Vladislav IV

V. Svět diplomacie.

V. 1. Diplomacie a zahraniční politika v čase třicetileté války

V. 1. 1. Diplomat v 17. století

„Ambassador in an honest man sent to lie abroad for the good of his country.“

Sir Henry Wotton

Diplomacie je pojem, který je dnes tak samozřejmý, že ani nepřemýšlíme, zda je jeho použití oprávněné. Popravdě však ani současná čeština nenabízí mnoho synonym, která by mohla historika z této terminologické pasti vyvést. Velvyslanec, vyslanec ani rezident totiž v 17. století neměl nejmenší tušení že je diplomatem.¹³⁶ V 17. století se termín diplomat/diplomacie nevyskytoval v žádném slovníku ani diplomatických příručkách.¹³⁷

Užití termínu diplomacie¹³⁸ buď ve smyslu metody umožňující zplnomocněným osobám opírajícím se o určitý soubor norem formovat (jednáním) vztahy mezi státy, případně jeho užití pro skupinu jedinců tuto činnost provozující, souvisí s písemnostmi nezbytnými pro výkon jejich činnosti; diploma, slovo řeckého původu, označovalo původně dokument o dvou listech.¹³⁹ Ojedinělé doklady výskytu pojmu v tom významu, jak dnes diplomatické činnosti rozumíme, pochází ze 13. století a význam je odvozen z kontextu.¹⁴⁰ Tak jako se v 17. století v důsledku praktické potřeby rozvíjel obor, který prozatím neměl jméno, ze stejného důvodu se konstituovala jako obor také diplomatika – nauka o listinách.¹⁴¹ Šedesát let poté (1787), co se objevila Dumontova kolekce Corps Universel de Diplomatique, v Anglii Edmund Burke přeložil pojem corps diplomatique jako diplomat body a v kontextu je vztáhl ze složky dokumentů na osoby jimi se zabývající, tedy na jedince vykonávající diplomatickou činnost; podobně uvažoval i Thomas Paine.¹⁴² Roku 1796 Burke použil pojem diplomacy, když chtěl vyjádřit kontrast mezi politikou veřejnou (policy) a politikou tajnou (diplomacy).¹⁴³ Někteří autoři naproti tomu uvádí, že k užití termínu corps diplomatique ve významu osob vykonávajících diplomatické úkoly došlo již v polovině 18. století a to ve Vídni, případně že dámou, která pojmu použila poprvé byla císařovna Marie Terezie.¹⁴⁴ V každém případě pojem svého plného významu nabyl teprve s koncem 18. století.

Dějiny diplomacie¹⁴⁵ se v minulosti institucionalizovaly na pomezí dějin politických a mezinárodního práva,¹⁴⁶ i jako součást praktické příručky diplomatovy. Prodělaly svou velkou diskusi v režii francouzské a německé historiografie, na jejímž počátku bylo zavržení politických dějin,¹⁴⁷ aby se opět staly předmětem nových zkoumání jako dějiny diplomatické praxe i každodenní reality, jazyků a komunikačních metod, střetávání „cizího“ s „domácím“, státovědné teorie a teoretického základu provázejícího toto řemeslo od počátku. Mohou být považovány za součást dějin zahraničních vztahů, nikoli však za jejich synonymum. Dějiny diplomacie mají svá problematická místa, mezi něž patří i periodizace a terminologie. Zatímco za mezník vzniku novodobé profesionální diplomacie je považován vídeňský mírový kongres v roce 1815, existence organizované diplomacie se přiznává již období vestfálského mírového kongresu v roce 1648. Při vědomí přirozené nekoncepčnosti diplomatické práce před ustavením mezinárodních diplomatických standardů a obtížné rekonstrukce každého individualizovaného jednání, je zřejmé, že v období před těmito časovými předěly se nelze obejít bez politických dějin. Diplomacie není však jen výkonem moci v rukou elit společnosti, ale nesmírně zajímavým procesem utváření sociálních vztahů, modelů jednání, stejně jako procesů rozhodování a motivací.¹⁴⁸

Ovšem činnost, kterou dnes diplomacií rozumíme, je stará jako lidstvo samo, a poprvé zaznamenána již u prvních městských států ve starověku.¹⁴⁹ V politicky atomizovaném světě středověké Evropy hrála hlavní roli diplomacie papežská. Katolická církev, jako důležitý politicko-mocenský faktor, dala prostřednictvím své diplomacie oboru latinskou terminologii, základy praxe i legislativní platformu zastupující neexistující mezinárodní právo. Dochovanou sumu znalostí a zkušeností antiky zprostředkovala díky svým nezbytným kontaktům s Byzancí. Hlavní impuls raně novověkému období naproti tomu dala italská renesanční diplomacie uplatněná v živém a konkurenčním prostředí italských městských států, která stála u zrodu institutu stálých diplomatických zastoupení.¹⁵⁰

