Vladislav IV

V. 2. „Polak i czudzozemecz.“ Polská diplomacie v první polovině 17. století.

Známá série politických ústupků, kterých se dopustili volení polští králové v průběhu 16. století, jim vzala moc rozhodovat o základních směrech politiky státu. Polský král ve střetu se šlechtou krok za krokem ztrácel po staletí budované mocenské postavení a jeho oslabováním rostl počet autorit, které si osobovaly právo jednat v zájmu země.¹⁷⁸ Už artykuły henrykovskie - jindřichovské články¹⁷⁹ zaručily, že výměna poselstev stejně jako vypovězení války a jednání o míru se musí dít s vědomím senátu a valný sněm nesmí přitom být krácen na svých právech.¹⁸⁰ Ekonomická i mocenská závislost krále pak vedla k tomu, že jakékoliv politické kroky byly buď rozpačitým výsledkem kompromisů mezi ním a domácí šlechtou nebo tajným obcházením stanovených pravidel dělby moci.¹⁸¹ Ať již měl panovník zpočátku jakékoliv velkolepé plány, záhy zjišťoval, že Polsko reprezentované domácí šlechtou s vlastní hlubokou zkušeností plynoucí z neustálých konfliktů s Ruskem, Osmanskou říší a severními sousedy, se bude vyhýbat vábení možných spojenců a zatažení do politických počinů s nejistým výsledkem. Takové tříštění zájmů a názorů činilo situaci všestranně nepřehlednou a mohlo budit dojem, že se živé a funkční diplomatické kontakty omezovaly pouze na linii dynastických vztahů. Ve skutečnosti spíše pestrý a z pohledu cizího pozorovatele do značné míry nepochopitelný vnitropolitický život Rzeczypospolité vyústil v situaci, kdy se politika polského valného sněmu¹⁸² a zemských hodnostářů orientovala v politické mapě Evropy odlišnými směry, než ve vlastní osobité linii budovaná politika Vladislava IV. Tak král polský a titulární král švédský ztrácel kontrolu nad směřováním státu, na jehož trůnu seděl.

Polská diplomacie v období králů Zikmunda III. a Vladislava IV. vstupovala do nové éry, kterou Czapliński vymezuje rokem smrti velkého kancléře Jana Zamoyského (1605) a označuje ji za dobu velkých vyslanců – magnátů a intrad, slavnostních vjezdů, které vešly do legend a staly se nedosažitelným vzorem jejich nástupců, ale také za dobu velkých kancléřů a schopných politiků typu Jiřího Ossolińského, Vavřince Gembického, Stanislava Żółkiewského či Jakuba Zadzika.¹⁸³ Přes pozlátko spektakulárních vystoupení diplomacie polských králů z rodu Vasa však úroveň tohoto základního prostředku zahraniční politiky zaostávala za obdobím posledních Jagellonců i prvních volených králů Jindřicha z Valois a Štěpána Báthoryho.

Existence tří pilířů moci v Rzeczypospolité: krále, senátu a sněmu, dává tušit, že ani záležitosti vztahů s cizinou nemohly být doménou pouze jednoho z nich. V záležitostech zahraničních vztahů se však angažoval také velký korunní kancléř polský (kanclerz wielki koronny), podkancléř (podkanclerz) a celá královská kancelář, správci pečeti (pieczętarzi) – ale také velcí korunní hejtmani, jejichž kompetence nebyly zdaleka jen vojenského charakteru. Tyto vysoké zemské úřady měly pochopitelně své ekvivalenty na Litvě, která byla do jisté míry tvůrcem samostatné linie diplomatických aktivit.

Rozhodující slovo v otázkách zahraniční politiky náleželo formálně valnému sněmu a pokud byl svolán, hrál tento part beze zbytku - přijímal poselstva a vydával instrukce pro vyslance. V čase mezi sjezdy byl však daleko pružnější institucí senát - senatus concilium – královská rada, zvláště pak výbor senátorů, kteří se stále pohybovali v blízkosti krále. Od 16. století byl v časech interregna senát orgánem zahraniční politiky, své místo však nalezl i vedle krále a byl obvykle jeho prvním kritikem. V delikátních otázkách vnější politiky byl senát místem velmi emotivních projevů jak ze strany krále, tak jednotlivých senátorů. Senátoři přitom v zastoupení nepřítomného krále podnikali poměrně samostatné kroky, popřípadě jednali se subjekty, které byly nepřiměřenými partnery pro královský majestát.¹⁸⁴ Takovými vyslanci disponovaly baltské přístavy Gdaňsk¹⁸⁵ i Riga, vysílali je kozáci i ruští bojaři, jednání s Rzeczpospolitou vedli čeští stavové – a zvláštní postavení měly země jako Moldávie, která se souhlasem Vysoké Porty vykonávala samostatnou diplomacii a dokonce jí prostředkovala jednání s Polskem nebo Prusko, které Rzeczpospolitou v některých případech zastupovalo v Anglii a Francii.¹⁸⁶

