Filozofická fakulta Masarykovy univerzity V Brně Ústav archeologie a muzeologie

II. Výstavní kritika obecně

Tato kapitola je věnována teorii výstavní kritiky a osobnostem z oboru muzeologie, které se touto tématikou zabývaly.

Seznámíme se zde s pojmem výstavní kritika, formální kritika či obsahová kritika, dále obecné a muzejní výstavnictví atd.

Kritika pochází z řeckého slova krinein¹², v překladu znamená rozlišovat, posuzovat nebo hodnotit. Kritika a jí příbuzný pojem recenze je posouzení a případná analýza odborného, uměleckého či vědeckého díla.

Kritika je subjektivním názorem daného pozorovatele, „kritik výstavy“ by měl mít vždy na mysli, co chce zhodnotit a vcítit se do „kůže“ autora, aby záběr kritiky byl nějakým způsobem vymezen. Posuzuje-li kritik např. didaktickou stránku muzejní výstavy, ačkoliv výstava neměla jiné ambice, než ukázat atraktivní exponáty nebo naopak, kritizuje-li např. výběr málo atraktivních exponátů, zatímco autorovi výstavy šlo o to, upozornit na výskyt vzácných, ale vizuálně nepříliš zajímavých přírodnin převážně z didaktických důvodů, je subjektivita názoru bezbřehá a má pro čtenáře kritiky, stejně jako pro autora výstavy, jen omezenou výpověď.¹³ Často se stává, že autor výstavy svůj záměr nesrozumitelně prezentuje a nebo záměr není v souladu se ztvárněním výstavy.

Obecně je cílem kritiky zhodnocení a poukázání jak na záporné, tak kladné stránky. Kritika by měla vycházet z objektivismu, nezaujetí a konstruktivismu. Stručná analýza nebo-li kritika by měla sloužit k pochopení daného tématu a měla by přinést návrh na zlepšení a odstranění nedostatků.

V minulosti se muzejnictví i muzeologie zabývaly jen omezeným okruhem muzejních činností a disciplín. Další vývoj byl přirozeně úzce spjat s vývojem technických prostředků,jako jsou výpočetní technika, nové metody restaurování a konzervování, ale i způsoby odborné výchovy muzejních pracovníků. V průběhu vývoje vznikala i potřeba výstavní kritiky. O jejím vzniku se prakticky dá hovořit až od 20. století.

Výstavní kritika se stala složitou disciplínou, zahrnuje mnoho kritérii, jak by měla vypadat, jak a co by se mělo hodnotit, rozdělení kritiky a další. To vše jsou doporučené a časem už osvědčené předpoklady k „odbornému, znaleckému“ posudku dané výstavy či expozice. Výstavní kritika je složitá disciplína, která je syntézou i dalších vědních oborů, jež jsou úzce spjaty s muzeologií. Jsou to obory, jako je chemie, biologie, fyzika, ekonomie, marketing, didaktika atd. Např. pokud jde o chemii, je důležité mít poznatky o tom, jak který materiál působí ve styku s jiným, je důležité vytvářet takové podmínky, které zabrání poškozování daného předmětu.

Již na začátku bychom si měli uvědomit, zda se kritika bude týkat zhodnocení  výstavy nebo expozice. Expozice je dlouhodobý muzejní projev jako základní programová nabídka muzea, která odpovídá jeho profilu a zaměření. Vědecko–umělecký model prezentované skutečnosti využívá základních sbírek v podání, které uplatňuje výsledky vědeckého poznání tématiky a výchovného působení dlouhodobého trvání. Výstava je krátkodobá výstavní akce, tématicky má užší zaměření než expozice, dynamicky oživuje nabídku kulturních programů pro veřejnost, umožňuje výstavní uplatnění sbírek z depozitářů i vypůjčených kolekcí.¹⁴ Jedná se o dvě odlišné věci, a tak bychom k nim také měli přistupovat. Je nutno se zamyslet i nad tím, o jakou prezentační formu muzea jde. Při hodnocení výstavy nebo expozice nejsou nijak zvlášť velké rozdíly. Expozice, jak již bylo řečeno, je počinem pro dlouhodobé účely, z toho důvodu by jsme se při hodnocení měli zaměřit na to, zda spadá do kontextu celého muzea a především jí udělat atraktivní natolik, aby každý návštěvník měl chuť se po čase zase vrátit.

