Vladislav IV

[Callières, François de.] viz Murray, Eustace C. G. Embassies and Foriegn Courts. A History of Diplomacy. New York 1855. s. 30. Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 262.

172 Henry Wotton (1568-1639) byl dlouholetým velvyslancem anglického krále v Benátkách. V roce 1612 vydal Wottonův kolega ze studií Kašpar Schoppe (Scioppius) ve Frankfurtu vydal polemickou knihu Ecclesiasticus v níž se mimo jiné zaobíral mottem, které Wotton podle svých vlastních slov v roce 1604 zapsal do památníku svého přítele Christophera Fleckamora: „An Ambassador in an honest man sent to lye abroad for the Commonwealt.“ Aféra, rozpoutaná zveřejněním této ironické poznámky, na několik let zarazila Wottonovu diplomatickou kariéru. Viz Smith, Logan Pearsal. The life and letters of Sir Henry Wotton. Oxford (1907), s. 49, 126; Reliquiae Wottoniana, London 1672³, A Letter to Marcus Velserus 12. prosince 1612, nesign.

173 Nejstarší kořeny slova ambassade byly nalezeny ve 12. století v okcitánském ambaissa (vzkaz); v italštině ambasciata (diplomatická mise, poselství) je doloženo od 13. století, což koresponduje se středověkým latinským výrazem ambactia, ambascia (služba) v Burgundském zákoníku, v Sálském zákoníku pak ve spojení in ambascia regis; Keltové měli výraz ambactos (ten, který je provázen) u Ceasara v De Bello Gallico 6,15,2 v latinizované podobě ambactus); v gótštině slovo andbahti (funkce, služba) a je odvozeno od andbahts (služebník). Merceron, Jacques. Le message et sa fiction. La communication par messages dans la littérature française des XII^e et XIII^e siècles. Modern Philology Volume 128, Berkeley 1998, s. 304n.

174 V průběhu staletí došlo prakticky k záměně vážnosti a významu obou základních označení pro diplomaty Svatého stolce. Nuncius případně procurator byl zpočátku tím, kdo na místo listu sděluje vůli papeže, tedy běžným poslem. Proměna úřadu nuncia ve stálé zastoupení Svatého stolce - rezidenta u konkrétního dvora šla ruku v ruce s vývojem praxe „světské“ diplomacie, které dala největší impuls rozvíjející se zahraniční politika severoitalských městských států. Termín legatus, ve středověkém diplomatickém sboru papeže označoval osobu oprávněnou za papeže jednat a rozhodovat, od 15. století pak „cestující“ diplomaty narozdíl od nunciů, kteří své pověření realizovali jako rezidenti a v tomto smyslu se rozšířil i na osoby jednající tímto způsobem z pověření světského panovníka. Na konci středověku legatus de latere (s kardinálským titulem), legatus missus (obvykle arcibiskupové a biskupové) a legatus natus (ustálený pro významné církevní metropolity, např. i pražského arcibiskupa, postupně ovšem bez jakékoliv reálné náplně). Vývoj směřoval k tomu, že zatímco legát působil ve svěřené oblasti jako zástupce kurie, nuncius získával pověření k určitému jednání s konkrétním panovníkem. Kyer, C. I. 'Legatus' and 'nuntius' s. 473-477; Queller, Donald E. The office of ambassador in the Middle Ages. Princeton 1967, s. 3-10; Mattingly, G. Renaissance Diplomacy, s. 64-72; Urfus, Valentin. Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 2001, s. 93-97; Shrnutí diskuze nabízí Kalous, Antonín. Plenitudo potestatis in partibus, s. 20-45. Zde také odkazy na další základní literaturu. Veselý, K. Dějiny diplomacie. s. 60n.

175 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 262-264; Müller, K. Das kaiserliche Gesandschaftwesen, s. 108.

176 Tamtéž.

177 Francouzský ambassadeur v Polsku D’Avaugourt, pobývající převážně ve svobodném Gdaňsku, měl možnost pocítit nepřízeň polského dvora, když byl ve Francii roku 1638 zadržen Jan Kazimír Vasa a došlo k vážné diplomatické roztržce mezi Polskem a Francií. Vladislav IV. dal francouzskému vyslanci najevo svou nelibost tím, že jej nadále tituloval pouze jako agent francouzského krále s odůvodněním, že nemá žádné konkrétní poslání, jaké charakterizuje nositele označení ambassadeur. Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 145.

178 K rozsáhlé problematice politického systému raněnovověkého Polska viz Řezník, Miloš. Některé problémy fungování polsko-litevského sejmu v 1. polovině 17. století. (Čas jako právní skutečnost v polsko-litevské sněmovní praxi). Slovanský přehled, roč. 83, 1997, č. 2, s. 129-139; Nejnověji Květina, Jan. Šlechtická demokracie. Parlamentarismus v polsko-litevském státě v 16. a 17. století. Červený Kostelec 2011.

