Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah
Yüklə 0,89 Mb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- IV. SYSTEMATICKÉ JEDNOTKY V BOTANICE
- Pojmenování rostlin a jejich skupin
- 2.PŘEHLED SYSTEMATICKÝCH JEDNOTEK Regnum vegetabile: rostlinná říše TAXONY NEJVYŠŠÍ KATEGORIE
- TAXONY STŘEDNÍ KATEGORIE
- TAXONY NIŽŠÍ KATEGORIE
- VI. HISTOLOGIE CÉVNATÝCH ROSTLIN
- ROZDĚLENÍ PLETIV PODLE VZNIKU
- 2. ROZDĚLENÍ PLETIV PODLE FYZIOLOGICKÉHO VĚKU
- 3. SOUSTAVY ROSTLINNÝCH PLETIV
- A. SOUSTAVA KRYCÍCH PLETIV
Slavomil Hejný (1924), geobotanik, hydrobotanik, synantropní botanik, ředitel Botanického ústavu ČSAV v Průhonicích.Vytvořil teorii ekofází a ekoperiod u vodních a bažinných rostlin a aplikací na životní formy, zabýval se vztahem hospodaření na rybnících a jejich vegetace. Je autorem řady publikací (např."Ökologische Charakteristik der Wasser-und Sumpfpflanzen in den Slowakischen Tiefebenen (Donau und Theissgebiet)" 1960, "Karanténní plevele Československa" 1978, "Přehled ruderálních společenstev Československa" 1979, "Eine Studie über der Echinochloa-Arten" 1957. Emil Hadač (1914), univerzitní profesor, geobotanik, taxonom, krajinný ekolog, ředitel ústavu Krajinné ekologie ČSAV. Zabýval se vegetací evropského severu. IV. SYSTEMATICKÉ JEDNOTKY V BOTANICE V systematické botanice se používá jako obecné označení určité kategorie pro zařazení rostliny v systému pojem taxon. Základní jednotkou v systematické botanice, tedy základním taxonem je rostlinný druh. 1. DEFINICE DRUHU Za druh se všeobecně považuje: taxonomicky jednotný nejmenší soubor jedinců v určitém prostoru a čase, vyznačujících se dočasným souborem dědičných znaků, které je jasně oddělují od všech ostatních druhů. jedinci téhož druhu mají společný původ (společného předka nebo skupiny předků) žijí v určitém zeměpisném areálu a vyznačují se určitými shodnými nároky na vlastnosti prostředí tvoří rozmnožovací jednotku, jejíž členové se v přírodě nekříží s jedinci jiných druhů jedinci téhož druhu mají podobný buněčný základ, tj. stejný počet chromozómů v buněčném jádře Jednotlivé druhy nemusí být navzájem rovnocenné, protože vznikají a vyvíjejí se různými cestami, jsou různě staré, vyznačují se různým typem rozmnožování, výživy apod. Druhy, které se shodují v určitých znacích, je možné sdružit do vyšších jednotek, označených jako rody. Dva nebo více podobných rodů, někdy však jen jeden rod, se sdružují do čeledí, čeledě do řádů a podobně.
