Obor Mezinárodní vztahy Zahraniční politika Obamovy administrativy vůči Kubě

3. Obamova administrativa

3.1. Vývoj nové politiky

Obama svůj úmysl normalizovat vztahy s Kubou formuloval již ve svém projevu na Floridě v rámci kandidátské kampaně na post prezidenta v roce 2008. „Moje politika vůči Kubě bude shrnuta jedním slovem: ‚libertad‘“, uvedl a použil španělské slovo pro svobodu při oslavách Kubánského dne nezávislosti v Miami. „Cesta ke svobodě musí začít spravedlností pro kubánské politické vězně, svobodou projevu, svobodou tisku, svobodou shromažďování a musí vést k volbám, které jsou svobodné a férové. To je můj závazek.“ Ve stejném projevu také řekl, že politika vůči Kubě a zbytku Latinské Ameriky bude vedena podle „jednoduchého principu co je dobré pro lid amerického kontinentu, je dobré pro Spojené státy“, což naznačovalo Obamovo rozhodnutí prohloubit vztahy s celým kontinentem. Obama zmínil potřebu jednodušších pravidel pro cestování na ostrov, aby kubánští Američani mohli svobodně navštěvovat své příbuzné, stejně tak plánoval zrušit omezení na obnos peněz, který mohli kubánští Američané posílat svým příbuzným na ostrov. (“Obama: Cuba Policy To Be Based On 'libertad'” 2008)

Během své prezidentské kampaně se Barack Obama musel samozřejmě potýkat s většími problémy, než byla samotná Kuba, nicméně slíbil tři body, které se Kuby bezprostředně dotýkaly. Za prvé slíbil, že zprostředkuje kontakt mezi kubánskými Američany a jejich příbuznými na Kubě zrušením politiky Bushovy administrativy, která prakticky znemožnila cestování na ostrov a bankovní převody. Jeho druhým slibem, který byl jeho politikou globální, byl závazek jednat s jakoukoliv vládou s cílem vyřešit otázky týkající se vzájemných vztahů s USA. Tento slib se sice netýkal Kuby přímo, ale zároveň ji nevylučoval. Třetím závazkem byl slib nezměnit ve vztazích mezi USA a Kubou příliš mnoho. (Domínguez 2012 42)

Dne 13. dubna 2009 vydal Bílý dům oficiální zprávu, podle které nařídil prezident ministerstvům zahraničí, financí o obchodu uvolnění nejrůznějších restrikcí týkajících se zejména možností kubánských Američanů vůči svým příbuzným na Kubě. Veškeré restrikce na transakce spojené s navštěvováním rodiny na Kubě byly zrušeny, stejně jako restrikce na obnos peněz, které posílají Američané svým příbuzným na Kubu. Byly zrušeny restrikce na délku a frekvenci návštěv mezi příbuznými a také byl zrušen limit 22 kilogramů na příruční zavazadlo. Telekomunikační společnosti Spojených států dostaly autorizaci k vytvoření spojení přes optické kabely a satelitní telekomunikační kanály mezi USA a Kubou. Tyto společnosti také dostaly licenci pro uzavření smluv s kubánskými společnostmi, které poskytují telekomunikační služby. Americké společnosti poskytující satelitní rádio a televizi dostaly licenci pro jednání s cílem poskytnout služby kubánským zákazníkům. Fyzické osoby v jurisdikci Spojených států amerických dostaly licenci, která umožňuje aktivovat a platit poskytovatelům telekomunikačních služeb, satelitních rádií a satelitní televize USA a třetích stran za služby poskytované kubánským občanům. Bylo autorizováno poskytování určitých spotřebních telekomunikačních zařízení bez licence. Zároveň byl seznam povolených věcí pro export na Kubu rozšířen také o určité humanitární produkty. Regulace výměny mezi osobami v USA a na Kubě byly také uvolněny ruku v ruce s povolením přiřazení oblečení, věcí osobní hygieny, veterinářských potřeb, rybářského vybavení nebo prostředků k výrobě mýdla, na seznam možných darů. Maximální hodnota darů, kromě jídla, byla zvýšena na 800 amerických dolarů. (The White House 2009)

