Vladislav IV

IX. 3. Ekonomická situace zastavených statků v Opolsku-Ratibořsku

Finanční podmínky držby Opolska-Ratibořska nebyly zdaleka tak atraktivní, jak by se mohlo zdát. Ještě Gábor Betlehen, jemuž bylo knížectví Ferdinandem II, uděleno dědičným lénem, mohl počítat s 300 tisíci zl. rýnských ročního důchodu.⁶¹² Panství Ratiboř však již od roku 1642 náleželo Jiřímu z Oppersdorfu.

Vladislavovi IV. připadly jen ty příjmy z titulu slezského knížete, který tvořily soudní a fiskální peněžní pokuty, příjmy z výkonu patronátního práva a udílení lén; o celkové výši nejsou doklady ani pro období habsburské správy, nicméně Putz příjmy z regálií ocenil až na 28 tisíc zl. rýnských ročně.⁶¹³ Příjmy z držby obou komorních statků byly totiž skutečně zanedbatelné. Samotný opolský komorní statek sestával z 39 vsí, přičemž na jinak převážně lesní půdě hospodařilo 10 folwarků.⁶¹⁴ Kozelský statek v úrodné nížině při ústí řek Kłodnice a Straduně do Odry měl 10 vsí a 6 folwarků, další příjmy však plynuly z obchodu po řece. Struktura jejich příjmů nevykazovala nijak rozvinutý způsob výroby. Celých 30% příjmů pocházelo z poddanských dávek, mýt a pokut, teprve pak následovaly dvory a pivovary, přičemž ostatní příjmy tvořily zanedbatelný podíl.⁶¹⁵ Z obou statků do císařské pokladny mělo před zastavením polským Vasům ročně plynout 13 420 zl. rýnských.⁶¹⁶ Další příjmy náležely zástavnímu držiteli z města Ratiboře, ovšem bez oppersdorfského panství Ratiboř - ročně 3 646 zl. rýnských.⁶¹⁷ Těchto necelých 50 tisíc zl. rýnských ročně mělo být doplněno ročním důchodem od císaře v konečné výši 14 tisíc zl. rýnských určených Zikmundu Kazimírovi, a stavy odsouhlaseného donativu Vladislavovi IV. ve výši 25 tisíc zl. rýnských.⁶¹⁸ Ovšem jen nedoplatky daní, jako závazky, které císař postoupil Vladislavovi spolu s knížectvím, byly vyčísleny na 52 279 zl. rýnských.⁶¹⁹

Finační pozadí zástavy staví polského krále a jeho roli při jednání do poněkud jiného světla. Kompenzace ze strany císaře obrovské půjčce skutečně neodpovídaly, a to ani v situaci, kdy Vladislav IV. císaři celou půjčku nikdy neposkytl. Na polské obstrukce jednání lze pohlížet dvěma různými pohledy. Měly buď získat přístup k dalším příjmům z knížectví, zachovaných smlouvou císaři jako vrchnímu slezskému knížeti, anebo při vědomí dlouhodobé nedobytnosti zapůjčené sumy, získat ze situace maximum prostoru k rozvolnění vazeb opolsko-ratibořského knížectví k zemím Koruny české po vzoru výše zmíněné Lužice.

IX. 4. Nečekaný zvrat. Smrt Zikmunda Kazimíra Vasy.

Dne 9. srpna 1647 králův jediný syn Zikmund Kazimír náhle zemřel.⁶²⁰ Jedním okamžikem se složitě konstruované plány zbortily jako domeček z karet. Zhroutila se podstata Vladislavových úvah o zajištění jeho potomka, ať už šlo o získání slezských knížectví či jiných území, podporu ze strany habsburských příbuzných i nabídky Francie a spolu s podlomeným zdravím nastoupila i osobní rezignace.⁶²¹