Již za posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta spadaly záležitosti zahraniční politiky primárně do kompetence podkancléře, přičemž velký kancléř se zabýval v první řadě záležitostmi vnitropolitickými. Reforma kanceláře po francouzském vzoru za krátké vlády Jindřicha z Valois však stanovila pravidlo vzájemné kontroly pro podkancléře a velkého kancléře - v praxi to znamenalo, že oba kancléři museli být obeznámeni s oběma sférami politiky. Rozhodující vliv na roli velkého kancléře mělo působení Jana Zamoyského. S jeho nástupem do úřadu se plně projevila jeho schopnost číst pravý stav věcí, takže do postů podkancléřů se dostaly jen osoby pro něj přijatelné, které nepřekážely jeho zálibě v zahraniční politice a vůbec v manévrování celým politickým prostředím.¹⁸⁷ Ačkoliv Zamoyského nástupci disponovali navíc sítí rezidentů – nižších stálých diplomatických zástupců ve východních zemích, jeho postavení i schopnosti vedly k rozšíření pravomocí kancléře nad dosavadní zvyklosti, a také k přisvojení si řady diplomatických úkolů, k nimž byl přes odpor valného sněmu i senátu opakovaně zplnomocněn svým králem. Tak například po bitvě pod Cecorou to byl Jan Zamoyski, kdo jménem Rzeczypospolité uzavíral příměří – důvodem mohl být obdobný model, jaký užívala diplomacie Osmanské říše - tedy že smlouvu v zastoupení podepisoval zmocněný hodnostář. Král sice tak jako tak spolu se sultánem smlouvu nakonec stvrzoval, na druhou stranu to zakládalo precedens do budoucna.¹⁸⁸ Právě do období vlády Zikmunda III. je třeba klást počátek zvláštního rozdvojení zájmů a tím i diplomacie státu a panovníka, daného politickým rozchodem mladého polského krále s velkým kancléřem Zamoyským. Předpokladem dobrého fungování diplomatického aparátu je však jednotný postup reprezentace státu v zahraničí, což v případě polské šlechtické republiky nepřipadalo v úvahu. Oficiální stanovisko prosazované v konkrétních případech po shodě senátu a sněmu, bylo tak často dosti odlišné od postoje velkého kancléře, a mohlo být dokonce v příkrém rozporu s dynastickou linií politiky polského domu Vasa.

Velcí kancléři krále Vladislava IV. byli jeho pravou rukou a vedli diplomatické mise, ale nedosahovali již politické samostatnosti Zamoyského. První z nich, chelmiňský biskup Jakub Zadzik¹⁸⁹ setrval ve funkci v letech 1628-1635, a tím se ocitl mezi aktéry mírových jednání v Altmarku i Stuhmsdorfu. Po krátkém působení Tomáše Zamoyského¹⁹⁰ a Petra Gembického¹⁹¹ nastoupil roku 1642 Jiří Ossoliński,¹⁹² jehož kariéra vedla přes úřad správce královské pokladny (podskarbi nadworny koronny), zodpovědného mimo jiné za financování reprezentace krále při zahraničních jednáních.¹⁹³ Dalším významným článkem diplomacie Polské koruny byl úřad velkého korunního sekretáře (sekretarz wielki koronny) - pro Litevské velkoknížectví pak litevského sekretáře - protože ten byl pověřen zastupováním kancléře.

