Vladislav IV

VIII. Dotýkání kultur. Rakouští Habsburkové a polští Vasovci.

VIII. 1. Cecílie Renata v životní roli královny polské

Mladší z obou dcer Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské, narozená 16. července 1611 ve Štýrském Hradci, prožila v kruhu své rodiny na rakouském dvoře dlouhých dvacet šest let. Ze čtyř sourozenců, kteří se dožili dospělosti, si byla bezpochyby blízká jak se starší sestrou Annou Marií, provdanou roku 1635 za bavorského kurfiřta, tak s mladším bratrem Leopoldem Vilémem. V emocionálně laděných dopisech, dochovaných z let 1627-1628 mladšího bratra titulovala, s ohledem na jemu přisouzenou církevní kariéru, „main auserwählts Pfafl“ – „můj vyvolený páteříčku“.⁴⁸⁶ Hammanová dodává, že ač byla vychovávána v přísně katolickém duchu, vyznačovala se radostí ze života a inteligencí.⁴⁸⁷ Hovořila pouze německy, rozuměla však italsky.⁴⁸⁸ O Cecíliině fyzické podobě je možné udělat si představu na základě několika dochovaných portrétů, stejně tak jako z dobového zpravodajství, které ji ve věku osmnácti let charakterizovalo jako “dobře rostlou“ mladou ženu světlejšího odstínu vlasů i pleti, než měla její sestra Marie Anna, a celkově více podobnou na matku.⁴⁸⁹

Není pochyb o tom, že si tato mladá žena brzy uvědomila svůj životní úkol přispívat všestranně k podpoře rodových zájmů. Od dětství se její budoucnost stala několikrát předmětem politických úvah Ferdinanda II., který o své dceři uvažoval jako o partnerce pro španělského infanta.⁴⁹⁰ Podobně jako její sourozenci měla arcivévodkyně uvnitř císařovnina dvora vlastní malý dvůr, jenž v roce 1636 zahrnoval hofmistra s hofmistryní a čtyři dvorní dámy.⁴⁹¹

Výsledkem byla žena vědomá si nároků kladených na ni jejím postavením, která se držela vůle zemřelého otce a vzala si muže o šestnáct let staršího, o jehož zdraví a sympatiích neměla žádných zpráv.⁴⁹² Přísná výchova v dětství stála i za „španělskou pýchou“, jak počáteční odtažité a povýšené chování arcivévodkyně vůči Polákům pojmenoval Jakub Sobieski.⁴⁹³ Vzorce chování, které si osvojila na vídeňském dvoře, jí byly v uvolněnější atmosféře dvora polského spíše ke škodě. Jakmile polská královna přivykla polským zvyklostem, vynikly etiketou nezatížené projevy její osobnosti jako schopnost čistého nadšení pro hudbu a divadlo, ale i citová zranitelnost, hluboká zbožnost a až fatalistický postoj k jejím chorobám a zdravotním komplikacím spojeným s těhotenstvími.⁴⁹⁴

Energie, s jakou se mladá královna zpočátku pustila do organizování svého dvora, však také znepokojila královy oblíbence, zvláště pak Adama Kazanovského, který z pochopitelných důvodu viděl v královnině vlivu ohrožení svého vlastního výsostného postavení na Vladislavově dvoře.⁴⁹⁵ Královnino slovo mělo váhu i v politických záležitostech její nové země. Ještě v roce 1638 bylo její postavení natolik dobré, že jak informoval braniborský vyslanec Hoverbeck – Cecílie Renata sama přijala moskevské poselstvo a král ji zapojoval do politických jednání – kupříkladu s gdaňskými vyslanci. V tomto období měla spojence v osobě podkancléře knížete Ossolińského a svůj vliv dokázala uplatnit i ve věci prosazení chełmiňského biskupa Jana Lipského na post hnězdenského arcibiskupa na jaře 1638.⁴⁹⁶ Hofmistrem královnina dvora (marzsałek krółowej) byl ustanoven další zasloužilý diplomat Maximilián Przerębski, kaplanem jezuita Marek.⁴⁹⁷ Teprve sněm roku 1638 stanovil královnin důchod.⁴⁹⁸

VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem

Deník Jakuba Sobieského o cestě polského dvora do dolnorakouského lázeňského města Baden za účelem léčby králových četných neduhů byl již vícekrát vydán⁴⁹⁹ a mnohé pasáže tohoto textu byly různým způsobem interpretovány.⁵⁰⁰ Zajímavý pramen, který zachycuje polskou královskou rodinu v nezvyklé situaci, nabízí možnost sledovat různé aspekty střetávání odlišných kultur a norem chování, společenský život vídeňského dvora a volené formy reprezentace či zcela vzácné pohledy do privátnějších sfér obou panovnických rodin.⁵⁰¹ Pro polskou královnu Cecílii Renatu znamenala tato cesta jeden z přelomových okamžiků v životě.

Mohl to být dosavadní neúspěch polských vyslanců, který králi přinesl na mysl osobní účast na cestě do Rakouska. Doufal zřejmě za použití kouzla osobnosti i komunikačních schopností získat větší podporu manželčiny rodiny pro své dalekosáhlé politické plány. Králův záměr opustit zemi pochopitelně nezískal doma velkou podporu. Zazněla opodstatněná varování, že neproběhla prekonizace Jana Lipského - králem nominovaného hnězdenského arcibiskupa, jehož nezastupitelná role polského primase v době nepřítomnosti krále v zemi a interrexe by v případě možného interregna mohla být zpochybněna. Po zprávách o dalším z kozáckých povstání přišly koncem července 1638 daleko horší zprávy o zajetí prince Jana Kazimíra ve Francii.⁵⁰²

Příprava pobytu v Rakousku se stala skvělou příležitostí pro rezidenta Bibboniho. Na cestu se královský pár s Vladislavovou sestrou princeznou Annou Kateřinou Konstancií a 1300 členným doprovodem vydal 16. srpna 1638.⁵⁰³

Od vstupu do Slezska nesl po  několik týdnů náklady na koně i část výživy této malé armády císař, což, jak poznamenal Sobieski, musely být v čase války pro císaře citelné náklady.⁵⁰⁴ Po několikadenní zastávce v Nise průvod 22. srpna vyrazil na 122 km dlouhou cestu do Olomouce, přes Bruntál a Štramberk. Cesta byla tak špatná, že panstvo muselo vysedat z vozů a jet na koních, což někteří dvořané a zvláště pak princezna Anna, nepřivyklá jízdě na koni, těžce nesli.⁵⁰⁵ Druhý den byla cesta ještě horší, takže do Štramberku výprava dorazila až v noci, předtím však byl král na moravských hranicích uvítán knížetem Maxmiliánem z Ditrichštejna⁵⁰⁶ a moravským zemským hejtmanem Juliem hrabětem ze Salmu.⁵⁰⁷ Nepohodlné ubytování na štramberském hradě, kam nakonec musel být kvůli množství schodů a chodeb odnesen v křesle, krále příliš nenadchlo, a také obě dámy musely mnohokrát odpočívat, než dosáhly svých pokojů.⁵⁰⁸

Po dvou noclezích 24. a 25. srpna v Olomouci, byli 26. srpna ubytováni v pohodlném arcibiskupském zámku ve Vyškově. Den nato přijeli do Brna „miasta między przedniejszemi morawskiemi, gdzie się więc morawskiej szlachty sądy odprawują, jakoby to u nas trybunał,“ kde nocovali v Ditrichštejnském paláci.⁵⁰⁹ Vladislav IV. - pokud zdraví dovolovalo - využíval jakékoliv příležitosti zabavit se lovem, navštívil za tím účelem biskupský zámeček Otmuchów u Nisy s daňčí oborou a lovil také v okolí Mikulova. Podle Sobieského tak společenské povinnosti jaksi více ležely na Habsburkovně než na králi, avšak litevský kancléř Radziwiłł při sledování průběhu cesty takový obraz nenabízí.⁵¹⁰

Hostitelem polské výpravy byl již cestou do Brna Maxmilián z Ditrichštejna, na jehož mikulovském zámku 28. - 29. srpna král ulehl po záchvatu koliky. Královna s polskou princeznou navštívily kostel sv. Anny, jehož podobu s italským Loretem vysoce ocenil i Sobieski, zatímco jiná skupinka polské šlechty pro změnu nalezla rozptýlení ve vyjížďce do Valtic, kde s údivem shlédli přepychové vybavení zámku, letohrádky a zahrady.

