Obor Mezinárodní vztahy Zahraniční politika Obamovy administrativy vůči Kubě

3.2. Motivace pro změnu politiky vůči Kubě

Proč se prezident Obama rozhodl změnit dekády starou strategii uplatňovanou vůči sousední Kubě? Jak již bylo zmíněno, prezident Obama svůj úmysl změnit politiku Spojených států uplatňovanou vůči ostrovu zdůraznil již během prezidentské kampaně v roce 2008. Jak sám uvedl, embargo bylo v účinku již půl století a jeho cíle se za tuto dobu nepodařilo efektivně vyplnit. (“Obama: Cuba Policy To Be Based On 'libertad'” 2008)

Nehledě na tuto kritiku je zajímavé, že byť sankce vůči Kubě podle většiny analytiků téměř ničeho nedocílily, jejich změna přišla náhle a až po deseti prezidentech, demokratických i republikánských. Podle Williama Leogrande k této situaci došlo spojením několika strukturálních faktorů, které se během dekád embarga postupně měnily, až dosáhly zlomového bodu, který pro prezidenta Obamu vytvořil politickou příležitost nebo přímo nutnost změnit strategii. Tyto faktory jsou hrozba, kterou je kubánská zahraniční politika pro USA, politický vliv kubánsko-americké lobby, postoj Latinské Ameriky ke vztahům mezi Kubou a Spojenými státy a také změny, které začaly na Kubě probíhat po nástupu Raúla Castra do funkce prezidenta v roce 2008. (Leogrande ©2015 486)

Kingdonova studie o plánování agendy a inovaci politik identifikuje tři „proudy“, které se musí sejít, aby mohla proběhnout zásadní změna politiky. Zaprvé se problematika musí dostat na agendu tvůrce politiky, zadruhé musí existovat proveditelné řešení této problematiky a za třetí toto řešení musí být politicky výhodné. Pokud jedno nebo více z těchto kritérií není splněno, nová politika nebude přijata. (Leogrande ©2015 480)

3.2.1. Kubánská hrozba

Během studené války byla Castrova vláda strategickým partnerem Sovětského svazu a její zahraniční politika tak byla v přímém konfliktu s bezpečnostními zájmy Spojených států. Castrova podpora marxistických guerillových hnutí v Latinské Americe a pro-socialistických hnutí v Africe hrozila převážením globálních sil ve třetím světě proti USA. Kuba si díky své pozici mezi Sovětským svazem a Spojenými státy vysloužila speciální pozornost. Po konci studené války však byl tento potenciál samozřejmě oslaben a největší hrozbou pro národní bezpečnost Spojených států od roku 2000 tvořila jen možnost masivní migrace při předávání moci mezi Fidelem Castrem a jeho bratrem Raúlem.⁷ (Leogrande ©2015 476) Po oznámení změny v politice vůči Kubě, prezident Obama uvedl v interview, že Kuba je „relativně malinká země, která není žádnou vážnou hrozbou pro nás nebo naše spojence.“ (Leogrande ©2015 477-478)

3.2.2. Lobbyistické skupiny

Na rozdíl od mexických lobbyistických snah a jiných hispánských etnik mají kubánští Američané dobře organizované struktury, díky kterým dokázali vytvořit vlivná uskupení. Tyto skupiny jsou velmi úspěšné v prosazování svých cílů a mají vlastní zástupce v Kongresu.

Významná kubánská lobbystická skupina vznikla podle Williama Leogrande na podnět Republikánů ve vládě, kteří potřebovali podporovatele zvenčí k dosažení svých politických cílů. (Leogrande 2013) Během Reaganova prezidentství tak byla založena Kubánsko-americká národní nadace (Cuban American National Foundation, CANF), jejímž předsedou byl Jorge Mas Canosa. Do jeho smrti v roce 1997 byla CANF považována za jednu z nejmocnějších organizací zaměřujících se na zahraniční politiku v celých Spojených státech. (Leogrande ©2015 477) Tato organizace měla výhodu silného elektorátu ve státech Florida a New Jersey a byla schopna vybudovat silnou síť kongresové podpory díky podpoře zvolených kandidátů finančními příspěvky. Tímto způsobem ovlivňovala a v jistých případech zastrašovala ministerstvo zahraničí, aby dosáhla souhlasu se svými cílenými politikami. (Leogrande ©2015 477)

