Vladislav IV

V. 4. Polský vyslanec míří k císařskému dvoru

Vyslance po příjezdu k císařskému dvoru čekala v první řadě praktická otázka ubytování. Konkrétně v případě Vídně bylo stále těžší získat ubytování uvnitř hradeb. Dvůr nejen přitahoval, ale také dával obživu rostoucímu počtu lidí, jejichž ubytování musela nadále stačit malá plocha hradbami sevřeného jádra. Nutné ubytování dvořanů organizoval Hofquartiermeisteramt, přičemž se opíral o síť domů s ubytovací povinností. Pokud příslušníci dvora vlastnili ve městě dům, úřad se o jejich ubytování dále nestaral, osvobození takových domů od povinnosti kvartýr poskytovat bylo ovšem třeba si vydobýt. V období pobytu císaře pak počet dočasných obyvatel Vídně narůstal geometrickou řadou nejen o dvořany a úředníky přicestovavší s císařem, ale také právě třeba o zahraniční poselstva. Ubytování těchto mimořádných nocležníků musely zajistit hostince, přístřeší pro koně i kočáry se pak hledala na předměstí a při venkovských rezidencích.²⁷³ Obrovskou výhodou Poláků byla proto možnost využít služeb polského rezidenta Bibboniho, který nepochybně velmi dobře věděl, na koho se v těchto otázkách obrátit, a měl cenné informace i jako člen císařského dvora. Nezbytné bylo podat i další informace o pohybu u dvora, průběhu audience, precedenčních pravidlech a upozornit na důležité hodnostáře.²⁷⁴

Mise byla obvykle zahájena audiencí sloužící k předání vyslancových dokumentů: doporučující listy a zplnomocnění k jednání vystavených polským králem, senátem, valným sněmem nebo také všemi najednou.²⁷⁵ O tom, v které z reprezentačních místností Hofburgu se bude audience konat, rozhodovala, jako prostředek vyjádření sociální diferenciace uvnitř dvora, jasně stanovená pravidla pro přístup jednotlivých osob. Reprezentační prostor otevíral prostorný sál Ritterstube, před tzv. (Geheime) Ratstube, poradní místností tajné rady, kde se audience odehrávaly, byly ještě dva předpokoje – první neboli vnější antekamera a druhá, vnitřní antekamera.²⁷⁶ Doprovod z příslušné antekamery do audienční místnosti zajišťoval nejvyšší komorník. Audienci uděloval císař pod baldachýnem obklopeným nezbytnou stráží, a po pravé ruce se svými ministry.²⁷⁷

U dvora se vyskytovaly přinejmenším čtyři typy označení diplomatických zástupců cizích zemí: (preasentibus) orator, prolegatus (exteris), legatus a agens. Čelní postavení mezi nimi vždy zaujímal papežský nuncius (nuntius apostolicum),²⁷⁸ který měl u dvora precedenci před všemi přítomnými knížaty.²⁷⁹ Následován byl řádným španělským velvyslancem (orator ordinarius regis Hispanum), jímž byl sice roku 1636 Sancho de Monry é Zuňiga, jeho úřad však vykonával hrabě Iňigo Velez de Guevara hrabě Oňate, označovaný za mimořádného (extraordinarius).²⁸⁰ Velvyslancem (orator) u dvora v minulosti disponovala Benátská republika,²⁸¹ francouzský král,²⁸² Toskánské velkovévodství, španělské Nizozemí a savojský vévoda,²⁸³ avšak roku 1636 užívali pouze vyslance nebo sekretáře, jakým disponoval anglický král (prolegatus). Kurfiřti a knížata říšská částečně užívali prolegates a částečně agentes. ²⁸⁴

Také otázky precedence jednotlivých zástupců suverénních vládců vyvstávaly velmi často. Kupříkladu řazení vyslanců především při veřejném příjezdu vyvolávalo takové problémy a diskuse, že se později stal běžným incognito příjezd do Vídně.²⁸⁵ Ke stejnému řešení se ve Vídni přistoupilo i v roce 1638 při příjezdu polského dvora, kdy incognito příjezd v nočních hodinách ušetřil vídeňský dvůr problematického ceremoniálu a postonávajícího polského panovníka náročného oficiálního vjezdu do města.²⁸⁶ Audience v takovém případě neprobíhala v Ratstube ani dalších oficiálních reprezentační prostorách, ale například v apartmá císařovny nebo na galerii.²⁸⁷