Kritiku výstavnictví můžeme rozdělit do dvou forem. První je obecné výstavnictví, jedná se o formu, kdy propagujeme své „produkty“, chceme tím získat maximální užitek a nebereme na zřetel, zda se dané předměty zničí, poškodí či degradují. To může zapříčinit např. nevhodné osvětlení, neopatrná manipulace, dotyky návštěvníků apod. Obecné výstavnictví nejde do hloubky a je krátkodobé. Na druhé straně se setkáváme s dlouhodobou prezentací, jedná se o muzejní výstavnictví. Tato forma se opírá mimo jiné i o relaxaci, výchovu a samotnou didaktiku. Dlouhodobě působí na návštěvníka a jejím cílem je prohloubení znalostní u daného pozorovatele. Pro tuto formu výstavnictví je důležitá ochrana výstavních předmětů a zabránění jejich zkáze či poškození.

Pojďme se ještě stručně podívat na historický vývoj výstavnictví. Ve středověku se „výstavnictví“ zaměřovalo na prezentaci pokladových a církevních sbírek a vystavování relikviářů. V této době byly pro tyto účely vymezeny jen zvláštní prostory církevního charakteru, např. kaple. Samozřejmě se v těch dobách ještě nepřemýšlelo nad nepříznivými vlivy prostředí, v jejichž důsledku by mohly vystavované ostatky nebo relikvie degradovat. Hlavními výstavními představiteli byli mniši, kteří artefakty ukazovali procházejícím lidem. Nicméně v té době se o nějaký kritický pohled na způsob vystavování nezajímal, poutníky zajímaly pouze samotné relikvie.

Podobně tomu bylo i v tzv. „éře kabinetů“. Jednalo se totiž o vědecké sbírky, které byly jen omezeně přístupné. Objevují se již modernější výstavní techniky, jako. např. umisťování předmětů do zasklených vitrín, skříní, dřevěných konstrukcí, zavěšování na stěny nebo použití speciálních skleněných nádob s konzervační kapalinou v případě živočišných preparátů. Předměty byly uspořádány do různých soustav, výstavní kabinety byly realizovány z popudu šlechticů a setkáváme se již také s termínem správce sbírky. Ani v případě kabinetů žádné kritické postoje nebyly vyjadřovány.

Samotná éra muzeí vzniká od konce 18. století, např. muzeum v Basileji nebo Oxfordu. Muzea vycházejí z éry kabinetů a reflektují i jejich záměr. Prezentují vše, co mají, předměty jsou primárně rozprostřeny po podlaze, ale objevují se již i vitríny.

Okolo poloviny 19. století se muzea začala potýkat s problémem, kam umístit veškeré exponáty. Jejich počet se neustále zvyšuje, muzea jsou přeplněna a je nutné přikročit k selekci vystavovaných předmětů. Pro umístění předmětů, které nejsou aktuálně prezentovány, vznikají depozitáře. Slibný rozvoj bohužel přerušila 1. světová válka. Poválečné období přináší do výstavní muzeologie nové prostředky, které umožňovaly modernější a kvalitnější výstavní prezentace. Mění se vizuální stránka vitrín, jejich vzhled začal symbolizovat charakter expozice a napovídat, jaký druh exponátů se v dané vitríně nachází. Objevuje se tzv. proudová vitrína, jejímž autorem je pravděpodobně Jiří Neústupný. Vývoj nových výstavních prostředků je motivován moderními světovými výstavami, v meziválečném období Chicago, Paříž, New York, po 2. světové válce Brusel, Montreal, Ósaka. K velkým změnám ve formě výstavnictví došlo se vznikem tzv. ekomuzeí po 70. letech 20. století. Ekomuzea přinášejí do výstavnictví koncepčně nový prvek, který pomocí exponátů poukazuje na význam a důležitost životního prostředí. Z tohoto stručného výčtu je zřejmé, že muzeologie podléhá viditelnému vývoji, a to jde samozřejmě ruku v ruce i s výstavní kritikou.

Nyní bych se věnovala již samotné metodice hodnocení expozice. Expozici, výstavu hodnotíme ze dvou hledisek, přičemž první je obsahové a druhé se týká formální části.

