Botanika I obecná část pro studenty oborů rybářských obsah

BOTANIKA I.

obecná část pro studenty oborů rybářských

OBSAH

1.ÚVOD

2. HISTORIE BOTANIKY

2.1. PŘEHLED ROSTLINNÝCH SOUSTAV A NÁZORŮ NA VÝVOJ ROSTLIN

2.2. NOVÉ NÁZORY,METODY A VYNÁLEZY V BOTANICE

2.3. VZNIK NOVÝCH ODVĚTVÍ BOTANIKY

2.4. BOTANIKA V ČESKÝCH ZEMÍCH

3. ZEMĚDĚLSKÁ BOTANIKA

3.1. OBECNÉ PRÁCE O ZEMĚDĚLSTVÍ A PŮVODU KULTURNÍCH ROSTLIN

3.2. HISTORICKÉ POZNÁMKY K ZEMĚDĚLSKÉ BOTANICE V ČR

3.3. UČEBNICE A KOMPENDIA

3.4. PŘEHLED NĚKTERÝCH NAŠICH BOTANIKŮ S VÝRAZNÝM VZTAHEM K ZEMĚDĚLSTVÍ

4. SYSTEMATICKÉ JEDNOTKY V BOTANICE

4.1. DEFINICE DRUHU

4.2. PŘEHLED SYSTEMATICKÝCH JEDNOTEK

5. CÉVNATÉ ROSTLINY

6. HISTOLOGIE CÉVNATÝCH ROSTLIN

6.1. ROZDĚLENÍ PLETIV PODLE FUNKCE

6.2. ROZDĚLENÍ PLETIV PODLE FYZIOLOGICKÉHO VĚKU

6.3. SOUSTAVY ROSTLINNÝCH PLETIV

7. ZÁKLADY ORGANOLOGIE VYŠŠÍCH ROSTLIN

7.1. ORGÁNY VEGETATIVNÍ

7.1.1. KOŘEN

7.1.2. STONEK

7.1.3. LIST

7.1.4. CHLUPOVITÉ ÚTVARY

7.2. ORGÁNY GENERATIVNÍ A ROZMNOŽOVÁNÍ VYŠŠÍCH ROSTLIN

7.2.1. ROZMNOŽOVÁNÍ ROSTLIN

7.1.2. EVOLUCE KVĚTU

7.3. KVĚT

7.4. KVĚTENSTVÍ

7.5. ROZMNOŽOVÁNÍ SEMENNÝCH ROSTLIN

7.6. SEMENO A PLOD KRYTOSEMENNÝCH ROSTLIN

7.7. ROZŠIŘOVÁNÍ DIASPOR

7.8. HOSPODÁŘSKÝ VÝZNAM KVĚTŮ, PLODŮ A SEMEN

8. ROZŠÍŘENÍ ROSTLIN - CHOROLOGIE

9. FLORISTICKÉ OBLASTI ZEMĚKOULE A PŮVODNÍ STŘEDISKA KUTURNÍCH ROSTLIN

9.1. HOLARKTICKÁ ŘÍŠE

9.2. PALEOTROPICKÁ ŘÍŠE

9.4. KAPSKÁ ŘÍŠE

9.5. AUSTRALSKÁ ŘÍŠE

9.6. ŘÍŠE HOLANTARKTICKÁ

10. GENOFOND KULTURNÍCH ROSTLIN

10.1. GENETICKÁ CENTRA VZNIKU KULTURNÍCH ROSTLIN

10.2. PŮVOD KULTURNÍCH ROSTLIN

1. 
   ÚVOD
   

Současné zemědělství využívá asi 10% plochy souše, tj. přibližně 15 milionů km². Z této plochy je více než 2/3 využíváno pro obilniny (pšenici, rýži, ječmen, proso, čirok, oves, žito a kukuřici), olejniny, luskoviny, hlíznaté okopaniny a rostliny poskytující vlákno, cukr nebo pochutiny. Zbývající necelá třetina zemědělské půdy připadá na druhy, které se sice pěstují mnohdy na značných plochách, ale nejsou, nebo nemohou být, statisticky podchyceny. Příkladem mohou být mnohé zeleniny, pícniny, ovoce, léčivé rostliny, kokosové a datlové palmy aj.

