Vladislav IV

VII. Svatební ceremonie.

VII. 1. Demonstrace spojenectví i rozpačitý podnik.

VII. 1. 1. Vídeňská jednání

Návrh zástavní smlouvy na třeboňské panství v podobě, které byla později ratifikována, je datován 10. červencem 1637.⁴¹⁵ Je to sice poprvé, kdy se v pramenech dává do spojitosti třeboňské panství a jednání o věno budoucí polské královny, ovšem již v červnu 1637 inkriminované panství navštívil císařský komisař v pozoruhodné společnosti johanitů a kutnohorských havířů.⁴¹⁶

Přípravy před příjezdem polského poselstva ve Vídni vrcholily. Jan Kazimír, o nějž se ve funkci komisaře měl starat Jáchym Slavata, měl ubytování připravené v zámečku Neuburg.⁴¹⁷ Pouze samotní vyslanci svěření do péče císařského komorníka Kryštofa Teuffela měli být z prostorových důvodů ubytováni ve městě.⁴¹⁸ Početnému doprovodu musel pro ubytování a ustájení koní stačit blízký Enzersdorf a Korneuburg.⁴¹⁹

Králem pověření vyslanci chełmiňský biskup Jan Lipski a sieradzský palatin Kašpar Dönhoff s doprovodem dosáhli Vídně 26. července 1637.⁴²⁰ Ve skupině doprovázející vyslance Rzeczypospolité byl také mladý Stanislaw Oświęcim, dvořan a pozdější autor pamětí. Protože v následujících letech strávil dlouhé měsíce na cestách s Alexandrem Konieczpolským, v roce 1637 sedmnáctiletým synem velkého polského korunního hejtmana Stanislava, lze dovodit, že ve Vídni se ocitl v doprovodu Konieczpolských.⁴²¹

O dva dny později, 28. července 1637 se v deset hodin dopoledne konala audience u Ferdinanda III., na níž vyslanci předali své pověřující listiny, vystavené 26. června ve Varšavě. Císař zároveň představil komisi zodpovědnou za hladký průběh veškerých jednání, složenou z vídeňského biskupa, Maxmiliána z Trautmannsdorfu a Mathiase Prickelmayera.⁴²² Ačkoliv toho dne je datována dohoda, která se podle textu svatební smlouvy měla stát základem verze konečné,⁴²³ ještě příštího dne 29. července, se stanovení komisaři setkali se svými protějšky v Polákům vyhrazeném apartmá, aby projednali podrobnosti dohodnuté zástavy a smluvních formulací.

Téhož dne večer také Jan Kazimír „slavně sem přijeti ráčil, ještě mnohem slavněji, než páni poslové, víceji vozův, víceji Cavaglierův, větší Quardyi jízdných i pěší s sebou měl. JM arcikníže proti JM vyjel až k Táboru, než nejeli skrze město, než skrze zámeckou bránu upřímo do zámku, JM Cís. ráčil proti Princovi vyjíti až do půl Ritterstuben, potom s JMtí Cís. večeřel.“⁴²⁴

Jednání pokračovalo 31. července novou audiencí u Ferdinanda III. Teprve po tomto vyjasnění postojů obou stran proběhla poslední diskuze o vhodnosti zástavy Třeboně. V rozkladu této otázky jsou jasně dané antecedence, které polskému králi svěřené území musí mít: nesmí být v blízkosti hranic Koruny polské, nesmí mít takový právní status, který by mohl Polsku nabídnout záminku k vznášení jakýchkoliv nároků a zároveň, aby se některé tamní sídlo mohlo stát rezidencí.⁴²⁵ Nevíme, kdo navrhl panství Třeboň – vyhovovalo však ve všech požadavcích. Ferdinand III. je obdržel od otce roku 1625, byla tam vyhlášená rezidence posledních Rožmberků – co na tom, že vyloupená a zanedbaná. Polské straně trvalo půl roku, než zjistila skutečný stav tohoto daru.⁴²⁶