Přeprava a doprovod diplomata, jemuž byla udělena audience, byla v režii hostitele. Dokládá to mimo jiné epizoda z pobytu Jiřího Ossolińského ve Štýrském Hradci v roce 1636. K audienci u císaře mu byl odepřen doprovod a doprava kočárem s odůvodněním, že se Ferdinand II. v tomto městě nenachází ve svých dědičných zemích. Diplomat zareagoval poznámkou, že ani císařských vyslancům se tím pádem nedostane náležitých poct na polském území, ale pouze ve Stockholmu, sídelním městě dědičného království Vladislava IV. Získal tak nejen odpovídající doprovod, ale i ubytování v lepším hostinci.²⁸⁸

Co se týče darů a konání nejrůznějších hostin a slavností k uctění vlivných osob v hostitelské zemi, tuto otázku řešily již polské instrukce. Obecně při skromnosti většiny cest polských diplomatů do západní Evropy platilo, že nemají organizovat žádné nákladné hostiny a slavnosti nebo rozdávat dary, jak tomu bylo při misích do východních zemí - Osmanské říše nebo Moskvy. Dary byly jedním z nezbytných atributů velkého vyslance na východě, v západních zemích tou výjimkou potvrzující pravidlo byly zvláště reprezentativní úkoly, jako například doprovod budoucího panovníka, kde dary hrály svou nezastupitelnou úlohu. Takové festivity se však děly již podle daleko složitějšího klíče než standardní mise diplomatů nižšího stupně.²⁸⁹

Jazykem diplomatů byla na habsburském dvoře latina, němčina, italština a španělština. Kupříkladu k projednávání jednotlivých záležitostí při audienci v antekamerách, a také jako jazyk memoriálů a suplik, stanovuje Status particularis němčinu a italštinu; latina připadala v úvahu v případě, že jí řečník byl schopen užít lépe než prvních dvou jazyků. Španělština byla přijatelná pouze v případě španělských vyslanců.²⁹⁰

V. 5. Zkušenost východu. Cizí vyslanec na území polského státu

S čím se naopak setkal oficiální císařský vyslanec při své první cestě na území Koruny polské? Kromě misí, které měly hluboký ceremoniální význam, jako předání habsburské nevěsty polskému králi, císařská poselstva neohromovala početností doprovodu jako poselstva východních zemí. Odpadlo tak organizování ubytování, přípřeže a stravování předem. Obvykle pak stačilo, aby sekretář poselstva záležitost zaopatření projednal přímo s představiteli místní správy na trase.²⁹¹ Zpravidla byli vypravováni vyslanci dva, z nichž ten první měl v ideálním případě s Polskem předchozí zkušenosti, druhý se pak snáze a rychleji seznamoval s nezvyklým prostředím.²⁹² Zatímco polské diplomaty k jednání s císařem nominovala znalost němčiny, císařští vyslanci v naprosté většině případů polsky neuměli. Jazyková bariéra mohla být jednou z překážek nejen při pohybu v Rzeczypospolité a zjišťování aktuálního stavu věcí, ale i při orientaci ve spleti polského státního aparátu. Kde se právě nachází královský dvůr, zda je možné očekávat přijetí u krále či senátorů, které osoby je vhodné zkontaktovat a k čemu mohou být užitečné – každý vyslanec takto dříve či později narazil na složitou strukturu polských úřadů. Záludnost tohoto úkolu vyřešili diplomaté po svém a vozili přiměřené množství pověřujících a doporučujících listů bez vyplněné titulatury, kterou promptně doplnili podle aktuálních informací. Pro ubytování ve Varšavě měli vyslanci své oblíbené čtvrti, kde pobývali jejich krajané, popřípadě jim byly zajištěny městské domy, ve kterých se zdržovali po dobu svých jednání a přijímali protistranu k jednání. Ostatní města nabízela tradiční hostince, což bylo již tehdy považováno za velmi nákladný způsob ubytování.²⁹³ Doprovod k audienci zajišťovala polská strana vysláním kočáru, k němuž vyslanec získal jako průvodce dva senátory a jízdní oddíl, přičemž z konečné podoby doprovodu bylo možné usuzovat na míru přízně polského krále.²⁹⁴

