Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah

B. ZAKLÁDÁNÍ KVĚTNÍCH ČÁSTÍ

Vznik reprodukčních orgánů je u rostlin vázán na určité období ontogenetického vývoje, optimálního pro proces reprodukce. Vegetační vzrostný vrchol prýtu se změnou činnosti meristémů mění v květní vrchol. Jednotlivé květní části se pak obvykle zakládají v podobě drobných hrboulků, vznikajících obvykle v akropetálním pořádku, tzn. nejprve květní obaly, pak tyčinky a plodolisty.

U některých rostlin (př. efemery) je vývin květu velmi rychlý, u některých dřevin naopak velmi pomalý (př. olše - Alnus a lísky - Corylus zakládají květy téměř rok před vlastním kvetením).

C. KVĚTNÍ OBALY (PERIANTH)

Květní obaly krytosemenných rostlin se mohou vytvářet jako volné nebo jako srostlé. U některých rostlin mohou květní obaly chybět (květy bezobalné př. vrba - Salix). Jednotlivé lístky květních obalů bývají uspořádány v jedné nebo ve dvou kružnicích. Jsou-li květní obaly stejné, nerozlišené, označujeme je jako plátky okvětní (tepala), jejich soubor pak jako okvětí (perigon). Okvětí může být nenápadné, zelené (př. kopřiva - Urtica) nebo naopak jasně zbarvené u rostlin opylovaných hmyzem (př. tulipán - Tulipa).Okvětí může mít různý tvar i rozměry: může být tvořeno volnými lístky okvětními (př. tulipán - Tulipa, sasanka - Anemone) nebo mohou okvětní lístky srůstat (př. konvalinka - Convallaria). Takové okvětí označujeme jako syntepalní.

Velmi často však bývají dvojité květní obaly rozlišené na vnější kalich a vnitřní korunu.
D. KALICH (CALYX)

Kališní lístky (sepala) vznikly z listenů, kterým se také anatomicky podobají (TABULE 74). Tvoří vnější kruh rozlišeného okvětí, bývají obyčejně zelené a menších rozměrů než korunní lístky. Kalich má především ochrannou funkci (ve vztahu ke vnitřním jemným částem květu které chrání zejména ve stadiu poupěte). Kališní lístky mohou být volné nebo srůstají. Spodní část srůstajícího kalicha může vytvářet kališní trubku, horní nesrostlá část pak kališní zuby, laloky nebo ušty. Takový kalich označujeme jako synsepalní ( př. lilek brambor - Solanum tuberosum).

U některých rostlin bývá kalich zvětšený a zbarvený (přebírá funkci koruny) jako např. u rodu Fuchsia (fuchsie), Aquilegia (orlíček), Trollius (upolín). Někdy kalich vytrvává i po odkvětu a stává se součástí plodu (chmýr u čeledi Asteraceae - hvězdnicovité), jindy po odkvetení opadává.

E. KORUNA (COROLA)

Koruna je vnitřní částí rozlišeného květního obalu. Je tvořena korunními lístky, které jsou většinou větší než lístky kališní. Morfologický původ korunních plátků (petala) není zcela jasný, předpokládá se však jejich vznik z tyčinek. Klasickým příkladem pro toto tvrzení je květ leknínovitých (Nymphaeaecae). Koruna láká opylovače, proto její plátky bývají velké a nápadně zbarvené. U mnohých druhů mají i charakteristickou vůni.

Mezi buňkami pokožky korunních plátků jsou často vyvinuty mezibuněčné prostory, u některých druhů jsou vyvinuty papily a trichomy (květy pak mají "sametový" vzhled). Vůně květu je způsobena přítomností prchavých silic v pokožkových buňkách. Zbarvení je podmíněno buď přítomností chromoplastů nebo barviv v buněčné šťávě. Bílé zbarvení květů je způsobeno odrazem všech světelných paprsků, tj. bílé korunní plátky jsou bez barviv.

