Vladislav IV

krola polskiego i szweckiego. Warszawa 1823, s. 282n. Životopis Anny Kateřiny viz Siarczyński, Francziszek. Obraz wieku panowania Zygmunta III. króla polskiego i szwedzkiego, czyli boraz stanu, narodu i wieku. Tomus I, Poznań 1858, s. 394-5.

112 Jan Kazimír Vasa (1609-1672), vládl v letech 1648-1668, 1668 abdikoval. Svou vládu potvrdil i sňatkem s vdovou po Vladislavovi IV. královnou Ludvikou Marií.

113 Krajewski, Michal Dymitr. Dzieje panowania Jana Kazimierza od roku 1656 do jego abdykacyi w roku 1668. Warszawa 1846; Plebański, Józef Kazimierz. Jan Kazimierz Waza; Marja Ludwika Gonzaga: dwa obrazy historyczne. Warszawa 1862; Wasilewski, Tadeusz. Jan Kazimierz. Warszawa 1985; Wójcik, Zbigniew. Jan Kazimierz Waza. Wroclaw 1997; K zajetí Jana Kazimíra viz zkrácená, do polštiny přeložená práce o zajetí Jana Kazimíra ve Francii: Serenissimi Johannis Casimiri, Poloniarum Sueciaeque Principis, Carcer Gallicus. Gedani 1644 [Wassenberg, Eberhard] viz Niemczewicz, Julian Ursyn. Zbiór pamiętników historycznych o dawnej Polszce z rękopisów, tudziez dzieł w róźnych językach o Polszce wydanych, oraz z listami oryginalnemy królów i znakomitych ludzi w kraju naszym. Tomus 3, Lipsko 1839, s. 169-214; Baliński, M. Więzienie we Francyi Jana Kazimierza, s. XI – XVII; O možných intencích kardinála Richelieua vydat Jana Kazimíra švédské straně nebo s ním jednat o budoucím spojenectví při vědomí neuspokojivého zdravotního stavu Vladislava IV. viz Śliwiński, Artur. Król Władyslaw IV. Warszawa [1925], s. 138-143; Raczyński, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 396n.

114 Śliwiński, A. Król Władyslaw IV., s. 143.

115 Viz např. Macůrek, J. Dějiny polského národa, s. 158-167; Řezník, M. Mezinárodní postavení polsko-litevského státu, s. 351-355; Czubiński, A. - Topolski, J. Historia Polski. s. 178-186; Czapliński, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 94.

116 Kosman, M. Dějiny Polska,s. 148.

117 K Viscontiho působení v Polsku viz pozn. č. Error: Reference source not found; K preeminenčnímu sporu mezi nunciem a habsburským vyslancem viz Przedziecki, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 124nn.

118 Höbelt, L. Ferdinand III., s. 60, 258.

119 Przedziecki, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 234; Raczyński, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 146-147.

120 Szelągowski, Adam. Rozkład Rzesy i Polska za panowania Władysława IV. Kraków 1907, s. 30.

121 Nessow, Hans Christoph. Hansastädte. Berlin 1935, s. 11-61, 68-76.

122 Wanner, Michal. Albrecht z Valdštejna a severní maritimní plán. ČČH, roč. 106, č. 3, Praha 2008, s. 536-561; Szelągowski, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 5-10.

123 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 35n.

124 Francisco de Moncada, hrabě de Osuma, markýz Aytona psal v srpnu 1626 Filipovi IV. z Vídně: císař je ochoten vyjít vstříc španělskému plánu na zajištění některého severoněmeckého přístavu. Poněvadž postoj Mnichova není příznivý, je nutné vyjednávat s braniborským kurfiřtem Jiřím Vilémem nebo polským krále Zikmundem III. Forbelský, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Praha 2006, s. 431n.

125 Charles de Bonniéres baron d’Auchy, jednal v Rzeczypospolité v zájmu Španělska také v roce 1639 a 1645. DAVIES, N. God’s Playground, s. 398; Szelągowski, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 5-10.

