Vladislav IV

XI. Mikrosvět zastaveného panství.

XI. 1. Realita ve vleku „slavné minulosti“.

XI. 1. 1. Geneze správní jednotky, hospodářské struktury a válečná realita

Třeboňské panství,⁶⁹⁷ od 12. století náležející postupně rodu Vítkovců, dolnorakouskému cisterciáckému klášteru Zwettl, pánům z Landštejna a konečně Rožmberkům (1366 – 1611), bylo vždy samostatnou správní jednotkou k níž byly postupně připojovány další lokality či původně samostatné správní jednotky. Roku 1374 zahrnovalo panství kromě města Třeboň jen 13 vsí, jeho rozloha se však po husitských válkách úspěšným počínáním rožmberských držitelů dále zvětšovala. Do stále kompaktnějšího území zůstal ovšem zásadním způsobem zaklíněný třeboňský klášterní statek – vlastnictví augustiniánské řeholní kanonie v Třeboni založené Rožmberky roku 1367. Statky kláštera přitom ležely převážně v těsné blízkosti Třeboně. V roce 1493 panství Třeboň zahrnovalo 43 lokalit, o necelých třicet let později již 57⁶⁹⁸ a v roce 1551, kdy se vlády ujímal Vilém z Rožmberka, mělo již 1337 osedlých (třeboňský klášterní statek měl 261 osedlých)⁶⁹⁹ Poslední velkou změnou v územním rozsahu panství bylo zajisté připojení třeboňského a borovanského klášterního statku po zrušení obou kanonií v letech 1564 – 1566. Ze spíše malého se panství rozrostlo natolik, že před prodejem největšího rožmberského panství Český Krumlov Rudolfovi II. v roce 1601, bylo po Nových Hradech třetím největším. Roku 1616, kdy již třeboňské panství patřilo Švamberkům, se bez Soběslavi, která měla v jeho rámci značnou míru autonomie, neboť k němu připadla až roku 1596 po odprodeji větší části panství Choustník, a borovanského statku s městečkem a 11 vesnicemi,⁷⁰⁰ uvádí kromě tří měst (Třeboně, Lomnice nad Lužnicí a Veselí nad Lužnicí) a tří městeček (Ledenic, Dolního Bukovska a Mezimostí) 66 vesnic s 1591 osedlými.⁷⁰¹ Území ve směru západo – východním přibližně kopírovalo hranice protáhlého geologického útvaru tzv. třeboňské pánve, na severu zasahovalo do úrodnější obilné oblasti v blízkosti Dolního Bukovska, na jihu se pak dotýkalo zemské hranice. Na severu hraničilo s drobnými statky Bzí, Žimutice a Zálší, dále na východ se statky Hamr a Val, panstvím Kardašova Řečice, Jindřichův Hradec a Chlumeckem náležejícím k panství Nová Bystřice. Zemská hranice oddělovala třeboňské panství od fürstenberského panství Weitra (Vitoraz). Dále na jihu hraničilo s panstvím Nové Hrady, na západě s českobudějovickými městskými statky a konečně s panstvím Hluboká nad Vltavou.

Toto rozlehlé a rentabilní panství neleželo sice v centru ostatních rožmberských panství – ze sousedních panství patřily pánům z Růže pouze Nové Hrady, ale díky úspěšnému zavedení rybníkářství se po českokrumlovském panství účetně jevilo jako druhé nejvýnosnější. Poté, co poslední Rožmberk Petr Vok odprodal roku 1601 Český Krumlov císaři Rudolfovi II., stala se jeho hlavním sídlem Třeboň. Bohaté panství předního velmože země s reprezentativním rezidenčním městem, kde v kulturní rovině vnější měšťanský životní prostor povznesla stavební činnost po posledním velkém požáru v 60. letech 16. století, tomu vnitřnímu pak dodalo na pestrosti společenství jednotlivců i rodin svázaných službou se šlechtickým rodem. Městské prostředí prostoupilo do sídla vrchnosti a cosi jako závan velkého světa proklouzlo do městských podloubí.⁷⁰² Ačkoliv rezidencí a centrem panství bylo město Třeboň, podobná „atmosféra“ působením elity vrchnostenských úředníků a měšťanů zasáhla i další městské lokality.