František Magnis mezitím ve Vídni pokračoval v uvolňování svazků knížectví s císařskými úředníky. Přesvědčil císaře o přenechání řádných daní z Opolska-Ratibořska za pevnou sumu 50 tisíc zl. rýnských vyplácenou jednou ročně prostřednictvím krále.⁶²² Zároveň však v říjnu 1647 opět jednal se Švédy a dohodou, že již nebudou požadovat další platby popudil císaře a poštval proti sobě i francouzského vyslance Brégyho.⁶²³ Také Vladislava probralo z letargie ohrožení knížectví Švédy. Zbavení Opolska-Ratibořska zbývající daňové zátěže a hlavně dávek na vojsko výměnou za pevný roční poplatek bylo však podmíněno doplacením dlužné částky do zástavní sumy a tento závazek Vladislav IV. nikdy nesplnil.⁶²⁴ Dluh zůstal do konce Vladislavova života neuhrazen, a teprve po volbě Jana Kazimíra polským králem roku 1652 jej zaplatil další zástavní držitel knížectví vratislavský biskup Karel Ferdinand.⁶²⁵

Vladislav IV. svého syna nepřežil ani o rok. Zemřel během odpočinkového a loveckého pobytu v litevském Merkinė (polsky Mereczu), městečku na staré cestě z Varšavy do Vilniusu, kam po sňatku s Cecílií Renatou provdal svou neutajenou milenku Jadvigu Łuszkowskou.⁶²⁶ Vývoj událostí zdravotnímu stavu polského panovníka sice neprospěl, avšak příčinou úmrtí krále v noci z 19. na 20. května 1648 bylo podle lékaře Vorbeka-Lettowa vyčerpání z honu, který absolvoval několik dní předtím.⁶²⁷

Jak bylo uvedeno výše, opolsko-ratibořským knížetem se z důvodu volby a korunovace Jana Kazimíra Vasy polským králem stal vratislavský biskup Karel Ferdinand Vasa. Po jeho smrti v roce 1655 se navzdory platným dohodám s Habsburky vlády v knížectví ujal polský král Jan II. Kazimír, a teprve roku 1659 polská královna Ludvika Marie, která knížectví spravovala až do jeho zpětného vyplacení Leopoldem I. v roce 1665.⁶²⁸

X. Zástava

X. 1. Právní podoby zástavy v minulosti

Foedus in antiquum conservat pignus amicum - Ein Pfand bewahrt die Freundschaft. ⁶²⁹

Půjčka (darlehen, credit) je druhem dluhu⁶³⁰ vznikajícího zapůjčením nadbytečného kapitálu. Odpor církve proti braní úroků (fenus) z půjček, opírající se především o Pátou knihu Mojžíšovu (kap. 15 a 23), Lukášovo evangelium (6:35) a učení Tomáše Akvinského, nezabránil jejich konečnému prosazení, stanovením jejich maximální výše však vyšší úrok klasifikovalo jako lichvu (usura). V Čechách roku 1484 stanovenou desetiprocentní hranici úroků snížilo na 6% sněmovní usnesení roku 1543 a tuto výši převzalo i Obnovené zřízení zemské. Naproti tomu říšský reces z roku 1654 stanovil rozmezí 5-8%, v Polsku byly od 17. století pro šlechtu a duchovenstvo stanoveny úroky na 3,5% a 5%, v Uhrách roku 1647 na 6%.⁶³¹

Právní terminologie v minulosti užívala pro ručení majetkem tři základní termíny: fiducia (Treuhand), je nejstarší formou zástavy, kdy se záruka v případě, že nedojde k vyplacení zástavy v termínu ocitá ve vlastnictví věřitele; pignus (Pfand), zajišťovací zástavní právo,⁶³² zástava se ocitá v držbě, tedy faktické moci držitele,⁶³³ v tomto případě věřitele, obvykle se jedná o movitou věc; naproti tomu hypotheka,⁶³⁴ je termín upřednostňovaný v případě, že předmět zástavy byl majetek nemovitý a pod zástavu byl pouze zapsán, nejedná se však o věc vydrženou. Není divu, že dva poslední pojmy se v minulosti v praxi často zaměňovaly.⁶³⁵