Podle poslední verze mezinárodních pravidel botanické nomenklatury je nejvyšší systematickou jednotkou oddělení (ve starší literatuře kmen). Tato pravidla mezinárodního botanického kodexu určují pojmenování a pořadí taxonomických kategorií. V odborné literatuře se za vědeckým označením každého taxonu uvádí jméno nebo zkratka jména autora, který daný taxon jako prvý definoval a pojmenoval (Lilium candidum L., Picea pungens ENGLER apod.). Česká a slovenská jména takto kodifikována nejsou. V botanice, zejména v praxi, se nejčastěji pracuje se druhy, a to od doby vzniku prvních prací, které je možné nazvat systematickými.Druh (Species) je základním taxonem v klasifikaci rostlin, tato kategorie byla prohlášena za základní systematickou jednotku. 2.PŘEHLED SYSTEMATICKÝCH JEDNOTEK Regnum vegetabile: rostlinná říše TAXONY NEJVYŠŠÍ KATEGORIE oddělení (Divisio) koncovka: - phytae (Trachaeophytae) pododdělení (Subdivisio): koncovka: - phytina třída (Classis) koncovka: - psida (Magnoliopsida) podtřída (Subcclassis):koncovka: - idae
řád (Ordo) koncovka: - ales (Ranunculales) podřád (Subordo) koncovka: - inaeae čeleď (Familia) koncovka: - aceae (Ranunculaceae) podčeleď (Subfamilia)koncovka:- oideae rod (Genus) př.: - Ranunculus podrod (Subgenus)
druh (Species) př. - acer plemeno (Subspecies) odrůda (Varietas) forma (Forma)
Vyšší (cévnaté) rostliny se fylogeneticky formovaly ze skupiny zelených řas (Chlorophyta), s nimiž mají shodný poměr asimilačních pigmentů (zejména chlorofylu-a a chlorofylu-b), podobné složení buněčné stěny a obdobné produkty fotosyntetické asimilace. U některých typů řas dochází k vývoji směřujícímu ke střídání jaderných fází a střídání generací (př. Cladophora - žabí vlas). Střídání generací umožnilo postupné přizpůsobení k terestrickým podmínkám. Vznikající suchozemské rostliny se přizpůsobovaly suchozemskému prostředí především vytvářením zygot (splynutí vaječné buňky se spermatozoidem). Tělo nejprimitivnějších suchozemských rostlin (Rhyniophyta) tvořily jednožilné, radiálně souměrné výhonky, nazývané télom (fertilní - zakončený výtrusnicí, sterilní - bez výtrusnice). Z něho vznikaly morfologickým vývojem všechny další orgány vyšších rostlin.(TABULE 2) Přechodem rostlin z vodního prostředí na souš došlo k anatomické a morfologické diferenciaci gametofytu a sporofytu. Vyšší rostliny se rozčleňují na dvě vývojové větve - větev gametofytní (Bryophyta) a sporofytní (ostatní Cormobionta). Gametofyt se vyznačoval menší přizpůsobivostí k terestrickým podmínkám, a proto nemá diferencovány cévní svazky, kořeny ani listy. S jeho vývojem u cévnatých rostlin souvisí vyčlenění mechorostů jako samostatné vývojové větve (tzv. gametofytní vývojová větev). Vyšší rostliny jsou mnohobuněčné, většinou autotrofní (druhotně někdy heterotrofní - např. rod Cuscuta) organismy, přizpůsobené terestrickému (suchozemskému) prostředí, druhotně v některých případech osidlující vodní prostředí (sladké - např. rody Nymphaea, Nuphar, brakické - např. některé rdesty, slané vody - např. Najas marina). U cévnatých rostlin převládá nepohlavní generace (diploidní sporofyt) trváním i rozměry nad gametofytem. Sporofyt je schopnější vytvářet nejrůznější adaptace pro suchozemskou existenci. Tělo (kormus) recentních cévnatých rostlin je na rozdíl od rostlin nižších (bezcévných) morfologicky, anatomicky a fyziologicky diferencované. Je tvořeno z pravých rostlinných orgánů (kořene, stonku a listů), které jsou většinou funkčně specializovány a stavebně rozlišeny. Pletiva cévnatých rostlin jsou diferencována v soustavy (pletiva vodivá, základní, krycí), které mají základ v pravých parenchymech. Jejich živé vegetativní buňky mají zřetelné jádro i buněčnou stěnu. Fotosynteticky aktivní buňky