Po výjezdu z Mikulova 30. srpna 1638 čekal polského panovníka na zemské hranici rakouský maršálek Jan František Trautson a nejvyšší rakouský sudí Preiner, kteří průvod doprovodili do Wolkersdorfu.⁵¹¹ Protože vstup do sídelního města s sebou nesl řadu formálních ceremoniálních úskalí, které neusnadnila ani císařova nepřítomnost, stal se nový atak nemoci u krále záminkou pro přímou cestu polské výpravy do Baden, aniž by bylo nutné podstoupit náročný oficiální vjezd do Vídně. Situaci však zkomplikoval svým příjezdem arcivévoda Leopold Vilém, jehož výmluvné prosby nebylo možné bez urážky odmítnout. Došlo však ke shodě v utajeném nočním příjezdu do města. Polský král tak podle Radziwiłłových deníkových zápisků do Vídně vstoupil 1. září mezi jednou a druhou hodinou ranní. Ráno se s Vladislavem IV. přišli pozdravit mladí arcivévodové. Poté král přijal pozvání císařovny vdovy Eleonory na Laxemburg, lovecký zámeček jižně od Vídně, odkud král po večeři pokračoval s doprovodem do Baden.⁵¹²

Pobyt Vladislava IV. s doprovodem v Baden zpestřovaný návštěvami u arcivévody Leopolda v Neustadtu, císařovny Marie Anny i císařovny vdovy Eleonory, připravil společnosti řadu rozptýlení, ale také nedorozumění a nepochopení, které přinášel střet odlišných kultur a společenských norem. Nejočividnějším rozdílem ve společenských zvycích bylo chování panovníka vůči svým poddaným. Často opakované klišé diplomatických zpráv hovoří o póze mramorové sochy,⁵¹³ jak se charakterizovalo důstojné avšak lehce povýšené chování vycházející ze španělského stylu výchovy. Zatímco tedy císařovna, pokud byla urozeným doprovodem zdravena „i jakby iego niewidziała“, polský král naopak i klobouk smekal, a pokud polská šlechta z doprovodu vcházela do místnosti či ji opouštěla, král s královnou, “się z krzeseł podnosili kłaniając się nam..,“ psal Sobieski, a domníval se, že šlechta u vídeňského dvora jim takovou čest záviděla. Spíše však lze předpokládat, že to bylo vnímáno jako pochybení krále. Stejně tak královna Cecílie Renata vzbudila rozruch, když požadovala, aby polské dámy nemusely stát, pokud ona bude sedět.⁵¹⁴ Svědčí to mimo jiné i o tom, do jak odlišného prostředí přišla o rok dříve rakouská arcivévodkyně.

Ještě nápadnější byl jistě rozpor mezi rakouskými a polskými šlechtici, jejichž pojetí cti bylo velmi podobné, ale prostředky, které si vybírali k jejímu hájení, zcela odlišné. Sobieski připomíná epizodu, jak se šlechtici vídeňského dvora během loveckých zábav pro polské šlechtice v Baden bavili. Vyvolenou oběť z řad účastníků lovu, která se právě nevyznamenala, povalili na ulovenou zvěřinu a vyplatili ji plochou stranou meče. Princezna Anna Konstancie navrhovala, aby tak potrestali polského dvořana Plattenberga, ten však prohlásil, že se jako svobodný inflantský šlechtic raději nechá zabít než zbít, neboť u nich doma takových žertů neznají.⁵¹⁵