Teprve při druhé audienci 4. srpna 1637 císař potvrdil, že zastaveným panstvím má být již dříve navrhovaná Třeboň, ale opět byla připomenuta možnost výměny za jiné území.⁴²⁷ Svatební smlouva - Pacta matrimonialia - mezi polským králem Valdislavem IV. a královnou Cecílií Renatou, císařovou sestrou, nese datum 9. srpna 1637. Ferdinand III. se v ní jako sponsor své sestry zavázal vyplatit věno ve výši 100 tisíc zl. rýnských.⁴²⁸ Otázka titulování arcivévodkyně polskou královnou se ukázala být jedním z případů nedorozumění mezi jednajícími stranami. Polská strana se kategoricky stavěla proti tomu, aby se Cecílie Renata takto titulovala před vlastní korunovací. Předchozí rakouské arcivévodkyně, které se staly polskými královnami, skutečně nebyly ve svatebních smlouvách a oficiálních dokumentech titulovány regina, ale pouze serenissima domina.⁴²⁹ U dvora se její budoucí titul však již běžně užíval. Svědčí o tom zápis o narození císařova syna Filipa Augusta ze dne 16. července 1637, kde je jako kmotra v křestní matrice uvedena Cecílie Renata, královna polská.⁴³⁰ Když si vyslanci na takovou praxi stěžovali, dostali odpověď, že s užíváním budoucího titulu vyslovil souhlas již vyslanec Przerębski: „A tito páni poslové polští novou inventi nalezli, že v jejich království ten obyčej jest, žádnou nevěstu za královnu svou nejmenovati, než dotud, dokud prve nejni oddaná, pročež dokud se to nestane, nemíní J. Mt. arcikněžnu⁴³¹ za svou královnu jmenovati ani titul Euer Majestät aneb Vaše Milosti královská J. Mti. dávati, dokladujíc, že jest předešlej J. Mti. krále polského pan posel [Przerębski] před svým odsud odjezdem toho neshledával, aby takovej titul J. Mti. dán byl, že jest jemu o tom poručeno nebylo, a že jest to sám o své újmě učinil. Oni že chtějí nejprve, v příčině smluv svatebních na místo postaviti, když se to stane, že tehdáž chtějí, aby oddavky se zde staly, vyhledávati a J. Mt. arcikněžnu, jakožto již jich královnu odsud do Polska provázeti“.⁴³² Jeho příliš samostatné chování v té věci odsoudil i Radziwiłł ve svém deníku: „Nad mandat bowiem królewski wszystko sobie kasztelan pozwałając, przed przybyciem poslów wsystko był zakończyl i postarał się Cecilią Renatę za krółowę promulgować, lubo król był przykazał, aby bez jakiego księstwa lub innych dóbr dostatecznych w posagu konkluzya nie stanęla.“⁴³³ Poněkud zvláštní úzus titulovat arcivévodkyni polskou královnou nejen před korunovací, ale ještě před samotným sňatkem s polským králem se prosadil do diplomatických zvyklostí mezi oběma státy a v budoucnu byl užíván.⁴³⁴

VII. 1. 2. Doprovod a výbava

Ačkoliv celkové výdaje rakouského habsburského dvora ve třicátých letech 17. století neznáme, lze s ohledem na údaje z padesátých let předpokládat, že značně přesahovaly částku 1 milion zl. rýnských ročně.⁴³⁵ Po dvaceti letech válečných výdajů nesměly být svatební slavnosti arcivévodkyně, byť to byla sestra císaře, přespříliš nákladné. Každý účastník navíc, každý průtah pobytu svatebních hostí se dramaticky podepisoval na konečném účtu a přitom v sázce byla reputace hostitele. Na sňatek v panovnické rodině, zvláště na náklady spojené s příjezdem svatebních hostů a péči o ně, přispívaly pochopitelně stavy habsburských dědičných zemí. Když se v létě roku 1635 vdávala Cecíliina sestra Anna Marie za bavorského kurfiřta Viléma V., jen na hostinu, dary a jiné pozornosti včetně nákladů na ustájení koní, vynaložila dvorská komora 68 754 zl. rýnských 50 kr.⁴³⁶

Vzhledem k tomu, že však právě roku 1637 probíhala složitá jednání mezi stavy, panovníkem a dvorskou komorou o celkové podobě správy financí vybíraných stavy, je záležitost úhrady nákladů této jediné akce z dochované korespondence nejasná.⁴³⁷ Přitom český kancléř Slavata odhadoval, že císaře pobyt všech svatebních hostí denně přišel na 3 tisíce zl. rýnských.⁴³⁸