126 D'Auchy byl ve Vídni varován, že nizozemské generální stavy se snaží Gustava Adolfa přimět k míru s Polskem a některé měšťanské a aristokratické kruhy obchodující v Polsku s obilím tomu byly, na rozdíl od prince Vladislava, příznivě nakloněny. Wanner, M. Albrecht z Valdštejna, s. 541-545; Forbelský, J. Španělé, Říše a Čechy, s. 434n.

127 Gabriel de Roy, madridský obchodník a rodák z Artois. Wanner, M. Albrecht z Valdštejna, s. 541; Forbelský, J. Španělé, Říše a Čechy, s. 435nn.

128 Wanner, M. Albrecht z Valdštejna, s. 546nn.

129 Tamtéž, s. 549.

130 Na počátku roku 1627 bankrot španělské státní kasy a posléze protahovaná jednání s hanzou i polským králem donutily španělskou státní radu doufat více ve schopnost Albrechta z Valdštejna ovládnout baltský prostor. Avšak ten se o Balt dělit nechtěl a Španělé neměli chuť svěřit jeho vedení svou flotilu. Poté, co hanzovní sněm v srpnu roku 1628 zdvořile odmítl podílet se na předloženém plánu, zůstalo hmatatelným výsledkem pouze postavení několika lodí pod velením Gabriela de la Roye v Lübecku. Wanner, M. Albrecht z Valdštejna, s. 545n.

131 Wanner, M. Albrecht z Valdštejna, s. 553-561; Vývoj v Polsku po podepsání smíru v Altmarku si vyžádal v roce 1632 návrat barona d’Auchyho do Varšavy, než ten se však mohl prezentoval, Zikmund III. zemřel. Przedziecki, R. Diplomatie et protocole (II.), s. 232-233.

132 Jean de Croy, comte de Solre (†1640) jeho předek Phillipe Croy-Solre (†1612) se ve službách španělského krále účastnil řady diplomatických misí, mimo jiné jeho poslední cesta vedla do Vídně k císaři Matyášovi roku 1611, údajně pobýval i u polského krále Zikmunda, mylně ovšem označovaného jako Vladislav IV. Poutrain, Joseph Alexis. Histoire de la ville et cité de Tournai, capitales de Nerviens et premiere siége de Monache Françoise. Tome 2, Haye 1750, s. 686n. Pruvost, Alexandre. Histoire de Segneur der Tourcoing. Tourcoing 1863, s. 208n.

133 Diplomat Vasques (Vasquez, Vasque) se v roce 1639 podílel na podepsání mírové dohody Francie se Savojskem 14. dubna 1639. Mémoires de Louis de Nogaret, Cardinal de La Valette, général des Armées du Roi en Allemagne, en Lorraine, en Flandre et en Italie. Anées 1638-1639, Tom Seconde, Paris 1771, s. 297.

134 Szelągowski, A. Rozkład Rzesy i Polska, s. 80; Jde zřejmě o tento dopis. OeStA/HHStA, HA, FAkt, kart. 106, Vídeň, 9. dubna 1636. An Ferdinand II. Schreiben des nach abgestatteten Gluckwürckte zur Entbindung des Königin von Ungarn, nach Polen reisende spanischen Gesandten an Kaiser Ferdinand II seine vorhabende Verhandlung mit der König von Polen.