V královské kanceláři se počet a druh sekretářů, králem jmenovaných a skládajících do jeho rukou přísahu, pouze odhaduje. Kromě scribentes – sekretářů, kteří vykonávali činnost přirovnatelnou k funkci notářů, se v kanceláři vyskytovali non scribentes, jimž byla přidělována řada úkolů s kancelářskou prací přímo nesouvisejících, jako péče o členy cizích poselstev, účast v nejrůznějších komisích a ceremoniální reprezentace Koruny. Soupis sekretářů z roku 1601 zahrnuje čtyřicet jmen – v ostatních případech se v seznamech zřejmě objevuje jen část sekretářů, to však také svědčí o skutečnosti, že u dvora pobývala vždy jen část úředníků. Reálný počet sekretářů pohybujících se v jednom okamžiku v blízkosti krále Grzybowski odhaduje na 6 až 12 osob.¹⁹⁴

Komplikací již tak nepřehledné situace bylo zavedení institutu sněmovních komisařů, jenž měl počátek v časech moskevského tažení prince Vladislava Zikmunda. Ti byli obvykle jmenovaní z řad vysoké šlechty, měli zlepšit systém kontroly panovnické moci tím, že asistovali při diplomatických jednáních v režii královských sekretářů či pro konkrétní účel zmocněných osob a v některých případech jednání sami vedli. To navozovalo i situace, kdy se král výsledek jednání dozvěděl až ze zprávy komisařů. Není divu, že zahraniční diplomaté často tápali v kompetencích nejrůznějších sekretářů a dalších úředníků.¹⁹⁵

Skupinu jedinců využívaných k diplomatickým úkolům na konci 16. století tvořila podle dochovaných údajů ze tří čtvrtin šlechta, z toho z 65% drobná a nižší. Jejich cesty do těchto služeb vedly obvykle přes dvůr panovníka, nejčastěji přes královskou kancelář, která se za posledních Jagellonců stala doslova „diplomatickou akademií“ vychovávající celé pokolení úředníků schopných plnit úkoly za hranicemi země.¹⁹⁶ Zbytek tvořili duchovní, dříve či později obvykle držitelé některého biskupského úřadu. Patřilo také k dobrému tónu, aby vedoucí člen poselstva byl senátorem – členem královské rady. Neurození jedinci se v poselstvech prakticky nevyskytovali, protože vyslání posla nižšího sociálního statutu mohlo být chápáno jako snížení a urážka hostitelské země. Příslušníci měšťanstva se v 17. století uplatnili pouze v případě, že ovládali orientální jazyky - turečtinu, perštinu apod. I zde se pochopitelně rozlišovalo, zda se jedná o společenskou misi – tlumočení blahopřání, projevů soustrasti či formální zastupování svého panovníka – nebo o misi nejvyšší důležitosti, kde se předpokládala složitá jednání, která si vyžadovala zkušeného diplomata a obratného řečníka. V druhé polovině 17. století vyvíjela polská šlechtická společnost na krále nátlak, aby se diplomatických úkolů ujímaly pouze osoby odpovídajícího původu a majetku - bene natus et possesionatus - schopné pokrýt ze svého, třeba dočasně, náklady s misí spojené.¹⁹⁷

Latina byla jazykem, který kromě polštiny v polské diplomacii zcela převládal, obzvláště pak v písemném styku. I když to není pravidlem, komunikovalo se latinsky i se zeměmi východními: Osmanskou říší, Moskvou, Persií - avšak s tou výjimkou, že odpověď přicházela turecky nebo rusky.¹⁹⁸ Diplomatické vztahy s Moskvou měla v podstatě na starost kancelář Litevského velkoknížectví. Vzhledem k tomu, že úředním jazykem Litvy byl jeden z běloruských dialektů, nečinilo kanceláři potíž komunikovat s Moskvou rusky. Oficiální dokumenty z Osmanské říše často přicházely v turečtině s latinským překladem, vzácností však není ani užití latiny nebo dokonce italštiny. Za připomínku také stojí užití češtiny v případě jednání Poláků s českými stavy¹⁹⁹ nebo maďarština Štěpána Báthoryho při jednání s valašskými vyslanci, ačkoliv král jinak plynně hovořil latinsky. Další užívanou alternativou byla italština. Italsky probíhala nejen korespondence s italskými státy, ale od druhé poloviny 17. se objevovala i v diplomatickém styku s Anglií nebo Nizozemím.²⁰⁰