K tomu se vyjádřila dvorská komora již koncem dubna, když záležitost s polskými námluvami spěla k dohodě: „was für unterschiedliche sehr große und ganz [...] extraordinari Ausgaben, alswegen costenfreihaltung des mit eheisten alhier erwartenden Prinzen Casimiri aus Polen Ausstafierung Ihrer. Durchl. Erzg. Caecilia Renata unserer gned. Frauen, dann Abfertigung eines khäyserliches gesandten nach Constantinopel Underhaltung der dorthero erworffenden Potschaft und darzu bedürfdiger stattlicher Praesenten, Item underschiedlicher Orten als in Polen, Nederland, England, Venedig, Rom haltendes Residenten desgleichen der gesandten Hochnottleidendes hungarischen Granitz und hiesiger Weinerischen Stadtquardi. Provisionen und Bezahlung und in anderweeg ihre Hoffcamer anietzo Zugleich und untertanisten auf der halß magen thue.“⁴³⁹ Bylo tedy bezpodmínečně nutné zachovat výdajovou položku ve velmi střízlivé rovině.

S výdaji na svatební ceremonie velmi úzce souvisela také volba doprovodu arcivévodkyně. Již v prosinci 1636, když poprvé vyvstala možnost realizace sňatku a nutnost stanovení členů doprovodu Habsburkovny do Polska, byl mezi osobami, které se této pocty mohly nadít zmiňován i pražský arcibiskup Arnošt Vojtěch z Harrachu, který se však vyjádřil: „Já se dozajista necítím v stavu, abych mohl vyhodit 20 tisíc a zadlužit se, jestliže jsem při každé příležitosti svého postupu a zlepšování příjmů jak u císaře, tak u Španělů opomíjen.“⁴⁴⁰

Účast na takové cestě byla jistě pro řadu dvořanů atraktivní formou, jak získat zkušenosti s pohybem v prostředí poněkud jiné kultury, avšak představovala také nákladný podnik, v němž návratnost investic byla diskutabilní. Na druhou stranu bylo třeba s arcivévodkyní vyslat zkušené a obratné diplomaty, aby neutrpěla reprezentace císařského majestátu. Na jedné misce vah se pak ocitala prestiž takového úkolu, na misce druhé však předpokládaný nemalý obnos, který na takový podnik padne ze soukromé pokladny vybraného reprezentanta dvora. K diplomatickým jednáním s Polskem se také nabízela možnost vyslat kvůli snazší komunikaci dvořany znalé českého jazyka. To vše bral Ferdinand III. v úvahu, samozřejmě spolu s nutností vážit maximální výkonnost sestavy s ohledem na proklamovaný „úsporný režim“ vynucený císařovou finanční situací. Množství osob bylo tedy z úsporných důvodů skutečně regulováno.⁴⁴¹ Na cestu bylo připravováno čtrnáct vozů, což jistě nesloužilo k přepravě podobně početného doprovodu, jako měla Cecíliina teta Konstancie v roce 1605.⁴⁴² Ten, kdo se k tomu měl nejmenší možnost vyjádřit, byla patrně sama budoucí polská královna Cecílie Renata.

Otázka dámského doprovodu byla naproti tomu poměrně jasná. Klaudie Tyrolská,⁴⁴³ třiatřicetiletá Italka, vdova po Leopoldu V. Tyrolském, společensky obratná žena, vykonávající od smrti manžela regentskou vládu, byla jistě způsobilá k tomu, aby vhodně zastala roli „gardedámy“ Cecílie Renaty. Svou roli zde zřejmě sehrál blízký vztah Klaudie, přinejmenším k Ferdinandovi III., ale lze předpokládat, že i k jeho sestře Cecílii Renatě.⁴⁴⁴ Z dvorních dam, které měly vytvořit jádro polského královnina dvora, hovoří prameny o Zuzaně Alžbětě von Pranck⁴⁴⁵ a příslušnici jejího arcivévodského dvora, uvedené ve Status particularis Uršule Marii z Eggu.⁴⁴⁶