Pojem pignus je možné vykládat třemi způsoby: je synonymem zastavené věci (Pfandsache), označuje ze zástavy plynoucí a věřiteli přináležející právo - zástavní právo (Pfandrecht), stejně jako je pojmenováním na zastavené věci váznoucí povinnosti (Pfandforderung) – tedy věcného zajištění obligačního nároku k movité i nemovité věci, kterým věřitel nabývá právo k uspokojení své pohledávky, nebyla-li včas a řádně zaplacena.⁶³⁶ Zástava jako taková musí mít hodnotu trvalou a vyšší než dluh, který pojišťuje, avšak k ocenění zástavy dochází cenou současnou, nikoli bývalou, která věřiteli nepomáhá, nebo budoucí, která je nejasná (ungewiss). Pokud se hodnota zástavy špatným zacházením během držby mírně změní, nemá věřitel žádnou pomoc. Přihlížet se tedy musí k obecné ceně, v jaké by se dala dotyčná věc pořídit.⁶³⁷

Pro období raného novověku uvádí Winkelbauer⁶³⁸ tři možné podoby zástavy: 1. s držbou (traditionspfand), nejstarší formu zástavy, kdy je tato věřiteli do splacení k dispozici; 2. bez držby (vertragspfand), tedy hypotéku vázanou na určitou věc movitou i nemovitou; 3. generální (generalhypothek) – převládající teprve v průběhu 18. století, která už nebyla vázána na konkrétní finanční zdroj, ale kupříkladu obecně na státní příjem a v podstatě byla zvláštní formou zástavy bez držby. V porovnání se závěry českých právních historiků⁶³⁹ a Maura,⁶⁴⁰ který vycházel z prostředí českých komorních panství od 17. století, jsou toto skutečně základní formy zástavy, které se vyskytovaly současně. Recepcí římského práva, zemských zřízení a zákoníků, však vznikla v podunajské habsburské monarchii v 17. století komplikovaná právní situace, kterou naznačuje i nejednotnost vyskytující se terminologie, že totiž docházelo ke kombinování různých forem zástavy.⁶⁴¹ Povinnost zapisovat zástavní práva (zemských statků) do desk zemských se objevila v Deklaratoriích a novelách Ferdinanda III. z roku 1640 a tato zásada byla postupně převzata s institucí desk zemských i v dalších zemích podunajské monarchie.⁶⁴²

Zástava s držbou⁶⁴³ (antichretická,⁶⁴⁴ užívací, užitková, úročná, Altersatzung) je formou zástavní smlouvy, kdy čistý výnos užívané zástavy je úrokem z jistiny – taková zástava je ukončena zpětným výkupem, tedy splacením dlužné sumy s veškerými úroky.⁶⁴⁵ Jejím předobrazem byla zástava vlastnická, známá z franského práva, která byla realizována tak, že vlastnická práva předmětu zástavy přešla na věřitele s podmínečnou investiturou. Ochranou dlužníka tak byla pouze možnost rezolutivní výminky – vlastnické právo zanikalo v okamžiku splacení dluhu nebo – v mírnější podobě – vlastníkem sice zůstal do lhůty splatnosti dlužník, ale v případě jejího nedodržení vešla v platnost suspenzivní výjimka – dlužník byl povinen převést předmět zástavy na věřitele. Tento způsob zástavy se příliš nelišil od fiducie v právu římském (Treuhand).⁶⁴⁶ Takto však vlastnické právo zůstává zachováno dlužníkovi, věřiteli náleží právo zástavní držby a právo k užitkům (uzufructus, Satzungsgewere). V klasické podobě zástavu s držbou charakterizovalo uspokojení věřitele dohodou např. roční výše pravidelně pobíraných užitků z drženého majetku, zástavu pak mělo ukončit splacení celé pohledávky. Pokud byla pevně stanovena lhůta, po kterou půjdou užitky ve prospěch zástavního držitele, šlo o formu umořovací (Totsatzung, v polských pramenech ad extenuationem, v českých per amortisationem); po uplynutí měl být věřitel uspokojen. Ujednání ve smlouvě ošetřující uspokojení nároku věřitele v případě nevyrovnání dluhu mohla mít podobu zástavy propadné (v polských pramenech sub lapsu, in vim perditionis), kdy držitel zástavy nabyl vlastnická práva k předmětu zástavy, jejíž hodnota byla vyšší než pohledávka věřitele, nebo zástavy prodejné, kdy mohla být, obvykle v součinnosti s úřadem, zástava odprodána, a pokud byl výtěžek prodeje nižší a nebyla sjednána jiná ustanovení, škodu nesl věřitel.⁶⁴⁷