179 Překlad termínu Kosman, M. Dějiny Polska, s. 120.

180 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 115.

181 Počátky tohoto vývoje jsou ještě v období opakovaného interregna konce 16. století, typickým příkladem pak jsou jindřichovské články, ale omezování panovníka se týkalo i jeho samostatné zahraniční politiky a z toho pohledu je důležité, že konstituce z roku 1576 přidělila sněmu právo rozhodovat o manželských záležitostech krále. O další významné pravomoci panovníka připravil vnitřní politický vývoj v Polsku – roku 1613 ztratil král právo vyhlášení války, od roku 1640 nesměl opustit zemi bez souhlasu sněmu a od roku 1646 verbovat bez svolení sněmu více jak 1200 žoldnéřů. Viz Olszewski, Henryk. Ustrój polityczny Rzeczypospolitej. In: Tazbir, Januzs (red.). Polska XVII wieku. Państwo, społeczeństwo, kultura. Warszawa 1974, s. 66n. K neúspěchu krále na sněmu 1640 viz též. Czapliński, W. Władysław IV. I jego czasy, s. 273-279.

182 Valný sněm se zformoval roku 1493, skládal se ze sněmovny (zástupců šlechtické obce volených na lokálních sněmících) a senátu (jehož základ tvořila původní královská rada). Viz Kosman, M. Dějiny Polska, s. 91.

183 Nádhery takových průvodů zachytili početní umělci a ilustrátoři. Za vlády Vladislava IV. to byl zejména Ossolińského vjezd do Říma v roce 1633, pak cesta Kryštofa Gosiewského, vyslaného v roce 1639 do Francie vyjednávat o propuštění prince Jana Kazimíra, zajatého v květnu 1638. Gosiewski jel při slavnostním vjezdu 2. února 1640 ve voze, který Francouzi ocenili na 8 lisíc a šaty dvořanů na 12 tisíc livrů. Podobně Kryštof Opaliński, když s varmijským biskupem Václavem Leszczyńským projížděl v čele poselstva přijíždějícího pro budoucí polskou královnu na konci října 1646 Paříží obsypaný drahými kameny a jeho kůň „měl zlaté podkovy z nichž jedna úmyslně na ulici upadla“. Czapliński, W. Dyplomacja polska 1605-1648, s. 203-256. Baliński, M. Więzienie we Francyi Jana Kazimierza s. 34, o průvodu 1640 s. 164-165. Bartoszewicz, J. - Chrząszczewski, A. (edd.). Kronika Pawła Piaseckiego biskupa przemyślskiego, s. 430-431; Davies, N. God’s Playground, s. 394.

184 Usnesení varšavského sněmu z roku 1593 „O posłach cudzoziemskich“ řešilo jak přijímat turecké, moskevské a tatarské vyslance v případě nepřítomnosti polského krále - o takovém poslovi musel vědět hnězdenský arcibiskup a podskarbí – přítomní senátoři pak mohli nejen otevřít vyslancovo pověření i další listy a vyslechnout ho, ale měli právo dát i odpověď(!). Vyslanci ostatních zemí nesměli do země vstoupit a museli vyčkat návratu panovníka. Grzybowski, Stanislaw. Organizacja służby dyplomatycznej 1573-1605. In: Wójcik, Z. (red.). Polska służba dyplomatyczna XVI-XVIII wieku. Warszawa 1966, s. 171-173.

185 Svobodné město Gdaňsk s právem samostatné politiky, nejen vysílalo vlastní vyslance, ale poskytovalo k velké nelibosti krále zázemí francouzskému i anglickému rezidentovi.

186 Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 171-173.

187 Zamoyski, který byl žákem doby Zikmunda Augusta a kariérní vzestup a post velkého korunního hejtmana mu umožnil král Štěpán Báthory, získal postavení, jaké žádný z jeho předchůdců neměl. Zamoyski držel hejtmanskou bulavu i kancléřskou velkou pečeť.

188 Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 145-201.

189 Jakub Zadzik (1582-1642) studoval v Krakově, Perugii a Římě, po návratu z Říma v roce 1608 se ocitl ve službách korunního podkancléře Vavřince Gębického, účastnil se moskevského tažení a od roku 1613 působil jako královský sekretář. 1624 obdržel úřad chelmiňského biskupa (1624-1635) (chelmiňský biskup měl významné postavení ve správě Královských Prus, kde v případě jeho nepřítomnosti zastupoval jinak tamnímu generálnímu sněmíku přesedajícího varmijského biskupa knížete.) V letech 1628-1635 byl velkým korunním kancléřem (kanclerz wielky koronny). Figuroval tak při královské volbě roku 1632, 1634 podepsal mír v Polanówce, účastnil se mírových jednání se Švédy a to až do roku 1635, kdy se vzdal úřadu velkého kancléře, aby se mohl ujmout postu krakovského biskupa. V souvislosti s osobností Zadzika je na místě připomenout dochované uspořádání a malířskou výzdobu biskupského paláce Kiełce, která je dodnes nejen dokladem Zadzikova vkusu a rozhledu, ale také jasnou prezentací biskupovy politické role v rozhodujících politických okamžicích své epochy. Drobisz, Janusz. Jakub Zadzik, Opole 2000; Drobisz, Janusz. Biskup i książę. Jakub Zadzik i Krysztof II Radziwiłł w elicie władzy pierwszych Wazów. In: Dubas, Ewa - Urwanowicz, Jerzy (red.). Patron i dwór. Magnateria Rzeczypospolitej w XVI - XVIII wieku. Warszawa 2006, s. 349-357.

