Vladislav IV

VI. Zahraniční politika a manželské lože. Sňatková politika v pokusné laboratoři evropské diplomacie

VI. 1. Partie pro Vladislava IV.

První vážné politické námluvy nového krále Vladislava IV. a habsburského domu lze dát do souvislosti s všudypřítomnou otázkou zajištění legálního potomstva téměř čtyřicetiletého krále. Otázka vhodné partie pro Vladislava Zikmunda měla svou historii. Zřejmě nejzazší Vladislavovy pokusy o změnu stavu spadají do doby, kdy ještě jako princ pobýval v Neapoli. Připomíná to papežský nuncius Visconti ve své relaci.³³⁰ Objektem jeho vážného zájmu měla být vévodkyně Anna z neapolského rodu Carafa, velmi bohatá dědička avšak dle názoru Zikmunda III. nedostatečně urozená. Vladislav spřádal plány do té míry, že zamýšlel vyměnit Annino věno za dědictví po polské královně Boně Sforze tzv. neapolské částky (sumy neapolitaňskie).³³¹ Nenarazil však s tímto plánem jen v Polsku – také španělský král měl s urozenou dědičkou jiné plány. Po roce 1632 se změnily zájmy i vyhlídky nového krále a o Anně Carafa se už se hovořilo jen jako o možné manželce pro Vladislavova bratra Alexandra a po jeho smrti Jana Kazimíra.³³² Stejnou epizodou zůstala předběžná jednání o sňatku s arcivévodkyní Marií Annou, starší sestrou Cecílie Renaty. Úvahy o této alternativě vznikly také v době Vladislavovy kavalírské cesty, v době jeho pobytu ve Vídni v roce 1624. Z plánu sešlo ze stejných důvodů jako v předchozím případě, polský král ani magnáti se nechtěli nechat prostřednictvím neuváženého sňatku zatáhnout do císařových konfliktů.³³³ O tom, že se již tehdy mohlo uvažovat o jejich sňatku, se údajně objevuje zmínka v korespondenci Polyxeny z Lobkovic s jejím manželem Zdeňkem Vojtěchem v edici Pavla Marka.³³⁴ Kromě toho vyvstala varianta v podobě volby některé z urozených poddaných Polské koruny – zcela konkrétně byla při tom zvažována Alžběta Wiśniowiecká, které král toho času prokazoval náklonnost a příbuzenstvo se mohlo právem těšit na výhody plynoucí z takového vývoje.³³⁵

U žádného z evropských dvorů však nezůstala bez povšimnutí další nesmírně zajímavá kauza, a to vyjednávání o sňatku s Alžbětou, dcerou Fridricha Falckého a neteří anglického krále Karla I. za prostředkování anglického dvora. Motivací polského krále byla bezpochyby naděje na podporu ze strany Alžbětiných mocných příbuzných v záležitosti švédského trůnu, možné sympatie pro protestantku ve Švédsku i zcela prostá skutečnost, že vidina sňatku se sedmnáctiletou vzdělanou dívkou, o jejímž intelektu se šířili vzdělaní muži Evropy, se králi prostě zalíbila. V letech 1633-1634 se touto záležitostí zabývala dvě poselstva do Anglie - oficiální podkomořího Jana Zawadzkého³³⁶ a tajné Alexandra Przypkowského, a jednáno bylo prostřednictvím anglického rezidenta v Gdaňsku Francise Gordona.³³⁷ Král Karel I. v případě úspěšného jednání polskému králi s lehkostí sliboval podporu nároku na švédský trůn. ³³⁸

Pobyt anglických vyslanců obvykle daleko úžeji souvisel se záležitostmi obchodu než politickými kauzami, které hýbaly středoevropským prostorem. V centru anglického zájmu bylo pobřeží Baltu, a proto si Anglie držela anglického rezidenta v Gdaňsku. V letech 1626 – 1637 to byl Skot Francis Gordon,³³⁹ který ze své pozice označované jako agent rezident primárně jednal v obchodních záležitostech své země, a teprve v případě absence jiného anglického vyslance vyjížděl jednat na půdu Rzeczypospolité.

Anglický vyslanec Thomas Roe³⁴⁰ přicestoval do Polska v čase jednání o altmarském příměří. Dobrou představu o polských záležitostech si zřejmě vytvořil při své předchozí misi v Istambulu prostřednictvím spolupráce s polským vyslancem Zbarazským, když se angažoval při dojednávání míru mezi Vysokou Portou a Polsko-litevskou unií. V letech 1633-1636 kontakty Rzeczypospolité s Anglií nabyly na intenzitě, zájem na tom měla Anglie a to především obchodní. Ostrovní království totiž na Baltu především potřebovalo mír, volné obchodní cesty a konec obstrukcí ze stran států válčících v tomto prostoru proti sobě. Z toho důvodu se po Altmarku snažila působit v roli prostředníka, zvláště poté co zjistila, že další vyjednávači o mír rozhodně nestojí a na obchodní záležitosti se příliš neohlížejí. Vladislavův sňatkový projekt mohl přinést odpovídající rehabilitaci rodu designovaného falckého kurfiřta, blízce spřízněného se Stuartovci, a Anglii výhodné obchodní podmínky, stejně jako žádanou roztržku mezi Poláky a habsburskou stranou. Anglická strana měla naopak málo co ztratit. Polský král zase viděl možnost získat anglické a dánské vojenské i námořní odborníky, jejichž prostřednictvím chtěl modernizovat polskou armádu a vybudovat na Baltu polskou válečnou flotilu. V roce 1634 byl zvláštním vyslancem Anglie v Polsku další Skot George Douglas.³⁴¹ Anglie se domnívala, že spojenectví s Polskem pojištěné sňatkovou aliancí by pomohlo vyřešit patovou situaci, do níž se dostala při vyjednávání s pruským kurfiřtem.³⁴²