O čtyři dny později na Summitu amerického kontinentu, představil prezident Obama nový rámec své politiky: „Chceme-li učinit krok vpřed, nemůžeme zůstat vězni neshod minulosti. Jsem vděčný, že mě prezident Ortega neviní za události, které se staly, když mi byly tři měsíce… Nepřišel jsem probírat minulost – přišel jsem řešit budoucnost.“ Přímo ke Kubě přidal, že je „jeho vláda připravena jednat s kubánskou vládou o širokém spektru témat – od drog, migrace a ekonomických otázek po lidská práva, svobodu slova a demokratické reformy.“ (Domínguez 2012 43)

Dne 22. května navrhly Spojené státy znovuobnovení jednání o oboustranné migraci, která byla původně přerušena administrativou George Bushe v roce 2003. Tento návrh byl přijat kubánskou vládou 30. května a obě vlády se také domluvily, že prodiskutují otázku znovuzavedení poštovního spojení. První jednání o vzájemné migraci se konalo 19. června 2009 a první jednání o navázání přímého poštovního spojení pak proběhlo 17. září 2009. (Domínguez 2012 44)

V lednu 2011 Obamova administrativa povolila podmínky pro cestování na ostrov pro všechny Američany cestující na ostrov, když k důvodům pro vydání licence přidala náboženské a vzdělávací důvody, společně s kulturními výměnami. Autorizovala neomezené posílání peněz osobám na Kubě, které nejsou členy rodiny, což umožnilo náboženským organizacím posílat finance pro náboženské aktivity. Leteckým společnostem Spojených států bylo povoleno poskytovat lety na Kubu a zpět. (Sullivan 2014 26)

Obamova úspěšně nakročená cesta k normalizaci americko-kubánských vztahů měla však i své komplikace. Například už v roce v roce 2009, kdy kubánský režim v Havaně zatkl Alana Grosse, subdodavatele USAID. Ten cestoval na Kubu, aby dodal komunikační vybavení a zajistil internetové připojení pro židovskou komunitu. (Domínguez 2012 44) Prezident Castro se k zatčení vyjádřil a prohlásil, že Spojené státy se snaží podkopat režim na Kubě. V dalších letech sice probíhala omezená spolupráce³ mezi USA a Kubou, ale většímu pokroku bránilo kubánské zadržení Alana Grosse. (Sullivan 2014 26)

Od května 2013 byla vedena bilaterální jednání mezi USA a Kubou na různá témata včetně jednání o navázání přímého poštovního spojení mezi zeměmi, obnovená jednání o otázkách migrace a předběžná jednání o záchranách ve vzduchu a na moři. Jednání o poštovních službách se odehrála v červnu ve Washingtonu a v září v Havaně. (Sullivan 2014 26-27) V červnu 2013 byla obnovena migrační jednání po 18 měsících přestávky, v lednu a červenci 2014 proběhla další dvě jednání o problematice migrace. Zde se vyjednávalo o implementaci smlouvy z roku 1994/1995, jejíž implementace byla přerušena v roce 2004 posílením embarga Bushovou administrativou. Kromě těchto otázek byla jednání, která se odehrávala každého půl roku, také platformou pro řešení dalších problémů, mezi nimi například otázka věznění zmíněného Alana Grosse. (Sullivan 2014 55)

Na jednání 17. června 2013 bylo podle ministerstva zahraničí dosaženo pokroků v letecké bezpečnosti, víz a dalších. Spojené státy zde také požadovaly okamžité propuštění Alana Grosse. Kubánská strana také 20. června 2013 ratifikovala Protokol proti pašování migrantů po zemi, po moři a vzduchem a Protokol o prevenci, potlačení a potrestání obchodu s lidmi, specificky s ženami a dětmi.⁴ (Sullivan 2014 55) Další jednání o vzájemných otázkách migrace se konala 9. září a 9. června 2014. Pokroků bylo dosaženo podle ministerstev zahraničí obou států v oblasti spolupráce na bezpečnosti letecké dopravy, hledání a záchraně, podvodném vytváření konzulárních dokumentů a zpracování víz. (Sullivan 2014 55)