Obrovskou komplikaci představoval zákaz dlouhodobého pobytu pro cizí poselstva. Za touto překážkou stál valný sněm, který se cítil oprávněný vědět o každém poselstvu majícím v úmyslu překročit hranice země. Všechna tato omezení bránila obvyklému styku diplomatů s místním prostředím a navazování vlastních kontaktů v místě působnosti. Izolace cizích vyslanců omezovala jejich informovanost.²⁹⁵ S neochotou polské zemské vlády strpět na polském území dlouhodobý pobyt poselstev se zástupci cizích států vyrovnávali zajištěním agentů - osob nespojovaných s oficiální misí, ale znalých místního prostředí. V případě zastoupení císaře, Braniborska, Francie či Anglie se přesto prosadilo oficiální zastoupení agentem/rezidentem, jeho „úřad“ byl však úzce svázán s jedním konkrétním představitelem.²⁹⁶ Výjimečným zjevem mezi stálými zastupci v polsko-litevském soustátí v 17. století zůstal rezident braniborského kurfiřta Jan Hoverbeck. Poprvé se tento původem Polák v Rzeczypospolité s diplomatickým posláním ocitl při korunovaci Vladislava IV., kdy doprovázel kurfiřtova zástupce, hraběte Jana Adolfa ze Schwarzenbergu. Na stuhmsdorfská jednání, kam byl vyslán i kurfiřtův bratranec Zikmund z Hohenzollern,²⁹⁷ doprovázel braniborského zmocněnce Knesebecka a roku 1636 byl jmenován braniborským rezidentem v Rzeczypospolité. Fenomenální byla jeho jazyková výbava, neboť ovládal i řečtinu, hebrejštinu, chaldejštinu a syrštinu.²⁹⁸ Hoverbeck zemřel v „aktivní službě“ roku 1682 a není bez souvislosti, že následujícího roku přijal valný sněm usnesení o zákazu stálého diplomatického zastoupení cizích zemí v Polsku.²⁹⁹

Jedinou oficiální výjimku ze zákazu měl papežský nuncius, a tak dlouhodobým stálým zastoupením v Polsko-litevské unii disponoval pouze papežský stolec. Podrobné zprávy nunciů pobývajících u polského dvora se pro svou informační cenu již v předminulém století staly předmětem zájmu polské historické obce.³⁰⁰ Nunciatur v období vlády Vladislava IV. se postupně zhostil larisský biskup Honorius Visconti (1632-1636), jehož bystré analýze mezinárodní i vnitropolitické situaci Vladislav IV. v roce 1636 bude ještě dán prostor, a aviňonský biskup Mario Fillonardi (1636-1643). Fillonardi přišel z Vídně z postu mimořádného nuncia³⁰¹ v době roztržky Vladislava IV. s papežem Urbanem VIII. kvůli kardinálskému titulu pro nuncia Viscontiho a prekonizaci polským králem jmenovaných církevních hodnostářů. Vinou těchto sporů zůstal v trvalé nepřízni polského krále a v roce 1646 byl nahrazen posledním nunciem Vladislavovy vlády Jeanem de Torres (1646-1652).³⁰²

Cesty císařských diplomatů do Polského království zůstaly po uzavření bendínsko-bytomské smlouvy otázkou okamžitých a konkrétních potřeb. Obvykle ji tvořila menší skupinka osob vedená jedním až dvěma diplomaty, pocházejícími nejčastěji z prostředí centrálních správních úřadů s titulem tajného, komorního nebo říšského rady. V době vlády Vladislava IV. většina císařských diplomatů zachycených prameny absolvovala polskou misi opakovaně, případně sloužila „obousměrně“, ale rozhodně se na tuto zemi nijak nespecializovala.

Posledním císařským vyslancem, který zastihl starého krále byl říšský dvorní rada Mathias Arnoldin z Klarsteinu a Brodce,³⁰³ který přijel do Varšavy 7. března 1632, o dva dny později měl soukromou audienci u krále a 22. března 1632 slyšení v senátě, kde referoval o situaci v Říši a neúspěšně žádal o podporu císaře v jeho boji proti nepřátelům katolické víry.³⁰⁴ Zabýval se také již v roce 1631 navrhovanou eventualitou, že by v čele v Polsku naverbovaných vojsk stanul Vladislav Zikmund.³⁰⁵

Na podzim roku 1632 však Arnoldin³⁰⁶ zůstal v pozici druhého vyslance (Gesandte), protože prvním mužem císařské diplomacie v průběhu volebního sjezdu byl císařský komorník a tajný rada Jules Neuhard z Mörsburgu.³⁰⁷ Mörsburg měl 23. října 1632 příležitost promluvit, podobně jako o den předtím mimořádný nuncius Visconti, na volebním poli a podpořit volbu Vladislava IV.³⁰⁸ Účastnil se též korunovační slavnosti.³⁰⁹ Na korunovační obřad 6. února 1633 dorazil s gratulací ještě internuncius, císařský komorní rada Klemens Radolt,³¹⁰ jehož samostatným úkolem bylo v návaznosti na proběhlou korunovaci získat potvrzení spojeneckých smluv (Pactum foederis) uzavřených v roce 1589 a 1613 mezi habsburskými panovníky a Zikmundem III. Z Radoltových audiencí je patrné, že králi Vladislavovi IV. byl zpočátku obsah smluv relativně lhostejný a považoval se pouze za dědice právních ujednání svého otce. Rada senátorů byla však mnohem opatrnější a důkladně předem probírala možné komplikace spojené s akceptováním textu smlouvy původní.³¹¹ Ratifikace je datována 12. února 1633.³¹²

