Obor Mezinárodní vztahy Zahraniční politika Obamovy administrativy vůči Kubě

2. Historie americko-kubánských vztahů

2.1 Předrevoluční vztahy

2.1.1. Monroeova doktrína

Spojené státy americké mají dlouhou historii zásahů do vnitrostátních záležitostí na celém americkém kontinentu. Všechny strategie USA ve vztazích s Kubou se odvíjí od principů, které definuje již Monroeova doktrína. Ta byla především jasnou zprávou o konci evropského vlivu na americkém kontinentu, což bylo z politického hlediska důležité právě pro emancipaci Spojených států amerických. Prezident James Monroe svoji doktrínu založil především na principu ochrany neutrálních práv, který říká, že všechna nezávislá území na západní hemisféře patří do sféry vlivu Spojených států, a výměnou za to se USA zavázaly nezasahovat do záležitostí tehdejších evropských kolonií. (Monroe 1823)

Doktrína tak jakoukoliv evropskou intervenci na americkém kontinentu považovala za zásah do sféry vlivu Spojených států a opravňovala tak USA k obraně svých zájmů. Zároveň připravila půdu pro zvýšení vlivu a navázání obchodních vztahů mezi Spojenými státy a ostatními státy na kontinentu. (Monroe 1823)

2.1.2. Rooseveltův dodatek Monroeovy doktríny

Cíle Monroeovy doktríny doznaly během své historie určitých změn. Jednou z nich je Rooseveltův dodatek, který na této doktríně staví. Důvodem jeho vzniku byla blokáda Venezuely britským, německým a italským loďstvem v letech 1902-1903, neboť venezuelský prezident odmítl platit zahraniční dluhy. Roosevelt v tomto zásahu viděl hrozbu, která by mohla přerůst v invazi ze strany evropských mocností. Dodatek byl strategií, jak takovým událostem předejít, a také sloužil jako legitimizace zásahů Spojených států na Kubě, v Dominikánské republice a dalších latinskoamerických státech. (“Roosevelt Corollary To The Monroe Doctrine, 1904”) Roosevelt tak ve své zprávě Kongresu z 6. prosince 1904 představil strategii, která umožňuje Spojeným státům aktivně využívat nástroje intervence a jednat jako kontinentální policie, ačkoliv tak budou činit pouze v případech, ve kterých nebude jiná varianta a kdy chování států na americkém kontinentu ohrozí i bezpečnost USA. (Roosevelt 1904)

2.1.3 Španělsko-americká válka 1898

Významným historickým mezníkem pro vztahy USA a Kuby byla Španělsko-americká válka v roce 1898. Spojené státy se do konfliktu mezi Kubou a Španělskem zapojily po výbuchu lodě Maine, která patřila námořnictvu Spojených států. Kuba již delší dobu usilovala o svou nezávislost a s pomocí USA jí i docílila. Mírová smlouva, uzavřená v Paříži z roku 1898, zajišťovala sice kubánskou nezávislost, nicméně v rámci války zde stále zůstaly americké vojenské jednotky. Plattův dodatek nakonec omezil svobodu Kuby natolik, že ovlivnil celý následující vývoj ostrova. (Trask 2011)

2.1.4. Plattův dodatek

Důsledkem této války se tak stala vojenská okupace Kuby. Plattův dodatek byl vytvořen v roce 1901 jako dodatek k apropriačnímu zákonu armády Spojených států. Ustanovil se jím seznam požadavků, podmínek a pravidel pro budoucí vztahy mezi Kubou a USA a konec okupace ostrova Spojenými státy, společně s předáním kontroly nad vládou a ostrovem zpět do rukou kubánských občanů. Mimo jiné je v dodatku také ustanoveno, za jakých podmínek mají Spojené státy právo zasáhnout do politických událostí na ostrově k zachování kubánské nezávislosti. (“The United States, Cuba, And The Platt Amendment, 1901”)