Společná spolupráce byla úspěšná i v situaci, kdy banka M&T zrušila bankovní služby pro kubánské diplomatické záležitosti. Oběma ministerstvům zahraničí se společně podařilo situaci vyřešit a Kuba obnovila služby od poloviny května 2014. (Sullivan 2014 26-27) Během této doby, ovšem zůstalo porušování lidských práv kubánskou vládou centrálním problémem, který Obamova administrativa sledovala. Při různých událostech na Kubě, kde docházelo k porušování lidských práv, vydalo ministerstvo zahraničí oficiální prohlášení, kde toto jednání odsuzovalo. (Sullivan 2014 27-28)

3.1.1. Tajná vyjednávání

Tajná vyjednávání započala krátce po Obamově znovuzvolení, kdy sdělil jednomu ze svých poradců, že je nutné vypracovat strategii pro komunikaci s Kubou. Do dubna 2013 pověřil Benjamina Rhodese a Ricarda Zunigu vedením vyjednávání. Zuniga, který v roce 2012 nastoupil do Rady pro národní bezpečnost na pozici ředitele pro záležitosti západní hemisféry, (Leogrande ©2015 482) měl zkušenosti ze svého působení na Kubě a Rhodes byl velmi blízkým poradcem prezidenta Obamy, tudíž měl veškerou prezidentovu důvěru pro tajné dohody. Během následujících 18 měsíců se pověření pracovníci devětkrát setkali se skupinou kubánských zástupců na různých místech od Ottawy až po Řím. Nejdůležitějším bodem vyjednávání bylo hned od počátku propuštění vězňů. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Toto téma bylo velmi citlivé, ale obě strany o svých záměrech věděly již od zemětřesení na Haiti, kde spolu Kuba i Spojené státy předvedly nevídanou kooperaci při záchranných aktivitách. Od té doby se po dva roky setkávaly dvě nejvyšší pracovnice z ministerstva zahraničí, vedoucí zaměstnanců Hillary Clintonové, Cheryl Mills a zástupkyně asistenta ministra pro záležitosti západní hemisféry, Julissa Reynoso s kubánskými zástupci v různých restauracích v Port-au-Prince, podzemních barech na Manhattanu a hotelových prostorech v Santo Domingu. Zástupci USA se soustředili na osvobození Alana Grosse, zatímco Kubánci požadovali povolení pro návštěvu uvězněných kubánských špionů Hernandéze a René Gonzaleze jejich manželkami. Do září 2011 se však Kubánci jasně vyjádřili, že chtějí propuštění „pěti hrdinů“⁵. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Tato situace ale byla strategicky nepřípustná pro americkou stranu. Jako signál dobré víry zařídily Spojené státy tajnou návštěvu manželek špionů a Kubánci na oplátku zařídili pravidelné návštěvy manželky Alana Grosse. Postupujícím časem došlo americké straně, že kubánská strana trvá na výměně vězňů. V květnu 2012 dostala zprávu od svého týmu, která zdůrazňovala, že je vhodné stále vyjednávat o propuštění Alana Grosse, ale tato snaha nesmí ohrozit další aspekty bilaterálních vztahů mezi Kubou a USA. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Výše zmíněna zpráva vznikla po návratu prezidenta Obamy ze šestého Summitu amerického kontinentu, kde byl hromadně odsuzován prezidenty Latinské Ameriky za postoj vůči Kubě. Hillary Clinton na tuto situaci nechala vypracovat plán všech možných akcí, které lze učinit a doručila jej prezidentu Obamovi osobně. Clintonová si ve svých pamětech vzpomíná, že „doporučila prezidentu Obamovi přehodnotit naše embargo. Nedosahovalo svých cílů a zadržovalo naši širší agendu v Latinské Americe“. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Po svém opětovném zvolení oslovil prezident Obama Johna Kerryho, senátora za stát Massachusetts s nabídkou postu ministerstva zahraničí a rovnou zavedl diskusi k novému přístupu ke Kubě. Kerry jako předseda senátní komise zahraničních záležitostí veřejně kritizoval USAID a její programy na podporu demokracie, které financovaly i Grossovu tajnou misi na Kubě, takže byl myšlence nového přístupu otevřen. Také dlouhodobě odsuzoval embargo a hrál klíčovou roli při normalizaci vztahů s Vietnamem a na Kubě chtěl tento úspěch zopakovat. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Následujícímu kolu vyjednávání však nebyl přítomen. O těchto vyjednáváních věděla pouze hrstka pracovníků v okruhu prezidenta Obamy. Mezi ně patřil viceprezident Joe Biden, vedoucí zaměstnanců Bílého domu Denis McDonough a poradce pro národní bezpečnost Susan Riceová. Nikdo z Pentagonu do situace nebyl zasvěcen. Podle zaměstnance Bílého domu nebylo žádoucí, aby byla větší část administrativy zasvěcena do jednání, neboť existovaly obavy, že větší počet aktérů by mohl tato jednání zkomplikovat. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Vyjednávání podporovala Kanada, která poskytla oběma stranám možnost setkávání v Ottawě a později Torontu. Nejvyšší kubánskou prioritou bylo stále získat své špiony zpět, zejména Gerarda Hernandéze.⁶ Naopak Zuniga a Rhodes neměli pevně stanovené cíle, chtěli vyzkoušet různé strategie a zjistit co bude přijato druhou stranou. Obamovi diplomaté však měli ambice dosáhnout i obnovení diplomatických vztahů, neboť při dohodě o výměně vězňů a pouhém upravení některých podmínek embarga by celá iniciativa dosáhla velmi skromného výsledku a byla by vnímána jako selhání. Nehledě na to, že embargo může být plně zrušeno pouze Kongresem a obnovení diplomatických vztahů je velké symbolické gesto, které mohl prezident Obama učinit unilaterálně. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Jednání byla ze začátku zatížena zatrpklostí. Kubánci pečlivě přednesli dlouhý seznam utrpení, které jim bylo zapříčiněno Spojenými státy. Spojené státy zase odmítali jednat o programech USAID nebo Guantanamu. Kubánci nechtěli diskutovat lidská práva nebo americké trestance skrývající se na Kubě. Pro americkou stranu byl problém v tom, že Gross pouze zajišťoval internetové připojení malé židovské komunitě a nebyl tím pádem špion, tudíž nebylo rovnocenné vyměnit ho za tři usvědčené špiony. Kuba to vnímala opačně. Aby se mohli posunout z mrtvého bodu, vznesly Spojené státy otázku Rolanda Sarraffy Trujilla, který byl nejlepším agentem CIA v kubánské rozvědce do svého zatčení v polovině 90. let. Sarraffovy informace pomohly usvědčit mnoho kubánských špionů. (Kornbluh and Leogrande 2015)