Když celá akce nabyla o několik měsíců později konkrétních rozměrů, psal Vilém Slavata nejvyššímu purkrabí Adamovi z Valdštejna: „Strany osoby, která by s JMtí královnou až na pomezí Polské provázeti měla, račte si tím jisti bejti, že sem na VMti nezapomněl než v Praze, když jsem s JMtí císařskou zmínku o tom měl, tehdy JMt císařská ráčil praviti, že neráčí chtíti s JMtí královnou žádného poslat, že dosti na tom bude, že JMt arcikněžna z Tyrolu s svým dvorem s JMtí pojede. Po příjezdu JMti císařské sem, JMt královna ráčila to při JMti císařské vyhledávati, aby JMt od JMti císařské jistá osoba přidána byla, která by JMt až na pomezí Polské provázela, tak aby času i potřeby mohla od něho Asistenti mít, jako i také aby jiná osoba, jako za Stolmistra JMti na touž cestu dána byla. Tehdy strany první osoby, byly tři osoby přednešený, VMti (věděje, že ráčíte rád k sobě to přijíti, a že ta vzáctnost pro naší vlast dobře se trefí, byvše pan Vilém z Rožemberka [jako nejvyšší purkrabí] v vzáctnejch Commisis, nejednou do království Polského vyslán), kníže z Tytrichštejna a pan Don Baltasar byli JMtí císařskou přednešeni, kníže z Lichtenštejna byvše tehdáž zde v Vídni, k tomu jest ubrán, a JMt rád to k sobě přijal, a tak neráčíte míti příčinu sobě stěžovati, jako by v té příčině na VMt zapomenuto bejti mělo.“⁴⁴⁷

Odpovídající reprezentaci císař v konečném důsledku vyřešil skutečně šalamounsky, když do čela doprovodu po boku raabského biskupa Jiřího Draškoviće a Klaudie postavil císařského komorníka a tajného radu Hieronyma Monteccucoliho, kterého možná sama požadovala, protože jeho služeb využívala již dříve. K ruce si Montecuccoli vzal svobodného pána Víta von Künigl.⁴⁴⁸ Nešlo tedy o přemrštěně reprezentativní složení doprovodu budoucí polské královny, spíše je patrný důraz na efektivitu složení a prospěšnost jednotlivých osob. Biskup Drašković z významého rodu chorvatských bánů a jmenovec svého známějšího příbuzného, kardinála z období tridentského koncilu, byl jistě rodem i úřadem na odpovídající úrovni k přijetí svěřeného úkolu, svou roli zde však mohla hrát stejná výhoda, jako v případě česky hovořících vyslanců typu Viléma z Rožmberka – znalost příbuzného slovanského jazyka.

VII. 1. 3. Vídeňský sňatek per procuram

Auff heute Nachmittag geschahe der Anfang/

Ind‘ Augurstiner Kirch uber den langen gang/

Fast alle die zu Wienn /Fürsten/ Graffen/ und Herren/

Wurden geladen ein/ der Königin zu Ehren/

Vil Damae, so dann auch Frawen und Frawelein

Bei disem grossen Fest fleissig sich stellen ein.⁴⁴⁹

Klaudie Tyrolská po několika odkladech potvrdila svůj příjezd na 3. nebo 4. srpna, a tak i jí jistě vyhovoval proklamovaný odklad termínu.⁴⁵⁰ Poklidný svatební obřad proběhl v Hofburgu 9. srpna 1637. O šesté hodině večer se polský doprovod shromáždil v 2. antekameře, kde se setkal s Janem Kazimírem. Provázeli jej do dalšího pokoje, 1. antekamery, kde čekala Cecílie Renata s arcivévodkyní Klaudií. Odtud vyšli společně přes galerii do kostela sv. Augustina, kam vstoupila nejprve přítomná hrabata a knížata, mezi nimiž byl braniborský kurfiřt Jiří Vilém a saský kurfiřt Jan Jiří, následováni polskými vyslanci, Janem Kazimírem a nakonec císařem Ferdinandem III. Arcivévoda Leopold Vilém doprovodil nevěstu, za níž kráčela tyrolská arcivévodkyně Klaudie a dvorní dámy. Raabský biskup Jiří Drašković spojil ruce Cecílie Renaty s Janem Kazimírem a po slavnostním Te Deum laudamus doprovodil císař svatební průvod přes pokoje císařovny zotavující se po porodu.⁴⁵¹