Když pak na Kubě Spojené státy zasahovaly, jednaly v zájmu ochrany svých obchodních zájmů na Kubě, ale zároveň tak z Kuby vytvořily svůj kvazi-protektorát. Americké požadavky totiž musely být pro kubánskou vládu závazné, a ta tím pádem byla donucena integrovat do vlastní ústavy právo Spojených států zasahovat do záležitostí na Kubě. Vláda samozřejmě neměla jinou možnost, než podmínky přijmout, jakkoliv nedobrovolné takové rozhodnutí bylo. V rámci reciprocity tím Kuba získala obchodní záruku na export kubánského cukru na trh Spojených států. (“The United States, Cuba, And The Platt Amendment, 1901”)

Dodatek byl po své ratifikaci používán jako autorizace pro zásahy Spojenými státy do kubánských politických záležitostí. Kubánci však s takovým stavem věcí nebyli spokojeni a na ostrově vzrůstaly nacionalistické tendence a celková kritika, což vedlo ke zrušení Plattova dodatku v roce 1934, který byl následně nahrazen politikou dobrého sousedství. (“Platt Amendment 1903”)

2.1.5. Politika dobrého sousedství

Politika dobrého sousedství byla novou strategií prezidenta Franklina D. Roosevelta, která znamenala odklon od předchozích intervenčních schémat. Opírala se o myšlenku spolupráce a obchodu, a jakkoliv byla míněna globálně, největší význam měla pro Latinskou Ameriku a státy Karibiku, jelikož mnohé země ve zmíněné oblasti včetně Kuby byly do té doby podrobeny okupaci a kontrole Spojených států. (“Good Neighbor Policy, 1933”)

Rooseveltova „politika dobrého sousedství“ byla zároveň kritická vůči předchozím administrativám, které ve svém projevu obvinil ze zneužívání národní pýchy a svébytného práva, kterými zastrašovaly své sousedy na americkém kontinentu. (Roosevelt 1936) Administrativa v tomto období historického vývoje USA je vnímána jako izolacionistická, nicméně Roosevelt přesto věřil, že Spojené státy mají hrát důležitou roli v mezinárodní komunitě. Politika byla stále vedena jako neintervenční, kromě případů, kde administrativa neviděla jinou možnost. Byť bylo americké působení a vliv Plattova dodatku na Kubě míněn s dobrými úmysly, konec působení USA na ostrově byl v nedohlednu.

2.2. Embargo

2.2.1. Počátky ekonomického embarga

Po druhé světové válce se ze Spojených států stala ekonomická, politická a vojenská supervelmoc. Válečná produkce pomohla Spojeným státům nejen překonat ekonomickou krizi, ale dostala je zároveň do výsostné ekonomické pozice. Ve snaze zabránit dalšímu válečnému konfliktu se USA rozhodly poskytnout ekonomickou pomoc státům v Evropě a Asii, které potřebovaly po válce znovu vybudovat svou ekonomiku. Mnohem větší obavy v USA však vyvolávalo šíření komunismu a rozpínání Sovětského svazu napříč východní Evropou. Spojené státy následkem toho dospěly k názoru, že je nezbytně nutné vybudovat Západní alianci, která měla zadržovat sovětskou expanzi. (Pfeiffer 1979 2-23)

Situace na Kubě se v této době vyvinula tak, že revoluční jednotky Fidela Castra, hnutí 26. června, přemohly v lednu 1959 Batistův režim, který byl tehdy u moci. Castrovo hnutí bylo Spojenými státy vnímáno jako radikální antiamerická snaha podkopat zájmy USA v Karibiku a v Latinské Americe. Podle zpráv CIA se ukázalo, že USA sledovaly vývoj Castrova hnutí a jeho radikální komunistické ideologie již od začátku 50. let. Nejvýznamnější úředníci vlády USA zpochybňovali Castrovu komunistickou ideologii, jeho motivy, ale zároveň zvažovali možnost, že je Castro ovládán sovětským režimem. Navzdory tomu CIA dospěla k názoru, že Castro je nebezpečný revolucionář díky jeho radikálním socialistickým reformám, i když si nebyla jistá, jestli je v jádru skutečným komunistou. Mezi jeho další cíle ale každopádně patřila snaha omezit vliv Spojených států na ekonomické záležitosti Kuby a snížit tak kubánskou závislost na USA. (Pfeiffer 1979 4)