obsahují v chromaroforech chlorofyl a a b a karotenoidy. Zelená barva chromatoforů není zpravidla zastřena jiným barvivem, je tedy bez doplňujících pigmentů. Buněčná stěna je tvořena celulózou a látkami celulózu doprovázejícími, neobsahuje nikdy chitin (na rozdíl od živočišných struktur a struktur hub. U mnoha zástupců vyšších rostlin byly zjištěny mezi obsahovými látkami různé silice, zatímco u rostlin nižších nikoli. Povrch nadzemních částí cévnatých rostlin je krytý jednovrstevnou pokožkou (epidermis) s typickými dvoubuněčnými průduchy, buněčné stěny pokožky jsou zkutinizované a impregnované ligniny (dřevnatění), suberiny (korkovatění) a kutiny (kutinizace). Soustavu vodivých pletiv tvoří cévní svazky, složené z dřevní a lýkové části. U primitivních typů cévnatých rostlin jsou součástí xylému pouze tracheidy (u kapraďorostů a nahosemenných), tracheje se vyvíjejí později, u rostlin krytosemenných. Sítkovice v lýku nejprimitivnějších typů (Psilofyta) chybí zcela, pravé sítkovice s příčnou perforovanou přepážkou jsou vyvinuty až u krytosemenných. Až na nepatrné výjimky (Cuscuta, Viscum) jsou vyšší rostliny autotrofní organismy přizpůsobené terestrickému prostředí a suchozemskému životu. Jen několik málo typů druhotně obývá vodní prostředí (Elodea, Lemna, Ceratophyllum). Vyšší rostliny se rozmnožují vegetativně, pohlavně a nepohlavně. Vegetativní rozmnožování se realizuje rozdělením mateřského organismu nebo oddělováním částí těla mateřského organismu - nejrůznějších vegetativních rozmnožovacích orgánů (cibulky, pacibulky, odnože, výhonky…). Veškeré potomstvo vzniklé vegetativním způsobem z jediného individua se nazývá klon. Mezi typy vegetativního rozmnožování řadíme také hřížení ovocných dřevin, roubování a očkování. Nepohlavní způsob rozmnožování je charakteristický zejména tvorbou výtrusů (spor), vznikajících ve speciálních orgánech (výtrusnicích) mechorostů a kapraďorostů. Výtrusy mechorostů a kapraďorostů i mikrospory semenných rostlin (pylová zrna nahosemenných a krytosemenných rostlin jsou ekvivalentní mikrosporám různovýtrusých kapraďorostů) vznikají za normálních podmínek týmž způsobem (tetrádogenezí mateřské buňky) v mnohobuněčné výtrusnici z výtrusorodého pletiva. Vedle různých způsobů vegetativního rozmnožování je u všech vyšších rostlin rozmnožování pohlavní, které je, jako u všech organismů, fyziologickou nutností vyrovnávající jevy stárnutí, živá hmota se tímto způsobem zmlazuje. Typem pohlavního rozmnožování vyšších rostlin je oogamie, při které velká nepohyblivá samičí pohlavní buňka splývá se samčí gametou, která je menší a dostává se k samičí buňce aktivním, nebo i pasivním způsobem. V pohlavních buňkách je existenčně minimální počet chromozomů (s ohledem na chromatinovou hmotu). Proto může samostatně existovat haploidní pohlavní stupeň (gametofyt), např. u mechorostů. Po splynutí pohlavních buněk vzniká zygota s diploidním počtem chromozomů. Při vzniku nových pohlavních buněk dochází k redukčnímu dělení, tj. snížení počtu chromozomů na poloviční, existenčně minimální počet. Pohlavní rozmnožování je u vyšších rostlin provázeno antithetickou rodozměnou, individuální vývoj vyšších rostlin je význačný střídáním gametofytu a sporofytu (tedy pohlavní a nepohlavní generace), provázeným obyčejně i střídáním jaderných fází (haploidní a diploidní). Tento typ rodozměny je nejvíce patrný u mechorostů, u krytosemenných rostlin již dochází k jeho maximální redukci, kdy u gametofytu mizí fyziologická samostatnost a stává se zcela závislý na sporofytu. Jedinec krytosemenné rostliny je diploidním sporofytem a jen pylové zrno a zárodečný vak představují gametofytní fázi (TABULE 3). Pohlavní orgány (gametangia) jsou u vyšších rostlin vždy mnohobuněčné.