In den Ritterstuben whar alles zugericht/

Die Taffel und Credenz darin die mahlzeit gschicht/

Köstlich in Silber stuck die Königin sich zieret/

Erzherzog Leopold sie zu der Taffel führet/

Es war Prinz Casimir lustig und hoch erfrewt/

Der Königin fast gleich in Silberstuck gekleidt.⁴⁵²
Slavnostní hostina byla uspořádána v Ritterstube.⁴⁵³ Zasedací pořádek hlavní tabule se zachoval v nákresu.⁴⁵⁴ Po pravé ruce Ferdinanda III., sedícího v čele úzké tabule, zasedl Jan Kazimír, po levé pak jeden ze tří kráječů a Cecílie Renata. Její stranu doplnila arcivévodkyně Klaudie a Leopold Vilém, na konci pak opět jeden z kráječů. Naproti nim usedl chełmiňský biskup Lipski a sieradzký palatin Dönhoff. Papežský nuncius a španělský velvyslanec se kvůli dalšímu neřešitelnému preeminenčnímu problému hostiny nezúčastnili.⁴⁵⁵ Nuncius by musel nárokovat místo nejčestnější, zatímco španělský vyslanec by se ocitl před polskými vyslanci.⁴⁵⁶ „Bankiet był bardzo skromny, tak dalece, że w naszem królestwie alboby skępstwu, albo ubóstwu przypisali.“⁴⁵⁷

Svatební smlouva uzavřená v den vídeňského sňatku získala doplnění v podobě požadované aprobace, které se zabývaly dohodou o kompenzaci vysokého dluhu císaře vůči domu Vasa. Touto smlouvou za předpokladu že bude ratifikována a doplněna příslušnými reversy, získala Cecílie Renata a všichni potomci Zikmunda III. právo užívání třeboňského panství formou zástavy.⁴⁵⁸

VII. 1. 4. Cesta arcivévodkyně do Polska a varšavské svatební ceremonie⁴⁵⁹

Průvod s polskou královnou se 12. srpna vydal na cestu do Varšavy. Až na polské hranice měli výpravu provázet císařští komisaři kníže Maxmilián z Ditrichštejna a tajný rada Georg Achaz hrabě z Losensteinu.⁴⁶⁰ 13. srpna byli nákladně uvítání a ubytováni na lichtenštejnském zámku ve Wilfersdorfu, čímž se kníže do budoucna jako hostitel velmi dobře zapsal.⁴⁶¹ Až na zemskou hranici do Mikulova doprovázeli Cecílii Renatu bratři Ferdinand III. i Leopold Vilém. Mikulov se stal místem dalšího ubytování. Následující den vítala polský konvoj slavnostně vyzdobená brněnská městská brána a salvy z děl. Další dni vedla cesta přes Moravu a Slezsko s noclehy ve Vyškově, Olomouci, Lipníku nad Bečvou, Novém Jičíně a Ostravě a Frýdku.⁴⁶² Dvacátý třetí srpen strávila Cecílie Renata s doprovodem v Pszczyně v očekávání slavnostního přivítání při vstupu na polské území⁴⁶³ a o 4 dny později byla slavnostně uvítána v Krakově.⁴⁶⁴ K prvnímu neoficiálnímu setkání královských manželů došlo 6. září na biskupském hradě v Iłżi, vzdáleném téměř sto čtyřicet kilometrů od Varšavy. Král po setkání s arcivévodkyní vyjel ještě toho večera nazpět do Varšavy.⁴⁶⁵ Vladislav sice měl možnost již se při své kavalírské cestě s  Cecílií Renatou setkat při slavnostní hostině, ale třináct let je jistě dlouhá doba. Takto však svým neobřadným příjezdem zajistil Cecílii Renatě horké chvilky, když ho mezi polskými magnáty nepoznala a situaci musela zachránit arcivévodkyně Klaudie.⁴⁶⁶

