Vladislav IV

V. 3. Diplomatický aparát rakouských Habsburků a „polské mise“

Politický a správní aparát Říše a dědičných habsburských zemí byl konstituován a udržován jiným způsobem, než unie Polského království a Litevského velkoknížectví v čele s voleným králem. Rakouští Habsburkové byli v první řadě straně tvůrci zahraniční politiky Římskoněmecké říše, jejíž nitky se sbíhaly v říšské dvorské kanceláři (Reichshofkanzlei) v čele s říšským vicekancléřem (Reichsvicekanzler).²⁵⁸ Říšská dvorská kancelář spravovala záležitosti vnější politiky; pod dozorem příslušného referendáře vyřizovala řadu záležitostí Francie, Anglie, Nizozemí, Švédska, Dánska a italských států, včetně zemí východních: Polska, Moskvy a Osmanské říše. Pokud se záležitost dotýkala panovnického domu a jejich domén, tedy vnější politiky habsburských dědičných zemí, kompetence přebíraly centrální habsburské úřady, tedy zdaleka ne pouze rakouská dvorská kancelář (Hofkanzlei).²⁵⁹

Rakouská dvorská kancelář měla oddělení dolnorakouské, hornorakouské a expedici pro vnitřní rakouské země Štýrsko, Korutany a Kraňsko, jimž předsedal příslušný sekretář. Rakouský kancléř byl od počátku velmi vlivnou osobou, činnou zároveň v tajné radě, kde zodpovídal za oběh dokumentů. Pod sebou měl maximálně pět referendářů, z nichž služebně nejstarší měl mít na starosti záležitosti habsburského domu. V záležitostech zahraniční politiky oddělení vnitřních rakouských zemí (Innenösterreich), zajišťovalo diplomatické spojení se Španělskem a Benátskou republikou, hornorakouské oddělení se Švýcarským spříseženstvím a rakouskými vyslanci v Řezně. Okruhy zájmu však zasahovaly i další území, jako tomu bylo například při mírových jednáních v Münsteru, nebo s Polskem v případě dynastických vztahů vládnoucích rodů, čímž se záležitosti dalších zemí ocitaly v dvorské kanceláři u jejích sekretářů. Při zjevné tendenci shromažďovat starší akta se registratura rakouské dvorské kanceláře informační hodnotou té říšské vyrovnávala. Navíc například po smrti říšského vicekancléře Ferdinanda Zikmunda Kurze ze Senftenau v roce 1659²⁶⁰ byla rakouské dvorské kanceláři předána veškerá starší diplomatická korespondence, ačkoliv agenda nadále zůstala kanceláři říšské.²⁶¹

Vídeňskou českou dvorskou kancelář nelze sice počítat k centrálním úřadům habsburského soustátí, její vliv byl však nezanedbatelný a vydáním Obnoveného zřízení zemského ještě vzrostl, protože se stala nejvyšší soudní instancí pro země Koruny české a konkurovala tak pražské místodržitelské kanceláři. Pro představu o jejím podílu na záležitostech zahraniční politiky je podstatné to, že česká dvorská kancelář spravovala ve dvou z pěti referátů záležitosti Slezska a její představený, nejvyšší český kancléř, byl zároveň členem tajné rady.²⁶²

Tajná rada (Geheime Rat)²⁶³ založená v roce 1527, jíž předsedal nejvyšší hofmistr a nad oběhem dokumentů dohlížel (od roku 1620) rakouský kancléř, měla na řízení zahraničních záležitostí významný podíl už z toho důvodu, že zasedala prakticky denně. K jednotlivým záležitostem postačovala obvykle tříčlenná skupina radů, zásadní stanoviska věcí zahraniční politiky byla záležitostí celé rady.²⁶⁴ V roce 1628 prodělala reformu, která měla za následek navýšení počtu radů, ale také zavedla přidělování jednotlivých záležitostí užšímu okruhu komisařů do jednotlivých konferencí, a tím specializaci na určitou problematiku – tedy i na záležitosti vnější politiky a vztahů s jednotlivými státy.²⁶⁵ Členství v tajné radě bylo nespornou výhodou, a jedním z důvodů, proč rakouská dvorská kancelář tak snadno přejímala kompetence říšské kanceláře. Říšský vicekancléř totiž narozdíl od rakouského kancléře členem tajné rady nebyl.