V krátkém období švamberské vrchnosti se Třeboň o rezidenční funkci dělila s dalšími sídly. Dvůr a okruh služebníků se sice podstatně zmenšil, a po roce 1615 ještě více rozmělnil mezi okruh „starého pána“ Jana Jiřího ze Švamberka, který dožil na Orlíku a „mladého pána“ Petra ze Švamberka, jehož rodina zůstala na Třeboni.⁷⁰³ Zůstala však jen symbolicky, o skutečném pobytu ve čtyřech letech, které byly Petrovi v roli třeboňské vrchnosti vyměřeny, téměř nemůže být řeč. Většinu času strávil na cestách a pobytem v Praze, kam jej následovala i rodina. V čase stavovského povstání na panství vrchnost chyběla a nechráněné panství až na opevněnou Třeboň zaplavila císařská vojska. Když se město v únoru 1622 vzdalo, byla již válečná kořist z části rozdělena. Z největších švamberských panství získal již roku 1620 Nové Hrady, Libějovice a Rožmberk císařský generál Karel Bonaventura Buquoy. I zbývající majetek v září 1620 zemřelého rebela propadl konfiskaci – nároku byla zbavena Petrova manželka Anna Maxmiliána a svého nároku se nedovolal ani Petrův mladší bratr Adam, který se pro nepřítomnost v zemi povstání neúčastnil.⁷⁰⁴ Ani v případě této konfiskace atraktivní pozemkový majetek v rukou císaře dlouho nezůstal.⁷⁰⁵ Orlík a Zvíkov koupil Jan Oldřich z Eggenbergu již roku 1623, a tak pouze Třeboň se statkem Borovany byla jako císařův majetek⁷⁰⁶ dána do správy prezidentovi české komory Vilému Slavatovi, jako „sousedovi nebližšímu“, o němž autor Třeboňských pamětí soudí, že: „mohl toho panství za svou věrnost dosáhnouti, kdyby toliko byl chtěl.“⁷⁰⁷ Otázkou zůstává, zda Slavata skutečně stál a usiloval o to, Třeboň získat, i když mohl předpokládat z mnoha dalších případů, že konfiskát bude dán k dispozici jako odměna za „věrné služby“. Můžeme se pouze domnívat, proč s Třeboní nebylo naloženo jako s dalšími částmi konfiskovaného švamberského dominia.⁷⁰⁸

Panství Třeboň bylo však po útrapách válečných nájezdů a obléhání třeboňské pevnosti „zplundrované“ více, než si komorní úředníci dovedli představit. Relace purkrabího Dekary uvádí, že v roce 1622 bylo na panství pouhých 82 osedlých.⁷⁰⁹ O tři roky později napočítala vizitační komise v 6 městech (bez Soběslavi) a 68 vsích z původních 1519 osedlých pouze 277, a stejně tak zdevastované byly i veškeré hospodářské provozy, na základě sumárních ročních a pololetních účtů považované za skutečný pramen vysokých výnosů před stavovským povstáním.⁷¹⁰

Neujasněné postavení tohoto rozsáhlého majetku trvalo až do roku 1625, kdy panství Třeboň obdržel od svého otce Ferdinanda II. arcivévoda Ferdinand Arnošt. Podobně jako Třeboň, ovšem lenním právem, získal také některá knížectví ve Slezsku.⁷¹¹ Právnímu statutu třeboňského panství se v tomto případě spíše blíží situace hrabství Kladsko, další arcivévodské držby, kterou Ferdinand Arnošt získal roku 1624. Kladsko, které nebylo samostatnou zemí Koruny české, nemělo být v budoucnu zastavováno, ale mělo vždy sloužit k zaopatření některého člena habsburskému rodu.⁷¹² Poté, co se Ferdinand III. stal císařem, bylo Kladsko postoupeno dalšímu Habsburkovi a takový vývoj lze docela dobře předpokládat i v případě Třeboně. Pokud by v roce 1637 nepřevážil zahraničněpolitický zájem v „polské záležitosti“, nový císař by pravděpodobně panství postoupil některému ze svých příbuzných, nejspíše bratrovi Leopoldu Vilémovi, který tak jako tak později panství obdržel.

Třeboň tedy jako osamocený habsburský ostrůvek zůstala vklíněná mezi slavatovské, buquoyské a eggenberské statky a Marradasovu Hlubokou, daleko od středočeské enklávy komorních statků i od statků ve Slezsku, avšak v přijatelné vzdálenosti od Vídně i Lince. Na panství zůstala zhruba pětina původního počtu poddaných, z nichž spíše městské obyvatelstvo mohlo očekávat a využít některé z forem vrchnostenské ochrany. Přes formálně vyhlašované úlevy pro panství a zákazy pobytu císařského vojska na jeho území byla skutečná ochrana prostoru panství, zvláště při absenci větších vojenských záloh, iluzí a nemohla zajistit klid potřebný venkovu k hospodaření a městu k obchodování. Bez vojenské obrany válka stále všemi způsoby pronikala do života císařových poddaných a stávala se všudypřítomnou. Ochrana salvakvardií byla možná sotva u vrchnostenských dvorů. Venkovské obyvatelstvo se se situací vyrovnávalo po svém a vedeno sebezáchovným pudem, zbíhalo ze statku, jakmile se zdálo, že jinde bude lepší živobytí. Jejich navracení ničemu nepomáhalo, pokusy s osidlováním poddanými z Kladska také neměly žádaný efekt.⁷¹³ Přesto se na panství našli cizopanští poddaní, zběhlí například z drobných okolních statků, kde se projevila prostá neschopnost vrchnosti uhájit a ochránit své poddané a ustát náklady při průtazích vojsk, kteří viděli v rozsáhlosti tohoto panství a majestátu českého krále určitou životní jistotu.⁷¹⁴