Stejně jako u ostatních květních obalů mohou být korunní plátky volné nebo srůstat, pak je označujeme jako sympetalní. Sympetalní koruna má korunní trubku a korunní lem, tvořený krátkými zuby, cípy nebo volnými úkrojky (př. zvonek - Campanula).

Pro většinu květů je charakteristická radiální symetrie. Pokud můžeme květ rozdělit alespoň dvěma rovinami na symetrické části, označujeme ho jako květ pravidelný, aktinomorfní (př. brukvovité - Brassicaceae, prvosenkovité - Primulaceae).

Pokud můžeme květem proložit pouze jednu rovinu souměrnosti, hovoříme o květu souměrném, zygomorfním (př. hluchavkovité -Lamiaceae, vikvovité - Viciaceae).

Pokud nemůžeme květem proložit žádnou rovinu souměrnosti, jde o květ asymetrický, nesouměrný ( př. kozlík - Valeriana).

U některých rostlin dochází k abnormálnímu zvětšení počtu korunních lístků. Ke zvětšení jejich počtu dochází buď přeměnou tyčinek popř. plodolistů (př. růže - Rosa, pivoňka - Paeonia), štěpením korunních lístků (fuchsie - Fuchsia) nebo zvětšením počtu kruhů květních obalů.

F. POHLAVNÍ ORGÁNY

Vlastní květ tvoří tyčinky a pestíky. Tyčinky jsou samčí a pestíky samičí pohlavní orgány. Jak tyčinky, tak pestíky mají listový původ. Vznikly přeměnou, metamorfozou, listů na tzv. plodolisty. Nedůležitější částí tyčinky je prašník se dvěma prašnými pouzdry a čtyřmi prašnými váčky. V těch se vyvíjí z vnitřních buněk pyl jako samčí pohlavní buňky.

Nejdůležitější částí pestíku je semeník, ve kterém se vyvíjí vajíčka jako samičí pohlavní buňky.

a. TYČINKA (STAMEN)

Tyčinka je výtrusný list, vytvářející samčí výtrusy, pylová zrna. Soubor tyčinek v květu se označuje jako androeceum.

Typická tyčinka krytosemenných je rozlišena v prašník (anthera) a nitku (filamentum). Prašníky i nitky bývají velmi různého tvaru. Tyčinky v květech mají nitky stejně dlouhé nebo různých délek. Např. brukvovité (Brassicaceae) mají 6 tyčinek, 4 delší a 2 kratší. Takové tyčinky označujeme jako čtyřmocné. Hluchavkovité (Lamiaceae) mají 4 tyčinky, 2 a 2 různě dlouhé. Takové označujeme jako dvoumocné.

U některých typů jsou tyčinky volné, u jiných srůstají ve skupiny označované jako bratrstva. Podle počtu těchto skupin se označují tyčinky jednobratré ( př. sléz - Malva má všechny tyčinky srostlé, vytváří rourku kolem pestíku), dvoubratré (většina vikvovitých (Viciaceae) - 9 tyčinek srostlých, 1 volná) nebo mnohobratré ( př. třezalka - Hypericum). Tyčinky mohou srůstat i s plodolisty nebo květními obaly (TABULE 75).

Některé rostliny mohou mít jednu nebo několik tyčinek trvale zakrnělých, takže se v nich nevytváří pyl. Tyto sterilní tyčinky se označují jako staminodia. Některá staminodia fungují jako žlazky vylučující nektar, tj. medníky.

Prašník je tvořený dvěma prašnými váčky (theca), spojených parenchymatickým pletivem, tzv. spojidlem, konektivem (conectivum). V každém váčku jsou dvě prašná pouzdra (loculamentum), které za zralosti tyčinky splývají v prašném váčku, představujících z fylogenetického hlediska samčí výtrusnici. V nich vznikají pylová zrna, samčí výtrusy (TABULE 76, 77).