Přes zjevnou nechuť polské správy vůči institutu rezidenta se v letech 1635-1648 ve Varšavě krátkodobě objevil císařský rezident v té podobě přechodného zastoupení, jakou císař užíval v průběhu třicetileté války v Hamburku, Brémách, Paříži a Londýně. Byl jím rada českého apelačního soudu Alexandr Greiffenklau z Vollrathsu,³¹³ který se v Rzeczypospolité objevil po stuhmsdorfském míru a ve Varšavě zůstal i v letech 1638-1643. Zde se nabízí souvislost nejen s mírovými dohodami, jejichž uzavírání obecně přilákalo pozornost evropských velmocí a jejich diplomatů, ale také s úmrtím dvorní dámy Uršuly Mayerové v roce 1635, jejíž pravidelná korespondence s císařem Ferdinandem II. byla zřejmě do té doby dostatečným zdrojem informací o dění na polském dvoře. Greiffenklau v roce 1643 odcestoval do Istambulu, kde nahradil tamního císařského rezidenta (od roku 1641) Jana Rudolfa Schmidta ze Schwarzenhornu³¹⁴ a rezidentský post v Polsku zaujal až do roku 1648 Hubert Walderode z Eckhausen.³¹⁵

Říšský dvorní rada Arnoldin znovu navštívil Polsko a jednal s králem na jaře 1635. Císaři zřejmě interpretoval i něco z představ potomků krále Zikmunda III. o tom, co by jim měl nabídnout.³¹⁶ Následovala úspěšná mise otce Valeriána s projektem dynastického sňatku. Skromný doprovod budoucí polské královny v roce 1637 zastal raabský biskup Jiří Drašković³¹⁷ a císařský komorník, tajný rada a maršálek dvora tyrolské vévodkyně Klaudie Hieronymo Monteccucoli.³¹⁸ Třetí císařský komisař, svobodný pán Vít Künigl působil v Montecuccoliho službách.³¹⁹ Monteccucoli přijal o rok později roli vyslance Klaudie Tyrolské a v prosinci 1638 přijel s jejím uherským kancléřem do Varšavy projednávat alternativu sňatku desetiletého Klaudiina syna a dědice titulu Ferdinanda Karla s princeznou Annou Kateřinou.³²⁰

O možnosti převést dva tisíce ukrajinských kozáků pod císařské velení na východní linii proti Francii jednal v dubnu 1639 v Polsku císařský vyslanec Florenťan Allemani. S požadavkem neuspěl, protože u dvora panovala obava, že by to mohlo ohrozit vyjednávání o propuštění prince Jana Kazimíra z francouzského zajetí.³²¹

Dlouhodobější působení v Rzeczypospolité vykazuje pobyt hraběte Jiřího Ludvíka ze Starhenbergu, který přicestoval jako císařský zástupce na svatební oslavy Anny Kateřiny Konstancie a Filipa Viléma Neuburského na podzim 1641, setrval však až do roku 1643.³²² Po smrti Cecílie Renaty na jaře 1644 se na polském dvoře prezentoval hrabě z Bubna³²³ vypravený s kondolencí od rakouského dvora, a také Maxmilián z Ditrichštejna,³²⁴ o němž se polští historikové domnívají, že byl vyslancem španělským, protože přijel oznámit úmrtí královny Isabely Španělské.³²⁵ Od Ditrichštejna se v tu chvíli očekávalo, že bude proponovat nový sňatek s Habsburkovnou, svých snah se však vzdal prakticky ihned poté, co Vladislav IV. oznámil záměr uzavřít nový sňatek s francouzskou princeznou.³²⁶ Do Rzeczypospolité se tak pak vrátil španělský vyslanec d’Auchy.³²⁷

Další císařští vyslanci se ve Varšavě ocitli v souvislosti s jednáním o převod zástavy z třeboňského panství na opolsko-ratibořské knížectví - Jan Putz z Adlerthurmu,³²⁸ pověřený v dubnu 1645 spolu s rezidentem ve Varšavě Hubertem Walderode a poslední císařský vyslanec na dvoře Vladislava IV. Ferdinand Caretto di Grana³²⁹se prezentoval v lednu 1647.