁶ – dosažitelná snadno z Vídně, ale vzdálená od polských hranic, měla být nahrazena podle představ polského krále a nikoli dle diktátu císaře. Obecné stížnosti na špatné odvody z panství byly přitom hojně využívanou záminkou.

Fantoni přijel do Vídně s požadavkem, aby císař jako český král na místě zastaveného panství Třeboň udělil slezská knížectví Opolsko-Ratibořsko a Těšínsko Vladislavovi IV. v léno. Ferdinand III. by si tak mohl zajistit ochranu dotyčných území před řáděním švédského vojska, kterému ve vstupu na území polského krále bránila uzavřená mírová smlouva. Podle mínění polského krále bylo třeboňské panství sice v porovnání s požadovaným územím malé, ale nebylo zničené a dobře obhospodařováno(!), na rozdíl od Švédy napadaného slezského území. Vladislav IV. dokonce varoval, že by to mohl být polský stát, kdo začne uplatňovat nárok na slezské území. Pak by jistě bylo lépe podpořit v nárocích polskou královskou rodinu a snad by se i valný sněm dal pohnout k vydání reversu, zřeknutí se práv k Slezsku.⁵⁴⁷

Přes protichůdná tvrzení polského krále peníze z třeboňského důchodu putovaly relativně pravidelně a i pro případ nenadálých událostí stále ve smlouvě existovala povinnost císaře chybějící peníze doplnit z prostředků slezské komory.⁵⁴⁸ Skutečnost, že budoucnost jediného žijícího potomka zemřelé královny a císařova synovce čtyřletého Zikmunda Kazimíra jako voleného krále byla velmi nejistá by byla argumentem v okamžiku, kdy by se král snažil vyjednávání vést jménem svého nezletilého syna. Král tak ovšem zpočátku neučinil, a to na straně císaře zavdalo příčinu k podezření, že se spíše jedná o pokus narušit právní postavení Slezska v rámci zemí Koruny české a zamíchat tak s poměry politických sil ve Slezsku. Silným argumentem byla v tomto případě probíhající válka: území se svrchovaností polského krále si Švédové nedovolí napadnout, na druhou stranu pro císaře bylo podstatné, jak zareagují slezské stavy na požadavek platby stále stejných kontribucí a válečných nákladů ze zmenšeného území.

Tajná rada, jíž byla záležitost předložena, v císaři adresovaném elaborátu⁵⁴⁹ zhodnotila jak právní stav, který by souhlas s královými požadavky nastolil, tak možné politické dopady. Vracet Slezsko panovníkovi země, od které před třemi sty lety odpadlo, a která se stále nesmířila se ztrátou svých práv, není podle mínění tajných radů jistě moudré ani prozíravé. Již nyní Poláci nesmí držet ve Slezsku úřady ani statky a totéž platí pro Slezany na území Polského království, takže by mohlo dojít k dalšímu narušení vztahů na hranici. Nemluvě o tom, že slezským Piastovcům bylo upřeno právo na polský trůn. Král navíc nepožaduje slezská území pro syna, ale zcela nepokrytě pro sebe, a to vše by u polské šlechty vzbudilo spíše odpor. Rozklad situace velmi dobře vystihuje základní postoje habsburské diplomacie k otázce Slezska. Nelze dopustit posouvání hranic zemí Koruny české, a proto trvalá forma držby slezských knížectví nepřipadla v úvahu. Vážné obavy budila už předchozí zástava, takže o udělení v léno právem českého krále nemohla být ani řeč. Zcela mimo diskusi bylo opět, stejně jako v roce 1637, postaveno Těšínsko. Nejen pro strategickou polohu mezi Polským královstvím, Slezskem, Moravou a Uhrami, ale byla zde podstatná komplikace, že stále žila poslední Piastovna, kněžna Alžběta Lukrécie, manželka Gundakera z Lichtenštejna, které soudní spor vedený v záležitosti právního postavení Těšínska po roce 1625 přiřkl právo doživotního užívání knížectví. Navíc byly těšínské výnosy zatíženy dalšími pohledávkami.⁵⁵⁰ Na druhou stranu Opolsko-Ratibořsko bylo oceněno na více jak 1 milion dukátů a jen do roku 1634 odvedlo na válečných dávkách 9 miliónů zl. rýnských.⁵⁵¹ Vydat ho, by mělo za současné situace smysl pouze v případě, že by se král Vladislav IV. rozhodl vstoupit do války po boku císaře. Jako celkově nejschůdnější se jevilo řešení prodat se souhlasem českých stavů třeboňské panství za hotové peníze a těmi pak vyplatit zbývající část dluhu polskému králi. Hotové peníze se však staly kamenem úrazu tohoto řešení.⁵⁵² Na druhou stranu si císař nemohl dovolit ani politickou roztržku s polským králem, natož riskovat válečný konflikt s Rzeczypospolitou.