Tyčinky se na květním lůžku diferencují jako drobné hrbolky, které se brzy rozdělují podélnou rýhou na dva základy budoucích prašných váčků. Bazální část hrbolku se prodlužuje a vzniká nitka a konektiv. Základ prašných váčků se dále diferencuje na vnější pokožkovou vrstvu (exothecium) a podpokožkovou vrstvu (vláknité endothecium) umožňující otevírání prašných pouzder po dozrání pylových zrn.

Buňky endothecia oddělují ve směru dovnitř prvotní sporogenní buňky, které dávají základ sporogennímu velkobuněčnému pletivu - archesporu. Archespor má u určitých skupin rostlin vždy konstatntní počet buněk. Dalším dělením z archesporu vzniká tzv. výstelkové pletivo, tapetum, které se podílí na výživě tvořících se pylových zrn a vlastní pylotvorné pletivo.

Buňky pylotvorného pletiva se dva až třikrát dělí, čímž vznikají mateřské pylové buňky. Redukčním dělením pak z každého diploidního jádra mateřské buňky vznikají 4 haploidní jádra, vznikající tetrády pylových zrn, samčích výtrusů. Tento způsob tvorby mikrospor se nazývá tetradogeneze.

Blána mateřské pylové buňky obklopující tetrádu se postupně rozrušuje a jednojaderná pylová zrna se uvolňují. U některých čeledí ( př. rosnatkovité - Droseraceae, sítinovité - Juncaceae, vřesovcovité - Ericaceae) zůstávají pylová zrna v tetrádě spojena. V čeledi vstavačovitých (Orchideaceae) zůstávají slepena všechna pylová zrna a vytváří se tzv. brylky.

Po osamostatnění pylových zrna se na jejich tenkou buněčnou stěnu ukládá tzv. vnější vrstva buněčné stěny - exina. Je tvořena celulozou a pektiny, bývá značně tlustá a různě strukturovaná. Pouze u větrosnubných typů bývá hladká. Na některých místech se v ní vytvářejí klíční póry.

Centripetálně se na kalózní stěnu ukládá vnitřní vrstva, intina, která je souvislá a tenká.

Velikost pylových zrn a struktura exiny jsou důležitým diagnostickým znakem využívaným v rostlinné taxonomii a v palynologii (vědní obor sledující strukturu vegetace v minulosti na základě výskytu pylových zrn v půdním nebo rašelinném profilu) (TABULE 78).

Mladé pylové zrno má jádro s haploidním počtem chromozomů. Toto jádro se po určité době klidu mitoticky dělí na dvě jádra: vegetativní a generativní (tím je dán vznik samčí pohlavní generace). Generativní jádro se dostává k okraji buňky a vytváří se kolem něho slabá vrstva cytoplasmy, takže vzniká generativní buňka (bez buněčné stěny).

Další dělení se týká již jen generativní buňky, jejímž rozdělením vznikají dvě samčí gamety. K tomuto dělení dochází ještě v pylovém zrnu nebo v pylové láčce.

Zralé prašníky se otevírají a pyl se z nich uvolňuje. Nejčastěji praskají podélnou trhlinou mezi prašnými pouzdry, v některých případech se otevírají otvory na vrcholu prašníku př. lilek brambor - Solanum tuberosum. Otevírání prašníků je podmíněno rozdíly v napětí, způsobeném sesycháním endothecia.

b. PLODOLISTY (GYNAECEUM)

Plodolisty jsou samičí výtrusné listy. Srůstem plodolistů vzniká útvar označovaný jako pestík, jeho spodní rozšířená část, která uzavírá vajíčka je semeník (ovarium). S postupující specializací v květu se z horní části plodolistu vytvořila blizna (stigma) a protáhlá část pod bliznou - čnělka (stylus). Vajíčka vyrůstají v semeníku ze semenice (placenty).

Některé typy rostlin mají v květu pouze jeden pestík a ten se skládá z jediného plodolistu (př. vikvovité - Viciaceae). Místo, kde okraje plodolistu srůstají se nazývá břišní šev.