Byť Castrova oddanost myšlence komunismu byla stále nejistá, jeho hnutí získávalo na síle a stalo se reálnou hrozbou národní bezpečnosti Spojených států, což bylo dostatečným důvodem pro politickou i utajenou snahu odstranit Castra ze scény. Zpráva CIA o Zátoce sviní detailně přibližuje všechny vynaložené prostředky, mezi které patří antikomunistické aktivity proti Kubánské komunistické straně jako například antikomunistické organizace a rádiová vysílání. (Pfeiffer 1979 6) Pozornosti kubánské vlády tyto aktivity ovšem neušly a pokračující zasahování Spojených států do kubánských záležitostí výrazně pomohlo zesílit napětí, nedůvěru a izolaci mezi oběma zeměmi.

Napětí pak už jen narůstalo. V létě 1958 bylo 29 námořníků a členů námořnictva Spojených států společně s 15 americkými obchodníky uneseno Raúlem Castrem. Agenti CIA poté nahlásili, že Castrovo hnutí kypí antiamerikanismem. (Hudson 1988) Rostoucí strach Spojených států byl poháněn i geografickou polohou Kuby, neboť díky Kubě pronikl komunistický režim i na území západní hemisféry. V lednu 1959, kdy USA konečně oficiálně uznala Castrův režim za vládnoucí na Kubě, Castro již využil nenávisti vůči vládám na Haiti, v Dominikánské republice a v Nikaragui a začal podnikat ozbrojené aktivity ve zmíněných zemích. (Herter 1959)

V lednu 1959 poslal ministr zahraničních věcí Christian Herter prezidentu Eisenhowerovi memorandum, ve kterém byly navrženy další kroky vůči Kubě. Mimo jiné memorandum zmiňovalo, že Spojené státy sledovaly Castra několik měsíců a jeho aktivity jsou radikálnější a čím dál více v rozporu se zájmy národní bezpečnosti Spojených států. (Herter 1959)

Castrova podpora revolucí v Dominikánské republice, na Haiti a v Nikaragui byly Spojenými státy vnímány jako podkopávání jejich systému. Memorandum upozorňovalo na to, že Castrův režim bude mít velice nepříznivý vliv na pozici USA v Latinské Americe, a zároveň bude znamenat výhody pro komunistický blok. Podle ministra zahraničních věcí nechal Castro proniknout komunisty a jejich sympatizanty do nejdůležitějších pozic ve vládních institucích. Ve zprávě je zdůrazněno, že ekonomické zájmy USA na Kubě byly vážně ohroženy nastalou situací, a že podpora jiných obchodních politik a soukromých investic ze strany USA bude v Latinské Americe nemožná, pokud tamní státy budou souhlasit a spolupracovat s Castrem. (Herter 1959)

Obzvláště znepokojující byla Castrova protiamerická zahraniční politika. Ministerstvo zahraničí navrhlo prezidentu Eisenhowerovi strategie, jejichž klíčovým bodem byla podpora opozice vůči antiamerickým hnutím a propagandou v Latinské Americe a na Kubě. Prezidentovi bylo také doporučeno, aby tyto aktivity nevypadaly intervenčně, dokud nenastane potřeba chránit bezpečnost USA. (Herter 1959)