135 Španělský král nemálo podporoval své rakouské příbuzné, zvláště po Valdštejnově smrti, kdy obě strany uzavřely dohodu, že se Rakousko za španělské peníze pokusí o prolomení, zveřejnění této dohody však málem vedlo k selhání mírových jednání se Saskem. V roce 1636 vydali španělští vyslanci ve Vídni více jak 1 milion 100 tisíc zl. rýnských. Později, po roce 1641 se spolupráce omezila na jednoduchý model: císař potřebuje peníze, Španělsko vojenské síly, přičemž Španělsko dlouhodobě nadhodnocovalo možnosti císaře. Ten však nechtěl španělské naděje zrazovat, protože trvale potřeboval peněžní hotovost. Celkem jen v letech 1632-1642 získal rakouský císař od Španělska 6,5 milionu zl. rýnských. V letech 1632–1634 šlo v převážné míře o finanční dotace císaři, v letech 1635–1637 bylo nejvíce podporováno verbování do španělských jednotek v Říši, později opět převážily subsidie císaři a od roku 1641 je patrný trend podporovat spíše přemisťování již existujících císařských jednotek pro potřeby Španělska. Údaje jsou však poněkud zkreslené v letech 1638-1642, kdy chybí zprávy o nákladech na verbování Španělska v Říši. Ernst, Hildegard. Spanische Subsidien für den Kaiser 1632–1642. In: Repgen, Konrad (red.). Krieg und Politik 1618–1648. Schriften des Historischen Kollegs Kolloqium 8, München 1988, s. 299-302; Táž (ed.). Madrid und Wien 1632-1637, Politik und Finanzen in den Beziehungen zursehen und Philipp IV. und Ferdinand III. Schriftenreihe der Vereinigung zur Erforschung der Neueren Geschichte 18, Münster 1991, s. 114-117; 188-191; 282-283; 292-295.

136 Constantinou, Costas M. On the Way to Diplomacy. Minneapolis 1996, s. 77-82.

137 Krieger, Joel a kol. Oxfordský slovník světové politiky. Praha 2007³, s. 133; Srov. Droste, Heiko. Im Dienst der Krone. Schwedische Diplomaten im 17. Jahrhundert. Kiel 2002, s. 80.

138 Krejčí, Oskar. Mezinárodní politika. Praha 2007³, s. 335.

139 V klasické řečtině „diploun“ zdvojit, „diploo“ na dvojito, z toho „diploma“ dvojlist. Dnešní výraz „diplomatia“ v řečtině je nového původu, pro vyslání poslů užívala klasická řečtina pojem „presbeia“ (odtud „preasbeis“ být letitý, starý, a „presbutairoi“ - kněžství, být knězem) nebo „angelein“; „theoria“ bylo vyslání prosebníků, vyslanců v náboženském kontextu. Constantinou, Costas, M. On the Way to Diplomacy, s. 76; Diploma si význam veřejného dokumentu zachovala ve starém Římě. Ve středověku diploma převzala podobu listinného privilegia slavnostnější formy, vydávaného zprvu papežskou kanceláří. Šebánek, Jindřich - Fiala, Zdeněk - Hledíková, Zdeňka. Česká diplomatika do roku 1848. Praha 1984, s. 40-46.

140 Wright, Thomas (edd.) Alexandr Neckam De Naturis Rerum Libri duo. With the Poem of the same Author De Laudibus Divinae Sapientiae. London 1863, s. 486/V 28: “...sed cum luminibus sese subduxerit hostis, utile jam censet esse diploma/duploma sibi“ (Tváří v tvář nepříteli, myslí že chytrost/ lstivost/ hledání východiska mu bude k užitku.) Constantinou, Costas M. On the Way to Diplomacy,s. 78.

141 Roku 1681 vyšla slavná studie J. Mabillona De Re Diplomatica Libri Sex, roku 1695 Codex Iuris Gentium Diplomaticus G. Leibnitze. Posun významu slova nastal v okamžiku, kdy se soubor listin - codex diplomaticus - ve francouzské jazykové oblasti označil jako corps diplomatique. Název věhlasné sbírky dokumentů Jeana Dumonta, vydané v Amsterodamu roku 1724, jejichž společným jmenovatelem byly mezinárodní vztahy, Corps Universel Diplomatique ou Recueil des Traites de Paix, d’Alliances and c. faits Europe depuis Charlemagne jusqu’a present v 16 svazcích, stejně jako francouzská studie Nouveau traité de diplomatique, dvojice Toustain-Tassin z let 1750-1765 potvrdila ztotožnění latinského diplomaticus s francouzským diplomatique. Už Dumontův název svědčí o tom, že výraz označující formu dokumentu zachycujícího mezistátní vztahy, začal odkazovat na jeho obsah a získal tak nový život;

142 „Russian ministre applied, in the name of the whole diplomatic body.“ Burke, Edmund. History of Europe. In: The Annual Register or a View of the History, Politics, and Literature, For the Year 1787. London 1789, s. 39.