V květu primitivního typu bývá několik plodolistů, z nichž každý tvoří samostatný pestík (apokarpické gynaeceum). V nejjednodušších případech tohoto typu jsou plodolisty uspořádané ve spirále. Postupem dalšího vývoje je preferováno uspořádání plodolistů i ostatních květních částí na kružnici. Počet a velikost plodolistů se postupně zmenšuje, zjednodušuje a plodolisty navzájem srůstají.

V důsledku srůstání plodolistů vzniká z apokarpního gynaecea gynaeceum synkarpní (coenokarpní). U tohoto typu srůstají plodolisty svými vnějšími stěnami, takže vznikají přehrádky, které rozdělují semeník na několik pouzder. Počet pouzder vždy odpovídá počtu plodolistů.

Dalším vývojem může dojít ke vzniku parakarpního gynaecea. Je to jednoduchý semeník, jehož plodolisty jsou srostlé svými okraji na obvodu semeníku (př. violka - Viola).

Pokud u synkarpického gynaecea abortují vnitřní přepážky a zachovávají se jen stěny pestíku a střední sloupek, jde o gynaeceum lyzikarpní.

Srůstání plodolistů při přechodu apokarpního gynaecea v coenokarpní začíná od jejich spodní části. Někdy jsou srůsty omezené jen na spodinu plodolistu (př. silenkovité - Silenaceae), jindy mohou srůstat po celé délce.

Uzavřením vajíček srůstem plodolistu by byl prakticky znemožněn přístup pylových zrn k vajíčkům. Proto se současně s vývojem semeníku vytváří speciální útvar - blizna, s povrchem, na kterém se pylová zrna zachycují. Blizna je specifický útvar charakteristický pro všechny krytosemenné rostliny. Mezi bliznou a vlastním semeníkem se vyvíjí válcovitý sterilní útvar - čnělka.

Pokud plodolisty srůstají jen svými bazálními částmi, zůstávají čnělky a blizny volné. Podle nich pak můžeme usuzovat na počet plodolistů vytvářejících pestík.

Uložení vajíček v semeníku může být různé. V nejprimitivnějších čeledích (př. leknínovité - Nymphaeaceae) jsou vajíčka různě uložena na vnitřním povrchu plodolistu. V odvozenějších skupinách se vajíčka vytváří jen podél švů, kde vytváří dvě (př. vikvovité - Viciaceae) nebo i více řad. Část semenice, na které vzrůstají vajíčka se nazývá semenice (placenta).

Hlavní směry evoluce gynaecea udávají i hlavní směry vývoje placentace. Pokud se vajíčka nacházejí na volné vnitřní ploše plodolistu, hovoříme o laminární placentaci. Pokud se nacházejí pouze podél švů (sutur), jde o placentaci suturální.

U krytosemenných rostlin dochází společně s vývojem

angiospermie (krytosemennosti) i k vývoji ochrany semeníků, tj. angiokarpii. V jednotlivých vývojových větvích krytosemenných rostlin vznikaly nezávisle na sobě různé způsoby ochrany gynaecea.

Nejjednodušším případem je semeník svrchní, který je umístěný volně na květním lůžku, tyčinky a květní obaly jsou umístěné pod semeníkem (př. brukvovité - Brassicaceae), tj. semeník je "nad květem".

U typu polospodního semeníku jsou tyčinky a květní obaly rozmístěné zhruba v polovině jeho délky.

U spodního semeníku jsou tyčinky a květní obaly nad úrovní semeníku, tj. semeník je" pod květem" .V tomto případě většinou srůstají semeníky s bázemi tyčinek, květních obalů a květním lůžkem ( př. jabloň - Malus, hrušeň - Pyrus) (TABULE 79).

c. VZNIK A VÝVOJ VAJÍČKA

Vajíčko (ovum) je samičí výtrusnicí. U krytosemenných rostlin se zakládá z pletiva placenty. Dělením pokožkových a podpokožkových (dermatogenu a periblemu) buněk se v placentě nejprve zakládá hrbolek - základ pletivného jádra, nucellu. Na jeho bázi vzniká základ jednoho nebo dvou integumentů (obalů), které postupně přerůstají celý nucellus. Na vrcholu integumenty nesrůstají, ponechávají volný otvor klový (mikropyle). Báze vajíčka, ze které vyrůstají integumenty, se označuje jako chaláza. Na semenici je vajíčko připevněno poutkem.

