Vladislav IV

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Historický ústav


Blanka Čechová
Polsko-habsburské vztahy v době Ferdinanda III. a Vladislava IV.

Dynastická diplomacie a třeboňská zástavní držba
Disertační práce

Vedoucí práce:

Prof. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D.
Brno 2012

Obsah

I. Úvod 1

II. Literatura a tištěné prameny 4

II. 1. Staré tisky 8

II. 2. Edice 10

III. Prameny 11

IV. Vladislav IV.Vasa a politická šachovnice Evropy 1

IV. 1. Dědictví středoevropských trůnů. 1

IV. 1. 1. Habsburská podunajská monarchie v 16. století a Polsko. 1

IV. 1. 2. Cesta k bendínsko-bytomské smlouvě 3

IV. 1. 3. Slezská otázka. 7

IV. 1. 4. Nový polský král Vladislav IV. 11

21

V. Svět diplomacie. 21

V. 1. Diplomacie a zahraniční politika v čase třicetileté války 21

V. 1. 1. Diplomat v 17. století 21

V. 1. 2. „Minuit praesentia famam“ 25

V. 1. 3. Ius foederis 26

V. 1. 4. Terminologie 29

V. 2. „Polak i czudzozemecz.“ Polská diplomacie v první polovině 17. století. 31

V. 3. Diplomatický aparát rakouských Habsburků a „polské mise“ 52

V. 4. Polský vyslanec míří k císařskému dvoru 57

V. 5. Zkušenost východu. Cizí vyslanec na území polského státu 60

VI. Zahraniční politika a manželské lože. Sňatková politika v pokusné laboratoři evropské diplomacie 67

VI. 1. Partie pro Vladislava IV. 67

VI. 2. Věno Cecílie Renaty Habsburské 72

VI. 2. 1. Jednání o ruku Cecílie Renaty Habsburské a příslib Opolska-Ratibořska 72

VI. 2. 2. Nástup Ferdinanda III. a předčasná kapitulace polské diplomacie 82

VII. Svatební ceremonie. 87

VII. 1. Demonstrace spojenectví i rozpačitý podnik. 87

VII. 1. 1. Vídeňská jednání 87

VII. 1. 2. Doprovod a výbava 91

VII. 1. 3. Vídeňský sňatek per procuram 95

VII. 1. 4. Cesta arcivévodkyně do Polska a varšavské svatební ceremonie 97

VII. 1. 5. „Velké dějiny“ zasahují jihočeskou Třeboň. Převzetí zástavy. 101

VIII. Dotýkání kultur. Rakouští Habsburkové a polští Vasovci. 103

VIII. 1. Cecílie Renata v životní roli královny polské 103

VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem 105

VIII. 3. Úmrtí Cecílie Renaty a osudy spojenectví s Habsburky. 113

IX. Dědictví Vladislava Zikmunda Vasy a idea vasovské rodové državy ve Slezsku. 116

IX. 1. Vleklá jednání o transfer zástavní smlouvy na Opolsko-Ratibořsko 116

IX. 2. Opolsko-Ratibořsko v rukou polského krále 127

IX. 3. Ekonomická situace zastavených statků v Opolsku-Ratibořsku 135

IX. 4. Nečekaný zvrat. Smrt Zikmunda Kazimíra Vasy. 136

X. Zástava 139

X. 1. Právní podoby zástavy v minulosti 139

X. 2. Šance na budoucí alodizaci 144

X. 3. Právo zástavní versus lenní – dvě cesty se stejným cílem 146

X. 4. „Conditiones pignori et hypotheca Dominii Wittingau“ 151

X. 4. 1. Vojenská ochrana 151

X. 4. 2. Nejasnosti kolem třeboňské zástavy 154

XI. Mikrosvět zastaveného panství. 157

XI. 1. Realita ve vleku „slavné minulosti“. 157

XI. 1. 1. Geneze správní jednotky, hospodářské struktury a válečná realita 157

XI. 2. Kariéry úředníků. 166

XI. 2. 1. Prestiž úřadu a nové funkce spojené se zástavou. 166