Dne 10. září Vladislav IV. v doprovodu sestry Anny Kateřiny Konstancie již oficiálně přivítal Cecílii Renatu v Ujazdówie; o den později je následovala delegace litevské šlechty s četným doprovodem. Litevcům v zastoupení budoucí královny promluvil její nový hofmistr Maximilian Przerębski, arcivévodkyně Klaudie odpovídala sama italsky. Početná skupina Litevců provázela druhý den Cecílii Renatu při slavnostním vjezdu do Varšavy. Jak poznamenává Albrycht Radziwiłł, početní převaha přítomných litevských pánů nad polskými měla litevské šlechtě kompenzovat neúčast na delegaci do Vídně a na vítání královny na zemské hranici.⁴⁶⁷ Do města vjížděl král na bílém koni následován Janem Kazimírem, královna s arcivévodkyní Klaudií, princeznou Annou Kateřinou Konstancií a vratislavským biskupem Karlem Ferdinandem Vasou v kočáře taženém osmi bílými koňmi. Cestu ozdobily triumfální brány s oslavnými sentencemi doplněné o hudebníky, pěchota střílela čestné salvy. O šesté hodině večer oddal hnězdenský arcibiskup Jan Wężyk⁴⁶⁸ královský pár v katedrále sv. Jana Křtitele.⁴⁶⁹

Korunovace druhého dne se nesla v duchu opětovných preeminenčních sporů, zvláště dánského a braniborského vyslance o to, kdo vezme větší podíl na ceremoniálním divadlu. O čtvrté hodině královský průvod opustil katedrálu a po červeném koberci došel až do zámku. Zasedací pořádek u čtyř stolů byl nakonec upraven tak, že uprostřed hlavního stolu zasedl Vladislav IV., po pravici měl Jana Kazimíra a sedmihradského vyslance, po levici královnu s Klaudií Tyrolskou, princeznou Annou Kateřinou a vratislavským biskupem Karlem Ferdinandem. U stolu senátorského zasedli také služebníci polské královny a princezny, u třetího stolu dvorní dámy a u čtvrtého pak královští ministři.⁴⁷⁰ Zbývající svatební oslavy byly především velkou prezentací italské kultury, která se úspěšně zabydlela ve zdech nově vzkvétajícího rezidenčního města – Varšavy.⁴⁷¹

K rozřešení musela také dospět finanční stránka a definitivní podoba svatební smlouvy. Ještě před obřadem korunovace, dne 13. září, měli vyslanci konečně možnost předložit své kreditivy. Během audience museli vysvětlit polské straně podstatu renunciačních dokumentů a obhájit je jako nezbytnou součást svatebních smluv. Jako doklad jejich historické tradice vyslancům posloužily svatební smlouvy Anny a Konstancie Habsburských. Ačkoliv nakonec získali příslib jejich vystavení, museli se vyslanci dle svých slov denně připomínat, takže konečně 17. září obdrželi kýžený dokument, který antedatovali 13. září, před datum konzumace manželství. Již 14. září král listinou stvrdil královnin dar a podíl na tzv. neapolských částkách.⁴⁷² Pro diplomaty v čele s biskupem Draškovićem nastal okamžik naplnění jejich mise. Dne 21. září získali habsburští vyslanci delší audienci, kde jim byly předneseny královy výtky vůči proklamovanému třeboňskému panství. Vývojem jednání dotčený panovník upozorňoval, že informace o stavu panství a tamních poměrech jsou nedostatečné a doložený roční důchod může být naprosto nereálný a znovu zdůraznil, že by upřednostnil výplatu v hotovosti. S ohledem na císařovy finanční možnosti zcela nereálný požadavek vyslanci kontrovali tím, že Ferdinand III. se ve smlouvě pochopitelně zavazuje uhradit rozdíly mezi stanoveným a skutečným důchodem z panství. Pokud by za současných poměrů třeboňskému panství vznikly náklady s kontribucemi a ubytováním vojska, nepůjdou na vrub zástavnímu držiteli.⁴⁷³ V pondělí 26. října Vladislav IV. po poradách s dalšími pány podmínky přijal, ale navíc požadoval, aby mu příjmy z třeboňských statků za rok 1637, které by již jen těžko získával, byly vyplaceny slezskou komorou. Vyslanci rádi slíbili tlumočit tento požadavek Ferdinandovi III. Poté, co obdrželi potřebné dokumenty, se 26. září spolu s arcivévodkyní Klaudií⁴⁷⁴ vydali na zpáteční cestu. Do Vídně odváželi renunciaci nástupnických práv potomků královského páru po habsburské rodové linii, podepsanou svatební smlouvu a reversy k třeboňskému panství.⁴⁷⁵

VII. 1. 5. „Velké dějiny“ zasahují jihočeskou Třeboň. Převzetí zástavy.

Proces převodu panství Třeboň pod zástavní držbu dokumentuje celá řada dochovaných písemností, s ohledem na spoluúčast centrálních úřadů jsou pak tyto prameny rozptýleny nejen v  řadě fondů, ale i několika archivech.