2.2.2. Programy proti Castrovi

Koncem roku 1959 již bylo jasné, že Castrův režim se těší velké popularitě a jakákoliv intervence Spojených států by vyvolala násilnou reakci nejen ze strany kubánské armády, ale i civilního obyvatelstva. Rok 1960 byl podle zpráv CIA oficiálním začátkem anti-castrovských programů. Zpráva z 8. ledna 1960 svědčí o setkání mezi ministerstvem zahraničních věcí a CIA, kde se obě strany shodly na nutnosti zvýšit počet tajných a napůl utajených programů namířených proti Castrovi. Výčet zahrnoval psychologickou válku, politické aktivity, ekonomické akce a polovojenské akce, všechny však již byly využity v předchozím roce. (Pfeiffer 1979 31)

V únoru 1960 Kuba podepsala pětiletou obchodní dohodu se Sovětským svazem. V té době samozřejmě CIA i Národní bezpečnostní rada sledovaly, že Sověti aktivně podporují osvoboditelská hnutí na Kubě i v jiných státech Latinské Ameriky. CIA vytvářela nové strategie, zejména programy podpory oponentů Castra a vyvíjela snahu destabilizovat nový kubánský režim - především během následujícího roku, kdy se vztahy mezi oběma státy ještě dále zhoršily. Ředitel CIA Allen Dulles definoval čtyři hlavní oblasti, které ze strany Kuby byly ekonomickou a bezpečnostní hrozbou pro Spojené státy. Byli jimi cukr, politické napětí, neutralita a kubánské strategické plány. (Dulles 1959)

V létě 1960 byl odsouhlasen kongresový zákon, který prezidentovi povolil snížit kvóty na import cukru z Kuby. Tento krok byl Kubou zcela pochopitelně špatně vnímán a odplata byla nevyhnutelná. Nový kubánský zákon povoloval Castrovi znárodnit majetek Spojených států na Kubě a specifikoval, že platby budou probíhat pouze skrze prodej cukru USA. Eisenhower poté vyhlásil, že veškerý obchod s kubánským cukrem okamžitě končí. Castro tento krok vnímal jako ekonomický trest a obratem znárodnil téměř všechny Spojenými státy vlastněné podniky na ostrově, jejichž hodnota dosahovala několika miliard dolarů.¹ (“Cuba Seizes Oil Plants Of 2 More Firms” 1960)

2.2.3. První obchodní embargo

V říjnu 1960 administrativa USA zesílila ekonomický trest namířený proti Kubě uvalením prvního obchodního embarga, jelikož všechen americký import a soukromé společnosti vlastněné státem byly tvrdě daněny. Dvěma zásadními výjimkami byl obchod s léky a nedotovanými potravinami. (Fabry 2015)

Kuba ovšem neplánovala reagovat pozitivně na překážky, které jí kladla USA. Právě naopak, cukrová sabotáž ze strany USA pouze vyvolala silnější rebelii ze strany Kuby. A od momentu, kdy sovětští vojáci vstoupili na půdu ostrova, vztahy mezi USA a Kubou byly prakticky ukončeny. Castro také zpochybňoval smlouvu, která umožňovala Spojeným státům držení námořní základní v Guantanamu. Spojené státy se připravovaly i na situaci, že by Castro základnu vojensky napadl. (Pfeiffer 1979 63)

Vzhledem k napjaté situaci je pochopitelné, že politika Spojených států zůstala totožná. Jakkoliv byla politická ideologie Fidela Castra zpochybnitelná, Spojené státy oficiálně uznaly Castrův režim jako aktuální vládu na Kubě, přičemž jeho vztahy a kooperace se Sověty, zvýšené daně na import z USA a znárodnění majetku Spojených států nenechaly Spojeným státům jinou možnost, než nastolit ekonomické restrikce v podobě obchodního embarga. (Renwick, Lee, and McBride 2016) Kromě zákazu dovážet kubánský cukr, USA rozšířily embargo téměř na veškerý obchod mezi zeměmi. V platnost také vstoupila opatření, která Američanům zamezovala vycestovat na Kubu. Nakonec to byl Kennedy, kdo rozšířil a dokončil kompletní embargo mezi USA a Kubou. (“A Guide To The United States’ History Of Recognition, Diplomatic, And Consular Relations, By Country, Since 1776: Cuba”)