190 Tomáš Zamoyski (1594-1638), syn velkého kancléře Jana Zamoyského, byl od roku 1628 korunním podkancléřem, to však již měl za sebou pestrou diplomatickou kariéru, kterou mu umožnila rozsáhlá jazyková výbava: kromě latiny i řečtina, turečtina a arabština. Zins, Henryk. Studia z dziejów Renesancu. Warszawa 1979, s. 64, 86.

191 Czapliński, Władysław - Wyczawski, Hieronim. Gembicki Piotr, h. Nałęcz (1585-1657), biskup krakowski. In: PSB VII, Kraków 1948-1958, s. 397.

192 Jiří Ossoliński (1595-1650) byl katolického vyznání, studoval na jezuitském gymnáziu ve Štýrském Hradci, dále jeden rok v Lovani, a poté podnikl cestu po západní Evropě. Roku 1617 se vrátil do Polska, kde se brzy ocitl po boku prince Vladislava Zikmunda, svého vrstevníka, s nímž absolvoval moskevské tažení. Projevil se jako obratný a zvláště výřečný politik, diplomatické ostruhy získal při misi do Anglie roku 1621 a respekt si vydobyl i v domácí politice o čemž svědčí i to, že byl dvakrát sněmovním maršálkem. Sjednával mír se Švédy v Altmarku 1629, roku 1632 obdržel první vysoký dvorský úřad správce královské pokladny a za podporu Vladislava IV. při královské volbě obdržel bydhošťské starostenstvo (starostwo Bydgoszcz). Slavná jízda Ossolińského do Říma roku 1633 zjednala pozornost Rzeczypospolité v celé střední Evropě a Ossolińskému vynesla říšský knížecí titul. Po diplomatické cestě na říšský sněm v Řezně roku 1636 byl jmenován sandoměřským vévodou. Nejvyššího uznání se Ossolińskému dostalo až roku 1643, kdy se stal velkým kancléřem. V čase interregna po smrti Vladislava IV. prakticky zastával úřad interrexe za polského primase, osmdesátiletého hnězdenského arcibiskupa Matěje Łubieńského. Ossolińského největším životopiscem zůstává: Kubala, Ludwik. Jerzy Ossoliński, Tomus I., II.. Lwów 1883¹; Kubala, Ludwik. Jerzy Ossoliński, Tomus I., II.. Warszawa 1924².

193 Podskarbi nadvorny koronny spravoval pouze královské finance, poskarbi wielki koronny měl na starost státní pokladnu.

194 Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 158n.

195 Czapliński, Władysław. Dyplomacja polska 1605–1648, s. 231-232.

196 Nejnověji Chorążyczewski, Waldemar – Krawczuk, Wojciech (red.) Polska kancelaria królewska. Między władzą a społeczeństwem. Część czwarta. Warszawa 2011.

197 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 275.

198 Tamtéž, s. 148-150.

199 Například předvolební agitační řeč císařského vyslance Viléma z Rožmberka byla v roce 1572 pronesená česky. Soat, Historica Třeboň, sign. 4834/4.

200 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 283nn.

201 Satow, E. A Guide to Diplomatic Practice (I.), s. 58-59; Ostrower, Alexander. Language, Law, and Diplomacy: A Study of Linguistic Diversity in Official International Relations and International Law. vol. 1., Pennsylvania 1965, s. 145n.; Burke, Peter. Jazyky a společenství v raně novověké Evropě. Praha 2011, s. 41nn, 77nn.

202 Na otázku papeže Řehoře XIII. v roce 1584 v rámci jednání o protiturecké lize, zda polští zpravodajové znají a užívají šifrování, odpověděl polský vyslanec, že to není nutné, protože nedělají nic, za co by se měli stydět. Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 151n;

203 Soat, Historica Třeboň, sign. 4834/6.

204 Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 174, zde i další literatura k tématu.

205 Tamtéž, s. 174n.

206 Mattingly, G. Renaissance Diplomacy, s. 12, 64; Týž. First Resident Embassies, s. 423-439.

207 Opat hrabě Orso/Orsi byl zároveň diplomatem toskánského vévody. Forbelský, J. Španělé, Říše a Čechy, s. 460; Kubala, L. Jerzy Ossoliński (I.). 1924², s. 397 cituje Gazette de France, Rome 28. Nov. 1632; Rykaczewski, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 203n.