Italština patřila neodmyslitelně k diplomatické korespondenci Vladislava IV. s jeho sekretáři a agenty v zahraničí, což bylo dáno jak převažující národností těchto osob, tak také královou oblibou a dobrou znalostí italštiny. To však nemělo nic společného s jazykem oficiální korespondence Vladislava IV., kde nadále převažovala latina, ačkoliv samozřejmě ovládal a v soukromí užíval němčinu. Latina v kombinaci s italštinou teprve nastupovaly svůj souboj s francouzštinou, která je ke konci 17. století začala vytěsňovat, aby nakonec italštině odejmula funkci diplomatického jazyka a latině ponechala místo jazyka právních obratů.²⁰¹

S jazyky úzce souvisí také otázka šifrování korespondence. O citlivých záležitostech byla Rzeczpospolita schopná komunikovat s Římem šifrovaně, ovšem prostřednictvím papežského nuncia.²⁰² Jistě alespoň šifrování osobních jmen, které bylo rozšířené i v soukromé korespondenci, našlo své využití. Dokladem znalosti šifrování mimo královskou kancelář může být dochovaná diplomatická korespondence Viléma z Rožmberka při jeho jednání s polskými pány o kandidatuře na polský trůn.²⁰³

Polská poselstva byla v zásadě krátkodobá a pokud trval pobyt vyslanců delší dobu, pak obvykle kvůli zájmům panovníka, než v záležitostech Rzeczypospolité. Jediné stálé zastoupení přetrvávalo v Římě, další pokusy – například o zřízení stálého zastoupení v Benátkách za krále Štěpána Báthoryho v roce 1582, ani později za Zikmunda III. nedošly naplnění spíše pro neochotu ze strany Polské koruny.²⁰⁴ Neexistence stálých zastoupení pochopitelně sváděla k využívání služeb jiných diplomatických sborů – například i v období po útěku Jindřicha z Valois využívala polská diplomacie výpomoci francouzských kolegů při plnění úkolů v Istambulu, za Báthoryho pak využívala zkušeností sedmihradských vyslanců.²⁰⁵ Rezident²⁰⁶ – výdobytek diplomatické praxe italských městských států - dle Wicquefortovy definice: zmocněná osoba, obvykle místního původu ve službách cizí velmoci, pobývající trvale v místě zvláštního zájmu, jakých využívala Francie, Anglie, habsburská monarchie nebo Španělsko, se v polských službách nejdříve uplatnil v Římě. Roku 1632 v souvislosti s misí Ossolińského v Římě označují jako polského rezidenta v Římě Orsiho francouzské zdroje i polský nuncius Visconti o čtyři roky později.²⁰⁷ Dle polských historiků je však prvním doloženým rezidentem či prolegátem Benátčan Francesco Bibboni²⁰⁸ působící ve Vídni, o němž se poprvé zmiňuje Ossolińského deník cesty na říšský sněm v Řezně z roku 1636.²⁰⁹ Celý problém opět tkví v nejednotném označení diplomaticky pověřených osob, které navíc komplikuje užití více jazyků v referenčních pramenech. Ani v druhé polovině 17. století není dostatečně patrné, kdy se jednalo o rezidenta ve službách krále – tedy spíše královského agenta a kdy jeho pověření pocházelo od Rzeczypospolité. Časté využívání služeb nejrůznějších cizinců i finanční nákladnost vedla ke vzrůstajícímu odporu polské šlechty k tomuto institutu, takže místo toho, aby vážnost úřadu polského rezidenta byla v cizině náležitě podpořena a počet rezidentských míst zvýšen, jak požadoval Jan II. Kazimír v roce 1661, nelze hovořit ani o jeho řádném zavedení. Na východě se polský rezident objevoval například v Istambulu, ovšem jako rezident Rzeczypospolité, respektive velkého korunního hejtmana, měl výrazně vyšší pravomoci než rezidenti typu agenta využívaní v západoevropských zemích, kde se polskými rezidenty stávali i takoví profesionálové typu Wicqueforta, kteří zvládali zastupovat i několik zemí zároveň.²¹⁰