Definice: histologie je nauka o pletivech neboli souborech buněk, které se navzájem tvarově podobají, mají stejný původ a vykonávají stejné funkce. Tělo vyšších rostlin je složeno z velkého množství buněk, které vytváří důležité morfologické celky označované jako pletiva. Tyto buňky nevykonávají všechny životní úkony - uplatňuje se zde dělba práce, tzn. některé buňky přijímají živiny, některé živiny rozvádějí, jiné slouží reprodukci apod. Pletiva můžeme členit podle několika hledisek: - podle vzniku - podle fyziologického věku - podle anatomických znaků - podle původu
Podle vzniku dělíme pletiva na pravá a nepravá. Nepravá pletiva vznikají druhotným nahloučením původně volných buněk (příkladem jsou plodnice hub, stélky lišejníků), pravá vznikají dělením buněk na buňky dceřiné, které zůstávají navzájem spojené. Těla všech vyšších rostlin, počínaje mechorosty, jsou tvořena pouze pravými pletivy. 2. ROZDĚLENÍ PLETIV PODLE FYZIOLOGICKÉHO VĚKU Podle fyziologického věku dělíme pravá pletiva na dělivá a trvalá. A. DĚLIVÁ PLETIVA Dělivá pletiva čili meristémy jsou skupiny drobných tenkostěnných parenchymatických buněk s velkými jádry a hustou cytoplasmou, které mají schopnost neustálého dělení. Jiné funkce zpravidla nevykonávají. U většiny rostlin jsou lokalizací omezené na specifická místa - vrchol stonku a kořene (terminální meristémy), nebo jsou vklíněné mezi již diferencovaná pletiva. Pak tvoří tzv. vklíněná dělivá pletiva (interkalární meristémy), např. v kolénkách trav. Rostlinky mechorostů a stonky a kořeny kapraďorostů dorůstají na svých vrcholech činností jediné buňky (vrcholová buňka), která se stále dělí a vytváří buňky nové. Tato buňka se nazývá iniciála a dceřiné buňky, které odděluje, jsou tzv. segmenty. Dělením segmentů se již vytváří diferencované buňky trvalých pletiv, které se za normálních podmínek dále nedělí. Nahosemenné a krytosemenné rostliny mají ve svých vegetačních vrcholech vždy více iniciál, které vytváří souvislé meristematické pletivo.(TABULE 4) Iniciály a pletivo, které svou činností vytváří, označujeme jako původní meristém - protomeristém. Buňky, které vznikají činností protomeristému, vytvářejí prvotní neboli primární meristém (histogén). Ve vzrostných vrcholech vyšších rostlin je možné pod protomeristémem rozeznat tři vrstvy primárního meristému. Z jeho buněk se posléze diferencují trvalá pletiva - dermatogen, periblém a plerom. Dermatogen tvoří vnější vrstvu a dalším vývojem vytváří základ pokožky. Periblém, tvořící vrstvy pod dermatogenem, vytváří druhotné krycí pletivo. Plerom obsahuje vnitřní vrstvy a vzniká z něho dřeň a cévní svazky. Vývoj meristematických buněk je většinou progresivní, to znamená v postupu iniciála - primární meristém - trvalá pletiva. Pokud se stane, že se znovu počnou dělit buňky trvalého pletiva uvnitř již diferencovaného pletiva a vytváří se nové meristematické pletivo, mluvíme o druhotném sekundárním meristému (regresivní vývoj). Jako příklad je možné uvést kambium, které vytváří uvnitř cévního svazku dřevo a lýko nebo felogen, oddělující korek a zelenou kůru nebo dělivá pletiva vznikající při vzniku adventivních pupenů. Meristematické buňky které se přestávají dělit, ale zachovávají si své morfologické vlastnosti (po určité době klidu se dělivá schopnost obnovuje) označujeme jako latentní meristém. Příkladem může být např. pericykl kořene, (vrstva buněk obalující cévní svazek kořene) ze kterého v určitém časovém období vyrůstají boční kořeny.