Reputace CANF byla tak silná díky tomu, že každý, kdo se jen zdál nakloněn znovuobnovení vztahů s Kubou, byl touto organizací potrestán. Zároveň posílala obrovské příspěvky těm politikům, kteří s jejich politikou sympatizovali. Mezi takové politiky patřili Robert Torricelli a senátor Robert Menendez. Torricelli hrál klíčovou úlohu při vytváření zákona o Kubánské demokracii, který zpřísňoval podmínky embarga ve snaze přivést kubánský režim k zániku po rozpadu Sovětského svazu. (Leogrande 2013) Když senátor Helms podpořil Helms-Burtonův zákon, získal od CANF příspěvek na kampaň ve výši 75000 amerických dolarů a prezident Clinton dostal 300 000 dolarů za podporu zákona o demokracii na Kubě. (“Rethinking Cuba: The Maturation Of United States Foreign Policy” 9)

Po smrti zakladatele Canosy byla CANF otřesena v základech díky interní krizi a restrukturalizaci. V roce 2001 se někteří členové CANF odtrhli a vytvořili vlastní organizaci, obhajující trvání embarga. Tato organizace nese jméno Kubánská rada svobody (Cuban Liberty Council, CLC). Její členové se otevřeně přihlásili k podpoře a klíčovému vlivu na zákon O kubánské demokracii z roku 1992 a na Helms-Burtonův zákon z roku 1996. (“Rethinking Cuba: The Maturation Of United States Foreign Policy” 9)

CANF získala vliv díky síle voličů v klíčových státech, nicméně se změnou preferencí těchto voličů musela i CANF přehodnotit své postoje. Zbylá část CANF tak začala podporovat zrušení sankcí a embarga. CANF a Cuba Study Group⁸ spojili síly ve snaze podpořit změnu politiky v rámci Obamovy administrativy. Podpořili Obamovu kandidaturu a jeho prezidenství a otevřeně sdíleli svůj cíl změnit politiku vůči Kubě. (Leogrande ©2015) Kromě podporujících kroků, mezi něž patří přímé kontakty mezi USA a Kubou, navrhla CANF také komunikaci s cílem prohloubit svobodu informací, podporu rozvoje kubánské občanské společnosti, zvýšení výměny mezi jednotlivci a cílení na bilaterální a multilaterální diplomatické snahy. (Leogrande 2013)