Počet vyšších semenných rostlin (Spermathophyta) se odhaduje na 250 - 300 tisíc druhů. Z tohoto obrovského počtu člověk pěstuje nebo využívá (včetně planě rostoucích) asi 30 000 druhů. Soustavně je však využíváno necelých 12 000 druhů (tj. asi 4%). Jsou rostlinné druhy, které jsou mnoha rozličnými způsoby využívané v celém světě. Jejich plody, semena, oddenky, hlízy, listy, kůra nebo rostlinné výměšky jsou mnohdy důležitým vývozním artiklem mnoha zemí. Naopak jsou druhy, jejich využití je omezeno na oblasti, kde se pěstují.

Cílem tohoto učebního textu je proto nejen poskytnutí základního přehledu o anatomii, histologii a morfologii rostlin jako předpokladu pro další studium zemědělské botaniky a navazujících fytotechnických předmětů, ale především přehledu nejdůležitějších systematických skupin (čeledí) s významnými zástupci kulturních a zemědělsky významných rostlin včetně poznámek k jejich původu, rozšíření a historickému vývoji.

II. HISTORIE BOTANIKY

První písemné zprávy o rostlinách nacházíme v trojsvazkové knize "Pen king" (Čína, 2700 let před naším letopočtem), v nápisech a malbách staroegyptských pyramid, ve staroindických védách a v neposlední řadě i ve Starém zákonu.Naše novodobá botanika však navazuje především na spisy řeckých klasiků.

Je to především řecký filosof Theofrastos (371 - 286 p.n.l.) který v knize "Peri fyton historias" popsal více než 45O domácích i zavlečených rostlin, uvedl údaje o jejich rozšíření, o různém praktickém použití, v neposlední řadě i jejich léčivých účincích. Tehdejší známé rostlinné druhy rozdělil na stromy, keře, polokeře a byliny, které dále třídil podle jejich vzhledu. Založil tak tradici umělých systémů v botanice. Tyto vědomosti byly dlouho zdrojem jediného vědeckého poznání o rostlinách a sloužily jako vzor pro pozdější práce, zejména lékařské. Jeho pohled na rostlinnou říši byl překonán až v 18. století.

Aristoteles (384 - 322 p.n.l.), vychovatel Alexandra Velikého, největší a nejuznávanější řecký učenec, encyklopedik, zakladatel vědecké biologie, byl uznávanou autoritou až do 16. století. Hippokrates z ostrova Kosu (460 - 357 p.n.l.) zanechal myšlenkový odkaz "Corpus Hippocration", sepsaný jeho žáky (70 knih) v nichž jsou zmínky o léčivých rostlinách. Uvedení řečtí učenci byli následováni římskými, jejichž zájem byl též soustředěn především na léčivé rostliny, ale částečně i na zemědělství.

Největší popisný význam ze starověkých spisů má zřejmě dílo Dioscoridovo (1. století našeho letopočtu), které obsahuje popisy asi 700 léčivých rostlin z Malé Asie. Toto dílo zůstalo až do doby evropské renesance zdrojem veškerých botanických znalostí.

Od období řeckých a římských lékařů a přírodovědců vyplnila hyát Svatá Hildegarda z Bingen (Hildegardis, 1098 - 1180). Kromě založení velké zahrady a pěstování léčivek a koření sepsala dílo "Physica" o čtyřech knihách, v nichž značnou část zabírá popis rostlin. Hildegardino dílo bylo však spíše vyvrcholením snah po poznání tajemství léčivých rostlin, předávaných kláštery již od starověku (Basil Veliký 330 - 379, Aurelius Cassiodoros 493 - 580, svatá Radegunda 518 - 587). Koncem 10. století sepsal perský lékař Ibn Sina (Avicenna) dílo "Královská rukověť", které přeložil do latiny mnich Africanus de monte Cassino ("Dispositio regalis).

Popisná botanika se začíná rozvíjet v období středověku. První botanické práce byly knihy o léčivých rostlinách, tzv. herbáře, česky bylináře, (lat. herba = rostlina), kde nacházíme popisy i vyobrazení léčivých rostlin. Mnohé názvy, které jsou do dneška užívané nacházíme již v dílech P.O.Matthioliho osobního lékaře císaře Maxmiliána II. (1500 - 1577), Kaspara Baugina (1560 - 1624) a mnoha jiných. Koncem středověku byly herbáře tak důležitými knihami, že je svým významem předčila pouze bible.