Přestože oficiálně probíhala ještě v říjnu vyjednávání ohledně zástavy jiných území, byl k převzetí třeboňského panství již 2. října 1637 zplnomocněn královský sekretář Domenico Roncalli.⁴⁷⁶ Instrukci a jednotlivé reskripty nařizující postup při předání podepsal Ferdinand III. v Prešpurku až 1. prosince 1637.⁴⁷⁷ Pověření komorní radové Lukáš Kořenský z Terešova, Klemens Radolt a Jindřich Michal Hýzrle z Chodů měli podle instrukcí seznámit všechny účastníky s podmínkami uzavřené smlouvy a zajistit předání. V zásadě měli dohlédnout na to, aby byly do pořádku uvedeny nesrovnalosti s existujícími zásobami v naturáliích, které bylo třeba odprodat a započítat k předávanému, vyjasnit záležitost starých dluhů poddaných, které v žádném případě neměly zatížit zástavního držitele, projít s polským zástupcem a třeboňskými úředníky veškerý majetek a zkontrolovat stav císaři zachované knihovny, zbrojnice a archivu, jenž měl být za příznivého počasí převezen do Prahy a svěřen české komoře. O vyhrazení knihovny, archivu a zbrojnice císaři se konkrétně hovoří v instrukci vůbec poprvé. V neposlední řadě bylo jejich úkolem přijmout přísahu nového gegenhandlera a poučit ho o povinnostech a podrobnostech finančních stránek zástavy.⁴⁷⁸

Gegenhandlera, dosavadního purkrabího Pergera z Rozenwertu, podobným způsobem instruoval samostatný císařský reskript.⁴⁷⁹ Jeho jmenování bylo zdůvodněno potřebou dohledu nad uvážlivým hospodařením tak, aby bylo možné odvést z třeboňského panství ročně celý pětiprocentní úrok z 500 tisíc zl. rýnských, tedy 25 tisíc zl. rýnských ročně. Gegenhandlerovy čtvrtletní přehledy příjmů a výdajů měly doplnit běžné výtahy z celoročních účtů zasílané ke kontrole dvorské komoře.⁴⁸⁰ Trojici instrukcí doplnil list, jímž Ferdinand III. oznamuje své rozhodnutí o zástavě třeboňského panství hejtmanu Janovi z Eckersdorfovi.⁴⁸¹

Soupis hospodářského inventáře, zámeckého mobiliáře a zbrojnice byl proveden správou panství již 20 – 21. listopadu 1637, ale s ostatním se čekalo na příjezd polského zmocněnce a komorních komisařů. 11. prosince přijeli Hýzrle, Radolt a Kořenský do Třeboně a druhého dne spolu s Roncallim prověřili hotovost v pokladně a pivovarské zásoby. 16. prosince pokračovali prohlídkou zámeckého areálu a kontrolou inventářů.⁴⁸² Ještě téhož dne proběhlo formální předání panství prostřednictvím odevzdáním klíčů, urbářů a inventářů za účasti úředníků a zástupců městské správy, od nichž zmocněnec přijal přísahy.⁴⁸³ Jediný, kdo se aktu předání neúčastnil byl ten, jehož osobu události posledních dnů zřejmě vynesly nejvýš – gegenhandler Perger. Přes důležitou roli, kterou měl v ceremoniálu sehrát, se komisařům vymluvil na zdravotní indispozice.⁴⁸⁴ Z instrukce zaznívá také poznámka, že knihovna a archiv jsou v takovém nepořádku, že bude trvat tři i více měsíců, než bude vše uspořádáno a na svém místě.⁴⁸⁵