2.2.4 Kubánská krize

Vyhrocené diplomatické vztahy mezi USA a Kubou vyvrcholily v lednu 1961, kdy podle oficiálních dokumentů Spojených států amerických, bránila kubánská vláda americkému konzulátu ve výkonu běžných povinností. (Renwick, Lee, and McBride 2016)

Neúspěšná americká operace v zátoce sviní v dubnu 1961 pouze podnítila nárůst kubánské nedůvěřivosti a nacionalismu. V této době již byly všechny diplomatické vztahy mezi státy ukončeny vládou Spojených států. Mezi Kubou a Sovětským svazem následně vznikla dohoda o vybudování raketové základny na ostrově. (Renwick, Lee, and McBride 2016) Plán z října 1962 se stal nejvýznamnější krizí mezi Kubou, SSSR a USA. Kubánská krize poprvé reálně přiblížila scénář jaderného armageddonu. (Sherwin ©2012)

I když byla Castrova role v celé krizi spíše sekundární, byl stále klíčovým aktérem vážného ohrožení bezpečnosti Spojených států. Krize demonstrovala limity toho, co velmoci zmůžou samy a zároveň demonstrovala moc, se kterou mohou operovat menší aktéři. Krize pomohla Castrově pozici a změnila jaderný vztah mezi USA a SSSR. Pouhé uvědomění, že jedno nezodpovědné rozhodnutí může rozpoutat jadernou válku, změnilo jednání během studené války na dalších 27 let. (Sherwin ©2012)

Po třinácti dnech vyjednávání bylo dohodnuto, že k umístění základny nakonec nedojde a USA na oplátku přislíbily, že neprovedou žádnou invazi na Kubu. (Renwick, Lee, and McBride 2016) I když byla krize vyřešena mírově, Castro nebyl přirozeně spokojen, když viděl, že se Chruščov a Kennedy dokázali dohodnout. Embargo bylo dále posíleno skrze Foreign Assistance Act z roku 1961. Zákon aktualizoval zahraniční politiku USA vůči Kubě, a jejími komponenty byla právě zmiňovaná diplomatická izolace s cílem pomoci kubánskému lidu dosáhnout politické svobody. (“Rethinking Cuba: The Maturation Of United States Foreign Policy” 5)

Třetího února 1962 prezident Kennedy vydal prohlášení o obchodním embargu mezi USA a Kubou v souladu s Foreign Assistance Act. Embargo zakazovalo prodej jakýchkoliv produktů pocházejících z Kuby, ale i import procházející přes Kubu. (Kennedy 1962) Bylo trestem pro Kubu za Castrovu komunistickou ideologii a ruku v ruce s tím chtěly USA zároveň odstrašit státy v Latinské Americe od stejné cesty, kterou se vydala Kuba. (Sweig 2012 89)

2.2.5. Ekonomické dopady: Izolace a Embargo

Dopady ekonomických sankcí byly pro Kubu velké, protože téměř celá kubánská ekonomika byla závislá na ekonomice Spojených států. Kuba sice prodávala svůj cukr na americký trh za dotovanou cenu, ale kubánské zemědělství, výroba, telekomunikace, veřejné zdravotnictví, transport, energetika a mnohá další odvětví byla závislá na materiálech produkovaných v USA. Po nastolení embarga Kuba nemohla koupit žádný produkt, který by obsahoval byť i jen 5% amerického materiálu. S prohlubující se globalizací bylo čím dál obtížnější nalézt materiály potřebné pro údržbu infrastruktury, která byla vybudována před embargem. Kubánský ekonomický kolaps byl z velké části důsledkem amerických sankcí a kubánská chaotická a centrálně plánovaná ekonomika tomu stěží mohla zabránit. (Sweig 2012 89)