Období herbářů je ve znamení mnoha osobností (Brumfels, Fuchs, Tabernaemontanus Dodonaeus, Clusius). Kromě posledního byl nejvýznamnější osobností Konrád Gessner (1516 - 1565), švýcarský polyhistor nazývaný "německý Plinius". Napsal (v r. 1542) "Jmenosloví všech pozemních rostlin" ("Namenbuch aller Erdgewächse"). Teprve posmrtně po stu letech (1771) vyšly "Conradi Gessneri opera botanica" (Botanické spisy K. Gessnera).

U nás je znám bylinář Matthioliho (Petr Ondřej Matthioli, italský lékař, 1501 - 1577). Tištěný Matthioliho herbář s velkým počtem dřevorytů rostlin, dosáhl značného rozšíření.Tiskem vyšel herbář v letech 1562 a 1596 v Praze, současně v šesti jazycích. Autorem českého překladu byl Tadeáš Hájek z Hájku.

Stále se zvětšující počet nově popsaných rostlin vyžadoval již kvůli přehlednosti a orientaci sestavení soupisu rostlin podle určitých kritérií. Tak vznikaly první vědecké rostlinné soustavy (systémy).

Carl Linné

Nejvýznamnější soustavu vytvořil švédský přírodovědec Carl Linné (1707 - 1778). V díle Species plantarum stručně a metodicky popsal přibližně 7000 tehdy známých rostlin.

Základem jeho systému byla charakteristika reprodukčních orgánů. Podle počtu, tvaru a uspořádání tyčinek vymezil 23 skupin, označených jako třídy. Třídy dělil na řády podle počtu pestíků, rozložení a srůstů tyčinek atd. jako první striktně rozlišoval základní taxonomické kategorie - třídu, řád, rod, druh a varietu. Linneova soustava umožňovala zařadit kterýkoliv známý rod nebo druh, ale nevyjadřovala fylogenetické (vývojové) vztahy.

Významným Linneovým přínosem pro systematikou botaniku bylo zavedení binomické nomenklatury druhů (dvojslovné pojmenování). Jeho předchůdci rostliny označovali několika slovy, které vlastně vyjadřovala stručnou charakteristiku taxonu.

Podle Linného má každý druh pojmenování rodové (píše se s velkým písmenem) - př. Quercus, a pojmenování druhové, píše se s malým písmenem: robur. Celé pojmenování taxonu je tedy Quercus robur. Protože prvé pojmenování taxonu pochází od Linného,je v odborné literatuře za jménem taxonu ještě písmeno L.(Quercus robur L.).

Linnéův systém, podobně jako systémy jeho předchůdců (z nichž nejznámější byli Caesalpini, Bauhin a především Jacob Johan Dillenius (1687 - 1747), profesor botaniky na univerzitě v Oxfordu), byl však ještě umělý. Roztřídil sice všechny tehdy známé rostliny velice přehledně do poměrně jednoduché soustavy, ale jeho systém nevyjadřoval přirozené vztahy mezi taxony,i když některé jeho skupiny jsou často blízké systematickým jednotkám přirozených systémů.

V pracích některých autorů polinneovského období je možno pozorovat snahy o vytvoření přirozeného morfologického systému, ve kterém se rostliny zařazují do skupin na základě komplexů znaků a podle celkové organizace rostlinného těla. Autory prvních takových soustav byli např.:

Lamarck (Jean Baptiste Quitone Pierre Monet Chevalier de la Marc) (1744 - 1829)

formuloval ideu o přizpůsobování organismů podmínkám prostředí - dědičnost získaných vlastností (lamarckismus), podle které nepoužívané orgány zakrňují (Philosophie zooloque - 1809).

A.P.De Candolle (1778 -1841)

nejvýznačnější švýcarský botanik, který rozdělil rostliny ve dvě oddělení: semenné (Phanerogamae) a výtrusné (Cryptogamae). Skupiny rostlin vymezil od jednoduchých k nejdokonalejším. mezi nejdokonalejší skupiny řadil např. Ranunculaceae (pryskyřníkovité), protože mají největší počet květních částí.