V lednu 2014 na jednání v Torontu navrhla americká strana, aby Kuba propustila nemocného Grosse z humanitárních důvodů. Tři poslední členové z pěti nejvýznamnějších kubánských špionů by pak byli vyměněni za Sarraffa. Kubánci ovšem nechtěli propustit dvojitého špiona, který se podle nich provinil tak závažně, že ho drželi 18 let v samovazbě. (Kornbluh and Leogrande 2015)

V květnu 2014 se jednání ještě více vyhrotila, když Obamova administrativa oznámila výměnu pěti talibanských vůdců držených v Guantanamu za seržanta Bowea Bergdahla, amerického vojáka vězněného Talibánem od roku 2009. Reakce médií i Kongresu byla bouřlivá, neboť Bergdahl údajně opustil svůj post před zajetím. Tím se stalo zřejmým, že další taková asymetrická výměna už nebude politicky únosná. Kubánci si naopak domysleli, že když Washington vyměnil pět bojovníků Talibánu za jednoho amerického vojáka, tak časem povolí i propuštění tří jejich špionů za Alana Grosse. Pro diplomaty Spojených států to znamenalo měsíce přesvědčování, že jediná výměna, která proběhne, bude výměna špionů za špiony. Nakonec však Kubánci povolili a vyjednávání se přesunula i na další témata včetně plného obnovení diplomatických vztahů. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Mezitím se stále zhoršoval jak psychický, tak i fyzický stav Alana Grosse. Vyjednávání získala na urgentnosti, když se stav Grossovy těžce nemocné matky zhoršil na konci května. Na setkání v Ottawě Kubánci tlačili na rychlou výměnu zajatců, neboť se obávali, že Gross spáchá sebevraždu, pokud jeho matka zemře a on bude stále držen na Kubě. Spojené státy se obávaly, že pokud Gross zemře v kubánském vězení, celá započatá iniciativa bude politicky nemožná. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Kerry navrhl kubánskému ministru zahraničí Brunu Rodríguezovi na propustce pro Alana Grosse. Ten měl být propuštěn s návratem do kubánského vězení po smrti své matky. Po celou dobu měl mít elektronický náramek, díky kterému kubánská vláda měla přehled o jeho pohybu. Gross slíbil, že se vrátí do vězení po návštěvě své matky a jeho právník Scott Gilbert dokonce nabídl, že dokud se nevrátí, bude ve vězení on. Kubánci na plán nepřistoupili a se smrtí Grossovy matky 18. června 2014 se Grossův psychický stav vážně zhoršil. Své ženě a dceři řekl, že pokud se brzy nedostane ven, nikdy jej už neuvidí. Kubánská vláda zajistila pro Grosse lepší podmínky poté, co americká strana zprostředkovala umělé oplodnění manželky kubánského špiona vězněného v USA. Na Obamu byl v době tajných vyjednávání vyvíjen tlak ze strany senátorů v čele se senátorem Leahym, kteří nechali vypracovat memorandum všech možností o tom, jak dostat Alana Grosse ven a zároveň tak změnit vztahy s Kubou. Tento dokument se k prezidentu Obamovi dostal 1. května. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Další silou, která se v tu chvíli přidala do dění byla Trimpa Group. Trimpa Group spustila na konci března billboardovou kampaň ve Washingtonu se slogany: „Pane prezidente, je čas začít něco dělat s politikou vůči Kubě“ nebo „Američané jsou naši nejlepší ambasadoři, je na čase povolit všem lidem volně cestovat na Kubu“. Tuto kampaň vytvořila Trimpa Group skrze skupinu CubaNow, která měla být hlasem mladší mírnější generace kubánských Američanů v Miami. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Tajná vyjednávání probíhala zároveň se snahou členů Kongresu, kteří propagovali změnu politiky, ve snaze získat spojence k přesvědčení prezidenta Obamy o správnosti nových vztahů s Kubou. Senátor Dick Durbin přišel v září 2013 s nápadem zapojit papeže Františka, neboť František pocházel z Latinské Ameriky, byl s problematikou velmi dobře seznámen a byl zástupcem Vatikánu, který dlouhodobě embargo odsuzuje, což mu poskytovalo dobrou výchozí pozici s kubánskou vládou. Byli zkontaktováni tři kardinálové, kubánský Jaime Ortega a američtí Theodor McCormick a Seán Patrick O’Malley, kteří požádali papeže o pomoc s celou situací, zejména s otázkou výměny vězňů, na což mohl papež klást humanitární důraz. Prezident Obama se setkal s papežem Františkem 27. března 2014 v Římě a přijal pomoc, která mu byla ze strany Vatikánu nabídnuta. Papež psal celé léto dopisy prezidentům Kuby i USA a žádal o vyřešení společných otázek. Kromě toho nabídl pomoc s přímým setkáním a zástupci obou zemí se tajně setkali na konci října 2014 v Římě. (Kornbluh and Leogrande 2015)