208 Viz pozn. Error: Reference source not found.

209 Ossolińský vystupoval jako mimořádný vyslanec polského krále. Hirschberg, Aleksander (ed). Ossoliński, Jerzy. Dyaryusz legacyi Jerzego Ossolińskiego posła polskiego na sejm Rzeszy niemieckiej w Ratyzbonie w r. 1636. Lwow: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 187, s. 16.

210 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 270n.

211 O tom Hloušková, Kateřina. Rusko-italské diplomatické a obchodní vztahy v druhé polovině 17. století. Disertační práce HÚ FF MU. Brno 2007, s. 153-170, zejm. s. 159, 165-170.

212 Wisner, H. Dyplomacja polska, s. 263-270.

213 Formu a obsah instrukcí lze vnímat jako ukazatel úrovně pověřených diplomatů i celého systému. Výskyt stále podrobnějších instrukcí vysvětlujících věci, například stran společenského chování, které by měly být samozřejmé, svědčí to o jistém úpadku. Právě tento trend se objevuje za vlády Zikmunda III. Grzybowski se domnívá, že to nebyla ani tak prohabsburská politika, která přivedla Zikmunda III. do války s Vysokou Portou, ale spíše neschopnost jeho mužů vysílaných s diplomatickým pověřením do Istambulu. Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 178-180.

214 Czapliński, W. Dyplomacia polska 1605–1648, s. 204-256; Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 185-6.

215 Potřeba podobné literatury byla náhle zřejmá, protože systematická příprava budoucích diplomatů, která probíhala například v rámci královské kanceláře ještě za Zikmunda Augusta, králi Štěpánovi nepřipadla důležitá, takže když došlo ke generační výměně, zkušenosti náhle neměl kdo předat. Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 145-201. Vyšlo také roku 1646 v Gdaňsku. Krakovský kanovník Krzysztof Warszewicki (1543-1603) studoval v Lipsku, Boloni a Wittenbergu jako stoupenec volby Jindřicha z Valois patřil k protihabsburské straně a podílel se na několika diplomatických misích.

216 Již Štěpán Báthory proti takovým nákladným výpravám zasahoval a zasadil se také o to, aby jednotlivým vyslancům byla podle druhu mise přidělena vždy stejná suma peněz a teprve úspěšné splnění úkolu bylo dále odměňováno. Pokud chtěl tedy vyslanec vystupovat s větší nádherou, pak na svůj náklad. Za takových podmínek nelze podobné úřady považovat za výnosné místo a skutečně tomu tak nebylo. Hotovost byla vzácná, takže přislíbené částky byly obvykle pracně vymáhány - někdy i po celá desetiletí. Grzybowski, S. Organizacja służby dyplomatycznej, s. 186-7, 192.

217 Tamtéž, s. 180-182.

218 Volfgang Baudissin původem z Lužice, sloužil v armádě Gabriela Betlehena, v armádě dánské i švédské, ve službách Vladislava IV. se uplatnil při jednáních s Dány. Czapliński, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 293.

219 Kwiatkowski, K. Dzieje narodu polskiego, s. 413.

220 Například ve švédských službách se v průběhu 17. století vyskytlo plných 44% diplomatů cizího původu, z nichž řada se švédsky nikdy nenaučila, a pokud musela užít švédštiny, využívala služeb švédských písařů a sekretářů. Droste, H. Im Dienst der Krone,s. 90.

221 To je obrovské číslo, pro srovnání Droste v případě Švédska dokládá v průběhu celého století existenci 115 diplomatů. Rozhodujícím je v tomto případě definovat, koho je ještě možné za „diplomata“ považovat. Droste, H. Im Dienst der Krone,s. 90.

222 Czapliński, Władysław. Na dworze króla Wadysława IV. Wrócław 1959, s. 316.

223 Kašpar Dönhoff (1588-1645) roku 1627 tartský (dorpatský) a roku 1634 sieradzský vojvoda, 1637 obdržel od císaře Ferdinanda III. říšský knížecí titul, 1639 se stal hofmistrem královnina dvora (marszałek dworu królowej). Siarczyński, F. Obraz wieku panowania Zygmunta III., s. 97n.

224 Ernst Magnus Dönhoff (1581-1642) pernavský vojvoda, účastnil se tažení Vladislava Zikmnuda do Moskvy Siarczyński, F. Obraz wieku panowania Zygmunta III; s. 98.