U některých typů rostlin pokračuje osa vajíčka a osa poutka v jedné rovině, pak hovoříme o vajíčku přímém (atropickém). U většiny rostlin se však vajíčko během svého růstu a vývoje různě zakřivuje nebo až převrací, takže vajíčko nakonec "visí" na prodlouženém poutku (anatropické, převrácené). Vzácnější je tzv. vajíčko kampylotropické (příčné), kdy se následkem jednostranného růstu zakřivuje nucellus i integumenty a mikropyle se tak dostává do blízkosti chalázy. Mezi uvedenými typy existuje řada přechodů, za výchozí typ je však považováno atropické vajíčko, vyskytující se u primitivních typů krytosemenných rostlin (TABULE 80).

Ve zralém vajíčku většiny jednoděložných rostlin a tzv. volnokorunných dvouděložných rostlin je nucellus mohutně vyvinutý. Vajíčka tohoto typu označujeme jako krassinucelární (TABULE 81).

V průběhu dalšího vývoje došlo k redukci nucellu (u většiny srtostlokorunných) a vznikla vajíčka tenuinucellární.

Pletivo nucellu je parenchymatického typu a omezené životnosti. U většiny krytosemenných rostlin po oplození částečně nebo úplně mizí (je spotřebován).

d. VÝVOJ A ORGANIZACE ZÁRODEČNÉHO VAKU

Diferenciace megaspor se zahajuje dělením tzv. mateřské buňky, tj. apikální buňky nucellu pod mikropylí. Tato buňka je v podstatě redukovaným archesporem. Po redukčním dělení mateřské buňky vzniká tetráda haploidních buněk, odpovídajících megasporám (samičím výtrusům). U většiny krytosemenných rostlin tři z nich zanikají, v dalším vývoji pokračuje pouze jediná, která dává vznik samičímu megaprothaliu (gametofytu).

Formování samičího gametofytu (zárodečného vaku) se začíná rozdělením jádra megaspory na dvě, která se přesunují k opačným pólům (primární jádro mikropylární a chalázní). bMezi nimi se vytváří vakuola.

Každé z takto vzniklých jader se ještě dvakrát dělí, takže vzniká na každém pólu po čtyřech jádrech (představují megaprothalium, samičí gametofyt).

Po jednom jádru z každé čtveřice se přesunuje do centrální oblasti zárodečného vaku, kde obě splývají a vytváří centrální jádro zárodečného vaku (diploidní).

Okolo třech jader v blízkosti mikropyle se nahloučí protoplasma a po vytvoření jemné bílkovinné stěny vznikají tři buňky vaječného souboru (vlastní buňka vaječná - oosféra a dvě buňky pomocné - synergidy). Okolo třech jader na chalázním pólu se také shlukuje protoplasma a vytváří se tzv. buňky protistojné, antipody, které však mají poměrně krátkou životnost (TABULE 82).

Tento typ vývoje zárodečného vaku označovaný jako normální se vyskytuje zhruba u 70% krytosemenných rostlin. U některých dalších typů se na vývoji zárodečného vaku podílí více než jedna megaspora.


e. POHLAVNOST KVĚTU

Jednotlivé květy mohou mít různou pohlavnost určenou přítomností a funkčností pohlavních orgánů - tyčinek a pestíku.

oboupohlavné květy (hermafroditické)

samčí květy

samičí květy

Pokud jsou v květu přítomné tyčinky i pestík, označujeme je jako oboupohlavné (hermaforditické). Květy, u nichž se vyvíjí pouze tyčinky nazýváme samčí, květy, které mají vyvinuté pouze pestíky - samičí.