Obsahová kritika by měla vycházet z toho, že muzeum je vědeckou institucí a musí být zodpovědné za odbornou kvalitu expozic, to znamená, zda výstava odpovídá věrohodnosti a aktuálním poznatkům v oboru a informacím o daném tématu. Také by mělo zodpovídat za to, jak přínosný bude dopad expozice na návštěvníky. Výběr samotného tématu by měl v některých případech přihlížet i k nadčasovosti výstavy. Jedná se o jedno z kritérií při hodnocení výstavy. Téma výstavy a forma jejího zpracování musí být adekvátní tomu, komu je určeno, vzdělání, věku či společenskému prostředí. Je zapotřebí nalézt soulad všech těchto prvků. Dalším důležitým článkem je zvážení tématu, aby bylo vizuálně zpracovatelné. Podstatou výstavy je vizuální koncept, proto je nutné  vyhýbat se velkému množství textu, ale „stavět“ na obrazech.

Hlavním cílem kritiky je nalezení nedostatků a případných chyb, ale i poukázání a vyzdvihnutí toho, co se povedlo. Zpětná vazba by měla být také v „kontrole“, zda byla daná výstava podána tak, aby ji cílová skupina pochopila a aby byla pro danou skupinu návštěvníků atraktivní. Ačkoliv většina výstav je určena širokému spektru návštěvníků, můžeme se případně setkat i se syntézou či kompromisem, kdy se daná výstava snaží oslovit specializovanější okruh návštěvníků, jako jsou děti, senioři, badatelé, vědci, cizinci apod. S tím je spojené i použití vhodné, obecně srozumitelné terminologie a jazykového aparátu. Je nutné se vyvarovat vědeckých, technických a jiných odborných a speciálních výrazů. V případě, kdy to není možné, měl by být takovýto výraz v příslušném textu nebo popisce objasněn. Přesně by měla být vymezena synopse, tedy o čem výstava bude tématicky vypovídat a pro koho bude určena.

Důležitá je samozřejmě vizuální stránka, vždyť samotná výstava je vizuální záležitostí. Je nutné posuzovat logickou strukturu a posloupnost, hodnotit jak výstavní prostory, tak i text a další doplňující materiál. Každá expozice by měla mít své specifické členění a mít svoje zabarvení. Není tedy důležité zabývat se jen samotnou výstavou, ale i okolnostmi a náležitostmi, na jejichž základě samotná výstava vznikla. Výstavu jako celek tvoří mnoho neodmyslitelných, potřebných a nenahraditelných kroků a koncepčních příprav. Exponáty bez srozumitelných popisků by byly pouhé předměty bez duše, artefakty, které nemají žádnou vypovídající hodnotu. Požadavky na obsah kritiky je nutno chápat v úzkých souvislostech a provázanosti s obecnými požadavky na úspěšnou výstavu. Kritika by měla reagovat na všechna koncepční i technická kritéria výstavy, proto jsou požadavky na výstavu i kritiku uvedeny ve vzájemném kontextu.

V kritice je nutné hodnotit nejen samotnou výstavu, ale i funkční zabezpečení a zázemí výstavy, od vstupu do muzea, zákulisí, nevýstavných prostor (toalety, šatna, dětský koutek, technické zázemí, občerstvení, muzejní obchod, atd.) až po např. nutnou dobu prohlídky, bezbariérové přístupy či ochotu a vzdělanost jednotlivých pracovníků muzea.

Jedním z kritérií pro hodnocení výstavy je způsob jejího rozčlenění do logických částí. Veškeré místnosti by měly být dobře viditelně označeny a architektonicky členěny tak, aby návštěvník „zdolal“ výstavu bez tápání a aby měl vždy jasno, jakým směrem se vydat. S tím souvisí hodnocení z hlediska architektonického a výtvarného řešení, hodnocení prostor z hlediska uspořádání, logické souslednosti, posloupnosti exponátů. Výstavní prostory by měly být uspořádány a individuálně řešeny podle kapacity výstavních ploch, tj. bych prostory nebyly přeplněny exponáty nebo naopak, aby prostory nebyly poloprázdné. Je nutno pohlížet také zajištění průchodnosti výstavy při vysoké návštěvnosti. S tím je spojené využití i tzv. audioprůvodců a další audiovizuální techniky (zvukové smyčky, videa, „zamaskované“ CD přehrávače, dotekové obrazovky, diaprojektory apod.) Dále je nutné brát v potaz, zda je délka doprovodných programů (filmů) adekvátní celkovému času potřebnému ke shlédnutí výstavy. U zpracování výstavy je tedy důležitý i její rytmus, odpočinkové a výstavní prostory, jejich harmonie a výsledná atraktivita pro veřejnost.

