Vladislav IV

IX. 2. Opolsko-Ratibořsko v rukou polského krále

Jakmile se Vladislav stal v zastoupení svého syna knížetem Opolska-Ratibořska, začal ihned pracovat na svém záměru rozvolnit co nejvíce vazby mezi zastaveným územím a vrchním slezským knížetem, přestože nadále dlužil větší část půjčky, za kterou zástavu obdržel. Již v lednu 1646 měl rezident Bibboni ve Vídni tlumočit královu nabídku, aby císař z knížectví odvolal císařské jednotky, které by polský král na své náklady nahradil vlastními ozbrojenci. Za takovou výpomoc Vladislav IV. požadoval odpuštění fiskálních dluhů knížectví, které se ve smlouvě zavázal uhradit.

Také další Vladislavovy kroky na poli mezinárodní politiky dělaly vrásky císařově tajné radě: sňatek s francouzskou pretendentkou Marií Gonzaga de Nevers naznačil jasně, kam se stáčí korouhvička. Polský král opět naslouchal francouzským diplomatům.⁵⁸⁵ Na jaře roku 1644 přijel do Polska v roli vyslance mladý Nicolas de Flésselles, hrabě Brégy, jeho příležitostí měla být gratulace k narození královského potomka, ovšem když polská královna ve Vilniusu 24. března zemřela, mohl předstoupit pouze s kondolencí. Nečekaná změna situace z něj však učinila hlavního aktéra jednání o osobě nové polské královny. Nejen, že získal počáteční výhodu, když předběhl s nabídkou vyslance habsburské strany Maxmiliána Ditrichštejna, ale podařilo se mu vzbudit zájem Vladislava IV. rozladěného odmrštěním nabídky, kterou učinil švédské královně Kristině, a stále ochotného se bavit o změně politického kurzu. Brégyho mise tak dalece předčila všechna očekávání. V květnu 1645 Brégy získal králův souhlas s Mazarinovou francouzskou „kandidátkou“ Marií Gonzaga de Nevers, stvrzený polskými stavy 17. července 1645.⁵⁸⁶ V následujícím roce se Brégy stal oporou Mazarinovy chytré politiky na východě, avšak ani samotný Mazarin nestačil na proměnlivou situaci, kterou kolem sebe vytvářel král Vladislav. V roce 1646 byla jeho všestranná politická jednání tak spletitá, že se historici nemohou shodnout, zda to byla mnohostranná hra a důkaz jeho diplomatické geniality, nebo šlo o naprostý zmatek a nekoncepční postup krále, který cítil letitou bezvýslednost svých spojenectví. Ani Brégy, který již Vladislavovy výkyvy znal, si netroufal vynášet zásadnější soudy.

Styky s Francií byly po roce 1645 výhodnější, protože ta dokázala zabránit švédským diplomatům, aby si v Osnabrücku nárokovali anexi slezských knížectví.⁵⁸⁷ Již 15. října 1641, tedy ještě dříve než byla zahájena mírová jednání, měl požadavek na anexi Slezska ve své instrukci kancléř Axel Oxenstierna.⁵⁸⁸ 20. listopadu 1645 se tento požadavek objevil ve švédské instrukci pro nadcházející mírová jednání, ovšem na Slezsko si činil nárok i braniborský kurfiřt, když neuspěl v nárocích na Pomořany.⁵⁸⁹ Vznikl tak prostředek nátlaku na Polsko a Braniborsko. Polský král celé září až listopad 1646 proti těmto požadavkům marně protestoval.⁵⁹⁰ Přestože to byla právě Francie, kdo v Osnabrücku úspěšně odporoval švédským požadavkům na Slezsko, Brégy nedokázal Vladislava IV. přimět ani k podpisu spojenecké smlouvy, ani k uzavření konečného míru se Švédskem, byť s ním král udržoval korektní vztahy.