XI. 2. 2. Gubernátor Jan z Eckersdorfu 171

XI. 2. 3. Gegenhandler Lorenc Perger z Rozenwertu 191

XI. 2. 4. Purkrabí a věrný katolík Vít Dekara z Rozenetu 197

XI. 2. 5. Důchodní písař Pavel Zachariáš Mecer 202

XI. 3. Správa panství ve spleti sociálních vazeb. 206

XI. 3. 1. Dělba lokální správní a ekonomické moci a vzájemná komunikace 206

XI. 4. Rekonstrukce pokročilé hospodářské struktury předbělohorského panství. 212

XI. 4. 1. Reálný stav hospodářství a manipulace s čísly. Transfer peněz. 212

XII. Závěr 226

Seznam zkratek 235

Prameny a literatura 237

Archivní prameny 237

Vydané prameny 247

Edice 247

Staré tisky 248

Literatura 250

Příloha 1 272

Příloha 2 278

Příloha 3 283

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně, za použití uvedených pramenů a literatury.

................................................................................................

Poděkování:

Mé poděkování patří rodičům za všestrannou podporu a manželovi za nehynoucí trpělivost.

I. Úvod

Sňatková aliance mezi polským a titulárním švédským králem Vladislavem IV. Vasou a sestrou císaře Ferdinanda III. arcivévodkyní Cecílií Renatou Habsburskou v roce 1637, spojená se zástavou jihočeského panství Třeboň 1638-1645, vyústila v transakci, o níž je daleko větší povědomí – zástavu slezských knížectví Opolska a Ratibořska v letech 1645-1666. Z dnešního pohledu se možná sedmiletý majetkoprávní vztah mezi polským králem a císařem Ferdinandem III. v podobě zástavy od Varšavy téměř osm set kilometrů vzdálené Třeboně, nejcennější části rožmberského dědictví a švamberského konfiskátu, může zdát zcela marginálním. Byl to ostatně ojedinělý výsledek letitých politických jednání o spojenectví obou suverénů, jejich rodů a zemí, jimž vládli, navíc stejně pomíjivý jako uzavřené sedmileté manželství. Podstatný zde však není výsledek, ale celkové okolnosti transakce v epoše, o jejíž vymezení se ve středoevropském prostoru postarala třicetiletá válka. Jestliže však pro země pod vládou rakouské větve habsburského rodu byly historickými mezníky válečná léta 1618 až 1648, období přerodu společnosti, jemuž „válečná fúrie“ připravila prostředí nestandardní a proměnlivé, pak země Polské koruny zažívaly období relativního klidu, v němž byl čas na zrání hluboké sociální, politické a v neposlední řadě i ekonomické krize, která vyrazila na povrch v plné síle teprve roku 1648. Nejen válčící velmoci, ale celá Evropa se nacházely v procesu budování evropského politického systému, který pochopitelně nevznikl ze dne na den při mírových jednáních v Münsteru a Osnabrücku. To při pompézních výstupech i běžných jednáních diplomatických zástupců na evropských dvorech se vytvářely mechanismy, stojící za vznikem mezinárodního práva a standardizovaného diplomatického systému, a dva partneři i soupeři, Polsko-litevská unie a habsburská monarchie, v tomto ohledu rozhodně nestáli stranou. Linie vztahů polské Rzeczypospolité s podunajskou habsburskou monarchií, potažmo Říší, je v tomto systému samozřejmě jen jednou z mnoha, kterou lze v rozehrané politické partii sledovat.