Významnou skupinou, která se do vytváření nové politiky vůči Kubě aktivně zapojila, byla Trimpa Group. Trimpa Group poskytuje servis pro kohokoliv, kdo má dostatečné finance a chce změnit nějakou politiku. Skupina poskytuje profesionální poradenství, kterým politikům přispívat na kampaně a za peníze, které jsou jí věnovány na určitou změnu politiky, organizuje nejrůznější akce k dosažení cíle zadaného klientem. (Kornbluh and Leogrande 2015) Trimpa Group byla financována Patty Ebrahimi, kubánskou Američankou, která emigrovala z Kuby a usadila se v USA. V roce 2012 se na skupinu obrátila a Trimpa Group vytvořila tříměsíční výzkum politického prostředí, při kterém zjistila, že mnoho vysoce postavených pracovníků Obamovy administrativy bylo nakloněno změně politiky. Ebrahimi pak Trimpa Group věnovala 1 milion amerických dolarů na podporu těchto politiků a lobbování ve prospěch nového, vstřícnějšího vztahu mezi USA a Kubou. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Trimpa Group poradila Ebrahimi, aby podpořila kampaně lídra většiny v senátu, senátora Harry Reida a senátora Dicka Durbina. Poté skupina najala bývalou vedoucí Obamovy administrativy pro hispánská média Louisu Marinadovou a započala širokou kampaň. Trimpa Group všechny potenciální podpůrce své snahy ujišťovala, že státy s velkou kubánsko-americkou populací tuto politiku podpoří a není třeba se obávat proher ve volbách. K tomu využila nejnovějších průzkumů, které dokazovaly, že zejména mladší generace kubánských Američanů preferuje mírnější politiku vůči Kubě. Jeden z těchto průzkumů prováděný Atlantic Group byl financován právě Trimpa Group a výsledky se dostaly na titulní stranu The New York Times, hojně čteného média. Význam těchto průzkumů byl strategický pro vytvoření pocitu plošné podpory nového přístupu a také k udržení této problematiky nejen na agendě politiků, ale i široké veřejnosti. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Trimpa Group dokázala spojit klíčové skupiny pro kubánské otázky od Atlantic Philanthropies, Ford Foundation, Christopher Reynolds Foundation s institucemi, které vytvářejí nové strategie jako je Washington Office on Latin America, Center for Democracy in the Americas a Latin America Working Group a významnými think tanky jako Brookings Institution nebo Council of the Americas. Společně tak 19. května 2014 vydali otevřený dopis prezidentu Obamovi podepsaný 46 největšími odborníky na Latinskou Ameriku a Kubu. (Kornbluh and Leogrande 2015)

3.2.3. Kubánští voliči

Podle průzkumu kubánských Američanů z prosince 2008, 44% registrovaných voličů a 55% neregistrovaných voličů odpovídalo, že nesouhlasí s dalším pokračováním embarga. 72% registrovaných voličů a 78% neregistrovaných voličů vyjádřilo, že podle jejich názoru embargo nefungovalo velmi dobře nebo nefungovalo vůbec. Na otázku omezeného cestování a proudění peněz na Kubu nebo z ní odpovědělo 54% registrovaných voličů a 69% neregistrovaných voličů, že chtějí zrušení zmíněných restrikcí. 56% registrovaných voličů a 63% neregistrovaných si přálo zrušení restrikcí cestování kubánských Američanů na Kubu. Volné cestování na Kubu pro všechny Američany a ne jen pro ty, kteří se hlásí ke kubánskému etniku, chtělo povolit 58% registrovaných voličů a 63% neregistrovaných. 56% kubánských Američanů registrovaných k volbám a 63% neregistrovaných si přálo znovunastolení diplomatických vztahů s Kubou. 72% registrovaných kubánsko-amerických voličů a 85% neregistrovaných by chtělo zavést přímá jednání mezi Spojenými státy a Kubou o bilaterálních záležitostech. (“Cuban American Opinions Concerning U.s. Policy Toward Cuba And The U.s. Election” 2008)

Florida je tzv. „swing state“, tedy stát, který není v dlouhodobém horizontu jasně demokratický nebo republikánský. To je velice důležité pro každého prezidentského kandidáta, neboť u většiny států je příklon k určité straně tradičně stejný a o výsledcích voleb pak rozhoduje hrstka „swing states“, kterým se ve volebních kampaních věnuje zvláštní pozornost. Vzhledem k výše uvedeným výsledkům studie názorů kubánských Američanů, kteří tvoří velkou část populace na Floridě, pak není náhodou, že Obamovy sliby týkající se změny politiky Spojených států vůči Kubě, byly součástí jeho projevů právě na Floridě. Tato skutečnost je nepřehlédnutelně důležitá pro motivaci Baracka Obamy změnit dosavadní politiku.