Trvalá pletiva jsou tvořena buňkami, které se již dále nedělí a jsou tvarem dokonale přizpůsobené vykonávání určitých funkcí. Podle anatomických charakteristik buněk, tvořících trvalá pletiva rozeznáváme: parenchym prosenchym kolenchym sklerenchym a. PARENCHYM Parenchymatické pletivo se skládá z tenkostěnných buněk ve všech směrech přibližně stejných (izodiametrických). Mezi jednotlivými buňkami jsou časté mezery, tzv. interceluláry (mezibuněčné prostory). Je to poměrně běžně se vyskytující pletivo. Často plní funkci pletiva zásobního v plodech a semenech, hlízách a kořenech, nebo funkci pletiva asimilačního (palisádový a houbový parenchym) popřípadě provzdušňovacího (aerenchym).(TABULE 5) b. PROSENCHYM Prosenchymatická pletiva tvoří dlouhé zahrocené buňky vřetenovitého nebo vláknitého tvaru (protáhnutí v jednom směru) se šikmými příčnými stěnami. Buňky do sebe zapadají zešikmenými konci, buněčné stěny často tloustnou (buňky dřeva). Nejsou vytvořeny interceluláry. (TABULE 6) c. KOLENCHYM Kolenchymatické pletivo tvoří buňky, jejichž buněčná stěna je většinou ztloustlá v rozích. Je velmi pružné a pevné, zejména v tahu. Vyskytuje se všeobecně v mladých rostoucích bylinných orgánech např. v listových řapících a některých plodech (okurky, dýně). (TABULE 5) d. SKLERENCHYM Sklerenchymatická pletiva tvoří nápadně ztloustlé buňky s rovnoměrně silnou buněčnou stěnou ve všech směrech. Jednotlivé buňky tohoto pletiva nazýváme sklereidy (např. v hruškách) pokud jsou sklerenchymatické buňky protáhlé a rovnoběžně řazené (např. v oplodí a osemení různých rostlin) tvoří palisádový sklerenchym. Tato pletiva dodávají rostlině na pevnosti. (TABULE 7) 3. SOUSTAVY ROSTLINNÝCH PLETIV Podle funkce se pletiva vyšších rostlin sdružují do soustav. Rozeznáváme tři hlavní soustavy trvalých pletiv: soustava krycích pletiv soustava vodivých a zpevňovacích pletiv soustava základních pletiv
Soustavy krycích pletiv pokrývají povrch rostlinného těla. Jejich úlohou je chránit rostlinu před škodlivými vlivy vnějšího prostředí, zprostředkovávat vzájemné vztahy mezi rostlinou a prostředím a regulovat v těle rostlin látkovou přeměnu (zejména vody, kyslíku a kysličníku uhličitého). Podle počtu vrstev krycího pletiva rozeznáváme: pokožku, podpokožku, druhotnou kůru a borku.
Pokožka rostlin je povrchové pletivo, vytvářené jedinou vrstvou destičkovitě zploštělých a těsně k sobě přiléhajících buněk oddělujícími rostlinu od vnějšího prostředí. Epidermální buňky nemají chloroplasty (s výjimkou rostlin vodních a některých stínomilných), častý je však výskyt leukoplastů seskupených kolem buněčného jádra. Radiální stěny těchto buněk bývají často vlnkovitě zprohýbané. Pokožkové buňky nadzemních částí rostlin mají vnější stěny zesílené (u přesliček a mnohých trav ještě inkrustované kysličníkem křemičitým) a impregnované kutinem, který pak vytváří souvislou tenkou vrstvu - kutikulu. Kutikula nepropouští vodu ani plyny (s výjimkou kyslíku) a je tím silnější, čím je sušší stanoviště rostliny. Vodní rostliny a kořeny většinou kutikulu nevytvářejí. Pokožka bez kutikuly se nazývá epiblém. Poměrně často se na povrchu pokožky vylučuje ještě vosková hmota, patrná jako "ojínění" (švestky, bobule vinné révy, listy zelí, kapusty ...) Rostlinné vosky, vylučované některými druhy (př. jihoamerická palma Ceroxylon s voskovým povlakem kmene až 1/2 cm silným) jsou technicky využitelné. Pokožkové buňky spolu navzájem úzce souvisí a společně s kutikulou tvoří dokonalý ochranný obal rostliny.Proto neustále probíhající výměna plynů mezi rostlinou a prostředím je realizována pomocí průduchů. Průduchy tvoří dvě ledvinité svěrací buňky, které uzavírají průduchovou štěrbinu. Úlohou svěracích buněk je zvětšovat a zmenšovat tuto štěrbinu a regulovat tak výměnu plynů mezi prostředím a soustavou mezibuněčných prostorů v rostlinném těle. Stoupá-li ve svěracích buňkách vnitřní tlak, průduchová štěrbina se otevírá, klesá-li tlak, štěrbina se uzavírá. Změny turgoru svěracích buněk jsou podmíněny změnami vlhkosti prostředí - za sucha se ze svěracích buněk odpařuje více vody, buňky "vadnou", turgor klesá a průduchová štěrbina se uzavírá.(TABULE 8) Od ostatních buněk se svěrací buňky odlišují nejen tvarem a přítomností chloroplastů, ale i tím, že nejsou kryté kutikulou. Na příčném řezu jsou zpravidla položeny níže než ostatní buňky epidermis. Sedí vždy v základním pletivu nad velkým mezibuněčným prostorem, který nazýváme dýchací dutina. Svěrací buňky vznikají z jedné mateřské buňky, jedná se tedy o buňky sesterské. U cévnatých rostlin jsou průduchy vyvinuty na všech asimilačních orgánech. Největší množství je na listech, kde je i nejintenzivnější výměna plynů s okolím rostliny. U dvouděložných jsou průduchy rozmístěny převážně na spodní straně listů, u jednoděložných po obou stranách. U vodních rostlin s listy vzplývajícími na hladině jsou průduchy naopak pouze na svrchní straně listu. příklady rozmístění a počtu průduchů u některých rostlin