A.L.Jussieu (1748 -1836)

profesor botaniky v Paříži, rozdělil rostliny ve tři skupiny: Acotyledones, Monocotyledones, Dicotyledones (bezlodyžné, jednoděložné, dvouděložné). Rozeznával 100 čeledí, z nichž některé si udržely svoji platnost dodnes (Campanulaceae - zvonkovité, Ranunculaceae - pryskyřníkovité).

Do dnešní doby bylo takových systémů vytvořeno několik. Autoři v nich používají různá kritéria a znaky získaných pomocnými disciplinami systematické botaniky (anatomie, karyologie, genetika,fyziologie, ontogenese, paleobotanika, chorologie, ekologie, cenologie, biochemie ...) Velký význam ve vývoji botaniky měl objev antithetické rodozměny - střídání gametofytu a sporofytu ve vývoji jedince (1851).

Charles Darwin (1809 - 1882)

byl zakladatele vývojové teorie, do učení o rozmanitosti přírody vložil historický princip.

Adolf Engler (1844 - 1930)

Vyvrcholením těchto tzv. přirozených soustav je systém Adolfa Englera z r. 1886.Engler rozdělil rostlinnou říši na 13 oddělení, z nichž na vyšší rostliny připadly dvě. oddělení soustřeďující Bryophyta a Pteridophyta a oddělení soustřeďující Gymnospermae a Angiospermae, tedy nahosemenné a krytosemenné. Englerův systém dosáhl ze všech soustav v Evropě největšího rozšíření a stal se základem pro třídění a uspořádání botanických sbírek i herbářů.Fylogenetickou chybou tohoto systému bylo zaměnění odvozených a zjednodušených typů za původní, např. jednoděložné rostliny považoval Engler za předchůdce dvouděložných, jednopohlavné květy za původnější nežli oboupohlavné apod..

Hugo de Vries (1848 - 1935) a Sergej Ivanovič Koržinskij (1861 - 1901) obohatili rozvoj klasické genetiky, definovali mutaci jako náhlou změnu dědičnosti, která může být vyvolána různými abiotickými a biotickými faktory a nemusí být ve shodě s prostředím. Po mutaci následuje selekce. Mutace a selekce jsou považovány za dvě fáze vývoje organické přírody. (H. de Vries (1901): Die Mutations Theorie, (1912): Die Mutation in der Erblickkeitslehre, Koržinskij (1899): Heterogeneza a evoluce).

Golenkin H.I. (1864 - 1941) zdůvodnil v práci "Vítězové v boji o existenci" převahu krytosemenných rostlin v polovině křídy.

Lotsy R.J. (1912) pokládá za způsob vzniku nových organismů křížení (Vorträge über botanische Stammesgeschichte).

Hagata B. (1931) japonský botanik,který zveřejnil teorii o vzniku druhů kombinací pragenů. Prageny vznikají v prapředcích a jsou počtem neměnné. Vypracoval systém, který nazval dynamickým, v němž jsou druhy navzájem síťovitě spojeny.
A.L.Tachtadžjan (1910)

Prvořadým cílem a požadavkem dnešních vývojových soustav je respektování co nejpravděpodobnější posloupnosti vývoje a vzájemných příbuzenských vztahů mezi jednotlivými skupinami rostlin. Dosud nejdokonalejší fylogenetickou soustavu a teorii vzniku a vývoje krytosemenných rostlin propracoval arménský botanik A.L.Tachtadžjan.

V novější době, ještě před Tachtadžjanem, jsou vzpomínány systémy botaniků z bývalé SSSR - A.A. Grossgejma, N. Kuzněcova, N. Buše a B. Kozo-Polenského.

Je velké množství dalších pojetí botanických systémů, které v tomto přehledu neuvádíme. Jejich autory jsou např.:A. Brongniart, A. Braun, A. Cronqiust, L. Emberger, H. Hallier, L. Ernberger, S. Endlicher, A. Eichler, J. Hutchinson, H. Lam, C.Mez, G. Schellenberg, R. Soot.