Tříštění pozornosti na příliš mnoho cílů sabotovalo v těch měsících Vladislavův velký sen o společném tažení velké koalice států proti Osmanské říši, proti které toužil spojit střední Evropu. Zároveň zde byly obavy před švédskými územními nároky v Pomoří, předkládanými na vestfálských mírových jednáních, kde byli neoficiálními královskými vyslanci do srpna roku 1646 Domenico Roncalli a Maciej Krokow a reálná byla i hrozba v podobě přítomnosti švédských vojsk ve Slezsku.⁵⁹¹ Pro zachování „terry felix“ bylo tedy třeba dospět se Švédy k dohodě, která ovšem byla těžko možná, pokud se na území Opolska-Ratibořska potulovaly císařské jednotky. Generál Königsmarck na podzim 1645 slíbil nepožadovat po Opolsku-Ratibořsku nic, pokud totéž učiní i císař.⁵⁹² Pro polského krále vyvstal další důvod k pokusům získat pro knížectví v rámci Koruny české výlučné postavení. Vladislav IV. se nerozpakoval obrátit se na vrchního velitele císařských armád arciknížete Leopolda Viléma, aby stáhl císařské jednotky přidělené do Opolska-Ratibořska, a použil i stále častější pohrůžku švédskou intervencí v celé věci. Ten podobné požadavky odmítl a kontroval připomínkou nedoplacené části půjčky, která zoufale chyběla v armádním rozpočtu.⁵⁹³ Vladislavovu nelibost pocítil císařský rezident Walderode. Z jediné audience, jíž se Walderode domohl, vyplynulo, že se králi stále nezamlouvala daňová zátěž zastavených knížectví.⁵⁹⁴

Dne 13. ledna 1646 adresoval Vladislav IV. císaři žádost, aby v Polsku povolil pobyt hraběti Františku Magnisovi, nad nímž se v habsburských zemích vznášelo obvinění ze zrady. Magnis totiž na základě smlouvy na prodej strážnického panství Vladislavovi IV. z října 1644⁵⁹⁵ vyjednal ochranu a uznání neutrality od sedmihradských a švédských vojsk, které prošly jižní Moravou. Když nakonec s povolením císaře na počátku února 1646 přijel do Krakova, jmenoval ho Vladislav polským místodržícím v Opolsku-Ratibořsku. Císař opakovaně protestoval proti formě Magnisova působení v polských službách a zakazoval mu korespondenci s habsburskými nepřáteli, neboť ten právě vyjednával se švédským generálem Torstenssonem o ochranu Opolska-Ratibořska.⁵⁹⁶ Protože Vídeň neměla přesné informace o tom, co vše zaměstnává polského krále, obavu, že Rzeczpospolita uvažuje o spojenectví s Francií a že si vybere císaře za nepřítele, podpořil hrabě František Magnis, když v polovině srpna 1646 přijel k vídeňskému dvoru. Nikoli však jako oficiální vyslanec, ale přesto se souhlasem polského senátu a s pověřením velkého kancléře Ossolińského. Císaři měl nabídnout sumu 50 tisíc zl. rýnských, pokud bude Opolsko-Ratibořsko zbaveno všech vojenských dávek a kvartýrů, budou mu odpuštěny staré daňové nedoplatky a příjmy z pivního akcízu a solné daně připadnou držiteli zástavy. Druhým požadavkem byla vojenská pomoc pro případ války s Osmanskou říší. Reakce císaře byla pochopitelně odmítavá v otázce války s Turky. Bernard Ignác z Martinic a říšský vicekancléř Kurz varovali, že se král pokouší Opolsko-Ratibořsko odtrhnout od Slezska, o čemž svědčí královy požadavky uvolnění knížectví z vojenských poviností. Magnisovy výhružky byly nakonec vyhodnoceny jako bezpředmětné a Magnis sám označen za „nebezpečného člověka“.⁵⁹⁷ Přesto císař 4. září 1646 s Magnisovým jmenování polským gubernátorem (místodržícím) v Opolsku-Ratibořsku souhlasil.⁵⁹⁸

