Vladislav IV

II. Literatura a tištěné prameny

Téma polsko-rakouských vztahů má své místo v odborné historické literatuře Polska i Rakouska. V devadesátých letech 20. století se v Rakousku stalo nosným pro sérii sborníků, jejichž společným jmenovatelem je osobnost Waltera Leitsche, a které se velkou měrou věnují i období 17. století.³ K dějinám vztahů polských a rakouských zemí ve sledovaném období přispěla i česká historická produkce, mapující nepominutelné vztahy českých zemí se severním sousedem v nichž vyniká rozsáhlé dílo Josefa Macůrka, vystavěné na sledování okamžiků sblížení v rámci česko-polských vztahů, jako projevu slovanské vzájemnosti.⁴ Ani v případě těchto dvou historiků se problematika nevztahuje pouze na kontakty na úrovni politických elit, ale na setkávání všeho druhu – při cestách za studiem a obchodem, stejně jako kulturní kontakty prostřednictvím dobové krásné literatury, cestopisů, novin či letáků. Řada českých a polských autorů se k tématu dopracovala prostřednictvím komeniologických studií a široké problematiky dějin Slezska, jehož jednotlivá knížectví se v 17. století pro svou strategickou polohu mezi nově vznikajícími mocenskými centry ocitla nejen v centru zájmu sousedních zemí, ale evropských mocností vůbec.⁵ Důležitou platformou bádání polských a českých historiků se stal Slezský sborník vydávaný od roku 1878 Maticí opavskou a Ślaski kwartalnik historyczny, do roku 1957 nazývaný Sobótka, vycházející péčí společnosti Wrocławskie Towarzystwo Miłośników Historii od roku 1946 do současnosti. Prostřednictvím tohoto periodika a jeho autorů M. Šmerdy, J. Leszczyńského, W. Czaplińského a mnoha dalších, spatřila v druhé polovině 20. století světlo světa řada studií dotýkajících se vztahů Rzeczypospolité a habsburské monarchie.⁶ Podobně od roku 1978 vychází péčí Jagellonské univerzity v Krakově a ve spolupráci s vídeňskou univerzitou příležitostná Studia austro-polonica, orientovaná však spíše na období po roce 1772.⁷

Fenoménem mezi polskými historiky byl zmíněný Władysław Czapliński (1905-1981), který svému jmenovci na polském trůnu, jeho době a zahraničněpolitické situaci Koruny polské v období jeho vlády věnoval několik desítek studií.⁸ I v současnosti má období vlády vasovských králů své historiky: Henryka Wisnera,⁹ převážně na období vlády Zikmunda III. specializovaného Wojciecha Tygielského¹⁰ nebo Urszułu Augustyniak, jejíž zájem o období vlády Vladislava IV. vyplývá z dlouhodobého studia fenoménu litevského magnátského rodu Radziwiłłů.¹¹

Vedle syntéz o dějinách Polska v 17. století¹² našly v polské historiografické produkci své místo studie k zahraničněpolitickým vztahům i dějiny diplomacie na historických územích Polské koruny. Encyklopedii polské diplomacie představuje dvousvazkové dílo Rajnolda Przezdzieckého Diplomatie et protocole à la cour de Pologne, vydané v letech 1934-1937 v Paříži.¹³ Mezi dalšími se problematice věnoval A. Przyboś a R. Żelewski, kteří v roce 1959 vydali studii Dyplomaci w dawnych czasach.¹⁴ Na významným počin pod Wójcikovou redakcí v roce 1966 v podobě sborníku Polska służba dyplomatyczna XVI -XVIII wieku¹⁵ navázala monumentální, nedávno šestým svazkem doplněná Historia dyplomacji polskiej,¹⁶ v níž se obdobím králů Zikmunda III. a Vladislav IV. zabývá H. Wisner.¹⁷

Dějiny habsburské monarchie v raném novověku jsou zastoupené celou řadou titulů.¹⁸ Možná ne zcela je badatel uspokojen v otázkách zahraniční politiky a mezinárodních vztahů podunajské monarchie, protože ty nelze redukovat jen na dějiny válečných střetů v tradičním pojetí politických dějin. Diplomacie jako taková byla soustavnou činností a válečné konflikty byly pouze jedním z řešení, která nabízela. Problémem není ani tak nedostatek zájmu o dané období, jako (snad s výjimkou tématu vestfálského mírového kongresu) přílišná atomizace výsledků bádání v dlouhé řadě drobných článků a dílčích studií.¹⁹ Výsledkem mnohaletého výzkumu rakouských Habsburků je celá řada uznávaných titulů i pro období 17. století, ať již se zabývaly politickými dějinami, či atraktivním tématem habsburského dvora.²⁰ Donedávna se však pozornost poněkud jednostranně upírala na období vlády Ferdinanda II. a Leopolda I. Potomci císaře Ferdinanda II., kteří se stali aktéry následujících stránek, tedy císař Ferdinand III. a polská královna a rakouská arcivévodkyně Cecílie Renata, však přemrštěným zájmem historiků právě netrpí. Před vydáním knihy Lothara Höbelta²¹ k čtyřsetletému výročí narození Ferdinanda III. v roce 2008, zůstával Ferdinand III. jediným raně novověkým císařem, jehož osudy nezlákaly historiky ke zpracování kvalitní moderní monografie.²² Zbývá jen litovat, že stále nevyšla druhá, shodně od roku 2008 inzerovaná monografie z pera Marka Hengerera Kaiser Ferdinand III. (1608-1657). Vom Krieg zum Frieden.

Daleko těžší úkol má před sebou badatel v případě Cecílie Renaty. Rakouská arcivévodkyně žila z hlediska „velkých dějin“ zcela nenápadně plných 26 let v tradiční roli zbožného a tichého ženského vzoru, a ve stínu svých mužských příbuzných. Kromě kusých zmínek o její roli při některé z ceremoniálních příležitostech a seznamu členů jejího miniaturního dvora, se jako věkem nejbližší sourozenec stala předmětem zájmu autorky biografie arcivévody Leopolda Viléma při pátrání po rodinném prostředí jeho dětství.²³ Nevýraznou historickou roli však polská historiografie přisoudila Cecílii Renatě i v roli polské královny. Ať již k tomuto soudu polské historiky v minulosti vedly jakékoliv kulturní či politické důvody, mnoho nových poznatků o životě polské královny nepřinesli. Její život se opět odehrává na pozadí velkých politických dějin.²⁴ Nepoměrně lépe je na tom výzkum dvora Ferdinanda III. jako unikátního sociálního prostoru, jemuž se věnoval ve své tiskem vydané disertační práci právě výše zmíněný Hengerer.²⁵ V současné době jsou také k dispozici dílčí výsledky podrobného výzkumu vídeňského císařského dvora, vedeného Institutem für Geschichte na vídeňské univerzitě.²⁶