Na konci srpna 1644 bylo Fantonimu odložení Vladislavových požadavků sděleno českým kancléřem Vilémem Slavatou a říšským vicekancléřem Ferdinandem Zikmundem Kurzem ze Senftenau.⁵⁵³ Ten postoupil další jednání ve Vídni rezidentovi Bibbonimu, předtím však požadoval po Slavatovi, aby o všem byly zpraveny české a slezské stavy.⁵⁵⁴ O reakci polského krále informoval císařský rezident u polského dvora Hubert Walderode z Eckhausen⁵⁵⁵ a svou odpověď císaři zaslal i sám Vladislav IV. Ferdinand III. však pobýval v Linci, kam za ním vyjádření polské strany prostřednictvím Bibboniho dorazilo až koncem prosince 1644.⁵⁵⁶ Polský král rozhořčeně komentoval průtahy, ale zároveň vyjádřil naději, že pokud císař svolá opolsko-ratibořské stavy, bude to králi ku prospěchu, i když jinak považuje odvolávání se na stavy za pokus o politickou kličku, protože v minulosti císař jejich názor na změnu lenního pána nežádal.⁵⁵⁷ Vladislavovu nespokojenost plně pocítil císařův vyslanec Maxmilián z Ditrichštejna.⁵⁵⁸

Impulsem k znovuotevření odložené debaty byla těžká porážka císařské armády v bitvě u Jankova 6. března 1645. V dubnu obdržela dvojice Jan Putz z Adlerthurmu⁵⁵⁹ a Hubert Walderode z Eckhausen své instrukce,⁵⁶⁰ jak diskrétně vyjednat podmínky, za nichž by císař mohl Opolsko-Ratibořsko postoupit. Císař skutečně ustupoval, protože v případě Vladislavovy neoblomnosti měli vyslanci udělení v léno namísto zástavy přislíbit, a to takovým způsobem jako obě Lužice saskému kurfiřtov,i a pokud přistoupí navíc na několik bodů dohody, bude možné léno udělit jako dědičné.⁵⁶¹ Kromě toho, že se potomci Zikmunda III. zřeknou veškerých nároků na důchody z třeboňského panství, polský král měl být z držby Opolska-Ratibořska vyloučen – knížectví bylo v první řadě určeno princi Zikmundovi Kazimírovi, popřípadě dalším členům rodiny, pokud se nestanou polskými králi. Českému králi a jeho nástupcům musí zůstat v knížectví zachováno svrchované právo ius supremum directum a s ním spojené příjmy z hraničních cel, pivního tácu a solního regálu, právo zpětného výkupu knížectví a potvrzení každé změny držitele léna. Vladislav se měl zavázat, že zachová práva a privilegia knížectví a právo na apelaci k pražskému apelačnímu soudu, nebude nařizovat nové platy a dávky, bez svolení českého krále nebude opevňovat, nebude bránit plavbě dřeva po Odře a nepovolá na území knížectví polské vojsko. Tak jak navrhoval sám Vladislav IV., Rzeczpospolita se měla prostřednictvím reversu zříci veškerých nároků na Opolsko-Ratibořsko a stejně tak měla být z dědictví vyloučena švédská rodová větev Vasů. Do plnoletosti měl Cecíliina syna Zikmunda Kazimíra zastoupit král Vladislav. Pokud by byl Zikmund Kazimír zvolen polským králem, knížectví měl postoupit nejbližšímu příbuznému.