Z toho je jasné, že nestanovením časového limitu splacení mohla, přes ve smlouvě užívané ochranné prostředky, dlužníkovi vznikat buď hmotná škoda způsobená špatnou správou věřitele a kolísáním reálné hodnoty předmětu zástavy, nebo byl dlužník krácen na svých právech vrchnostenských a patronátních. Pokud byla lhůta splacení dohodnuta a po jejím uplynutí byla jednoznačně prokázána neschopnost věřitele dostát svým povinnostem, mohlo to vyústit v alodizaci zastaveného majetku (lhostejno zda pouhým převodem vlastnického práva na věřitele nebo odprodejem na třetí osobu), ať již se smířeným souhlasem dlužníka nebo jako výsledek soustředěného úsilí věřitele. Právní akt zástavy byl pochopitelně pod kontrolou zemských desk a podobně jako v dalších sférách působení majetkového práva, dějinná období vyznačující se určitou formou právní nejistoty nebo slabostí zemského práva vedla ke zneužívání tohoto institutu.

Naproti tomu zástava bez držby (zápisná, exekuční, venditio temporalia, Jüngeresatzung), vyskytující se od 13. století v prostředí německých měst a o století později i v právu českém, měla podobu časově omezeného smluvního vztahu, kdy pravidelné splátky měly být stanoveny tak, aby celková suma i s úroky byla splacena ke stanovenému termínu.⁶⁴⁸ Tím byla v případě dodržení podmínek předem známa konečná suma i termín uvolnění konkrétního majetku ze zástavy.⁶⁴⁹ Zápisná forma zástavy byla daleko elegantnější, a lze říci, že i bezpečnější formou zástavy než užívací. Dlužník neztrácel vlastnická práva a směl na jednu nemovitost zavést vícero zástavních práv, věřitel se pro změnu nemusel zaobírat detaily správy propůjčených statků, nevznikaly spory kvůli výkladu vrchnostenských a patronátních práv nebo výběru daní,⁶⁵⁰ a tak se uvolňoval vztah mezi předmětem zástavy a věřitelem. Zápis do veřejných knih – zemských desk, městských knih nebo knih soudních hájil právo věřitele, neboť v případě jeho neuspokojení nemusel vyvolat spor, ale úřad sám zprostředkoval vyrovnání stran formou propadné nebo prodejné zástavy. Ani v tomto případě neručil dlužník jiným majetkem než zástavou, neuhrazený dluh pak nebyl dluhem zástavním, ale prostým.⁶⁵¹

Maur v této souvislosti připomíná situaci českých komorních panství, která byla až do počátku 18. století standardně dávána do zástavy s držbou a nehospodárnost této formy začala být řešena až v kontextu obrovského státního dluhu. Náprava po roce 1700 spočívala v zavedení zápisných zástav, zpřísnění dohledu nad finančními toky včetně zavedení kompossesorů, sledování výše ročního výnosu ze zástavy a v případě, že výnos výrazně převyšoval běžný 6% úrok, pak v tlaku na dodatečné zvýšení zástavní sumy formou aukce.⁶⁵²

Generální hypotéka – ručení celým majetkem a nikoli pouze konkrétním předmětem zástavy se objevila v německých zemích koncem 12. století, v českém prostředí je tato forma známa od 2. poloviny 14. století z desk dvorských. Přestože existovala po celá staletí, nakonec se od této formy ustoupilo a v habsburských zemích byla generální hypotéka výslovně zrušena dvorským dekretem v roce 1782. Princip generální hypotéky nepřipouštěl ani patent o zemských deskách z 12. března 1794, který z hlediska věcného práva považoval za přiměřené, aby byla výslovně určena věc, na níž zástavní právo vázne, což je dnes standardní zásada.⁶⁵³ Zbývá dodat, že zástava s držbou přežívala vedle zástavy bez držby (zápisné) ještě v 18. století a byla v habsburských zemích běžnou. V Uhrách, kde zápisná zástava zůstala cizorodým prvkem, který původní uherské právo neznalo, převažovala zástava s držbou ještě v 19. století.⁶⁵⁴