Vladislav IV

X. 4. „Conditiones pignori et hypotheca Dominii Wittingau“

X. 4. 1. Vojenská ochrana

Zvláštní právní postavení pozemkového majetku mohlo také zajistit velmi praktickou ochranu před válečnými škodami. Zde se nabízí Balcárkem podrobně představený příklad fingovaného prodeje jihomoravského panství Strážnice, kde prodávajícím byl František hrabě Magnis a kupujícím polský král Vladislav IV.⁶⁷⁸ Kamenem úrazu se stala skutečnost, že Magnis předem transakci neprojednal ani s císařem, ani s moravskou zemskou vládou. Prodej „cizozemci“ nemohl být totiž podle článku X. Obnoveného zřízení zemského moravského⁶⁷⁹ bez vědomí panovníka jako moravského markraběte proveden legální cestou a takový majetek i peníze za něj stržené měly bez náhrady propadnout.⁶⁸⁰ Přesto byla Strážnice v císařem neschválené kupní smlouvě z října 1644⁶⁸¹ prohlášena za hrabství a administrátorství polského krále. Na jaře roku 1645, když Švédové po císařem prohrané bitvě u Jankova skutečně dorazili k Brnu, vyslal František Magnis dokumenty o této transakci s žádostí o ochranu ke švédskému generálovi Torstenssonovi a uspěl. Dne 24. dubna 1645 se František Magnis na základě kupní smlouvy na Strážnici prohlásil za pouhého administrátora krále polského.⁶⁸² Podobně již předtím ve prospěch Strážnice vystupoval Vladislav IV., když jednak informoval Torstenssona o koupi Strážnice a jednak požadoval její ochranu u velitelů polských vojsk. Hrabě, který na strážnickém zámku hostil celé velení císařových nepřátel, platil a živil jejich vojsko, stál náhle kromě nepříjemnosti, že při prodeji Strážnice porušil přinejmenším onen X. článek MOZZ, před vážnou hrozbu, že bude obviněn ze zrádných úmyslů.⁶⁸³ Skutečně kuriózní vyvrcholení celé kauzy by však nastalo, kdyby císař přijal Magnisovu poslední nabídku ohledně Strážnice z léta 1647. Poté, co zimu 1646/1647 strávil s diplomatickým pověřením v Itálii, ve snaze získat hotové peníze a zbavit se moravských statků i poddanství císaři, nabídl hrabě s vědomím polského krále Ferdinandovi III. svou (!) Strážnici za 250 tisíc zl. rýnských, další statky u Brna a dlužní úpisy v ceně více jak 100 tisíc zl. rýnských, aby jimi mohla být uhrazena část zástavní půjčky na Opolsko-Ratibořsko, a to vše za právo pobírat po nějakou dobu ze Strážnice nejen důchody, ale i výnos z kontribuce a cla.⁶⁸⁴ Jeho návrh však nejen přijat nebyl, ale navíc byl Magnis znovu obviněn z neloajality k císaři, již podruhé zbaven úřadu moravského podkomořího a po smrti svého velkého přímluvce Vladislava IV. se musel u císařského dvora opětovně dovolat odpuštění.⁶⁸⁵ Strážnické panství, tak péčí o císařskou armádu víceméně nepostižené a zároveň Švédy respektované neutrální území, se v posledních letech třicetileté války stalo příslovečnou „terrou felix“.

Z hlediska ochrany panství v zuřícím válečném konfliktu mohla být Třeboň další terrou felix, respektovanou podobně jako „polská“ Strážnice Švédy a zároveň ve vlastním zájmu chráněnou císařem před finanční zátěží v podobě v zemi přítomného vojska. Z textu příslušné zástavní smlouvy nevyplývá dodržení předem dohodnuté podmínky, že válečné výdaje panství půjdou na vrub císaři. Smlouva pouze předpokládá dorovnání ročních úroků na dohodnutou výši v případě, že by příjem z panství nestačil. Jinými slovy, pokud by tedy administrátor panství byl okolnostmi přinucen dát celý výnos hospodaření na chleba pro vojsko, měl tak učinit a teprve pak se dotazovat, jakým způsobem budou toho roku úroky uhrazeny; v tom ohledu se jevilo jako rozumné vyjmout zastavené panství z režimu kvartýrů a povinnosti placení kontribuce. Ačkoliv k tomu nakonec došlo, realita na panství byla složitější. Situace, kdy by jižní Čechy obsadilo švédské vojsko nenastala, takže výjimka nevýjimka, velení a zásobovací komisaři císařských jednotek v kraji si brali, co potřebovali. Problém se na třeboňském panství stal obzvláště palčivým v letech 1642-1643 a, jak je vidět z výnosu panství i z korespondence mezi Varšavou, Vídní a Třeboní, intervence měly mizivý efekt.⁶⁸⁶