Ve století šestnáctém i další evropské státy akceptovaly diplomacii jako prostředek obecného blaha. Teoretické úvahy N. Machiavelliho nebo F. Guiccardiniho, jejichž raggione di stato posvěcuje i amorální praktiky diplomatovy práce, se dále rozvinuly v politické praxi i teoretické rovině ve státnickém díle kardinála Richelieua. Španělsko, Anglie, Nizozemsko a také Francie, jako prostředí pro aplikaci raison d’etat v praxi, následovaly k hernímu stolu o právo diktovat politická pravidla v Evropě zkušené italské praktiky. V druhé vlně přistoupila habsburská středoevropská monarchie a nově se vzmáhající státy severu: Švédsko, Dánsko, Polsko a nakonec Prusko, aby následně jen s rozpaky přijímaly tak exotické hráče, jakými bylo Rusko a Osmanská říše. Stále nové státy se tlačily na místo dříve vyhrazené diplomacii Svatého stolce, avšak univerzální roli arbitra mezinárodních vztahů, kterou katolická církev ztratila reformačním hnutím, žádný z nich hrát nemohl. Potřeba vybudovat nové právní prostředí, které by vyplnilo vzniklé vakuum donutila raně novověké diplomaty, aby hledali nové cesty k uplatnění zásad pravidel soužití jednotlivých států. Prostor tím získali právníci, filozofové a v neposlední řadě praktici v čele s Hugem Grotiem (1583-1645), kteří definovali principy přirozeného práva pocházejícího ne od boha, ale z morálních zásad diktovaných rozumem a sloužícího k ochraně společenského soužití. Zásady, které dodnes přežívají i v mezinárodním právu v podobě racionálního přirozeného práva.¹⁵¹

V. 1. 2. „Minuit praesentia famam“

Diplomatický obor velkou měrou formovaly písemné soubory poznatků z diplomatické praxe: Bernard de Rosier sepsal první takový manuál Krátké pojednání o vyslancích (Ambaxiator brevilogus) již roku 1436.¹⁵² Praktiky na slovo vzatými byli také diplomaté Benátské republiky, jejichž systém a pravidla diplomatické služby vycházející ve středověku z byzantských zkušeností a praxe obchodní a finanční velmoci neměl od 13. století obdoby.¹⁵³ Na jejich základech stavěli nejen italští renesanční praktici i teoretici diplomatického řemesla 13.-15. století: D. Alighieri, F. Petrarca, F. Guiccardini a N. Machiavelli,¹⁵⁴ ale i španělský právník Gonsalvo de Villadiego.¹⁵⁵ Francouzským přispěvatelem k formující se sumě praktických znalostí byl diplomat Philippe de Commines, autor pamětí,¹⁵⁶ který se do dějin diplomacie zapsal jako strůjce osobního setkání francouzského krále Ludvíka XI. s anglickým Eduardem IV. v roce 1474,¹⁵⁷ a které má mimochodem zajímavou paralelu v podobě setkání císaře Ferdinanda III. s Vladislavem IV. v Mikulově v roce 1638.¹⁵⁸ Protože setkávání suverénů dvou zemí na společných politických jednáních s sebou přinášelo vysoké náklady, bezpečnostní riziko i nesčetné ceremoniální komplikace, zůstalo v raném novověku zcela výjimečným jevem. Je zde však ještě jedno nepominutelné riziko, podobné tomu, provázejícímu politické sňatky. Jsou to obyčejné lidské sympatie i antipatie, nevypočitatelný faktor, jenž mohl mít fatální dopad; Minuit praesentia famam - pokud aureolu panovníka nahradila nedokonalá realita smrtelníka, byť představitele mocného státu, mohl nesoulad s realitou vyvolat více nedorozumění, než celé stohy diplomatické korespondence.¹⁵⁹

V. 1. 3. Ius foederis

V druhé polovině 16. století prudce vzrostl počet prací zabývajících se jak teoretickými, tak praktickými podmínkami diplomatovy práce. Jestliže však výše zmíněný Villadiego v 15. století ještě předpokládal, že právo vysílat a přijímat posly - ius mittendi et excipiendi legatos - má prakticky každý, další teoretikové diplomacie Tasso, Pasquale, Grotius nebo Wicquefort¹⁶⁰ toto právo začali chápat jako privilegium suverénního vládce.¹⁶¹ Tento trend měl však své výjimky, v první řadě v případě svobodných měst – v polském prostředí po léta působila diplomacie města Gdaňsk – a v Říši, kde dlouhodobě selhávala snaha habsburského rodu o unifikaci vlády. Tento neúspěch potvrdil vestfálský mír, který přiznal ius foederis – právo uzavírat příměří, všem teritoriálním vládcům. Podobné náznaky samostatné diplomatické činnosti vlivných magnátů se v 2. polovině 17. století vyskytly i v Polsku.¹⁶² Převážná většina diplomatické činnosti přesto zůstává v kompetenci suverénních vládců a jejich rádců a jako taková je předmětem dalších stránek.