Rzeczpospolita sice užívala pro označení svých diplomatických zástupců obdobných termínů jako například Francie, avšak polský politický systém, kdy měl vlastní diplomatické zástupce král, senát, sněm i korunní hejtman, vytvořil náležitě pestrou a osobitou strukturu. Původní dvoustupňové rozlišování mezi vyslanci velkými či většími (poseł wielki/większi) a vyslanci menšími, vycházelo z potřeby misí do východních zemí, kde se odlišovali velcí a menší vyslanci a prostí poslové (goňci), což bylo dáno potřebou sjednotit terminologii, aby protistrana zvolila diplomata přiměřeného sociálního statutu a ani jedna strana nebyla snížena na cti nevhodně zvoleným partnerem.²¹¹ Nejreprezentativnějších velkých vyslanců se ve vztahu k západoevropským zemím užívalo velmi zřídka – jedinci vyvolení pro takový úkol zastávali přední zemské a dvorské úřady a jejich doprovod musel mít polským zvyklostem odpovídající formu. Početné, nákladně vyzdobené doprovody však stály astronomické sumy a mnohdy tato forma reprezentace ani nebyla žádoucí, například při jednání o příměří, podpisu mírových smluv. Pak se obvykle volila forma vyslanců označovaných sice také jako velkých, ale vysílaných pouze se sekretářem, případně druhým vyslancem. Tento sekretář poselstva však nesmí být zaměňován s královskými sekretáři (secretarius regis Poloniae), kteří v některých případech také figurovali při zahraničních misích. Král mohl mít svého vyslance, obvykle s titulem ablegatus, který však nedisponoval plnou mocí, pouze pověřením a často pocházel z řad královských sekretářů. Kromě toho bylo možné se setkat s rezidenty (královskými i Rzeczypospolité), nejrůznějšími komisaři a rezidenty s pověřením od hejtmanů polského a litevského, jejichž vliv byl závislý na konkrétním pověření. Vyslance, posly a komisaře doplňovali právníci, tlumočníci a kurýři.²¹²

Pověření diplomata ke konkrétnímu úkolu se nelišilo od praxe jiných zemí. Instrukci s pověřením obvykle tvořily dvě části – z nichž tajná byla určena pro případ soukromé audience.²¹³ Plenipotentia - pověřovací list a creditiv - doporučení měla ustálenou formu.²¹⁴ Za vlády Zikmunda III. vznikly první obecněji platné instrukce pro výkon diplomatické služby. Z nich za zmínku stojí, v duchu podobných příruček objevujících se nejprve na jih od Alp, a brzy již i v Nizozemí, Anglii, Francii i německých zemích, praktický a právněteoretický spisek De legato et legatione liber Kryštofa Warszewického z roku 1595.²¹⁵

Výrazným faktorem ovlivňujícím složení poselstva byla cílová země, přičemž obecnou platnost si podrželo – čím dále na východ, tím více je kladem důraz na vnější reprezentaci. Protože v ruském prostředí, podobně jako v Osmanské říši, nebylo dost dobře možné určit hodnostní stupeň vyslance, úroveň poselstva se hodnotila z hlediska výpravnosti, počtu osob a nákladnosti přivezených darů.²¹⁶ Na západě tato kritéria ožívala pouze v případě v případě poselstev nejvyššího významu – například při cestě Jindřicha z Valois do Rzeczypospolité. Jinak do Francie, Anglie, italských států, Říma a německých zemí putovali pokud možno již zkušení vyslanci - kompetentní i ve srovnání s jejich protějšky. Celkově byla poselstva do těchto zemí menší – jádro sestávalo ze dvou diplomatů stejné úrovně a sekretáře, který pokud byl absolventem studia práv, mohl zastávat i funkci právníka, popřípadě překladatele.²¹⁷ Naprostá většina osob, které vedly významná poselstva, tak učinila pouze jednou. Výjimkou je Jiří Ossoliński, který vedl tři důležitá poselstva: roku 1621 do Anglie, 1633 do Říma a 1636 do Řezna na říšský sněm.