225 Gerard Dönhoff (1598-1648), pomořský vojvoda, vojenskou kariéru ve švédsko-polské válce nahradil kariérou politickou a diplomatickou, coby vyslanec Vladislava IV. působil v Kodani, byl považován za odborníka na záležitosti námořního obchodu, takže s Ossolińským spolupracoval na projektu námořní celní reformy, 1642 byl jmenován kastelánem gdaňským, roku 1645 jel jako vyslanec v čele poselstva do Paříže pro novou polskou královnu, jíž poté dělal hofmistra, jednal i s Mazarinem o protitureckém tažení; Nieseicki, Kasper. Herbarz Polski. Tomus 3, Lipsko 1839, s. 383n; Caccamo, Domenico (ed.). Il carteggio di Giovanni Tiepolo ambasciatore veneto in Polonia, 1645-1647. Milano 1984, S. 125, 590.

226 Maxmilián Przerębski (kol. 1577-1639), v letech 1600-1612 starosta (Piotrów), maršálkem valného sněmu roku 1613, již v roce 1616 působil v zájmech Zikmunda III. ve Slezsku. Od roku 1619 byl hofmistrem královnina dvora (marszałek dworu królowej), v roce 1620 získal sieradzské kastelánství a o tři roky později se stal korunním referendářem (referendarz koronny). V záležitosti volby polského prince Karla Ferdinanda vratislavským biskupem v roce 1625 působil jako hlavní vyjednavač polského krále Zikmunda u císařského dvora. Pověření k jednání s Habsburky mu vyneslo titul łęczyckého vojvody a opětovně úřad královnina hofmistra. Byliński, J. Przerębski Maksymilian, (heslo) Polski Słownik Biograficzny, t. 28, 1984, s. 758-762; Maťa, P. Nové prameny k českým dějinám, s. 275-297. Plebański, J. K. (ed.). Pac, Stefan: Obraz dworów europejskich, s. 165.

227 Jan Lipski (1589-1641), v péči svého strýce hnězdenského kanovníka měl možnost studovat teologii a práva v německých zemích a Itálii, to, že hovořil německy mu brzy zajistilo místo sekretáře Konstancie Habsburské. V roce 1633 se účastnil Ossolińského cesty do Říma. V letech 1635-1639 biskup chełmiňský se v roce 1637 zhostil poselstva pro Cecílii Renatu Habsburskou, což jeho rodu vyneslo říšský hraběcí titul, a poté po smrti Jana Wężyka na jaře 1638 z iniciativy královny nominaci arcibiskupem hnězdenským, k jeho prekonizaci došlo až v prosinci 1638, úřadu se ofciálně ujal až v létě roku 1639.

228 Maxmilián Magnis (o. Valerián) (1586-1660), syn dědičného císařského poštmistra Konstantina Magnise, se narodil v Miláně, vyrostl však v Praze, kde roku 1602 vstoupil do kapucínského řádu. Jeho otec Konstantin a strýc Karel působili svého času v diplomatických službách Habsburků. Konstantin působil nějakou dobu v Polsku, Karel v Sedmihradsku, Moldavsku a Valašsku. Ve 23 letech Valerián odešel do Vídně, kde svým kázáním jako nadaný řečník upoutal pozornost dvora. Počátkem dvacátých let působil Valerián na několika diplomatických misích v říšských záležitostech. V roce 1623 byl za císařova přispění přeložen do Prahy a jmenován českým provinciálem kapucínského řádu, kde se ocitl v pozici staršího a zkušenějšího a nesporně vlivného rádce teprve šestadvacetiletého pražského arcibiskupa Arnošta z Harrachu, čímž si v církevních kruzích zajistil řadu nepřátel. Stavěl se totiž proti tzv. jezuitské variantě rekatolizace s důrazem na ráznost postupu a úzkou spolupráci s císařem a stál i v pozadí sporu s jezuity o pražskou univerzitu, který se vlekl až do roku 1654. Roku 1626 složil Valerián funkci provinciála, vzdal se řeholního života a v dalších letech působil jako apoštolský misionář pro Kongregaci na podporu víry, vykonával nejrůznější diplomatické úkoly pro císaře, polského krále a další. Ve třicátých letech začal s podporou mecenášů publikovat své práce z oborů filozofie, teologie ale i fyziky, jejichž počet se vyšplhal na několik desítek. Po smrti svého dobrodince Vladislava IV. se vrátil do podunajské monarchie. Protože své teologické a filozofické polemiky s jezuity ani přes zákaz kurie nikdy nezanechal, zemřel roku 1660 v Salzburku, na cestě do Říma, kam měl být dopraven, aby se zpovídal ze svého přestupku proti tomuto zákazu. Valerianus Magni Mediolanensis Ordinis Fratrum Minorum Capuccinorum Provinciae Boemo-Austriacae Provincialis et Missionarii Apostolica Vita et Gesta, a Patre Nicolao Lucensi, ejusdem Ordinis Concionatoris collecta et Patre Ludovico de Salice, ejusdem Ordinis Sacerdoto, aucta, et locupletata (1661-1662) In: Annales PP. capuccinorum provinciae Bohemo-Moraviae. Tomus 4, fol. 330-426. K jeho mnohovrstevnaté osobnosti se badatelé neustále vrací. Převážně kapucínovou filozofií se zabýval Sousedík, Stanislav. Valerián Magni. Kapitoly z kulturních dějin Čech 17. století. Praha 1983; Jeho působení v oblasti teologie CYGAN, Jerzy. Valerianus Magni (1586-1661), "Vita prima", operum recensio et bibliographia. Roma 1989. Týž. Theologische Themen im Dialog von Johann Amos Comenius und Valerianus Magni. / Teologická témata v dialogu Jana Amose Komenského a Valeriána Magniho. /Comenius als Theologe, 1998, s. 184-203; s ohledem na jeho celospolečenský vliv WINKELBAUER, Thomas. Fürst und Fürstendiener. Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. Wien: (Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung : Ergänzungsband; 34.), Oldenbourg 1999. s. 494n; Louthan, Howard. Mediating Confessions in Central Europe: The Ecumenical Activity of Valerian Magni, 1586–1661. The Journal of Ecclesiastical History (2004), Cambridge University Press, s. 681-699. Shrnutí podstaty sporu o konečnou podobu rekatolizace i nastínění role Valeriána Magnise v této kauze nabídl Catalano, Alessandro. Zápas o svědomí, Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667) a protireformace v Čechách. Praha 2008, s. 94-158; doplnění informací přináší také studie o jeho bratrovi Františku Magnisovi: Balcárek, Pavel. František Magnis a Morava na sklonku třicetileté války. Studie Muzea Kroměřížska 1982, Kroměříž 1983, s. 4-28; Balcárek, Pavel. Ve víru třicetileté války. Politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v zemích Koruny české. České Budějovice 2011, s. 367-397;