143 Satow, Ernest. A Guide to Diplomatic Practice. Vol. 1., London-New York-Bombay-Calcutta 1917, s. 2n.

144 Hill, David Jayne. A History of Diplomacy in the International Developement of Europe. Vol. 1, 1914¹, s. 310. Satow, E. A Guide to Diplomatic Practice (I.), s. 2n.

145 Obecně: Hill, D. J. A History of Diplomacy in the International Developement of Europe. 3. volumes, London 1905-1914¹; Barston, R. P. Modern Diplomacy. New York 1997²; Buzan, Barry - Little, Richard. International Systems in World History. New York 2000; Berridge, G. R. - Keens-Soper, M. – Otte, T. G. Diplomatic Theory from Machiavelli to Kissinger. Basingstoke/New York 2001; Mowat, R. B. A History of European Diplomacy, 1451-1789. London 1928; Mattingly, Garrett. Renaissance Diplomacy. New York 2010 (cover copy from 1955); Týž. First Resident Embassies: Mediaeval Italian Origins of Modern Diplomacy. Speculum 12 (1937), No. 4, s. 423-439; Martin, Laurence W. Diplomacy in Modern European History. New York 1966; Frigo, Daniela (edd.). Politics and diplomacy in early modern Italy: the structure of Diplomatic Practice, 1450–1800. Cambridge 2000; Sarkission, A. O. (ed.). Studies in Diplomatic History and Historiography. London 1961; Constantinou, Costas M. On the Way to Diplomacy. Minneapolis 1996; česky: Chvostov, Vladimir Michailovič a kol. Dějiny diplomacie. Praha 1961; Kissinger, Henry. Umění diplomacie. Praha 1996 (1999); Veselý, Karel. Dějiny diplomacie. Praha 2008.

146 K dějinám mezinárodního práva: Keens-Soper M. – Schweizer, K. Armées et diplomatie dans l’Europe du XVIIe siècle: actes du colloque. Paris 1992; Asbach, Olaf – Schröder, Peter (edd.). War, the State and International Law in Seventeenth-Century Europe. Farnham (Surrey) 1988; Bély, Lucien. Les Relations internationales en Europe (17-18. siècles). Paris 1992.

česky: Krejčí, O. Mezinárodní politika.; Krsková, Alexandra. Stát a právo v evropském myšlení. Praha 2005.

147 Kritika např. viz Jucker, Michael. Gesandte, Schreiber, Akten. Politische Komunikation auf eidgenossischen Tagsatzungen im Spätmittelater. Zürich 2003, S. 80n.

148 Kraner, Justus. Bayer und Savoyen im spanischen Erbfolgekrieg: Überlegung zu einem neuen Konzept frühneuzetlicher Diplomatiegeschichte in Europa. Leipzig 2008, S. 11n. Zde také přehledný výklad o vývoji oboru Diplomatiegeschichte nejen v rámci Německa, ale i v souvislosti s působením školy Annales.

149 Chvostov, V. M. Dějiny diplomacie. s. 109n.

150 Mattingly, G. First Resident Embassies, s. 423-439; Chvostov, V. M. Dějiny diplomacie. s. 168-176; Tradici rezidentských míst a jejih vyššího stupně – stálého zastoupení má na svědomí papežská diplomacie, která si po pádu Západořímské říše v Konstantinopoli vydržovala stálé rezidentury, apokrisiarie, aby snáze udržovala kontakt s byzantským císařem. Rozkvět rezidentní diplomacie nastal v renesanční Itálii a byli to milánští diplomaté, kteří jako první pečovali o složitý systém rezidentur po Evropě. Veselý, Zdeněk. Dějiny diplomacie. s. 55, 69n; Czapliński, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 95nn. Týž. Dyplomacia polska 1605-1648. s. 221-225.