Dlouhodobé dějinné procesy, jako je prohlubování hospodářské krize či ochlazování klimatu, jsou očima současníků často nepostřehnutelné a mohou dlouho zůstat nezpozorovány, zuření válečné bestie, která udělala za blahobytnými časy výraznou čáru, však na vlastní kůži pocítili neomylně všichni. Při představě, jak asi po několikaletém volném pohybu vojsk po kraji musel vypadat venkov, je jasné, že tím prostředím, které uchovalo obraz předválečných časů klidu a prosperity, se stalo město. Ve městě přežily některé původní rodiny a v nich přežívala ústní tradice. Bez písemného zachycení by z ní však nezbylo nic. Příběhy literární památky „Třeboňské paměti“, vzniklé jako připomínka „lepších“ časů, tradované v ústní podobě ještě na konci 18. století⁷¹⁵ a zachycené v písemné podobě třeboňských měšťanem Vavřincem Benediktem Mecerem, jsou svým charakterem na hony vzdálené „seriózní“ historické práci Václava Březana, ale přesto svým způsobem unikátní, vymykající se dobovému průměru.⁷¹⁶ Příběhy se staly podkladem pro literární obraz Petra Voka z Rožmberka jako lehkomyslného záletníka, postavě borovanského klášterního správce Matěje Kozky z Rynárce vtiskly enšpíglovský humor a rožmberské sídelní město zalidnily řadou plastických postav. Nejsou jen ústní tradicí, jejich autor sám měl možnost poznat minulost prostřednictvím archivních pramenů ze zámeckého archivu a nebyl v tomto počínání zdaleka sám. Vždyť celé 17. století bylo na panství ve znamení návratů hluboko do minulosti - obnovování starých práv i hledání poučení v hospodářských oblastech - stačí jen připomenout letité spory o práva a majetek mezi správou panství a po 65 letech roku 1631 obnoveným augustiniánským klášterem.⁷¹⁷ To, že klášter obdržel původní nadání, nerespektující téměř sedmdesátiletý vývoj majetkových vztahů, „aktivovalo“ paměť řady obyvatel. Fascikly týkající se sporů kláštera obsahují řadu pamětnických výpovědí o době posledních Rožmberků.⁷¹⁸ Minulost byla tedy oživována víc než dostatečně. Pasáže Třeboňských pamětí týkající se vývoje po smrti posledního Rožmberka jsou o poznání stručnější a v hodnocení mírnější, přestože je to doba autorova produktivního života. Naopak silné rozčarování čteme mezi řádky v hodnocení poměrů prvních let působení nové schwarzenberské vrchnosti. Chování vrchnostenských úředníků v době habsburské správy není očima měšťana hodnoceno zdaleka tak příkře, jako nová úřednická garnitura, přivedená do správy panství v 60. letech 17. století jednak s novou vrchností a jednak přirozenou obměnou generace.⁷¹⁹ Hodnocení vrchnosti tedy jednoduše nesouviselo jen s její každodenní přítomností na panství.

Třeboňští poddaní jistě nebyli jediní, kteří přestávali vídat svou vrchnost, stále více aristokratů trávilo na svých panstvích jen vybrané části roku.⁷²⁰ Svou habsburskou vrchnost mohli poddaní za čtyřicet let držby Třeboně vidět v bývalém rezidenčním městě pouze jednou – v posledních květnových dnech roku 1635 pobyl ve městě uherský a český král Ferdinand III. Je až s podivem, jak malý ohlas tato událost měla. Nebýt několika dokumentů z královské kanceláře datovaných v těchto dnech v Třeboni, téměř jako by se to nikdy nestalo.⁷²¹ Jediný doložený pobyt Ferdinanda III. do jisté míry souvisel s královským hřebčínem, přestěhovaným do Třeboně o rok dříve z pardubického panství před postupujícím nepřítelem.⁷²²