(podle Kaviny, 1950) Ve vlhkém prostředí, kdy se transpirace snižuje nebo úplně ustává, vylučují rostliny přebytečnou vodu v podobě drobných kapiček tzv. hydatodami. Hydatody jsou lokalizovány na okrajích a koncích listů nebo jejich zářezů, mají zhruba tvar průduchů, ale jsou trvale otevřené a jejich štěrbiny jsou podstatně větší. Pod hydatodami bývá parenchymatické pletivo, tvořené drobnými buňkami, které přivádí ke štěrbinám vodu. Prakticky u všech vyšších rostlin vyrůstají na povrchu pokožky nejrůznější chlupovité útvary, trichomy, které mohou být jedno nebo vícebuněčné. Složitější než trichomy jsou emergence, které vznikají z celé skupiny pokožkových a podpokožkových buněk (trny angreštů, růží, plody jírovce maďalu). Výběžky pokožkových buněk jsou tvořeny kuželovité papily, které dávají zejména okvětním lístkům sametový vzhled (macešky, růže). b. PODPOKOŽKA (HYPODERMIS) Hypodermis je krycí pletivo, které se vytváří z více vrstev dlaždicovitých, těsně přiléhajících buněk uložených pod epidermis vyšších rostlin. Buňky obvykle nemají chlorofyl a tvarem odpovídají pokožkovým buňkám. V hypodermis se často hromadí voda (dužnaté listy např. v čeledi Begoniaceae a Saxifragaceae) a vytváří se tzv. vodní pletiva, která jsou pro rostlinu zásobárnou vody pro suché období. U listů jehličnanů a u mnohých trav obsahuje hypodermis sklerenchymatické nebo kolenchymatické buňky, které zesilují její ochranou funkci. c. DRUHOTNÉ KRYCÍ PLETIVO (PERIDERM) Vzniká činností druhotného dělivého pletiva - felogénu. Felogen je tvořen souvislou vrstvou tenkostěnných meristematických buněk a vytváří se na sklonku prvního vegetačního období. U většiny našich dřevin se zakládá bezprostředně pod epidermis, vzácně se ve felogen přeměňuje samotná epidermis (jabloňovité, růžovité). Na vnější stranu odděluje felogén v radiálních řadách vrstvy korkových buněk, vyplněných vzduchem, tzv. suberoderm. Směrem dovnitř odděluje parenchymatické buňky (pouze několik vrstev), které obsahují množství chlorofylu a vytvářejí tzv. feloderm. Celý tento soubor pletiv (suberoderm, felogen a feloderm) označujeme jako periderm. Felogen je u některých dřevin trvale v činnosti, takže korkové vrstvy plynule přibývají. Potom zůstává kůra stále hladká (buk). U jiných po určitém čase zastavuje svou činnost a v hlubších vrstvách pod ním se zakládá nové dělivé pletivo. Tento nový felogén vytváří další korkové vrstvy, které brání průchodu živin k původnímu felogénu. Proto všechny předcházející vrstvy odumírají a s rostoucím objemem kmene se trhají. Neustálým opakováním těchto přírůstků vzniká silná, nepravidelně rozpraskaná kůra, tzv. borka. Odumřelé korkové buňky suberodermu obsahují vzduch, třísloviny a jiné látky, mnohé z nich léčivé. Korkové pletivo nepropouští vzduch ani vodu, chrání tedy dobře rostlinu před nepříznivými vnějšími vlivy (mráz, vysoké teploty). Tloušťka suberodermu (korku) bývá různá, u břízy jen 3 - 4 mm, u korkového dubu až 2OO mm. Podobně jako u pokožky jsou i u peridermu vyvinuté otvory pro realizaci kontaktu s okolím tzv. lenticely. Lenticely jsou vyplněny kulatými, tenkostěnnými buňkami, které k sobě volně přiléhají. Tím je zaručena výměna plynů a bráněno vniknutí mikroorganismů do vnitřních pletiv. Před začátkem zimy se téměř všechny lenticely uzavírají vrstvou korku, na jaře se činností felogénu opět otvírají. (TABULE 9) Yüklə 0,89 Mb. Dostları ilə paylaş:
|