Dalším znakem doby se nestala ani tak kvalitnější a systematičtější příprava diplomatů, jako spíše široké užití služeb cizinců, zvláště pak Italů, jichž rád využíval Vladislav IV. Domníval se, že kromě nesporně lepší jazykové vybavenosti, zaručí jejich společenský a kulturní rozhled odpovídající úroveň panovníkovy reprezentace za hranicemi. Výkon těchto diplomatických úkolů zůstával pro řadu výše zmíněných osob pouze příležitostnou funkcí. Kariéry osob označovaných dobovými prameny za „cizince“, byť třeba již usedlých v Rzeczypospolité, byly domácím politikům solí v očích. Krále obviňovali z „...otoczenie się na dworze swoim wielością, cudzoziemców, a mianowicie Włochów, których rad i posług z ubliżeniem Polakom często zwykł był używać, iakiemi byli Hrabia Magni, Tiepoli Poseł przemięszkiwaiący Wenecki, Kanonicy i Sekretarze Fantoni i Roncaglio, tudzież; insi sekretarze i dworzanie Scatoni, Forbes, Ursi, Puccitelli, Buchalino, Bausidius²¹⁸ i tym podobni.“²¹⁹ Tradiční žárlivost na „nezvané a špatné“ rádce v okolí hlavy státu měla racionální základ, protože cizinci s absencí příbuzenských a klientských vazeb na domácí prostředí byli hůře kontrolovatelní. Jak bylo zvykem i v diplomatických sborech jiných zemí, tito „cizinci“ necítili potřebu učit se polsky a komunikovali v univerzálnější latině a italštině.²²⁰ Czapliński v této souvislosti uvádí, že osob takto zaangažovaných za vlády Vladislava IV. je známo 140(!) a zhruba 10% zůstává neidentifikováno.²²¹ Někteří z nich se u polského dvora vyskytovali v roli královských sekretářů, v zahraničí pak v roli rezidenta či dokonce vyslance. Ze schopných sekretářů se však mohli stát podkancléři či dokonce kancléři, a proto vliv těchto osob na politické dění nemohl být zanedbatelný. Mezi nimi převažovali duchovní, zvláště členové různých řádů, a v druhé řadě to byli nejrůznější vojenské osoby. Řadu záležitostí také prostředkovali peregrinis hominibus, poutníci a další osoby, jejichž obživou a údělem bylo cestování.²²²

Komunikace s Říší a středoevropskou habsburskou monarchií měla své specifikum v možnosti uplatnění těch zájemců o diplomatické pověření, jejichž rodným jazykem byla němčina. Tak na svých jazykových schopnostech založili kariéru bratři Kašpar,²²³ Ernst²²⁴ a Gerard²²⁵ i další členové rodiny Dönhoffů původem z německé jazykové oblasti Livonska, kteří byli právě pro znalost němčiny vysíláni do habsburských zemí a Říše. Také Maxmilián Przerębski, jakýsi předchůdce Dönhoffů, byl opakovaně s diplomatickým pověřením u vídeňského habsburského dvora a ve slezských knížectvích i z toho důvodu, že ovládal němčinu.²²⁶ Znalost němčiny po studiích v německých zemích a Itálii napomohla kariéře pozdějšího hnězdenského arcibiskupa Jana Lipského.²²⁷ Lipski působil v úřadu sekretáře královny Konstancie a v roce 1637 se účastnil cesty do Vídně pro budoucí polskou královnu Cecílii Renatu a byla to právě ona, kdo se pro Lipského zasazoval o hnězdenské arcibiskupství. Jakmile byli tito diplomaté zároveň držiteli některého ze zemských či dvorských úřadů, nemá smysl vyvozovat, který z nich byl vysloveně královým exponentem, protože žádný z nich nežil v sociálním vakuu a jeho osobní intence nelze odvozovat z pověřovacích dokumentů.

Z cizinců, nejčastěji duchovních a vojenských důstojníků ve službách polského krále, kteří měli ve sledovaném období rozhodující vliv na vývoj vztahů s habsburskou monarchií, je třeba na prvním místě připomenout bratry kapucína Valeriána a hraběte Františka Magnise ze Strážnice, kteří si velmi rychle získali důvěru krále a byli jím potom využíváni k diplomatickým misím. V jejich případě lze naopak téměř s jistotou potvrdit to, co není možné kategoricky prohlásit o diplomatech domácího původu. Magnisové byli typickými představiteli králových „cizinců“, protože jejich kariéra v Polsku stála i padala s osobou krále Vladislava IV.