O dva roky později bylo panství zastaveno, a tím Třeboň nečekaně získala „druhou vrchnost“. Období polské zástavy pro třeboňské panství vzhledem k nejistému postavení polského královského rodu ve své zemi, vyššímu věku a neuspokojivému zdravotnímu stavu polského krále nemuselo zůstat pouhou epizodou. Po smrti svého otce císař Ferdinand III. tak jako tak zamýšlel výše zmíněné statky určit za zdroj příjmů některému členu rodiny nebo jejich prodejem poněkud srazit hrozivě vysoké dluhy. Volba jihočeského panství by svým umístěním odpovídala spíše záměru existenčně zajistit rakouskou arcivévodkyni než polskou královnu. Pro polského krále coby věřitele bylo zastavení panství v jižních Čechách zlomyslností, hatící jeho plány na snadné získání dědičného panství v blízkosti Polska. Zástava Třeboně, přestože pojišťovala habsburský dluh u rodiny Vasů, byla tedy připravena tak, aby maximálně vyhovovala nové polské královně. Pokud by Cecílie Renata přežila svého manžela bezdětná (a nestala by se manželkou nově zvoleného krále, jako v případě Vladislavova nástupce na polském trůnu Jana Kazimíra a královny vdovy Ludviky Marie), panství Třeboň jí mohlo poskytnout přiměřené útočiště a vlastní finanční zdroj. Pokud by královna měla nějaké potomky, kteří by se dožili dospělosti a nezískali polskou korunu, zřejmě by v třeboňském panství byli odškodněni za nemožnost nárokovat si habsburské dědictví – osudy aktérů se však ubíraly jinými cestami.

Vazba mezi zástavní paní a jihočeským panstvím nabývala víceméně formálních podob, jejichž skutečnou funkčnost lze jen těžko ověřit, protože ve fondu Vs Třeboň, ani centrálních fondech komorní správy nebyly nalezeny originály královniny korespondence určené správě třeboňského panství, ačkoli z účetních dokladů je jasné, že existovala. Svědčí o tom řada položek v důchodních účtech: „Na vlastní obzvláštní Její Milosti Královské milostivé poručení a dekret…“⁷²³ Je možné, že byla později odeslána jako příloha účtů k revizi komorním úředníkům, či se dostala do Vídně a byla přeřazena k rodinným písemnostem. Jedinou ukázkou, jaké formální náležitosti měly tyto královniny listy, je opis missivu krále Vladislava IV. se srpna 1644 nařizující uhradit z důchodů panství v následujících čtyřech letech dluh Františkovi Magnisovi hraběti ze Strážnice ve výši 20 tisíc zl. rýnských.⁷²⁴

Jak sami úředníci měli možnost vnímat existenci dvou vrchností, tedy císaře a polské královny, se odráží v řadě formálních záležitostí. Jako příklad může sloužit diskuse o titulaturu vrchnosti panství Třeboň ve sporu o Borkovická a Mažická blata se statkem Zálší, kde je vidět, že ani současníkům nebyla situace zcela jasná. Gubernátor musel v odpovědi na půhon uvádět na pravou míru správné titulování obou držitelů. Zatímco tedy císař Ferdinand III. byl „pán dědičný panství tohoto“, polská královna je „panství toho času držitelkyně“.⁷²⁵

Podobně musela být tato věc opatřena v případě přísah jednotlivých úředníků. Forma přísahy byla upravena tak, aby úředník přísahal polské královně (nikoli polskému králi), protože zástavní smlouva stanovovala, že úředníci jsou jmenováni zástavním držitelem. K tomuto článku smlouvy si však polská královna s ohledem na předpokládanou nepřítomnost na panství vymínila, že mají být jmenováni takoví úředníci, aby vyhovovali i „dědičnému držiteli“ Ferdinandovi III.⁷²⁶ Purkrabí, důchodní, obroční písaři, fišmistr i baštýři přísahali tak „při Pánu Bohu všemohoucímu, Blahoslavený Panně Mariji i všem vedle ní svatým a Její Milosti královně Polský a Švédský[...].“⁷²⁷

Svá vrchnostenská práva uplatnila královna nejvýrazněji v záležitostech patronátu, kde část výnosu třeboňského panství byla použita k financování oprav kostelů farností působících na území panství.⁷²⁸ Poslední demonstrace vazeb poutajících jihočeské panství s polskou královnu v roli vrchností, nesouvisela již příliš s jejím pozemským působením. Po její smrti byly z rozhodnutí krále Vladislava IV. za její duši slouženy mše po celém panství. Nemalé finanční příspěvky získala pro blaho její duše církev a pamatováno bylo i na chudé.⁷²⁹