229 Řád Neposkvrněného Početí založili vévoda Karel Gonzaga de Nevers, bratři Pertignani, hrabě Althan podporovaný kapucíny a otec Josef Tremblay – „šedá eminence“ kardinála Richelieua. Ačkoliv k oficiálnímu založení došlo až roku 1618 v Olomouci, Valerián získal v Polsku podporu, takže polská odnož vznikla dříve než byl řád oficiálně založen. Sousedík, S. Valerián Magni, s. 30; CYGAN, J. Valerianus Magni; Targosz-Kretowa, Karolina. Magni Maksymilian (Walerian). In: PSP, t. XIX, Kraków 1974, s. 137-140.

230 Sousedík, S. Valerián Magni, s. 52

231 Valerián byl členem poradního orgánu, který měl rozhodnout, zda má král podepsat tzv. Articuli pacificationis, jež by uzákonily postavení pravoslavných v království. Takové články ovšem poškozovaly postavení polských uniatů, kteří se cítili odstrčeni. Přesto měl král v úmyslu artikuly podepsat a získat spojence z řad pravoslavných. Bez ohledu na to, jaký dopad toto rozhodnutí mělo, i v tomto případě byl Magnis Vladislavovým spojencem. On a Petr Mohila, budoucí kyjevský metropolita, články podpořili, a to stačilo k tomu, aby Vladislav IV. podepsal. Problematickou smlouvu měl Magnis za úkol hájit v Římě, kam zavítal v doprovodu knížete Ossolińského na jeho slavné misi k svatému otci. Články smlouvy však byly ratifikovány dříve, než do Polska došly zprávy o špatném vývoji jednání. V Římě však nebyl žádný zájem na takto postavené dohodě. Sousedík, S. Valerián Magni, s. 53-54.

232 Počátkem prosince 1624 psal Janovan Bartolomeo Imperiali Galileovi, že polský princ pobývající tou dobou v Janově: „e intelligente di cose di matematica“ a v lednu 1625 pak Galileo psal Cesare Marsiliovi o přípravách na přijetí polského hosta ve Florencii. Vladislav pobýval ve Florencii u dvora své tety Marie Magdaleny Habsburské od 26. ledna do 20. února 1625, avšak o tom, že by zde setkal s Galileem není v denících jeho průvodců zmínky Przyboś, A. (ed.) Podróż królewicza Władysława Wazy; Plebański, J. K. (ed.). Pac, Stefan: Obraz dworów europejskich. Přesto existuje list florentského právníka Maria Giuducciho z 8. února 1625 kde Galileovi píše: „mi rallegro di intendere che la V.S. sia cosi spesso e cosi ben visto dal Serenissimo principe di Polonia“. Targosz, Karolina. Polski wątek w życiu i Sprawie Galileusza. „Galileo Galilei e il mondo polacco” Bronisława Bilińskiego (1969) z uzupełnieniami, „Zagadnienia Filozoficzne w Nauce” XXXII, 2003 s.45-90.