Jedinec reprezentující nezávislý stát a jeho představitele v cizí zemi na sebe soustředil pozornost a pocty náležející zastupovanému státu. Každodenní diplomatův výstup v představení plném symbolizovaných, psaných i nepsaných pravidel a rituálů, v němž zastupoval svého panovníka, působil na diváka zasvěceného do skrytých významů jeho gest i na laické pozorovatele. Proto se odpovídající vystupování stalo nesmírně důležitou formou diplomatovy práce. Role diplomata, který „vyjíždí lhát pro dobro své země“ vyvolala nepřiměřený důraz na vnější projevy diplomatovy přítomnosti, a tím nutnost ritualizované účasti na každodenním ceremoniálním divadlu po celou dobu jeho mise. Vznik systému nejrůznějších pravidel a norem chování nabral záhy celou řadu symbolických významů, jejichž interpretace napomáhala hostitelské zemi vytvářet si úsudek o „skutečném“ vztahu obou stran jednání, a porušení tohoto systému rituálů se pak snadno stávalo další politickou zbraní.¹⁶³ Nejběžnějším důkazem opodstatněnosti této premisy byly, v elitní společnosti i jinak běžné preeminenční spory, projevující se mezi diplomatickými zástupci jednotlivých zemí v jednom působišti. Typickou příležitostí byly svatby,¹⁶⁴ křtiny, korunovace,¹⁶⁵ pohřby, hostiny¹⁶⁶ a další ceremonie, ale také vícestranná diplomatická jednání kongresového typu.¹⁶⁷ O závažnosti tohoto druhu sporů svědčí to, že v mnoha případech bylo jediným východiskem vyloučení jedné či obou stran z účasti na dění.

V. 1. 4. Terminologie

O neexistenci ustáleného označení osob provozujících „diplomatické řemeslo“ svědčí již ve středověku značně rozbujelá terminologie.¹⁶⁸ Ve středověkých písemných pramenech se objevuje legatus, creator, nuncius, ablegatus, commisarius, procurator, mandatorius, agentus či ambaxator. Vymezení jednotlivých pojmů, definování kompetencí a náplně činnosti takto označovaných osob ve stanoveném čase a prostředí, proměna významu a náplně pojmu v čase je proto důležitou součástí dějin diplomacie i vděčným tématem mnoha monografií.¹⁶⁹ V raném novověku se objevují další označení resident, ambassadeur, envoyé, agent, comissarius/Komissar, Secretär, Konzul, Faktor, Korrespondent.¹⁷⁰

V období před koncem třicetileté války nelze hovořit o ustálených hodnostních kategoriích diplomatických zástupců států, a to ani v případě Francie. Když Callière počátkem 18. století uveřejnil stupnici organizace francouzské diplomacie: 1. mimořádný velvyslanec ambassadeur extraordinaire, 2. velvyslanec ambassadeur ordinaire; 3. mimořádný posel envoyé extraordinaire 4. rezident resident 5. agent agent, konstatoval spolu s dalšími, že jediné rozdělení, které lze použít s obecnější platností, jsou dvě základní kategorie – diplomat vyšší a nižší úrovně.¹⁷¹

Rozšířením vyššího stupně pověření se pro tzv. velvyslance v 17. století vžilo označení ambasciatore/ambassadeur, pro nějž neexistuje výstižnější definice, než ta často citovaná sira Henryho Wottona, anglického diplomata počátku 17. století, který původní latinské motto „Legatus est vir bonus peregre missus ad mentiendum rei publicae causa.“ v žertu vyložil jako dvojsmysl, tedy „Ambassador is an honest man sent to lie abroad for the good of his country.“¹⁷² Tak se v jednom citátu ztotožňuje latinský výraz legatus s pojmem ambassador.¹⁷³ Obecné označení legatus je obvykle užíváno v jiné konotaci, a to ve spojení s papežskou diplomacií.¹⁷⁴ Jinak je však latinské legatus či orator poměrně spolehlivé označení vyslance prvního stupně. Císařská diplomacie označovala tuto úroveň německým (Gross)Botschafter případně Gesandte, mimo oficiální dokumenty se objevoval termín ambasador nejčastěji v italské podobě ambasciatore. Polské prostředí znalo označení poseł wielky nebo większy.¹⁷⁵

Pro nižší úroveň vyslanců, zmocněnců či komisařů převládalo latinské ablegatus/prolegatus, v prostředí císařského dvora německý termín Abgesandte, čemuž odpovídal francouzský envoyé.¹⁷⁶ Další často se vyskytující tituly agent, resident, commisarius, jsou buď srovnatelné s druhým hodnostním stupněm nebo mohou vyjadřovat ještě nižší úroveň diplomata.¹⁷⁷