Podstatným bodem dohody byly ale nemalé císařovy finanční nároky. Vladislav IV. měl totiž navíc převzít dluhy opolských a kozelských komorních statků, do měsíce od převzetí vyplatit 100 tisíc dukátů a do šesti týdnů zverbovat a vyzbrojit 6 tisíc mužů, z poloviny jízdu a z poloviny pěchotu, kterou bude po dobu jednoho roku nákladem dalších 100 tisíc dukátů platit. Pokud by se vyslancům zdálo, že král nebude schopen splnit finanční podmínky dohody, měla být jednání bez dalšího ukončena a ponechána na dalším rozhodnutí císaře Ferdinanda III. Prioritou se stala vojenská síla.

Putz přijel do Varšavy 24. dubna 1645. O čtyři dny později se konala audience, na níž Vladislav IV. projevil výhrady k nápadu s postavením vojska, neboť měl své vlastní plány na válku s Turky. Poukazoval na neochotu polských Němců vstoupit do vojska Habsburků a nutný souhlas valného sněmu s vojenskou pomocí císaři. Nakonec souhlasil pouze s možností, podle polského výkladu v souladu se smlouvou z roku 1613, verbovat na území Polska pro císařské vojsko. Den poté 30. dubna, se Putz odmítl návrh kancléře Jiřího Ossolińského a sekretáře Fantoniho, že by místo časově náročného verbování vojska vyplatili potřebnou sumu stím, že císař potřebuje vojsko. Na to připomněl příslib vzájemné pomoci, ukotvený v bratislavsko-varšavské smlouvě z roku 1613. Diskuse toho druhu mu musela být příjemnější než přiznání, kolik vlastně činí objem důchodu dosažitelného z Opolska-Ratibořska. Putz, který provedl revizi hospodaření opolského a kozelského komorního statku⁵⁶² musel tušit, že až se polská strana dobere skutečné sumy, celá transakce se jí bude jevit jako daleko méně výhodná.

Formulace zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko z 30. dubna 1645 obsahuje souhlas krále s celkovou zástavní sumou 1 100 tisíc zl. rýnských. 500 tisíc zl. doposud zajištěných zástavou třeboňského panství, měl doplnit půjčkou 100 tisíc dukátů, tedy 300 tisíc zl. rýnských, splatných do konce května 1645 a druhých 100 tisíc dukátů na zverbování vojska ve dvou splátkách do počátku srpna 1645.⁵⁶³ Kancléř Ossoliński mimo to souhlasil s úhradou všech kontribucí opolsko-ratibořského knížectví dlužných císařské pokladně.⁵⁶⁴