Rudolf Dostál (1885 - 1973) profesor obecné a systematické botaniky na VŠZ v Brně. Je u nás zakladatelem experimentální morfologie. Studoval vliv hormonů na rostliny, měl snahu o celistvé pojetí u rostlin ("Experimentální morfologie rostlin" 1930, "On integration on plants" 1959, 1967).

Paralelně s ekologií se rozrostlo studium ekosystémů (např. Ellenberg H. (ed.) "Ökosystemforschung" (1973), Duvigneaud P. "Ľ écologie. Science Moderne de Synthese "(1967), Margalef R. "Ecologia" (1977).

Ani v metodických příručkách ekologie nezaostává (Kreeb K.H. "Methoden der Pflanzenökologie" (1977), Dykyjová D.(ed.) "Metody studia ekosystémů" (1988)).

Patrně není náhodou, že na počátku třicátých let vyšly téměř současně Weaver J.E. a Clements F.E."Plant ecology" (1929) a Braun-Blanquet J. "Pflanzensoziologie" (1928). Ekologická fytocenologie byla rozvinuta především v pracech H. Ellenberga ("Vegetation Mitteleuropas mit den Alpen" 1978) a O. Willmannsové ("Ökologische Pflanzensoziologie" 1973).

4. BOTANIKA V ČESKÝCH ZEMÍCH

Období bylinářů a herbářů (bylinářských herbářů) se českých zemí dotýká několika jmény. Johannes Franke (1545 - 1617) sepsal "Hrotus Lusatiae", kde popisuje 1200 druhů rostlin z oblastí Saska, Duryňska, Lužice, Lužických hor a Krkonoš. Kniha byla v jedné verzi napsána též lužickou srbštinou. Matthioliho herbář napsaný v roce 1557 byl do češtiny přeložen dvakrát. Tadeáš Hájek z Hájku (1525 - 1600) český polyhistorik a osobní lékař Rudolfa II.přeložil knihu v roce 1562 ("Herbarž ginak Bylinarž welmy užitečny a figurami pieknymi zřetedlnymi, podle praweho a gak žiweho srostu Bylin ozdobeny")(TABULE 1). Druhý překlad (1596), který je pokládán za dokonalejší, byl vytvořen Adamem z Veleslavína a dalším osobním lékařem Rudolfa II. Adamem Huberem z Risenbachu (1596 - 1613). Adam Huber nejprve z bylináře vydal výtah pod názvem "Apoteka domacy". Adam Zalužanský ze Zalužan (1558 - 1613), profesor pražské univerzity, napsal v tomtéž časovém období "Methodi Herbariae libri tres", kde jsou i poznámky o pohlavnosti květů rostlin.

Nejstarší český herbář napsal Jan Černý zvaný Niger (1460 - 1520) pod názvem "Kniha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář". Též je autorem "Spisu o nemocech morních, kterak se mají lidé chovati před tím i po tom času". Za prvý český herbář bývá pokládáno dílo profesora Karlovy univerzity Křišťana z Prachatic (1416).

Mezi obdobím bylinářů a založením a fungováním botanické vědy v našich zemích byl poměrně dlouhý časový hiát. Jejím spoluzakladatelem a mecenášem byl jeden z našich prvních fytopaleontologů, Kašpar Maria Šternberk (1761 - 1838). v roce 1770 byla založena Královská česká společnost nauk, poté samostatná stolice botaniky na pražské univerzitě a v roce 1818 Národní muzeum.

V tehdejší době značnou měrou do celé biologie zasáhl Jan Evangelista Purkyně, univerzitní profesor ve Vratislavi a v Praze, který se zabýval mikroskopickou anatomií a položil základy buněčné teorie a fyziologie. V roce 1853 založil časopis Živa (1853).

Jan Svatopluk Presl (1971 - 1879) profesor přírodopisu a přípravných věd lékařské fakulty společně s bratrem Karlem Bořivojem Preslem (1794 - 1852) vytvořil české botanické názvosloví. Jan Svatopluk dílem "Všeobecný rostlinopis" přiblížil českému čtenáři vědomosti o světové květeně srozumitelnými popisy rostlin včetně ekonomicky využitelných vlatností. Společně s bratrem Karlem Bořivojem vydali první českou květenu s 1500 druhy ("Flóra Čechica" 1819). Karel Bořivoj Presl byl profesorem všeobecného přírodopisu a technologie na filosofické fakultě Karlovy univerzity. Byl významným teoretikem, zpracoval a popsal mnoho nových druhů rostlin, včetně tropických.