233 Vladislav IV. se pokusil mezi léty 1636-1638 vyvolat politické otevření procesu, proti němu stály však rozpory s Římem i neochota toskánského vévody. Finnochiaro, Maurice A. Retrying Galileo 1633-1992. Berkeley 2005, s. 55n. Vazbu na Polsko měl Galileo díky hudebně nadané rodové větvi působící ve službách polské a pruské šlechty. Targosz, Karolina. Polski wątek w życiu i Sprawie Galileusza. „Galileo Galilei e il mondo polacco” Bronisława Bilińskiego (1969) z uzupełnieniami, „Zagadnienia Filozoficzne w Nauce” XXXII, 2003 s. 45-90; Nejnověji se o spletité situaci kolem procesu s Galileem a podílu Valeriána Magnise zmiňuje Catalano, A. Zápas o svědomí, s. 53-55; Galileův heliocentrismus byl populární i v Čechách, a to díky Rodrigu Arriagovi a jeho dílu Cursus Philosophicus. Galileův nadšený stoupenec italský architekt pevnostních systémů Giovanni Battista Pieroni, působící od roku 1622 v Čechách, se pokoušel, jak uvádí ve své korespondenci Galileovi [G. Galilei. Le opere, XV., Firenze 1907, s. 393.], získat kardinála Ditrichšteina, aby umožnil vydání Galileiho Discorzi et dimonstrazioni matematice, ale kardinál zemřel dříve, než k tomu mohlo dojít a tak spis tak nakonec vyšel v Leydenu roku 1638. Sousedík, S. Valerián Magni, s. 56; Evans, R. J. W. Vznik habsburské monarchie 1550-1700,s. 374n.

234 Sám Vladislav jej v dopise z 9. října 1634 španělskému vyslanci na císařském dvoře Oňatovi označil za svého důvěrníka. Balcárek, Pavel. František Magnis a Morava, s. 11, odkazuje na dopis uložený v MZA Brno, RA Magnisové, kart. 5, inv. č. 83.

235 Balcárek, P. František Magnis a Morava, s. 4-28; Tejček, Michal. Kapucíni v Brně v 17.-18. století. In: Brno v minulosti a dnes 18, 2005, s. 145-200; Kubala, L. Jerzy Ossoliński (I.). 1924², s. 193.

236 Fratinšek Magnis (1598-1652) se roku 1626 stal dvorským válečným radou, roku 1631 pak skutečným dvorským válečným radou; roku 1628 byl císařem jmenován jedním přísedících moravského zemského soudu. O rok později koupil na místo několika drobných moravských statků moravské panství Strážnici za 200 tisíc zl. rýnských. V letech 1640-1641 byl moravským zemským hejtmanem spolu s Janem hrabětem Rotálem a Kryštofem Pavlem hrabětem z Lichtenštejna. Balcárek, Pavel. František Magnis a Morava, s. 6-10; Balcárek, P. Ve víru třicetileté války, s. 371nn; Válka, Josef. Dějiny Moravy. Díl 2. Morava reformace, renesance a baroka. Brno 1995, s. 245; K jeho osobě Kubala poznamenává, že narozdíl od svého bratra Valeriána byl výrazně světskou osobou, učenlivý, povahou reformátor, což dráždilo mnohé polské dvořany a úředníky. Sám žertoval o tom, že má předpovězenu královskou korunu, pokud získá knížecí titul. K tomu doufal v pomoc bratra, až se stane papežem a Vladislava IV., který by porazil Turky a na získaných územích by se jistě našlo místo i pro loajálního hraběte. Oblibu u polského krále charakterizuje i to, že v období, kdy se ocitl v nemilosti u císaře, ve Varšavě obýval zámecké apartmá králova bratra Jana Kazimíra. Kubala, L. Jerzy Ossoliński (I.). 1924², s. 192n.

237 DBBTI, sv. 5, Praha 1977, s. 266. Czapliński, W. Władysław IV. i jego czasy. s. 292n.

238 Soat, RA Buquoyů, inv. č. 730, kart. 111, 6. března 1621 Varšava, Vladislav Zikmund, princ polský a švédský a velkokníže moskevský, žádá Karla Buquoye o radu ohledně války s Turky a Tatary a prosí o pomoc.

239 Balcárek, Pavel. František Magnis a Morava, s. 11. Balcárek, P. Ve víru třicetileté války, s. 376.

240 Leitsch, Walter. Wann und warum verlor Krakau die Funkzion einer königlichen Residenzstadt? In: Leitsch, Walter – Trawkowski, Stanislaw (edd.). Polen und Österreich im 17. Jahrhundert. Wien 1999, s. 232-260.