Vzhledem k celé rostlině pak mohou nastat dva případy:

a) na rostlině se vytvářejí odděleně samčí a odděleně samičí květy. Takovou rostlinu označujeme jako jednodomou (př. líska - Corylus).

b) na rostlině se vytvářejí pouze květy samčí, květy samičí se vytvářejí na rostlině jiné. Takové rostliny označujeme jako dvoudomé. (př. vrba - Salix).

Zvláštním případem jsou rostliny, u nichž na jednom jedinci nalézáme květy oboupohlavné, ale i samčí a samičí (př. Fraxinus - jasan).

Za fylogeneticky starší uspořádání květu považujeme oboupohlavnost.

f. KVĚTNÍ STAVBA, VZOREC,DIAGRAM

Květy existují jako samostatné útvary, nebo v seskupeních, soukvětích. Jednotlivé květy můžeme morfologicky charakterizovat podle tvaru a zbarvení květních obalů, zejména pak korunních lístků. Podle počtu a souměrnosti květních obalů můžeme vytvářet jejich květní vzorce a diagramy, což má principiální význam při popisu jednotlivých taxonů a sledování příbuzenských vztahů.

f.1. KVĚTNÍ DIAGRAM

Květním diagramem znázorňujeme graficky složení květu. Jedná se v podstatě o půdorys květu, ve kterém se veškeré květní části znázorňují schematickým řezem. Diagram se orientuje tak, že osa květu probíhá vertikálně.

Květní části jsou uspořádány podle společných rovin souměrnosti a při cyklickém uspořádání dodržují zákon alternace

květní části sousedních cyklů se nevyvíjejí nad sebou ale střídají se

Květy jsou ve všech cyklech stavěny podle určitého čísla (trojčetné, čtyřčetné, pětičetné), s výjimkou pestíků, které bývají tvořeny menším počtem plodolistů (TABULE 83).

přehled symbolů pro vyjádření květního diagramu

prázdný oblouček

listeny, listence s hrotem

prázdný oblouček

okvětní lístky

plný oblouček

korunní lístky

šrafovaný oblouček

kališní lístky

obloučky tvořené

vymizelé lístky květního obalu přetrhovanou čarou

schema příčného

tyčinky řezu prašníkem

schema příčného

pestík řezu semeníkem

vyznačení

vymizelé tyčinky křížkem

vyznačení

vymizelý pestík křížkem

vyznačení spojovací

srůsty orgánů čarou

f.2. KVĚTNÍ VZOREC

Květní vzorec slouží k rychlému vyjádření základní charakteristiky květu. Pro označení jednotlivých květních částí se užívá ustálená symbolika - značky pro pohlavnost, souměrnost a uspořádání květních orgánů, velká a malá písmena pro přítomnost a počet květních orgánů.

přehled symbolů pro vyjádření květního vzorce

oboupohlavný květ

samčí květ

samičí květ

pravidelný (aktinomorfní) květ

souměrný květ (zygomorfní)

dvoustranně souměrný květ

nesouměrný (asymetrický) květ

acyklický květ

P okvětí (perigon)

K kalich (calyx)

C koruna (corolla)

k kalíšek (calyculus)

A soubor tyčinek (andreceum)

st patyčinka (staminodium)

G soubor plodolistů (gyneceum)

pi zakrnělý pestík (pistillodium)
příklad: Lilium martagon: + P 3+3 A 3+3 G(3)

(květ aktinomorfní, pravidelný, okvětí nerozlišené, volné, ve dvou kruzích po třech okvětních plátcích, tyčinky volné, ve dvou kruzích púo třech, semeník srostlý ze tří plodolistů).

4. KVĚTENSTVÍ

Květy mohou být na rostlině buď jednotlivé, samostatné a to v poloze terminální (konečné) nebo úžlabní (postranní), nebo se sdružují v soubory, označované jako květenství. V květenství může být sdruženo od dvou květů (př. zimolez - Lonicera) až po velká množství květů (až milion - některé palmy).