Josef Gottfried Mikan (1742 - 1814) jako profesor botaniky a chemie na pražské univerzitě založil pražskou botanickou zahradu na Smíchově.Jeho nástupcem byl Vincent F. Kosteletzky (1801 - 1887), který dovedl botanickou zahradu se 12 800 registrovanými druhy na přední místo v tehdejší Evropě.Je autorem "Nástinu pražské Květeny". Syn V. Mikana, Jan Christian (1769 - 1844) proslul výzkumem brazilské květeny.

Mezi botaniky tehdejší doby patřil i Tadeáš Haenke z Chřibské (1761 - 1817). Na cestách po jižní Americe objevil viktorii královskou (Viktoria regia). Do vlasti zaslal rozsáhlý botanický herbář, který částečně zpracoval K. B. Presl.

Filip Maxmilián Opitz (1787 - 1858) byl vynikající taxonom a florista. Důležitý význam pro nomenklaturu rostlin má jeho "Seznam rostlin květeny České".

Konec 18. století a 19. století bylo rušným obdobím botanických výzkumů. Proto může být v této stati zachyceno jen ve zlomku.

Na přelomu století se botanický výzkum soustředil na Karlovu univerzitu a její botanické ústavy. Významnými botaniky na půdě univerzity Karlovy byli postupně:

Ladislav Čelakovský (1834 - 1902) kustod botanických sbírek Národního muzea, později univerzitní profesor botaniky širokého zaměření. Objasnil vývoj rostlinných orgánů. Stěžejním dílem pro řadu pokolení botaniků se stal "Prodromus květeny české" (1867 - 1881) s mnoha postupně vydávanými dodatky. Jeho nástupcem se stal

Josef Velenovský (1858 - 1949), všestranně erudovaný botanik. Byl u nás zakladatelem srovnávací rostlinné morfologie. Jeho "Systematická botanika" vyšla litografovaná v pěti svazcích. Kromě vyšších rostlin vydal též monografie o nižších rostlinách a zabýval se výzkumem vyhynulých rostlin.

Karel Domin (1882 - 1953) byl téměř botanickým polyhistorikem, nezabýval se však ani nižšími rostlinami ani paleobotanikou. Cestoval v Mediteránu, Australii, Severní a Jižní Americe. Popsal australskou endemickou čeleď karnivorních rostlin (Byblidaceae). Byl autorem řady vynikajících příruček a učebnic ( "Rostlinné tvarosloví" (1923), "Pteridophyta" (1929), "Gymnospermae", "Soustava rostlin buněčných", česká učebnice rostlinné fytocenologie napsaná netradičním způsobem "Problémy a metody rostlinné sociologie"(1923), první česká rostlinná taxonomi "Pracovní metody soustavné botaniky" (1947)). Zanechal po sobě rozsáhlou kartotéku druhů československé květeny, která se stala základním stavebním kamenem jednak pro ediční řadu "Flora Slovenska", jednak pro "Květenu České republiky". Od roku 1945 vedl Botanický ústav Karlovy univerzity profesor

F. A. Novák (1892 - 1964). Věnoval se výzkumu Balkánu. Jeho hlavními díly jsou: rozsáhlá "Soustavná botanika" (1930) a "Vyšší rostliny" (1961, 1972) .

Vladimír Krajina (1905), profesor KU, se zabýval morfologií rostlin a byl průkopníkem rostlinné sociologie. V taxonomii popsal druh Pinguicula bohemica (tučnice česká) a vytvořil monografické studie o některých kostřavách. Jeho stěžejním dílem byla geobotanická monografie "Die Pflanzengesellschaften des Mlýnice-Tales in den Vysoké Tatry (Hohe Tatra)"(1933 - 1934). V roce 1948 emigroval do Kanady a podařilo se mu ve Vancouveru na univerzitě geobotanicky zpracovat lesy Britské Kolumbie a nastínit cestu jejich dlouhodobé obnovy.