Protože záležitosti války jsou zároveň problematikou zahraniční politiky, patří mezi kompetentní orgány od roku 1556 zasedající dvorská válečná rada (Hofkriegsrat), poradní orgán pro vojenské záležitosti, který neměl v Říši obdoby.²⁶⁶ Vznikla v době tureckého nebezpečí a zde možná tkví jeden z důvodů, proč se také zaobírala záležitostmi Vysoké Porty a Moskvy.²⁶⁷ Konkrétně v souvislosti s vazbami na Polsko nelze na závěr pominout úřady spravující finanční záležitosti dvora a především komorních statků v dědičných habsburských zemích - dvorskou komoru ve Vídni (Hofkammer),²⁶⁸ zvláště pak její české oddělení, do jehož kompetence historicky spadaly záležitosti slezských knížectví, domény českého krále coby vrchního slezského knížete.²⁶⁹

V případě císařské diplomacie se velmi hluboce zažil systém odlišování prvního či hlavního vyslance, kterého lze obecně porovnávat s vyslancem vyššího stupně a vyslance druhé popřípadě i třetí úrovně, na kterého byly kladeny zcela jiné profesní, sociální i finanční nároky. Dalším prostředkem stratifikace hodnostních stupňů bylo rozlišování diplomatů řádných ordinarius/ordinaire a mimořádných extraordinarius/extraordinaire. V původním smyslu řádný vyslanec byl vykonavatelem dlouhodobého zastoupení, mimořádný pak přijížděl s neodkladnou záležitostí, a z toho důvodu jednal přednostně. Tím označení mimořádný záhy získalo punc nadřazenosti a svědčilo o významu diplomata. V konečném důsledku však bylo označení extraordinaire - zvláště francouzskou diplomacií, devalvováno na běžnou součást titulu.

Primárním předpokladem prvního vyslance byla jeho urozenost ruku v ruce s předpokladem dostát svými finančními možnostmi vysokým nárokům tohoto úřadu. Jeho zkušenosti a osobní kvality byly přes mnohé kritiky tohoto stavu zcela druhořadou záležitostí. Tato skupina aristokracie byla, slovy kardinála Harracha, „ochotna si dopřát nerentabilní nákladnou funkci i horentní sumy ve výdajových položkách“.²⁷⁰ Své diplomatické úkoly nakonec často chápala pouze jako jednu z etap celoživotního usilování o dvorské úřady či přízeň panovníka.²⁷¹ Funkce císařského zástupce v záležitostech zahraniční politiky ve formě postu vyslance nebo členství v poselstvu či komisi mohla být však nejen prostředkem úspěšné kariéry, ale také způsobem zdvořilého odstranění takto pověřené osoby z blízkosti vídeňského dvora nebo záminkou k nenápadnému vytracení ode dvora.²⁷²

Vyslanec druhého či třetího stupně, často označovaný jako internuntius nebo comissar, nahrazoval nedostatky svého sociálního statutu i finančních možností praktickými schopnostmi. Šlechtický původ byl víceméně samozřejmostí, i neurození schopní úředníci dosahovali nobilitace, ovšem dalším jednotícím rysem bylo kupříkladu právní vzdělání, které se stávalo pro výkon některých úřadů nezbytným. Dalším znakem je letité zastávání míst radů při centrálních správních úřadech, poradních orgánech nebo soudech. Tento stav císařské diplomacie petrifikoval a přetrvával hluboko do 18. století. Bránil tak přirozenému vzniku profesionalizovaného diplomatického sboru.