Mezitím zřejmě vypluly na povrch jasnější údaje o možných příjmech z takové zástavy, protože 4. května polská strana představila zcela odlišný návrh smlouvy. V ní měla být ukotvena padesátiletá lhůta na výkup a co víc - král požadoval práva a svobody náležející titulu slezského knížete - a navíc i ty ratibořské komorní statky odprodané císařem císařskému komorníkovi Jiřímu hraběti z Oppersdorfu.⁵⁶⁵ Navíc žádal i smluvní klauzuli, která by zajistila práva všem osobám, které nově přijdou do opolsko-ratibořského knížectví během vlády rodu Vasa a jejichž práva budou trvat i po jejím případném ukončení. A podobně jako u zástavy Třeboně - pokud roční příjem z knížectví neobsáhne sumu dosahující 5% úroků, musí být zajištěn jiným způsobem. Nato císařští diplomaté pohrozili odjezdem.⁵⁶⁶ Ve dnech 5. a 6. května přesto proběhla další jednání s králem Vladislavem i čtveřicí královských úředníků, kde král předvedl neschopnost postupovat jednotně se svými vyjednavači. Když 6. května ráno císařští vyslanci nečekaně navštívili Vladislava IV., během krátké audience jim sdělil, že na úlevách z válečných dávek knížectví císaři netrvá, těžko již odpoledne mohli královští úředníci prosadit opak.⁵⁶⁷ Příštího dne odjel král do Młocka a císařští diplomaté jej následovali. Následující dny daly vzniknout finální podobě smlouvy, takže 10. května Vladislav IV. informoval Ferdinanda III. o ukončení jednání.⁵⁶⁸ Konečná smlouva zastavila v padesátileté lhůtě Opolsko-Ratibořsko včetně opolských a kozelských komorních statků za celkovou sumu 1 100 tisíc zl. rýnských, tedy 500 tisíc zl. rýnských za věna polských královen a 600 tisíc zl. rýnských (200 tisíc dukátů) půjčených na hotovosti. Příjemce zástavního práva, Zikmunda Kazimíra, měl zastoupit král Vladislav IV. V platnosti zůstala podmínka inkompatibility s titulem krále polského a švédského. Zástavnímu držiteli smlouva ukládala povinnost skládat slib věrnosti českému králi a vrchnímu slezskému knížeti jako držiteli ius supremum directum a zakazovala dosazovat úředníky, opevňovat, vydržovat vojsko, ukládat nová mýta a cla a zasahovat do platných privilegií a práv knížectví.⁵⁶⁹ Leszczyński se domnívá, že to byla pro polského krále smlouva veskrze nevýhodná. I kdyby půjčil císaři zmíněných 600 tisíc zl. rýnských a požadoval ročně pouze 6% z půjčené sumy, s příjmy z třeboňského panství ve výši 25 tisíc zl. rýnských by byl roční příjem 61 tisíc zl. rýnských. Výnos z opolského a kozelského komorního statku byl však sotva 14 tisíc zl. rýnských ročně, zatímco pouhé příjmy z regálií ponechaných císaři činily okolo 28 tisíc zl. rýnských ročně.⁵⁷⁰ Vyslanci v závěrečné relaci pro změnu upozorňovali hlavně na Vladislavovu neochotu zajistit slibovaný revers Rzeczypospolité na Opolsko-Ratibořsko a žádali o zaslání předloh reversů použitých při zastavování třeboňského panství.

Hejtman Opolska-Ratibořska a prezident slezské komory, hrabě Melichar Ferdinand Gašín, dostal počátkem června 1645 za úkol svolat sněm, komora česká a slezská byly informovány o chystané transakci a komoře slezské bylo uloženo připravit veškeré úřední knihy opolského a kozelského komorního statku, aby mohly být předloženy na chystaném sněmu.⁵⁷¹ Oficiálního oznámení se dočkaly také opolské a ratibořské stavy.⁵⁷² Ke sněmovním jednáním císař nominoval a instruoval Ottu Abrahama Dohna, purkrabího komorních statků Opolska a Kozelska, a Michala Wellyho ze Sallhausen, úředníka slezské komory. Dle instrukce měli komisaři stavům knížectví záležitost vysvětloval jako řešení zoufalé ekonomické situace třeboňského panství zničeného nepřítelem.⁵⁷³ Průzkum situace na panství Třeboň tuto skutečnost popírá, označit panství jako zničené byla jen účelová nadsázka. Ve čtyřicátých letech žádné zvláštní ztráty ani škody neutrpělo a jak důchodní účty třeboňského panství, tak údaje komory, které měl k dipozici Leszczyński, potvrzují, že úhrada splátek probíhala poměrně pravidelně.⁵⁷⁴ Komisaři měli také upozornit na zachování svrchovaných práv v rukou Ferdinanda III. a jeho nástupců jako vrchních slezských knížat a zároveň všech povinností, které pro polského prince vyplývaly z postavení slezského knížete.⁵⁷⁵