Jaromír Klika (1888 - 1957) původně profesor botaniky a technické mikroskopie ČVUT, později profesor KU. Byl dendrologem a zakladatelem čs. fytocenologie v klasickém směru curišsko-montpellierské školy. Zabýval se problematikou ochrany přírody. Napsal několik učebnic fytocenologie, "Dendrologii"(1948, 1955) a knihu "Plánujeme s přírodou"(1948).

Bohumil Němec (1873 - 1966), profesor rostlinné anatomie a fyziologie KU. Je zakladatelem experimentální cytologie a čs. rostlinné anatomie, objevil statolitové orgány u rostlin. Byl vedoucím redaktorem Ottova naučného slovníku Nové doby, redigoval časopisy Živa a Vesmír. Založil časopis Biologia plantarum. Je autorem mnoha učebnic, zabýval se historií kulturních rostlin, zejména ovocných stromů.

Silvestr Prát (1895 - 1991), profesor rostlinné fyziologie KU. Společně s prof. Ůlehlou zavedl do biologie kinematografii, do rostlinné fyziologie použití polarografické analytické metody, metody použití radioaktivního uhlíku pro řešení příjmu humusových látek rostlinou. Zabýval se biolithogenezí, tj. hromaděním sloučenin vápníku prostřednictvím řas, byl autorem učebnic fyziologie rostlin.

Josef Dostál (1903), profesor botaniky na KU v Praze, posléze profesor univerzity Palackého v Olomouci významě přispěl k floristickému výzkumu Československa. Napsal "Květenu ČSR" (1949 - 1950), "Klíč k úplné květeně ČSR" (1953, 1958), "Novou květenu Československa"(1989, 1990). V současné době je vedoucím katedry botaniky na KU profesor

Jan Jeník (1929), významný geobotanik a ekolog, objevitel fenomenu oro-anemografických systémů v horách. Jeho díly jsou "Alpinská vegetace Krkonoš, Kralického Sněžníku a Hrubého Jeseníku", "Geobotanika", "Tropical Forest and its environment" (s K.A. Longmanem).

Významnými botaniky na ostatních pracovištích v České republice jsou zejména:

Josef Podpěra (1878 - 1954), profesor botaniky Masarykovy univerzity v Brně, botanik s širokým rozpětím znalostí, taxonom nižších i vyšších rostlin. Spolu s Dominem vydal "Klíč k úplné květeně republiky Československé" (1928). Jako florogenetik a fytogeograf je znám základními díly "Vývoj a zeměpisné rozšíření rostlin květeny zemí Českých" (1905), jako taxonom a florista napsal dílo "Květena Moravy ve vztazích systematických a geobotanických". Touto květenou navazoval na starší dílo E. Formánka "Květena Moravy a rakouského Slezska".

Pravdomil Svoboda (1908 - 1978), profesor lesnické fakulty VŠZ v Praze, VŠLD ve Zvolenu, ředitel Botanické zahrady ČSAV v Průhonicích, zakladatel arboret v kostelci n. Č. lesy, ve Sliači, dendrolog, fytocenolog, šlechtitel dřevin. Napsal "Lesy Liptovských Tater"(1939), "Křivoklátské lesy" (1943), "Nauka o lese" (1952), "Život lesa" (1952), "Lesní dřeviny a jejich porosty" (1953 - 1957), "Šlechtění lesních dřevin" (1959, 1963).

Alois Zlatník (1902 - 1979), profesor lesnické botaniky VŠZ v Brně, ředitel Laboratoře biocenologie a typologie lesa, taxonom (rod Hieracium - jestřábník), dendrolog, ekolog a fytocenolog. Především rozvíjel fytocenologii lesa. Je autorem nebo spoluautorem řady učebnic, např. "Dendrologie" (1952) "Lesnická botanika"(1951) , "Základy ekologie" (1973), "Lesnická fytocenologie"(1978). Fytocenologií lesa se zabýval i

Rudolf Mikyška (1901 - 1970), vedoucí Geobotanické laboratoře ČSAV Průhonicích. Zabýval se fytocenologií lesa. ("Lesy východočeské nížiny.Fytocenologická studie" 1963, "Välder der Tschechischen mittleren Sudeten und ihrer Vorberge" 1971) Byl iniciátorem Geobotanické mapy ČSSR.