Mendelova univerzita V Brně Institut celoživotního vzdělávání

 

22 

 

5 TĚLO Z HLEDISKA VNÍMÁNÍ KRÁSY, PŘITAŽLIVOSTI  

V různých

 

dobách  a v různých  lidských  společnostech  se  neustále  mění  ideál  tělesné 

krásy  (ženské  i mužské). Ženské  tělo  bylo  vždy  oblíbeným  námětem  malířů  a sochařů 

a později  i fotografů.  Přestože  se  ideál  ženské  krásy  v průběhu  staletí  měnil,  až 

v posledních 50 letech je hlavním měřítkem dokonalosti tělo bez jediného gramu tuku. 

Tak to alespoň vnímají mladé dívky a ženy, které jsou se svým tělem neustále nespoko-

jené. Neuvědomují si, že „ideál“, jak ho servírují stránky časopisů, je při současně za-

chovaném zdraví pro většinu lidí nedostižný. Hall, Cohn (2003) považují za ironii osu-

du, že spousta hubených hereček a modelek, které za svůj vzhled a udržování vychrtlé 

postavy  dostávají  obrovské  sumy,  samy  musí  ve  snaze  udržet  se  na  trhu  zápasit 

s poruchami příjmu potravy. 

Novák (2010, s. 45–50) píše: „Ženské tělo bylo v umění a starověkých mytologiích 

po  staletí  pokládáno  za  objekt  krásy  stejně  jako  bylo  symbolem  ideje  krásy.  Jak  se 

v průběhu doby měnil kulturní ideál sexuální atraktivity a krásy, tak se měnilo i ženské 

tělo. V dobrodružných knihách odehrávajících se v prehistorické době se můžeme dočíst 

o preferenci  zakulacených  žen,  jejichž  křivky  dávaly  mužům  větší  naději,  že  partnerky 

přivedou  na  svět  úspěšně  potomka.  Totéž  dokládají  dochované  archeologické  nálezy 

pravěkých sošek žen. Podobně i v renesanci byly upřednostňovány ženy zakulacené, na-

proti  tomu  v době  viktoriánské  slavily  úspěch  ženy  s obvodem  pasu  45  centimetrů. 

Dnešní trend, kdy ženské postavy začaly ztrácet na váze, má zdroje jak v módních tren-

dech, resp. proměnách ženského těla, tak v proměnách ženské role.“ A dodává, že že-

nám v kterékoliv historické době nezbylo nic jiného než se podřídit všem módním dik-

tátům, neboť tušily, že muži mají fyzický vzhled vysoko na žebříčku hodnot. Vzhledem 

k tomu, že současným výrazem krásy se stala štíhlost, dá se pochopit, proč tolik dívek 

trpí symptomy poruch příjmu potravy. Hubenost se označuje za synonymum pro úspěš-

nost, žádoucnost a  předpoklad toho, že je člověk milován. V dietních kúrách spatřuje 

autor symbol doby, který se pokouší z neatraktivních a odmítaných děvčat vytvořit žá-

doucí  a milované  bytosti.  Jelikož  se  anorektický  vzhled  řadu  let  oslavoval  v médiích, 

lze konstatovat, že kulturní postoje k fyzické kráse mohou přispívat ke vzniku vážných 

onemocnění.  

Již dříve Krch, Richterová (1998, s. 5) dospěli k obdobnému názoru, který zformu-

lovali  následovně:  „Ženská  krása  je  dnes  spojována  s kostnatou  vyhublostí 

---

 

23 

 

a chlapeckými  tělesnými  proporcemi,  přestože  většina  obyvatel  ekonomicky  vyspělých 

zemí přibývá na váze. Jen méně než 5 % žen ve věku mezi osmnácti a třiceti lety se může 

porovnávat s modelkou Naomi Campbellovou, měřící 180 cm a vážící 48 kg, jejíž posta-

va byla vyhlášena za „perfektní tělo“ roku 1992. Podobně „perfektní“ tělesné míry ne-

jenže odporují přirozenosti lidského těla a jsou známkou spíš chorobnosti než krásy, ale 

pro většinu žen může být pokus přiblížit se jim vyloženě nebezpečný.“  

V nedávné historii byly doby, kdy bývalo cílem dívek a žen přibrat na váze, aby se 

líbily. A robustní postava mužů byla zárukou společenského úspěchu. Christoph Klot-

ter,  profesor  výživové  a zdravotní  psychologie  na  vysoké  škole  v německé  Ful-

dě vysvětluje, že po nuzných, později dokonce hladových letech druhé světové války se 

rozvinul už ve druhé polovině padesátých let minulého století kult plných stolů mimo 

jiné i proto, že nabídka se postupně stávala ohromně rozmanitou. Profesor Klotter po-

dotýká: „Když někdo chtěl usednout do křesla starosty a byl štíhlý, jeho vyhlídky nevy-

padaly nijak povzbudivě. V roce 1962 průzkum veřejného mínění prokázal, že německý 

muž  musí  vyhlížet  blahobytně.  Za  ideální  se  považovala  zaoblená,  rozložitá  postava 