Zcela vážné byly pro změnu zprávy, které krále zastihly stran bratra Jana Kazimíra, zadržovaného ve Francii pro podezření ze špionáže. Teodor Dönhoff přijel do Baden vylíčit podmínky, v jakých byl polský princ držen v době jeho odjezdu z Francie. Vladislav IV. proto s novými informacemi odeslal vídeňského rezidenta Bibboniho do Benátek, neboť to byla benátská loď, na které se Jan Kazimír plavil.⁵¹⁶

Devátého října se královský pár navrátil zpět do Vídně. Společenské zábavy sestávající z hostin, lovu černé zvěře, vysoké, ptáků a rybolovu, střídal balet s účastí mladých arcivévodů nebo intimnější setkání členů úzké rodiny.⁵¹⁷ Z rozličných variant dvorské zábavy sklidila největší úspěch střelecká soutěž - „kaiserliche Schüssen“ - pořádaná 11. října 1638 císařovnou Marií Annou.⁵¹⁸ Lesku soutěže ve střelbě na terč, přesunuté pro nepříznivé počasí z Favority do Ritterstuben v Hofburgu, dodala jak účast vládnoucí císařovny Marie Anny i císařovny vdovy Eleonory, polské královny i princezny Anny Kateřiny, jejich dvorních dam a manželek polských magnátů, tak atraktivní ceny z císařské klenotnice. Svým střeleckým uměním se blýskla císařovna Marie Anna, která střílela i za soupeřky, které se samy nevzchopily k výstřelu.⁵¹⁹

O tom, zda měla polská strana zájem na setkání s Ferdinandem III., by bylo možné za použití dostupných polských deníkových záznamů pochybovat, ovšem skutečnost byla zřejmě daleko složitější, tak jako byla komplikovaná osobnost samotného krále i jeho momentální postavení. Situaci ještě ztěžovali samotní Poláci, kteří se cítili kompetentní hodnotit, co je a co není pro jejich panovníka společensky přijatelné, jak se později naplno projevilo při setkání s císařem v Mikulově. Diskuse o tom, v kterém místě by bylo vhodné se případně s císařem sejít, a to pouze formou jakoby náhodného setkání na zpáteční cestě, aby nevznikl dojem, že polský panovník jede k císaři, dokládají dobře zvláštní atmosféru setkání těchto dvou kulturních světů. Pro císařský majestát bylo například nepřijatelné poskytnout polskému králi při společném oficiálním setkání čestné místo po pravici; jaký div, že rakouští komisaři jen nesnadno takové podmínky před polskou stranou obhajovali.

K setkání původně zvolené Znojmo bylo dle Sobieského nepřijatelné, protože neleželo na přímé trase do Polska a mohl tak vzniknout dojem, že král vyhledává setkání s císařem a mění kvůli suverénovi jiné země směr své trasy. Brno, připadající v úvahu kvůli ubytovací kapacitě, bylo zavrženo kvůli šířícím se zvěstem o moru, takže se konečným místem setkání stal ditrichštejnský Mikulov. Radziwiłł naopak uvádí, že požadavek setkat se s Vladislavem IV. v Mikulově císař vznesl již 14. října prostřednictvím Leopolda Viléma.⁵²⁰

Avšak tím nebyly dořešeny všechny záležitosti etikety, neboť polští páni dostali od svého krále za úkol dojednat otázku přednosti obou panovníků a přenechání čestnějšího místa po pravici. Při náročných jednáních s arcivévodou Leopoldem Vilémem a císařovými dvořany, měla být hlavním argumentem historická paměť o setkání císaře Maxmiliána I., českého krále Vladislava Jagellonského a polského krále Zikmunda I. Starého při uzavírání dynastických dohod ve Vídni roku 1515. Poláci se snažili argumentovat dobovým vyobrazením i svými poznatky, druhá strana však přece jen doložila přesnější informace. Podle kompromisní dohody měl tedy král mít přednost při uvítání v kočáře, tak jako host má přednost před hostitelem, v dalším však, „na wschody i w pokoju i u stołu“ měl však čestnější post náležet Ferdinandovi III., neboť se oba stanou hosty knížete z Ditrichštejna. Císaře však přesto mezitím v Praze španělský vyslanec upozorňoval, aby takovým způsobem císařský majestát nesnižoval.⁵²¹