Spojené státy americké se ale nezastavily u pouhého embarga, ale pokusily si též získat regionální podporu od ostatních latinskoamerických států, souběžně s izolací Kuby. V roce 1962 byla Kuba vyloučena z Organizace amerických států, k čemuž bylo potřeba získat hlasy ostatních členů této organizace. Ti nakonec hlasovali pro vyloučení, neboť vnímali kubánské jednání jako hrozbu a riziko destabilizace regionu. Spojené státy pokračovaly s tlakem na Kubu a v roce 1964 američtí delegáti v Organizaci amerických států navrhli hlasování o přerušení diplomatických a obchodních vztahů s Kubou i ze strany ostatních členů organizace. (Sweig 2012 91)

2.2.6. Africká intervence

V červnu 1975 členové OAS opět povolili obchod a diplomatické vztahy s Kubou. I Spojené státy americké o pár týdnů později zrušily část sankcí, i když tajné služby věděly o působnosti kubánských sil v Angole. Takže Kuba mohla opět obchodovat nejen se státy Latinské Ameriky, ale i s dceřinými společnostmi USA. (“Rethinking Cuba: The Maturation Of United States Foreign Policy” 5) Během Nixonovy administrativy byly vedeny rozhovory mezi Kubou a Spojenými státy, ale ty byly okamžitě přerušeny v roce 1975, když vyšlo najevo, že Kuba zahájila masivní intervenci v Angole. (Brooke 1987)

Kubánci ospravedlnili vojenskou intervenci v Angole sdílenou ideologií, angolská MPLA byla považována za marxistickou stranu a přívržence Sovětů. Kuba pro ně byla vzorem pro to, jak má komunistická strana vypadat a co má obsahovat. Podle článku v New York Times z roku 1987 Kuba vnímala misi v Angole jako možnost, jak znovu podnítit nadšení pro revoluci u mladší generace. (Domínguez 1997 50) Od 70. let až do poloviny let osmdesátých s Kubou spolupracoval sovětský blok a byla to právě tato ekonomická a vojenská pomoc, díky které dokázala Kuba překonat kolaps způsobený americkým embargem.

2.2.7. Kritéria Spojených států pro zrušení embarga

Ekonomické embargo politický systém na Kubě změnit nedokázalo. Na druhou stranu sankce přivedly kubánskou ekonomiku do bodu kolapsu. V roce 1992 Spojené státy znovu posílily embargo skrze Cuba Democracy Act, a poté ještě v roce 1996 skrze Helms-Burton Act, který byl reakcí na to, že Kuba sestřelila dvě soukromá letadla operována členy Brothers to the Rescue². (Sullivan 2014 23)

Oba zákony stanovují rozsah demokratických reforem, které musí být nastoleny na Kubě předtím, než Kongres zváží zrušení ekonomických sankcí. Helms-Burton Act specificky předestírá proces, kterým musí Kuba projít před zrušením embarga. Požaduje svobodné a spravedlivé volby, propuštění politických vězňů a dodržování lidských práv. Bez splnění těchto požadavků by Kuba nemohla doufat ve zrušení sankcí. (Adams 2015)

Existují některé úpravy a výjimky, které povolují dovoz léčiv a lékařských prostředků na Kubu a stejné výjimky jsou povoleny některým zemědělským produktům, ale restrikce by měly být v zásadě platné do té doby, dokud Kuba nebude mít svobodné a spravedlivé volby, které vytvoří demokratickou vládu bez účasti členů Castrovy rodiny. Raúl Castro, nástupce svého bratra Fidela, již několikrát veřejně potvrdil svůj závazek odstoupit z funkce prezidenta v roce 2018. (“Raul Castro Confirms Retirement On Historic Visit To Mexico” 2015)

Prezident Obama nastupoval do úřadu po Georgi W. Bushovi. Jeho administrativa uplatňovala strategii ekonomických sankcí a zároveň se snažila podpořit kubánský lid skrze různá opatření. Bushova administrativa v roce 2003 uvolnila restrikce pro kubánské Američany, nicméně po tvrdých represích Castrova režimu na Kubě byly restrikce opět zesíleny a od roku 2004 od této strategie neupustila. (Sullivan 2014 24-25)