Jako květenství označujeme:

souhrn květů sestavených podle určitých pravidel na společné ose (prýtu) za účelem pohlavního rozmnožování, s vegetativními listy redukovanými obyčejně na listeny nebo zcela potlačenými

Květenství se v průběhu ontogenese vyvíjí k jednotnějšímu rázu a větší samostatnosti, pozměňují se ke speciálním biologickým účelům.

Květy se sdružují v květenství podle určitých zákonů, sledujících v podstatě základní pravidla o větvení os a postavení listů na osách (prýtu). Soustava květenství je velmi složitá a obtížně definovatelná vzhledem k nesčetným modifikacím a přechodům a i progresivnímu i regresivnímu vývoji zejména u vysoce odvozených typů. Proto neexistuje zcela přesné třídění typů květenství. Určité typy květenství jsou však mnohdy význačná pro určité taxonomické skupiny.

Z fylogenetického hlediska jsou zřejmě nejpůvodnějšími typy lata a mnohoramenný vrcholík, od nichž je možné odvozovat další tvary.

Z praktického hlediska třídíme květenství na dvě základní skupiny:

1. květenství racemózní, hroznovitá

2. květenství cymózní, vrcholičnatá

Květenství mohou být (stejně jako květy) terminální, konečná, nebo postranní, úžlabní, popř. se mohou na rostlině kombinovat oba typy. V obou případech však květenství zakončuje osu, jen zcela výjimečné osa květenstvím prorůstá (Ananas).

Květenství jsou buď přisedlá, nebo krátce, popř. dlouze stopkatá. Stopky květní ve květenství mají někdy vyvinuty jeden až dva listence. Listeny pod květenstvím nebo kolem něho mohou vytvářet útvar nazývaný zákrov nebo obal, který může být korunovitě zbarven a přebírá pak funkci koruny (lákadlo pro opylovače).

A. HROZNOVITÁ KVĚTENSTVÍ, RACEMOZNÍ

Postranní osy v květenství nepřerůstají společnou hlavní osu. Květy rozkvétají pravidelně zezdola nahoru, tj. vzestupně, akropetálně. Jsou-li květy ve stejné rovině, pak rozkvétají dostředivě, centripetálně (TABULE 84).

ZÁKLADNÍ TYP: HROZEN - na prodloužené hlavní ose (vřetenu) vyrůstají v úžlabí listenů stopkaté květy. Rozeznáváme několik typů hroznu:

1. ukončený: poslední květ květenství je vyvinutý př. rybíz, hyacint

2. neukončený: vrcholová část květenství zakrňuje a poslední květy nejsou vyvinuté př. vstavač (Orchis)

3. bezlistenný: listeny jsou úplně potlačené př. brukvovité (Brassicaceae)

4. všestranný: květy jsou pravidelně spirálně rozložené kolem vřetena př. modřenec (Muscari)

5. jednostranný: květy se stáčejí jedním směrem př. konvalinka (Convallaria)

CHOCHOLÍK

Chocholíkem rozumíme hrozen, jehož postranní větve (květní stopky) jsou tak prodloužené, že všechny květy rozkvétají prakticky ve stejné výši (jabloň Malus, hrušeň - Pyrus). Hrozen brukvovitých rostlin (Brassicaceae) má v mládí tvar chocholíku.

KLAS

Základní klas je v podstatě hrozen s přisedlými květy. V typické podobě se vyskytuje u rodů rdesno (Polygonum), jitrocel (Plantago) aj..

KLÁSEK

Je zvláštním typem klasu. Při jeho tvorbě se účastní listeny, tzv. pluchy, které uzavírají jednotlivé květy. U trav je mimo to klásek obalen dvěma plevami (horní a dolní). Květenství bývá dvou až mnohokvěté, redukcí též jednokvěté. Květy v klásku nemají barevné okvětí.

JEHNĚDA

Jehněda je typ klasu, který celý opadává. Jeho osa je chabá,květenství je převislé, nící, jednopohlavné kvítky sedí v úžlabí šupinovitých listenů. Některé zdánlivě jednoduché jehnědy (př. Betula - bříza) jsou ve skutečnosti složená květenství.