Dnem stanoveným k ratifikaci smlouvy ve Varšavě byl 20. červen 1645, místo toho se však stal jen prvním dnem dalšího kola jednání. Příčinou byl nedostatek prostředků na smluvenou sumu v polské královské pokladně.⁵⁷⁶ Teprve po týdnu hry o čas král udělil audienci Putzovi a Walderodemu, na níž je však odkázal na své sekretáře Grottkowského⁵⁷⁷ a Fantoniho a po zbývající červnové dny si císařské vyslance spolu se svými sekretáři přehazoval, aniž by padlo rozhodující slovo, kdy bude odeslána první část slíbené půjčky, splatná dle smlouvy do konce května.⁵⁷⁸ Odeslání 150 tisíc dukátů do Vratislavi bylo ale 4. července podmíněno ochranou konvoje na cestě Slezskem na císařské náklady. O pět dnů později se dvojice císařských vyslanců sešla s trojicí králových úředníků Filipem Huttinim,⁵⁷⁹ Grottkowským a Fantonim nad prohlášením krále, že není ochoten skládat přísahu věrnosti iuramentum fidelitatis vrchnímu slezskému knížeti, tedy císaři, a že dostatečné jsou reversy, které za tím účelem král vydá. Jednání pokračovalo debatou o právech slezských knížat, v níž se za pomoci opisů příslušných dokumentů habsburským vyslancům podařilo polské straně prokázat nesprávnou interpretaci.⁵⁸⁰ V závěru královští úředníci kontrovali obviněním, že komorní panství určená k převodu začala být doslova pleněna živelným kácením lesů, lovením rybníků a odvážením hospodářského vybavení, což smíření obou stran neprospělo. Oproti všem očekáváním došlo 30. července k ratifikaci smlouvy z 10. května 1645 z Młocka a stejné datum nesou i vystavené reversy a další dokumenty, jimiž se všichni členové polské vasovské linie zříkají všech práv k třeboňskému panství v Českém království.⁵⁸¹

Všechny sliby vyplacení dohodnutého obnosu byly plané. Termín předávacího sněmíku v Opolsku-Ratibořsku byl po 6. červenci 1645 změněn ještě třikrát, než byl definitivně stanoven na 24. října 1645, protože na území slezských knížectví mezitím pronikla švédská vojska vedená generálem Wrangelem. Na takový vývoj Ferdinand III. zareagoval návrhem, že si do splacení celé sumy ponechá příjmy z obou komorních panství. Na sněmíku v Opolí se 27. října ukázalo, že zaplaceno bylo doposud 431 tisíc złp, tedy 45 tisíc dukátů.⁵⁸² Bylo tedy dosaženo dohody, že pokud bude v dalších dnech doplacena suma na 50 tisíc dukátů, císař si do doplacení sumy na 150 tisíc dukátů ponechá komorní statek Kozelsko a celková suma bude definitivně splacena do 6. ledna 1646. Dlužná částka z Třeboně ve výši 30 tisíc zl. rýnských měla být z této sumy odečtena, a tak nadobro vyřízena.⁵⁸³

Předání knížectví proběhlo mezi 29. říjnem a 4. listopadem 1645. Přísahy věrnosti byly sestaveny ve formulaci, na které se obě strany dohodly. O den později po mši přísahaly stavy knížectví v čele s vrchním hejtmanem hrabětem Gašínem na čtené císařovo prohlášení a následovala přísaha stavů novému zástavnímu držiteli zastoupenému královskými komisaři. Vladislav IV. se jako zástupce svého syna stal zástavním držitelem opolsko-ratibořského knížectví. Polská šlechta téměř nezasahovala do jednání s císařem, obavy z jeho počínání ale panovaly. Králova snaha opatřit si sídlo mimo území polského státu mohla Rzeczpospolitou stát hodně. Především zatažení do války. Podobné úvahy táhly hlavou i císařským tajným radům a na vídeňském dvoře se s obavami hovořilo o možném požadavku šlechtické republiky na navrácení celého Slezska, nebo alespoň odevzdání zástavy polské koruně.⁵⁸⁴