Nejenže situace v roce 2008 změnu politiky umožňovala, mírnější přístup ke Kubě byl vyloženě výhodný. Celkový postoj zvětšujícího se kubánského a hispánského elektorátu se od roku 1990 radikálně změnil. Podle výzkumu institutu Pew Research zaměřeného na hispánskou populaci USA, se ti, kteří se do Spojených států přistěhovali před rokem 1990, identifikovali z 48% jako republikáni. Zatímco Kubánci, kteří se přistěhovali po roce 1990, byli z 57% demokraté. Demokraté zcela nepopiratelně získali na popularitě u kubánských Američanů, kteří byli dlouho považováni za konzervativce. Dohromady s Obamovou strategií politické a ekonomické liberalizace vůči Kubě, tak demokratická strana doufá v zajištění stabilní podpory této skupiny voličů, která má výraznou váhu ve volbách. (Lopez and Krogstad 2014)

Leogrande tyto změny v preferencích přičítá demografické změně obyvatelstva. Zatímco během 60. a 70. let přicházeli do USA zejména političtí uprchlíci, ti, co přijeli po konci studené války, mají na Kubě rodinu, se kterou jsou v kontaktu. Změny ve zkušenostech jednotlivých generací silně ovlivnily i jiné názory a novější kubánští imigranti spíše podporují možnost cestovat a posílat peníze své rodině na Kubě. (Leogrande ©2015 477-478) Také identifikuje, proč ke změnám ve volebních preferencích docházelo se zpožděním. Kubánští imigranti, kteří do USA přijeli dříve, častěji získali občanství a také mají o 40% větší účast na volbách. Změnu tohoto trendu zapříčinil větší příliv nových kubánských přistěhovalců a změna demografické křivky kubánských Američanů. Obama na tuto taktiku vsadil a díky tomu vyhrál volby v klíčových státech v roce 2008, když se tato změna poprvé projevila. (Leogrande ©2015 481) V roce 2012 získal Obama 49% hlasů kubánských Američanů, oproti 47% pro Mitta Romneyho. (Caputo 2012)

3.2.4. Mezinárodní společenství

Kromě vnitropolitických záležitostí, které si žádaly změny v restrikční politice Spojených států, hrály významnou roli i názory ostatních států. Helms-Burtonův zákon hrál důležitou roli i pro ostatní státy, neboť se zabývá i postihy pro třetí strany, které chtějí obchodovat s Kubou i USA nebo chtějí kubánské produkty prodávat v USA. (Domínguez 2012 44) USA postihovala v minulosti vlastní společnosti i třetí strany, které tyto restrikce porušovaly. V srpnu 2009 udělila vláda Spojených států pokutu Australské a Novozélandské bankovní skupině za pomoc při financování kubánských zahraničních nákupů. Credit Suisse byla pokutována částkou 536 milionů dolarů za zpracování plateb Íránu a Kubě. (“Cuban Liberty And Democratic Solidarity (Libertad) Act Of 1996” 1996) V roce 2008 také 185 zemí hlasovalo proti embargu Spojených států na valném shromáždění Organizace spojených národů a pouze Izrael a Palau podpořily pokračování politiky USA.

Podle některých znalců byl jedním z nejdůležitějších faktorů pro změnu politiky USA vůči Kubě tlak latinskoamerických států. (Leogrande ©2015 484) Nastupující levicové vlády vnímaly embargo jako symbol postoje USA k celému regionu. (Leogrande ©2015 484) Radikálně populistický prezident Bolívie Evo Morales a ekvádorský Rafael Correa cítí ideologické pouto ke Kubě vzhledem ke svému levicovému přesvědčení a i ostatní státy v Latinské Americe odsuzují nepřátelskou politiku, která byla vůči Kubě vedena. Všichni členové Organizace amerických států znovuobnovili svoje vztahy s Kubou a izolovaly tak Spojené státy na půdě této organizace. Obamovo vítězství v roce 2008 bylo nadějí pro levicové prezidenty Latinské Ameriky a několik hlav států včetně brazilského prezidenta Luly dokonce během gratulace ke zvolení do úřadu vyzývalo Obamu, ať ukončí sankce Spojených států vůči Kubě. (Leogrande ©2015 481-482)