Po předčasném návratu Magnise do Polska v září dal Vladislav IV. najevo své velké rozčarování, ale protože jeho hlavním zájmem bylo prosadit před polskou šlechtou záležitost války s Osmanskou říší, císařovo odmítnutí nevyvolalo žádnou odvetu. Válečné plány polského krále v říjnu 1646 tvrdě narazily na odpor polské šlechty, ale Vladislav IV. se odmítl vzdát. František Magnis tak putoval jako vyslanec do Benátek a k papežskému dvoru. Na zpáteční cestě se opět setkal s císařem, který pobýval v Bratislavě, ale viditelných výsledků v jednání s Ferdinandem III. dosáhl až Vladislavův další vyslanec, královský sekretář Jan Andrzej Morsztyn,⁵⁹⁹ který byl koncem listopadu 1646 vyslán králem do Bratislavy, aniž by se čekalo na výsledek Magnisova jednání, protože tlak Švédů na vyjasnění situace kolem Opolska-Ratibořska byl stále větší.⁶⁰⁰ Morstyn byl pro císařský dvůr mnohem důvěryhodnější než František Magnis a jeho informace o politickém zákulisí na polském dvoře, zvláště pak o rostoucím vlivu profrancouzské strany, nebyly brány na lehkou váhu. Protože však mladý vyslanec neměl dle názoru tajných radů dostatečné pověření k uzavírání smluv,⁶⁰¹ měl být vyslán do Varšavy k dalším jednáním Ferdinand Caretto di Grana. Vyslanec do Varšavy přijel 24. ledna 1647 a ve dnech 28. a 29. ledna se konala slyšení u krále.⁶⁰² Caretto králi předestřel pouze nabídku finanční podpory v podobě stálé renty nebo části pivní a solní dávky ze zastaveného knížectví a znovu přednesl požadavek na uhrazení zbývající části z půjčky císaři. Vladislav IV. nerad slyšel tuto připomínku a jak bylo jeho zvykem, opustil poté Varšavu a jednání s vyslancem přenechal kancléři Ossolińskému. Opět záměrně prodlužoval Carettovu misi, aby vyslance přivedl v netrpělivosti k osvětlení všech instrukcí, které obdržel.

Skutečné vyjednávání začalo až při prvním setkání s Ossolińským 2. února 1647. Teprve před královským kancléřem vyložil vyslanec na stůl další kartu a přiznal ochotu císaře souhlasit s odchodem císařských jednotek z Opolska-Ratibořska, pokud bude královským reversem zajištěna možnost volného průchodu císařských vojsk, kdykoliv by toho bylo potřeba. Zikmundu Kazimírovi císař přislíbil roční důchod 8 tisíc zl. rýnských splatných slezskou komorou do jeho usednutí na polský trůn výměnou za Vladislavem požadovaný podíl na pivním a solním akcízu, kteréžto dávky patřily mezi regálie a práva k nim měla dle smlouvy z Młocka zůstat zachována císaři jako vrchnímu slezskému knížeti. Za stále nesplacené nedoplatky z třeboňského panství nabízel Ferdinand III. všechny nedoplatky na daních z celého Opolska-Ratibořska i tamních komorních panství do roku 1645. To vše za doplacení půjčky, jejíž výši mezitím zjišťoval správce pokladu polského prince Mikuláš Filip von Rauthen.⁶⁰³ Královi úředníci měli za úkol získat od Caretta propozice sepsané „na papíře“, vyslanec se však obával, že by se jeho tajná jednání velice rychle donesla Švédům „mit welchen unafhörliche correspondenzen hin und wider schickungen vorgehen“, takže sice vše vypracoval, ale nepodepsal, aby mohl v případě potřeby celou záležitost popřít.⁶⁰⁴

Další audience u Vladislava IV. proběhla 11. února. Král měl na Caretta mnoho velmi zajímavých požadavků. V první řadě žádal, aby výše válečných dávek císařské armádě zůstala tajná, aby stejnou sumu nepožadovali Švédové. Tyto peníze, odsouhlasené opolsko-ratibořskými stavy, by byly vybírány přes královskou pokladnu, která by je poté sama jednou ročně převáděla do císařské pokladny. S tím císařský vyslanec pochopitelně nemohl souhlasit. Teprve po příjezdu Rauthena 13. února se konečně obě strany dozvěděly, že do splacení celkové sumy na niž byla vázána zástava Opolska-Ratibořska, chybí 139 273 zl. rýnských 40 kr. Z této sumy měly 4 tisíce zl. rýnských připadnout jako odměna rezidentovi Hubertovi Walderode⁶⁰⁵ a ze sumy mělo být odečteno 6387 zl. rýnských 43 kr. na Zikmundu Kazimírovi přislíbený důchod z opolského a kozelského komorního statku v předběžné výši 8 tisíc zl rýnských.⁶⁰⁶ Vyplacení bylo dohodnuto ve třech splátkách po 25 tisících říšských tolarů ještě v průběhu téhož roku. Smlouva podepsaná ve Varšavě 18. února 1647 doplňovala a zpřesňovala podmínky młocké smlouvy. Největším úspěchem bylo odsunutí císařských jednotek z Opolska-Ratibořska, neboť tak bylo prakticky dosaženo neutrality území. Po první splátce 25 tisíc říš. tol. měly císařské jednotky opustit knížectví. Při dodržení posledních splátek zástavní sumy se tato smlouva měla stát definitivní tečkou za zástavou třeboňského panství. Nedoplatek z třeboňského panství, jehož výši Caretto, jak přiznal, nezjistil, měl být uhrazen tak, že císař poskytne králi právo na dlužné daně z Opolska-Ratibořska, nájmy a platy z tamních komorních statků do roku 1645. Králem požadované regálie zůstaly v císařově pravomoci a tedy v péči slezské komory.⁶⁰⁷