Výjezd z Vídně byl připraven na 17. října, polská královna se sama a dojemně loučila s rodinou a navštívila císařské děti. Dary na rozloučenou byly nákladné a Sobieski si neodpustil poznámku, že polští hosté obdrželi méně, než polský královský pár na dary vynaložil.⁵²² Další den královská rodina strávila ve Wolkersdorfu, Mistelbachu a nakonec 20. října v dalším reprezentativním sídle Lichtenštejnů ve Valticích, kam o dva dny později dorazil císařský maršálek s oznámením o císařově příjezdu do Mikulova.

Za nevlídného deštivého dne očekával Ferdinand III. v doprovodu Leopolda Viléma svého polského bratrance čtvrt míle od Mikulova. Na dohled se panovnické kočáry zastavily a korunované hlavy doprovázené příbuznými se setkaly mezi nimi. Přivítání, z nějž Sobieski a ostatní přítomní slyšeli pouze úryvky, proběhlo v italštině. Nato vstoupili oba do císařského kočáru, kde si Ferdinand III. pospíšil, aby krále posadil po levé ruce. Naproti usedla polská královna a princezna Anna. Císařský podkoní Valdštejn pozval do svého kočáru litevského kancléře knížete Radziwiłła a vídeňský biskup Wolfradt sieradzského kastelána Dönhoffa.⁵²³ Celkově tolerantní atmosféru setkání obou dvorů vážně pošramotil výstřelek, kterého se dopustil polský dvorní maršálek z rivality se sieradzským kastelánem Döhoffem. Příčinou mělo být obcházení jeho úřadu během vídeňského pobytu, kdy Dönhoff zajišťoval některým „cizincům“ – cizím jazykem hovořícím osobám - audienci u panovníka. Mohutnými vzájemnými přípitky oslabení hodnostáři si své oboustranné stížnosti sdělili v nejméně vhodnou dobu přímo před zraky císaře i královské rodiny. Cecílie Renata se v úleku, že se do sebe oba hodnostáři skutečně pustí, vrhla do kočáru, kde ji zachytil až hrabě Mansfeld.⁵²⁴ Při veřejné večeři zasedl první polský král a teprve po něm císař. Doprovod krále zasedl s císařovými dvořany dotčen tím, že pozvání nepřednesl císařský maršálek, ale: „inszy jakiś podlejszéj kondycyi człowiek.“ Ceremoniální přečin maršálka byl druhého dne napraven, leč krále po obědě přepadl další atak nemoci, čímž byla většina společného programu obou panovníků ukončena.

Teprve dalšího dne dopoledne se Ferdinand III. konečně setkal se svým bratrancem. O průběhu hodinového jednání mezi čtyřma očima nebylo současníkům mnoho známo - těžko soudit, zda královo rozladění, o němž se zmiňuje zejména Sobieski, způsobilo pouze jednání s Ferdinandem III. či fyzické utrpení nemocného těla.⁵²⁵ Král si zřejmě definitivně ujasnil, že císař nemyslí na švédský trůn pro svého švagra, není ochoten se angažovat v záležitosti Jana Kazimíra drženého ve Francii a díky tomuto nešťastnému incidentu může po Polsku těžko požadovat prostředkování mírových jednání.⁵²⁶

Večerní přejezd do Židlochovic Vladislav pro velké bolesti absolvoval v nosítkách.⁵²⁷ Rozčarování krále ze setkání s bratrancem neuniklo ani jeho současníkům. Jak si zapsal Albrecht Radziwiłł: Minuit praesentia famam – vykonstruovaná a zřejmě přehnaná představa krále o osobnosti rakouského císaře se osobním setkáním zbortila.⁵²⁸