Nicméně od roku 2009 nedošlo k žádným významnějším změnám. Na šestém Summitu amerického kontinentu v kolumbijské Cartageně v roce 2012 Obama čelil silně nespokojeným latinskoamerickým prezidentům, kteří tuto situaci nehodlali dále tolerovat. „Neexistuje omluva pro cestu, která nás ukotvila ve studené válce,“ prohlásil kolumbijský prezident Juan Manuel Santos, největší spojenec Spojených států v regionu. Nikaragua a Ekvádor se summitu neúčastnili, především kvůli tomu, že Kuba nebyla přizvána a Kolumbie a Brazílie odmítla svou účast na následujícím summitu, pokud bude Kuba opět chybět. (Leogrande ©2015 482)

Obama byl údajně zaskočen tak silným odporem. (Leogrande ©2015 482) Dan Restreppo, ředitel Rady západní hemisféry a národní bezpečnosti sice celou situaci zlehčil, nicméně klíčoví spojenci USA byli natolik rezolutní, že tím byla pozice Spojených států v regionu skutečně ohrožena. Důkazem může být odstoupení Restreppa z funkce a nahrazení výše zmíněným Ricardem Zunigou. (Leogrande ©2015 484)

Sedmý Summit amerického kontinentu se odehrával v Panamě a ta byla vyzývána ostatními státy Latinské Ameriky k přizvání Kuby, což ponechávalo prezidentu Obamovi možnost bojkotovat tento summit a ohrozit vztahy s regionem, nebo se zúčastnit i přes oficiální pozici Washingtonu, která možnost účasti přiznává pouze demokratickým státům. V tu chvíli však už byla tajná vyjednávání v procesu a součástí těchto vyjednávání bylo i povolení kubánské přítomnosti na Summitu. (Leogrande ©2015 485)

3.2.5 Vláda Raúla Castra

Raúl Castro a jeho vláda je dalším faktorem, který umožnil tak rozsáhlou spolupráci. Na rozdíl od svého bratra vstoupil Raúl do funkce prezidenta Kuby s úmyslem reformovat ekonomický model na Kubě. Zatímco během Obamova prvního funkčního období neprobíhala bilaterální jednání mezi Havanou a Washingtonem, Raúl Castro na Kubě implementoval svoje záměry. Ekonomický systém, modelovaný podle toho sovětského, zanechal kubánskou ekonomiku v bodě stagnace. Castro se rozhodl inspirovat kubánský ekonomický systém podle vietnamské a čínské zkušenosti. Spustil tržní principy v zemědělství a službách, rozšířil malý soukromý sektor a požadoval, aby státní společnosti začaly být soběstačné. (Leogrande ©2015 484)

Zároveň zrušil některé vládní regulace osobních svobod. V roce 2008 byl legalizován nákup mobilních telefonů a počítačů. V roce 2010 byl povolen soukromý nákup automobilů a nemovitostí. Na konci roku 2013 zrušila vláda povinnost pro Kubánce získat státní povolení k vycestování do zahraničí. (Leogrande ©2015 484)

Castro také vytvořil konstruktivní vztah s kardinálem Jaime Ortegou, což umožnilo církvi mediovat konfrontaci mezi vládou a disidentskou skupinou Ženy v bílém v roce 2010.⁹ Castro pak vychvaloval římskokatolickou církev za její zásluhy při řešení konfliktu s disidenty na šestém Kongresu komunistické strany v roce 2011. (Leogrande ©2015 484) V prosinci 2006 pak v projevu na univerzitě nabádal Castro své posluchače k aktivnímu kritickému myšlení. „Diskutujte, analyzujte, nesouhlaste, protože čím víc se dohadujete, čím více nesouhlasíte ve správný čas, na správném místě a správným způsobem, tím tyto neshody vyprodukují nejlepší řešení.“ (Leogrande ©2015 484)

Při projevu k vybraným komunistickým kádrům v lednu 2012 odsoudil falešnou jednotu a vyzval k otevřeným debatám. „Potřebujeme si zvyknout na vyjadřování pravdy jeden druhému tváří v tvář, nesouhlasit a hádat se, nesouhlasit i s tím, co říkají vůdci, pokud věříme, že máme pravdu.“ (“Central Report To The 6Th Congress Of The Communist Party Of Cuba” 2011)