Na podzim 1646 vyslal král Domenica Roncalliho do Paříže s ujištěním o své ochotě uzavřít se Švédy věčný mír a netrvat již na svém nároku na švédskou korunu. Na jaře 1647 představil francouzským diplomatům svou představu o ceně švédské koruny. Chtěl pro svého syna některé z území mezi Livonskem a ruskými hranicemi a to do dědičné držby.⁶⁰⁸ Mezitím však Švédové v bezprostřední blízkosti opolsko-ratibořských hranic stále hrozili vypovědět dvouměsíční ochranu knížectví slíbenou generálem Torstenssonem. V polovině listopadu 1646 se o placení kontribuce z knížectví u stavů přihlásil generál Wittenberg, ale byl ještě královským komisařem na probíhajícím sněmíku v Opolí Filipem Rauthenem přesvědčen k odkladu. V lednu 1647 pak král vypravil k Wittenbergovi svého sekretáře Martina Neumanna, ale Švédům již docházela trpělivost a 23. února švédské jednotky vstoupily od jihu na území Opolska-Ratibořska a vymohly si vše potřebné k vyživení vojska. Zprávy o vpádů Švédů do knížectví vyvolaly u krále nebývalý výbuch hněvu, který zaznamenal císařský rezident Walderode i francouzský vyslanec Brégy.⁶⁰⁹ Nato byl 10. března k Wittenbergovi vypraven opět sekretář Neumann. Generálovi vezl ještě čerstvou a doposud tajnou smlouvu z Varšavy. Wittenbergův zástupce, generál Müller 29. března 1647 v Ratiboři odstoupil od svých požadavků na kontribuci z knížectví během jednání poté, co byl seznámen se zněním varšavské smlouvy. Trval ale ze strategických důvodů na obsazení ratibořského zámku a města. O několik dnů později byla Ratiboř s okolím obsazena a chování švédských jednotek mělo daleko do generálových slibů. Švédové opustili Ratiboř teprve po 19. květnu 1647. Důvodem byl nátlak francouzské diplomacie a slib opolských stavů, že švédská armáda dostane stejnou finanční podporu, jako sněm odsouhlasil císaři.⁶¹⁰

K rychlému odsunu císařských jednotek z knížectví podněcovaly patřičně zdramatizované zprávy o excesech. Proto se Vladislav IV. obrátil na stavy a předestřel jim situaci tak, že za cenu 25 tisíc tolarů je možné zbavit se vojenské zátěže nadobro. Stavy obou knížectví pro tento účel 25. března 1647 odsouhlasily 50 tisíc tolarů, ovšem splatných až po odchodu císařských vojsk. Nakonec to byl František Magnis, kdo pomohl vyřešit patovou situaci. Opolsko-ratibořské stavy v květnu schválily vyplacení 25 tisíc tolarů předem a na to si vzaly 21 tisíc tolarů jako půjčku od Magnise(!). Jejich obdržení potvrdila slezská komora 13. května 1647. Zbývající 4 tisíce tolarů měly být odeslány do Varšavy v hotovosti. V druhé polovině června 1647 císařské jednotky opustily Opolsko-Ratibořsko a jejich místo zaujaly královské jednotky. V srpnu byly do rukou krále předány i komorní statky, a to přesto, že nakonec nedorazila částka 4 tisíc tolarů splatných v hotovosti, takže Michal Welly ze Sallhausenu chtěl předání komorních statků zastavit. Císař však další průtahy nepovolil. Vladislav IV. se tak po více jak dvou letech naplno ujal svých práv, ačkoliv přiznával dluh vůči Ferdinandovi III. ve výši 130 tisíc zl. rýnských.⁶¹¹