Plán sňatku s protestantkou měl svůj počátek v období po královské volbě a těžko říci, kdo z tehdejších králových rádců mohl podnítit takovou úvahu.³⁴³ Podobné polotajné projekty Vladislava IV. způsobovaly v Rzeczypospolité v řadách domácí polské šlechty nevoli. Již v březnu 1634 se nuncius Visconti zmiňuje o polském požadavku na papeže o dispens v případě nekatolické kandidátky polského trůnu – bez dispense ji polští páni za královnu nepřijmou, přičemž souhlas senátu byl od dob krále Štěpána Báthoryho nutný. První Przypkowského mise směřující ve věci Alžběty do Anglie byla však dobře utajená – nevěděl o ní ani velký korunní kancléř Zadzik, který musel Vladislavovi IV. rozhořčeně připomínat jeho povinnost informovat o každém vyslanci senát.³⁴⁴ V říjnu 1634 kolegium kardinálů odmítlo dispens udělit. Tuto skutečnost si však král zřejmě ponechal pro sebe. Nicméně když Vladislav IV. 19. března 1635, čtrnáct dní po příjezdu Douglase do Varšavy, představil záměr oženit se s Alžbětou Falckou přítomným senátorům, 19 senátorů z 33 bylo pro, zřejmě při vidině anglické vojenské a námořní pomoci; v radě však chyběl primas Jan Wężyk. Z Anglie se zároveň s optimistickými závěry své druhé mise vrátil Alexandr Przypkowski. Když se však o pět dní později závěry této rady dostaly na veřejnost, ti, kteří se vyjádřili pro, byli obviněni z nadržování protestantům. Rozporuplnou situaci mezi senátory dobře charakterizoval postoj katolického biskupa a kronikáře Pavla Piaseckého, který se vyslovil pro králův sňatek s kalvínkou, jen aby zabránil dynastickému spojení polských Vasů s Habsburky, v jejichž absolutistickém způsobu vlády, uplatňovaném v té době v českých zemích, viděl zkázu polského národa.³⁴⁵ Na krachu jednání měl nakonec podíl i vyslanec Douglas, který snad sám příliš skeptický k možnému spojenectví nebyl schopen bez podpory anglické vlády polskému králi nabídnout tolik, kolik očekával, čímž proti sobě Vladislava IV. osobně popudil a jeho mise skončila neúspěšně. O zbytek se pak postarala katolická biskupská klika u dvora, která svůj souhlas s volbou Alžběty Falcké podmiňovala její konverzí.³⁴⁶ Pro Vladislava IV. v osobně nešťastném období, poznamenaném smrtí dvou bratrů a oblíbené vychovatelky a dvorní dámy Uršuly Mayerové³⁴⁷ diskuse nabrala příliš osobní rozměr, na který podle deníkových záznamů litevského kancléře A. S. Radziwiłła reagoval podrážděně až dokonce plačtivě.³⁴⁸

Anglický diplomat Roe stihl ještě v dubnu předestřít svému králi projekt velké koalice s Polskem namířené proti Švédsku, avšak požadavek konverze, s kterým v červnu vystoupil Jan Zawadzki, a Alžbětino očekávané odmítnutí celou kauzu uzavřelo.³⁴⁹ Poslední zbytky atraktivity tomuto spojení vzalo švédsko-polské příměří uzavřené na 26 let ve Stuhmsdorfu 12. září 1635.³⁵⁰ V celé kauze však nelze pominout významnou roli polsko-anglických obchodních vztahů daných zájmem Anglie opanovat baltský obchodní prostor.³⁵¹ Urovnat falckou aférou rozčeřené diplomatické vody odjelo z Polska do Anglie, Dánska a Nizozemí v roce 1637 ještě jedno poselstvo Ondřeje Reje z Nagłowicz. Politický výsledek Rejova poselstva byl velmi diskutabilní. Pokud měl vyslanec prezentovat cosi jako zdvořilou omluvu za předchozí události, pak se mu to v nejmenším nezdařilo a Karel I. se s ním odmítl setkat.³⁵² Poselstvo je zajímavé i tím, že se jej jako průvodce účastnil český exulant Jan Laetus – Veselský, který navíc o cestě zanechal latinský cestopis.³⁵³