151 Krsková, A. Stát a právo, s. 245-269.

152 Veselý, K. Dějiny diplomacie. s. 62n.

153 Mattingly, G. First Resident Embassies,s. 423-439; Chvostov, V. M. Dějiny diplomacie. s. 170-176; Veselý, K. Dějiny diplomacie. s. 71n. Benátští diplomaté znali písemné instrukce, zasílání diplomatických hlášení, dokladování vynaložených finančních prostředků, šifry i tajné agenty, pro změnu nesměli v cizích zemích usilovat o hodnosti a tituly. Republika Svatého Marka také do diplomatických služeb nepřijímala řádové bratry.

154 Viz pozn. č. Error: Reference source not found.

155 Gundissalvus. De legato (Řím 1485).

156 Comminovy paměti Cronique et ystoire faicte et composee par feu messire Philippe de Commynes byly publikovány v Paříži roku 1524, vydání z roku 1552 Les mémoires de messire Phillipe de Commines je v současnosti [online] dostupné [15.4.2011] z: http//:gallica.bnb.fr/

157 Veselý, K. Dějiny diplomacie. s. 73.

158 Viz kapitola VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem.

159 „Skutečnost/realita ubližuje (budované) pověsti.“

160 Abraham van Wicquefort (1606-1682) původem Holanďan prožil větší část života ve Francii, kde působil jako jakýsi externí diplomatický zástupce pro více zemí. Mimo jiné také jako polský rezident ve Francii a v Nizozemských provinciích za Jana II. Kazimíra. Mémoires touchant les ambassadeurs et les ministres publics. Cologne 1672; L'Ambassadeur et ses fonctions. 1680; (anglicky) The ambassador and his functions. London 1716 [Wicquefort, Abraham de]

161 Dolet, Etienne. De officio legatorum (Lyon 1541); Braun, Conrad. De legationibus libri quinque (1548); Torquanto, Tasso. Il Messagiero (Benátky 1582); Gentili, Alberico. De legationibus (1585); Maggi. De legato (Hannover 1596); Paschalius [Pasquale, Carl]. Legatus (Rouen 1598); Hotman, Jean. De chargé et dignité de l’Ambassadeur (Paris 1604); Grotius Hugo. Mare Liberum (Leyden 1602); Týž. De Jure Praedae (1604); Týž. De iure belli ac pacis libri tres (Amsterodam 1625); Gracian, Baltasar. Oraculo manual (1647); Naudé, Gabriel. Considérations politiques ser les coups d’État (1639); [Mazarin, Jules]. Breviarium politicorum secundum rubricas Mazarinicas. Cologne 1684; Mazarin, Jules - Dupont, Florence - Macchia, Giovanni (red.) Cardinal Mazarin: Bréviaire des politiciens. Langres 1984. česky: Breviář politiků. Praha 2002. Richelieu, Jean Armand: Mémoires.; Týž. Testament politique (pozdější kompiláty). Reliquiae Wottoniana or a Collection of Lives, Letters, Poems with character of Sundry Personages: And others Incomparable Pieces of Language and Art. Also Additional Letters to several Persons, not before Printed. By the Curious Pencil of the Ever Memorable Sir Henry Wotton, late Provost of Eaton College. London 16723 [Wotton, Henry]

162 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 258-260.

163 Vyslanec vedoucí moskevské poselstvo 4. března 1635 na jednání do Varšavy, Lev Michajlovič, se pokusil uvítací skupinu polských hodnostářů na koních zmást svým náznakem vystoupení ze saní, čímž je chtěl donutit, aby první sesedli; když se „lest“ nezdařila, usiloval alespoň o to, aby s nimi mohl jednat ze saní. Ti jeho taktiku prohlédli a nakonec přesvědčili moskevské, že sami musí vsednout na koně, aby byla jejich vyjednávací pozice stejná. Raczyński, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 236.