V případě zástavy Třeboně nebyl polskou stranou nijak zdůrazňován požadavek na vlastní ochranu panství polskou vojenskou posádkou. Přítomnost polského vojska na panství nedoložily žádné evidenční ani účetní prameny, a tak jedinou zmínkou zůstává záznam o morové ráně v roce 1640, která podle třeboňské klášterní kroniky zdecimovala polskou vojenskou posádku o síle osmi(!) praporů.⁶⁸⁷ Na druhou stranu mohla být situace Třeboně poučením a jednou z pohnutek Vladislava IV. k tomu, aby v Opolsku-Ratibořsku v zastoupení svého syna trval na striktní neutralitě, stažení císařských vojsk a možnosti vydržovat si polskou posádku.⁶⁸⁸ Přitom se odvolával na právo disponovat vlastními vojenskými zálohami, které měli údajně ve smlouvách zajištěno Lichtenštejnové v případě Těšínska a také knížata lehnicko-břežská.⁶⁸⁹ Mimo text zástavní smlouvy dosáhl svého, ovšem za podmínky vystavení reversu zajišťujícího v případě potřeby volný průchod císařských vojsk a platby stanovených dávek císařské armádě, jejichž výši se neměli dozvědět Švédové.

X. 4. 2. Nejasnosti kolem třeboňské zástavy

Prakticky od konfiskace panství Třeboň Švamberkům roku 1621 s sebou nejasné právní postavení třeboňského panství neslo různá nedorozumění. Předtím, než na něj byla vložena zástavní držba, sice bylo vlastnictvím českého krále Ferdinanda III., ale především náleželo k Českému království a rozhodování o něm stále příslušelo stavovské obci. Obnovené zřízení zemské ve věci správy záležitostí tradičních českých komorních statků stanovilo, že již realizované zástavy nebo prodeje budou sněmu oznámeny a s jeho souhlasem vloženy do sněmovních artikulů.⁶⁹⁰ Asistence stavů a souhlas sněmu při změně statutu zemských statků byly stále nezbytné, přesto byla tato procedura obcházena způsobem, jakým OZZ řešilo ochranu práv zástavních držitelů z válečných let, a v některých případech došlo v druhé polovině 17. století i k opomenutí sněmovního svolení.⁶⁹¹ Pokud by české stavy o zástavě jednaly, pak by to mohlo být znamením, že Třeboň byla počítána mezi česká komorní panství, jenže k jednání o zástavě Třeboně roku 1637 Ferdinand III. české stavy vůbec nepřizval, zatímco při jednání o zástavě Opolska-Ratibořska roku 1645 se na nutnou asistenci stavů odvolával a používal ji jako zdržovací taktiku.⁶⁹²

Nejasnosti z období zástavy dokládá snešení prosincového pražského sněmu roku 1638, kde je třeboňské panství uvedeno mimo stávající skupiny plátců berně: „Předně aby z panství Jeho Milosti Císařské, též Její Milosti Císařové, jakožto Králové České, praelatův, pánův, rytířstva, královských měst, osob duchovních i světských, pojímajíce v to i panství třeboňské [...] z každého poddaného na gruntu effective osedlého [...] zvláštního měšce dáti povinna byla dva zlatý třicet krejcarův.“⁶⁹³ O dva roky později psal rada při buchalterii pražského hradu Samuel Ledenický, třeboňskému gegenhandlerovi Pergerovi: „Pokudž mi Pánbůh zdraví propůjčiti ráčí, se přičiním zatím poslednější počty, pokudž na hotově jsou, také se sem odeslati moci budou, aby pořádně přijaty a vyřízeny býti mohly. Však přitom pan(u) netajím, poněvadž panství třeboňské obzvláštně J. M. Cís. náleží, a počtové jeho bez obmeškávání povinnosti J. Mti. Cís. privátně se řídí, že za práci jejich náležitý recompens z téhož panství důchodův naň dáti povinen bude.“⁶⁹⁴

Díky tvrdému vyjednávání panovníka s českými stavy ale také vyšlo najevo, že když císař Ferdinand III. usiloval roku 1649 o to, aby stavové svolili k prodeji komorních panství Benátky a Lysá nad Labem, jako protiváhu třeboňské panství přičlenil k českým komorním statkům. Zároveň je však dal do doživotního užívání a opět cum jure antechreseos arcivévodovi Leopoldu Vilémovi.⁶⁹⁵ Roku 1658 bylo však panství na arcivévodu převedeno v rámci jeho vyrovnání s nastupujícím císařem Leopoldem I.; ten s ním v následujících letech disponoval zcela volně a v závěru svého života je bez asistence českých stavů či komory postoupil Janu Adolfovi ze Schwarzenbergu, takže k realizaci slibů císaře Ferdinanda III. očividně nedošlo.⁶⁹⁶