Období přetváření mocenského systému v Evropě s sebou přináší více či méně podstatné změny, které se mohou promítat do nejrůznějších oblastí života společnosti. Do vztahů panovnických dvorů obou zemí se v konkrétních případech obou zástav zvláštním způsobem promítla absence mezinárodního práva i celá nepřehledná situace právních systémů se zemskou působností; v případě českých zemí navíc v období, kdy zemské právo procházelo panovníkem vynucenými reformami. Druhou rovinou vedle mezinárodních vztahů je tedy pohled právněhistorický, který v pobělohorské éře nepatří právě k důkladně probádaným. Na jedné straně zde proti sobě stojí dva suverénní panovníci, kteří si právně nemohou podléhat, na straně druhé, jak naznačují dílčí studie z pomezí historie a dějin práva, jsou tyto dvě majetkové transakce ve sledovaném období jen jedním z mnoha pokusů využít skulin mezi právními zvyklostmi sousedních zemí. Léta rozsáhlých majetkových přesunů nabídla prostor k experimentům s novým výkladem starých práv k nemovitým statkům. V zemích Koruny české se objevily snahy o „alternativní pracování“ s reintrodukcí lenního systému z prostoru Říše, v čemž vynikl zejména Albrecht z Valdštejna, i s institutem zástavy a jeho formami. Otázkou zůstává, do jaké míry a v jaké podobě byla zástava účinným prostředkem pro přesun pravomocí vlastníka směrem k dočasnému držiteli nemovitosti. Že si těchto možností byli vědomi současníci není pochyb. Byl-li si toho vědom i polský král, když šlo o výkon práv jeho rodu v rámci zastavených území náležejících právně pod vrchní vládu českého krále, pak problematika institutu zástavy přesahuje právněhistorické pojetí a nabývá rozměru politického.

Stále by bylo možné udržet celé téma v rovině tzv. velkých dějin a skutečnost, že za zastaveným majetkem je více či méně fungující hospodářský a sociální organismus, dokladovat údaji z komorních akt a diplomatické korespondence. Po této stránce je ovšem celá koncepce práce postižena předchozím výzkumem vedeným „odspodu“ a nezbývá než doufat, že i třetí úhel pohledu bude ku prospěchu celku. Na to, do jaké míry zasáhla třicetiletá válka společenské a specifické hospodářské struktury třeboňského panství, jsem se pokusila hledat odpověď již v bakalářské a diplomové práci.¹ Zaměření na zvláštnost postavení zastaveného panství v rámci správních struktur Českého království i širší pramenný výzkum však pomáhá rozkrýt další zajímavé aspekty. Na jedné straně se v kontrastu k formálnímu přístupu diplomatických pramenů a právních dokumentů nabízí otázka prezentace polské „vzdálené vrchnosti“ a s ní spojená protekce dominia před válečnými škodami, proměna rožmberské rezidence na pouhé sídlo hospodářské správy a vůbec výklad a uvedení litery zástavní smlouvy do praxe každodenních správních záležitostí panství. S tím souvisí role vrchních úředníků ve správě panství Třeboň, jejichž kariéry se bez výjimky zdají být tímto polským intermezzem výrazně ovlivněny. Na straně druhé měla zástava, jakkoliv byla diktována politickou potřebou, také ono čistě ekonomické pozadí. V císařově finanční situaci bylo nadmíru žádoucí, aby panství splátky náležitě odvádělo. Bylo tedy panství jako hospodářská jednotka schopné splátkami pokrýt dohodnutou roční výši sumy nebo nastoupily kompenzace z jiných zdrojů? Tvrzení o neschopnosti splácet dohodnuté úroky se stala polským argumentem pro zdlouhavá diplomatická jednání o transfer zástavy, ale skutečný stav věcí může s diplomatické rétorikou porovnat pouze pohled do hospodářských účtů. Již Leszczyński² zběžnou analýzou hospodářských možností majetku, který byl předmětem zástavy Opolska-Ratibořska, a dalších příjmů plynoucích z knížecího titulu zástavnímu držiteli, vyslovil domněnku, že přenesení zástavy bylo z ekonomického hlediska jednoznačně ke škodě královské pokladny. Neměl však možnost srovnání. Přitom panství Třeboň bylo jedním z největších v zemi a díky hospodářským reformám z konce 16. století s vyspělou úrovní ekonomiky tamního vrchnostenského velkostatku, která by za normální situace možnosti komorních statků zastavených Vladislavovi IV. v Opolsku-Ratibořsku výrazně převyšovala. Ve skutečnosti však reálnou ekonomickou situaci Třeboně ovlivňovalo válečné dění a příjmy ze zástavy Opolska-Ratibořska neplynuly pouze z komorních statků, ale dalších platů náležejících zástavnímu držiteli z knížecího titulu. Reálný výnos je jednou z odpovědí na otázku, nakolik byla v celé transakci politická stránka upřednostněna před tou ekonomickou.