Zde se dokončila vyjednávání o výměně vězňů a obnovení diplomatických vztahů. Rhodes a Zuniga zmínili Obamův záměr povolit restrikce na cestování a obchod a také povolit telekomunikačním společnostem ze Spojených států, aby pomohly kubánským státním podnikům rozšířit internet po ostrově. Nezapírali sice, že tyto iniciativy cílí na zajištění větší otevřenosti na Kubě, ale snažili se to sdělit diplomaticky. Kubánci zase jasně prohlásili, že neplánují měnit režim podle představ USA, ale domluvili se na propuštění 53 politických vězňů jako gestu dobré vůle. Papež František se stal garantem finální dohody. (Kornbluh and Leogrande 2015)

3.1.2 Rámec nových diplomatických vztahů

Dne 17. prosince 2014 obě země oznámily znovuobnovení diplomatických vztahů, které do té doby byly zrušeny už více než 50 let. Prezident Obama prohlásil:

„V rámci jedné z nejvýznamnějších změn v naší politice za více než padesát let ukončíme zastaralý přístup, který po desítky let nedokázal nikam posunout naše zájmy, a naopak začneme normalizovat vztahy mezi našimi zeměmi. Těmito změnami zamýšlíme vytvořit více možností pro americké i kubánské občany a započít novou kapitolu vztahů mezi národy na americkém kontinentu.“ (Obama 2014)

Počínaje 21. srpnem 2015 znovuotevřely obě země své ambasády ve Washingtonu a v Havaně. A 21. března 2016 Obama prolomil bariéry izolace ještě dále a jako první prezident Spojených států amerických za 88 let navštívil Kubu. Cílem obnovení vztahů s Kubou je úspěšnější šíření amerických zájmů a hodnot a pomoc Kubě vstoupit do 21. století. I s ohledem na to, že v mnoha oblastech světa dnes zavládá spíše chaos a nestabilita, je normalizace vztahů mezi USA a Kubou skutečně historickým momentem. (Obama 2014)

Prezident nazval dosavadní politiku izolace zastaralou a neschopnou naplnit svůj cíl podporovat na Kubě demokracii, stabilitu a ekonomický růst. Naopak vyzval k novému vedení Spojených států na celém americkém kontinentu, díky kterému lze dosáhnout efektivnějších změn, které mohou podpořit kubánský lid a zároveň bezpečnost Spojených států amerických. (“Hearing Before The Committee On Foreign Affairs House Of Representatives One Hundred Fourteenth Congress” 2015 6)

Součástí tohoto nového přístupu je podpora univerzálních práv Kubánců, to znamená menší restrikce vůči svému lidu ze strany kubánské vlády, větší politická a ekonomická síla pro každého občana, větší vliv pro Spojené státy a schopnost pracovat s ostatními státy v Latinské Americe. Kubánští Američané mohou volně cestovat na ostrov a posílat peníze svým příbuzným na ostrově. Jsou povoleny akademické, náboženské a další výměny a výměna informací. V rámci dohody bylo také propuštěno 53 vězňů na Kubě, Alan Gross a významný americký špion Rolando Sarraff Trujillo. Spojené státy propustily tři ze zbývajících pěti nejvýznamnějších kubánských špionů. Obě země budou sdílet informace v medicíně, boji proti drogám, terorismu, otázkách migrace a koordinaci při zvládání katastrof. Zrušily se limity na výši peněz, které je možné poslat na Kubu v rámci humanitárních projektů a na podporu kubánského soukromého sektoru. Finanční společnosti Spojených států mají povolení zakládat účty u kubánských finančních institucí. Americké společnosti mohou Kubě prodávat telekomunikační vybavení. A nejvýznamnějším pokrokem je obnovení diplomatických vztahů mezi zeměmi. Kuba také byla přizvána k účasti na Summitu amerického kontinentu. (Obama 2014)

Nová politika vůči Kubě cílí na to, aby Kubánci byli méně závislí na kubánském státu díky zvýšeným finančním zdrojům tekoucím z amerických společností, cestovního ruchu a rozvoje soukromého sektoru, díky čemuž mohou občané dosáhnout individuálního ekonomického růstu a snížit tak svou závislost na státních zdrojích. Mimo jiné tato strategie předpokládá, že pokud budou mít společnosti Spojených států možnost rozšiřovat telekomunikaci a internetové připojení, odstraní se efektivněji informační bariéry na Kubě.