Maxmilián Magnis, který přijal v kapucínském řádu jméno Valerián,²²⁸ výřečný kazatel, učenec, originální filozof a v neposlední řadě také obratný diplomat, přišel s polským prostředím do styku již před rokem 1617, kdy jednal s králem Zikmundem III. o založení rytířského řádu Neposkvrněného početí, jehož úkolem měla být ochrana hranice před Tatary, a také o možnosti uvedení kapucínského řádu do zemí polsko-litevského soustátí.²²⁹

S budoucím polským králem Vladislavem IV. se otec Valerián setkal až během jeho poznávací cesty po Evropě v letech 1624-1625. Šíře kapucínových znalostí a zájmů konvenovala Vladislavovu zájmu o politické, kulturní i vojenské záležitosti všeho druhu, a tak není divu, že setkání vzbudilo oboustranné sympatie a bylo počátkem dlouholetých úzkých vztahů.²³⁰ Valerián poté řadu let prostřednictvím svých vazeb na Polsko více či méně ovlivňoval jeho vztahy s habsburskou monarchií. V době smrti Zikmunda III. byl v Polsku přítomen na jednání o právním postavení pravoslavných o tzv. Articuli pacificationis, takže měl přehled o politickém dění a mohl svými informacemi zajistit formální podporu císaře a částečně i papežské kurie ve prospěch prince Vladislava před královskou volbou.²³¹

S polským králem však otce Valeriána sbližoval i zájem o vědu. Ještě v době své poznávací cesty po Itálii se Vladislav, nadšený novými vědeckými poznatky stejně jako uměním, setkal s Galileo Galileim.²³² Církevní proces s ním končil v červnu 1633, ale na jeho obranu vystoupila v dalších letech řada evropských osobností a mezi nimi, s velkou pravděpodobností na popud Valeriána, i polský král Vladislav IV.²³³ Za Valeriánova pobytu na polském dvoře ve čtyřicátých letech se král živě zajímal o fyzikální pokusy s optikou a tlakem.

Aktivity otce Valeriána v Polsku byly jednou z příčin nedůvěry, kterou k němu Řím choval. Magnis ovlivňoval v Polsku nejen krále, ale také učenou diskusi o budoucí podobě katolické církve a jejím budoucím soužití s ostatními církvemi, kde se se svými názory stále častěji ocital mimo hlavní proud a tábor jeho odpůrců se rozrůstal. Příštího roku papež odmítl žádost krále Vladislava IV. o kapucínovo jmenování kardinálem. Přesto bylo zřejmé, že otec Valerián má pro mimořádný vliv na polského krále svou politickou cenu. Dokonce takovou, že jej do svých plánů na jednání se synovcem na polském trůnu musel roku 1635 zahrnout i císař Ferdinand II.²³⁴

Když s novou polskou královnou přišla ke dvoru jako její první hofmistryně Jana Františka Prisca hraběnka Magnisová, rozená Pergová z Pergu, manželka Valeriánova o deset let mladšího bratra Františka, nebylo na této skutečnosti vůbec nic náhodného.²³⁵ František Magnis zvolil kariéru vojenskou a o tom, že si vybral dobře, svědčila série uznání i hmotného ocenění, jichž se mu ve válečných letech 1617 – 1634 v císařské armádě dostalo. Roku 1622 byl novopečený plukovník spolu se svými bratry Rudolfem a Filipem povýšen do stavu svobodných pánů.²³⁶ Služba v císařské armádě jej provedla válečnými poli Evropy a přivedla i k prvním diplomatickým zkušenostem. Na jaře roku 1634, po vraždě Albrechta z Valdštejna, se František Magnis kvůli vojenským záležitostem vyskytoval ve Slezsku, kde zřejmě prostřednictvím bratra navázal kontakt s polským králem.²³⁷ Vladislava IV., který se zajímal o vojenské řemeslo a i z toho důvodu udržoval předtím spojení s Karlem Bonaventurou Buquoyem²³⁸ nebo Valdštejnem, zaujal i nepochybně společensky obratný Magnis. Na podzim 1634 polský král Františka Magnise poprvé angažoval do svých služeb pro jednání s císařem. 21. listopadu 1635 byl Magnis spolu se svými bratry povýšen do stavu říšských hrabat a jeho povýšení bylo slavnostně vyhlášeno na říšském sněmu v Řezně příštího roku.²³⁹ Právě v Řezně se protnuly cesty všech hlavních aktérů tehdejších diplomatických vztahů mezi Rakouskem a zeměmi Polské koruny a podzim 1635 se také jeví jako okamžik maximálního souznění obou stran.