164 Zvláště zasedací pořádek na svatební hostině, který mohl ke stolu přívést méně obvyklé diplomatické partnery, je důležitou součástí pamětních spisů o průběhu ceremonie. Na vídeňské svatební hostině Cecílie Renaty a Vladislava IV. zastoupeného Janem Kazimírem, nezasedl papežský nuncius ani španělský vyslanec, jimž nebylo možné zajistit jejich postavení odpovídající místa u slavnostní tabule bez toho, aby utrpěla čest polského krále odsunutím jeho vyslanců. Na polském dvoře byl kupříkladu zachycen spor o precedenci francouzského vyslance hraběte Brégy s benátským kolegou u příležitosti svatby Vladislava IV. s Ludvikou Marií Gonzaga de Nevers. Na rakouském dvoře obtíže vyvstávaly při méně obvyklých diplomatických kontaktech s východem – Polsko-litevskou unií, Moskvou a Osmanskou říší. V případě vztahů polsko-rakouských se do úzkých dostala organizace návštěvy polského krále v roce 1638 ve Vídni, kdy jako vzor mohlo sloužit pouze setkání císaře Maxmiliána I. se Zikmundem I. Starým v rámci tzv. vídeňského sjezdu roku 1515. Viz kapitola VIII. 2. Pobyt Vladislava IV. a Cecílie Renaty ve Vídni. Mikulovské jednání s císařem.

165 Například ostentativní účast císařského vyslance a dalších zástupců na korunovační slavnosti Vladislava IV. v roce 1633 byla interpretována jako důkaz náklonnosti polského krále říšské politice. Viz kapitola IV. 1. 4. Nový polský král Vladislav IV.a V. 5. Zkušenost východu. Cizí vyslanec na území polského státu.

166 Hostina při příležitosti holdování kuronského vévody Fridricha Kettlera 20. července 1633 ve Vilniusu přivedla do nepříjemné situace polského nuncia H. Viscontiho. Pozdním příchodem přišel o místo po pravici krále, které zasedl kuronský vévoda, protože po levici již seděl Jan Kazimír. Poté co marně žádal krále, aby ne z ohledu na úřad nuncia, ale na vážnost Svatého Otce svolil k výměně místa s kuronským veévodou, jemuž nuncius v žádném připadě nesměl dát ve svém postavení přednost, byl Visconti nucen hostinu opustit. Raczyński, E. (ed.). Pamiętniki Albrychta Stanisława X. Radziwiłła (I.), s. 169-170.

167 Viz preeminenční spory mezi anglickým vyslancem Roem a francouzským vyslancem baronem Charnacé během jednání o příměří Rzeczypospolité se Švédskem v letech 1625-1629. Viz str. 74-79.

168 Moderní diplomatická terminologie a legislativa si stěží rozumí s pojmy předcházejících období. Problém rozumění jednotlivým pojmům s výkonem diplomacie je dán v první řadě jejich proměnou v čase. Na druhou stranu badatel naráží na problém, který souvisí se synchronním sledováním významu pojmů a pro diplomacii typickým stýkáním mnoha jazyků a jejich odlišných systémů. Tím je myšlena především omezená přenosnost pojmů z jednoho jazyka do druhého. Přehledné shrnutí problematiky sémantických systémů Eco, Umberto. Einführung in die Semiotik. Paderborn 1972, s. 85-101. Tzv. diachronní lingvistický přístup viz Komárek, Miroslav. Studie z diachronní lingvistiky. Olomouc 2006.

169 K označení a náplni diplomatů: Queller, Donald E. The office of ambassador in the Middle Ages. Princeton 1967; Kyer, Clifford Ian. 'Legatus' and 'nuntius' as used to denote Papal Envoys: 1245-1378. Mediaeval Studies 40 (1978), s. 473-477; Mattingly, G. Renaissance Diplomacy.; Carter, Charles Howard. The Ambassadors of Early Modern Europe: Patterns of Diplomatic Represantation in the Early Seventeenth Century In: Carter C. H. (ed.) From Renaissance to Counter-Reformation. Essays in Honor of Garret Mattingly, New York 1965; U nás např diskuze nad pojmy nuncius a legatus v prostředí papežské kurie. Kalous, Antonín. Plenitudo potestatis in partibus? Papežští legáti a nunciové ve střední Evropě na konci středověku (1450-1526). Brno 2010.

170 Droste, H. Im Dienst der Krone, s. 80.

171 De la manière de negocier avec les souveraines. Amsterdam 1716