Ludwiga Erharda, ministra hospodářství a pozdějšího kancléře.“  V období 30. - 50. let 

20. stol. se líbily plnější tvary i u žen.  Mluvilo se  o trendu Marilyn Monroe, coby před-

stavitelky spíše mírně plnějších tvarů. Preferována byla plná ňadra, štíhlý pas. V 60. le-

tech 20. století se za ideál krásy začala považovat štíhlost až hubenost. Ideální váha mí-

řila dolů. Módní ikonou se stala modelka Twiggy s hmotností 41 kg a výškou 170 cm, 

jejíž  vyzáblé  tělo  a dlouhé  řasy  se  staly  symbolem  krásy.  Právě  díky  anorektickému 

vzhledu se ze dne na den změnila obyčejná dívka z Anglie na nejlépe placenou modelku 

světa.

 

„Dnešnímu měřítku by neodpovídala – máme být přece štíhlí, ale také vytrénova-

ní. Twiggy posilovnu neznala“, dodává Klotter

  

(Profesor, 2017).

 

Současným trendem sice zůstávají štíhlá, nicméně vypracovaná těla, ale postupně 

se názory a preference začínají měnit, o čemž průběžně informují zejména společenské 

rubriky médií.  

 

---

 

24 

 

6 PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY Z POHLEDU HISTORIE 

Mohlo by se zdát, že PPP jsou současným problémem, ale ve skutečnosti jejich historie 

sahá  do  daleké  minulosti.  Odmítání  jídla  se  objevovalo  nejednou  v průběhu  dějin 

a názory  na  odmítání  jídla  se  v minulosti  značně  měnily.  Dlouhodobé  odmítání  jídla 

kdysi  vyvolávalo  úvahy  o nadpřirozených  silách  nebo  o vlivu  ďábla.  Hladovění  nebo 

přijímání  sníženého  množství  potravy  bývalo  součástí  mnoha  náboženských  obřadů. 

Připomeňme do současnosti přetrvávající zvyk měsíčního půstu, cíleného odmítání po-

travy  v období  Ramadánu,  které  patří  ke  každoročním  rituálům  v islámských  zemích. 

Držení hladovek do dnešních dnů zůstává součástí nátlakových akcí, vyhrocených ex-

trémních protestních činů apod. Přehnané formy odmítání jídla postupně začaly být po-

važovány za příznak duševní poruchy. To, že nejrůznější formy narušeného příjmu po-

travy jsou popisovány už celá staletí, ve svých pracích připomínají i Krch a kol. (2005); 

Ladishová (2006); Svačina, Bretšnajdrová (2008); Papežová (2010) a další.

 

Od Ladishové (2006) se dozvídáme, že již pergameny starého Egypta obsahovaly 

zmínky o stádiích hladovění a přejídání se a že staří Římané dokonce měli ve svých jí-

delních  síních  mísy  na  zvracení,  aby  mohli  jíst  a slavit  co  nejdéle.  Papežová 

(2000) připomíná,  že  první  zmínka  v historii  dle  lékařských  záznamů  je  z r.  895,  kdy 

u nevolnice Friderady došlo k přejedení, následnému zvracení a pak její znechucení ze 

sebe samé ji dovedlo až k sebezničujícímu držení přísného půstu. Dále uvádí, že středo-

věké ženy hladověly, protože věřily, že budou v očích Boha považovány za ctnostněj-

ší.  Krch (1999, s. 24-25) píše, že „už po staletí jsou popisovány nejrůznější formy naru-

šeného příjmu potravy. Dlouho známý je například jev zvaný ruminace neboli vracení 

rozkousaného sousta zpět  do úst k dalšímu žvýkání.  Od starověku je také známa pica, 

touha po bizarních jídlech nebo látkách, které jsou nevhodné ke konzumaci.“ Vysvětluje 

také,  že  v antických  dobách  termín  anorexie  jednoduše  označoval  stav  nedostatečné 

„orexis“,  to  znamená  celkové  únavy,  apatie.  Galén,  jedna  z  nejvýznamnějších  postav 

medicíny té doby, používal tento termín v užším smyslu jako absenci chuti k jídlu, nebo 

odpor  k jídlu.  Stejně  jako  Hippokrates,  i Galén  obvykle  užíval  pojem  „asitia“  (nebo 

„inedia“), když popisoval odmítání potravy. Tento stav byl připisován především špat-

ným  tělesným  tekutinám.  I  v pozdější  publikaci  Krcha  a kol.  (2005)  jsou  uváděny  in-

formace související s problematikou příjmu potravy. V roce 1689 lékař Richard Morton 

latinsky  popsal  ve  své  knize  Phthisiologia  případ  dívky,  která  trpěla  mentální 

anorexií. Popisuje  zde  „nervové  opotřebení“  (nervové  úbytě),  což  je  devastace 

---