241 Francesco Bibboni (†1664) svou kariéru spojil s Vladislavem IV., letité působení ve funkci vídeňského rezidenta polského krále, završil jako jako mimořádný polský vyslanec (extraordinari ambaxator) v Madridu v roce 1647. Jeho dcera byla v září 1645 přijata ke dvoru nové polské královny Lusiy Marie jako dvorní dáma. Przezdziecki, R. Ambasciatori veneti in Polonia. Nuova Antologia 65, No. 1399 (1.7.1930), Roma 1930, s. 94; Keller, Katrin - Catalano, Alessandro (Hg.). Die Diarien und Tagzettel des Kardinals Ernst Aldabert von Harrach (1598-1667). Wien-Kölln-Weimar 2010. s. 145, 158, 169; E. Wassenberg jeho jméno uvádí v podobě baron Franciscus Bibbonius: Carcer Gallicus. s. 119. Vehse, E. Geschichte der österreichischen Hofs und Adels (IV.), s. 150; uvádí jméno polského rezidenta na vídeňském dvoře jako Giboni, což pochází ze Status particularis regiminis, S. C. Majestatis Ferdinandi II. [Leyden] 1637. s.113 a zřejmě vzniklo chybným čtením podkladů, převzato bylo i do rekonstrukce vídeňského dvora prováděné vídeňskou univerzitou (Institut für Geschichte Universität Wien) [online] dostupné z: http://www.univie.ac.at/Geschichte/wienerhof/ v soupise členů dvora Ferdinanda II. z roku 1637 „Giboni (Prolegat des polnischen Königs)“. OeStA/HHStA StAbt Polen I 1, kart. 60, 1636, fol. 5-8, Varšava 6. březen 1637 Vladislav IV. Ferdinandovi III., dva pověřovací listy pro rezidenta Bibboniho adresované císaři; na podzim roku 1638 se podílel na diplomatických akcích na podporu propuštění polského prince Jana Kazimíra z francouzského zajetí misí do Benátek, Milána a Janova. V Janově se setkal s vyslanci Rzeczypospolité, kteří tam pobývali ze stejného důvodu. Niemczewicz, J. U. Zbiór pamiętników (III.), s. 194n.

242 Hirschberg, A. Dyaryusz legacyi Jerzego Ossolińskiego, s. II; Překlad do polštiny: Ossoliński, J. M. Mowy Jerzeho Ossolińskiego, s. 33-43.

243 Niemczewicz, J. U. Zbiór pamiętników (III.), s. 194-195.

244 Jméno polského zmocněnce je v polské literatuře užíváno ve formě Roncaglio nebo italské podobě bližší Roncalli a této formy jeho jména se přidržím; v latinských dokumentech byla používána verze Roncallius. Jeho jméno se vyskytuje také v podobě Dominique Roncaille, což zřejmě vychází z francouzských pramenů, mapujících jeho diplomatickou činnost ve Francii. Przezdziecki, R. Ambasciatori veneti, s. 94.; Tento diplomat a kanovník varmijského biskupství, snad italského původu, působil ve třicátých a čtyřicátých letech 17. století jako rezident polského krále u francouzského a švédského královského dvora. Waliszewski, Kazimierz. Polsko-francuskie stosunky w XVII. wieku. 1644-1667. Opowiadania i żródła historycznez zbiórów archiwalnych francuzskich. Kraków 1889, s. 102, Roncalliho pamětní rukopis v Knihovně Ossolińských pod č. 2975; Czapliński, Władysław. O Polsce siedemnastowiecznej, s. 248n, popř. Týž. Władysław IV. i jego czasy, s. 22-25. V pověřovacích dokumentech z roku 1637 je titulován jako královský sekretář. Soat-ČK, RA Swarzenbergů Hluboká, oddělení Uskutečněné a neuskutečněné koupě, Třeboň, sign. A 1A alfa 78, kart. 48, 2. října 1637 Varšava.

245 Giambattista Lancellotti (1615-1655) biskupem v italské Nole, v letech 1622-1626 byl papežským nunciem v Polsku. Rykaczewski, E. Relacye nuncyuszów apostolskich (II.), s. 156; Wierzbowski, Teodor. Synopsis legatorum a latere, legatorum natorum, nuntiorum ordinariorum et extraordinariorum...in Polonia terrisque adiacentibus 1073-1794. Romae 1880, s. 27.

246 Kauz, Ralph - Rota, Giorgio - Niederkorn, Jan Paul (Hg.). Diplomatisches Zeremoniell in Europa und im Mittleren Osten in der Frühen Neuzeit. Wien 2009, s. 99.

247 Riccardi, Luca. An Outline of Vatican Diplomacy in the Early Modern Age. In: Frigo, Daniela (edd.). Politics and diplomacy in early modern Italy: the structure of Diplomatic Practice, 1450–1800. Cambridge 2000, s. 103 (95-108); Illustrissimi et excellentissimi Domini D. Georgii Ossolinii [...] Oratio, habita ab eodem [...] in Aula Regia Vaticana sexta Decembris 1633 : cum Serenissimi ac Potentissimi Vladislai Quarti, Regis Poloniae et Sueciae, Electi Magni Moschorum Ducis nomine, SS. D. N. Urbano VIII Pontif. Max. obedientiam praestaret. Romae 1633.