Dalším cizincem spojujícím Vídeň s nově etablovanou královskou rezidencí ve Varšavě²⁴⁰ byl již výše zmíněný vídeňský rezident baron František Bibboni.²⁴¹ Patří do nepočetné skupiny diplomatů, kteří měli zajistit zázemí a čerstvé zdroje informací z místa eminentního zájmu. Ve Vídni působící minimálně od roku 1635,²⁴² byl jistě neocenitelným průvodcem a koordinátorem vyslanců dojednávajících u tamního dvora v roce 1636 a 1637 podmínky sňatku s arcivévodkyní. Na podzim roku 1638 napomáhal při organizaci návštěvy polské královské rodiny ve Vídni a Baden, odkud však před jejich odjezdem sám odcestoval s dalším diplomatickým pověřením do Itálie.²⁴³

Dalším „Italem“ a navíc duchovním, jenž se ocitl mezi Vídní a Varšavou, byl královský sekretář, varmijský kanovník a původem Benátčan, Domenico Roncalli.²⁴⁴ Jeho jméno se v souvislosti s polským prostředím objevuje ve dvacátých letech, kdy byl sekretářem polského nuncia Giambattisty Lancellottiho,²⁴⁵ po jeho odjezdu 1627 obdržel podobné místo u krále Zikmunda III.²⁴⁶ V roce 1633 při příležitosti Ossolińského římské mise k papeži Urbanovi VIII. v dokumentech figuroval jako protonotarius apostolicus, byl tedy ve čtvrté z obvyklých pěti úrovní kariérního žebříčku papežského diplomatického sboru.²⁴⁷ Na podzim roku 1634, kdy král zvažoval bližší spolupráci s Francií, odjížděl Domenico Roncalli do Paříže jako královský vyslanec. Hlavním úkolem legáta bylo tlumočit Vladislavovo přání stát se s podporou Francie „nezávislým“ zprostředkovatelem míru mezi zeměmi zataženými do třicetileté války.²⁴⁸ O tři roky později byl již v tiscích vydaných u příležitosti sňatku s arcivévodkyní Cecílií Renatou titulován jako královský sekretář.²⁴⁹ Ve druhé polovině třicátých let byl ústřední postavou spojující Varšavu se zastaveným jihočeským panstvím Třeboň a nejvýše postaveným zmocněncem Polské koruny, který toto panství navštívil. Ačkoliv ho další diplomatické úkoly zavedly například k švédskému královskému dvoru,²⁵⁰ v souvislosti s ochladnutím vasovsko-habsburských vztahů zamířil Roncalli ve čtyřicátých letech opět k dvoru francouzskému, kde roku 1643 dosáhl ustálení svého postu na pozici rezidenta polského krále, k čemuž mu měla dopomoci osobní známost s Mazarinem.²⁵¹ Roncalli sám sebe prezentoval jako ústřední postavu profrancouzsky orientované polské diplomacie, která měla rozhodující vliv na příklon Vladislava IV. k francouzské straně v polovině 40. let, alespoň tolik vyplývá z Roncalliho pamětního spisku uloženého v knihovně Ossolińských. ²⁵²

Také jeden z Vladislavových osobních lékařů Hieronimo Caccia, jehož otec stejného jména byl původem z Bergama, v Polsku zbohatl výrobou zbroje a zbraní,²⁵³ patřil k neoblíbené skupině cizinců obklopujících Vladislava IV., a to ještě za života krále Zikmunda III.²⁵⁴ Patřil ke královým důvěrníkům a podle všeho byl využíván pro obchodní vazby své rodiny. Jeho jméno totiž figurovalo při finančních transakcích s výnosem zastavené Třeboně, tedy splátkami úroků za dlužná věna polských královen.²⁵⁵

Ve 40. letech 17. století se u polského dvora s generační obměnou začaly objevovat nové tváře - a další Italové. Lodovico Fantoni, královský sekretář a varmijský kanovník, nesl zásadní podíl na vyjednávání podmínek přenesení zástavní smlouvy z panství Třeboň na knížectví Opolsko-Ratibořsko v letech 1645-1646²⁵⁶ Giovanni Battista Tiepolo, byl sice vyslancem Benátek, podílel se však na králových plánech války s Turky 1645-1646, a to v daleko širší míře než bylo nutné ve službě Benátské republice.²⁵⁷