Pokud hodnotíme výstavu z marketingového hlediska, dostáváme se k problému skloubení její obsahové a formální stránky. Propagace a marketing je v moderní době stěžejním článkem vzniku a chodu výstavy. Kulturní propagace je cílené oslovení potenciálního publika. Při hodnocení je nutné sledovat, zda je propagace a reklama natolik viditelná a přitažlivá, aby splňovala „komunikaci“ mezi výstavou či muzeem a příslušným okruhem potenciálních návštěvníků. Již ve stádiu propagace je užitečné zaměřit se na segmentaci či selekci návštěvníků, v této fázi je možné identifikovat a získat cílovou skupinu návštěvníků.

Důležitý je výběr propagačního či reklamního prostředku, patří sem banery, vývěsky, označení komunikačního systému a mnoho dalších. Druhů propagace a reklamy je velká škála, ale nejlepší reklamou zůstává stále doporučení. Reklama by měla být krátké sdělení, které je pro každého diváka srozumitelné a lehce zapamatovatelné.  Důležité je vhodné umístění propagačních materiálů z hlediska lokality a zvolených prostorových podmínek, správné využití vybraných prostor. Vhodným reklamním prostředkem je i samotná vstupenka. Měl by na ní být zakreslen plánek výstavní budovy a body směřující po trase výstavy, tzv. navigační systém. S navigačním systémem nám v současné době dopomáhají moderní technologie, např. QR kódy do mobilních telefonů. Samozřejmostí každého muzea jsou webové stránky, které zajišťují návštěvníkovi veškeré informace, které by měl či chtěl znát před nebo po absolvování návštěvy muzea.

Důležitým prvkem pro vhodně vytvořenou výstavu  je doplnění výstavy o didaktické a doprovodné programy, katalogy, průvodce nebo pracovní listy. Bohužel tato „problematika“ není v ČR na nijak vysoké úrovní. Odvíjí se to především od samotných zaměstnanců daných muzeí. Bohužel v České republice muzejnictví  nedisponuje takovými finančními prostředky, jako je tomu ve vyspělých západoevropských státech. S tím je spojen často neodborný a nevyškolený personál, který by se touto tématikou systematicky a cíleně zaobíral.

Formální část kritiky se soustřeďuje především na kvalitu, vypovídací hodnotu a srozumitelnost textů a popisek. Ty by měly být přehledné, dostatečně velké, vhodně umístěné a stručné. Je zde důležitá velikost a typ písma, dobrá čitelnost, barva písma a podkladu, ale také délka textu. Dále nesmíme zapomenut na interpretaci z hlediska atraktivity a přitažlivosti. V ose textu by neměly být žádné předměty a žádné pozadí, které by mohly narušovat čitelnost samotného textu. Obsah textu by měl být samozřejmě bez formálních a gramatických chyb. U výstav s předpokládanou větší návštěvností ze zahraničí by měly být popisky dvojjazyčné, vedle češtiny i v angličtině. Takto to alespoň řeší řada muzeí v zahraničí. Druh a velikost písma by měly být zvoleny tak, aby se popisky dobře četly. S tím souvisí i vhodné osvětlení. Bohužel se stále můžeme setkat s nevhodným použitím světel a využitím reflektorů, které nás oslňují, vznikají odlesky apod. Důležité je prostředí výstavy, protože každý předmět potřebuje jiné světelné, vlhkostní a teplotní podmínky. Ve speciálních případech je potřebné se vyvarovat střídání tmy a světla. Intenzita osvětlení by z pohledu vnímavosti návštěvníka neměla být nižší než 30 luxů.

Je důležité brát na vědomí  psychologii a fyziologii jednotlivých návštěvníků. Např. výstava určená pro děti by měla být zpracována a přizpůsobena mimo jiné i graficky. Např. pro nevidomé by do budoucna mělo být použito Braillovo písmo (předpokládá se, že počet nevidomých ovládajících toto písmo bude růst), apod.

Důležitý je samozřejmě výběr samotných výstavních prostor. Musíme brát ohled na prostory určené pro návštěvníky, použití protiskluzových podlah, dostatečné prostory mezi jednotlivými exponáty, ale také na výstavní fundus. Podstatná je ochrana sbírkových předmětů proti možným degradačním procesům, ale zároveň také proti vandalismu. Fundu by měl být vyroben z chemicky stabilního materiálu, který lze snadno smontovat a naopak demontovat. Měl by výstavní předmět chránit před okolními vlivy, jako je prach, světlo, vlhkost apod. Zároveň by měl plnit reprezentativní a estetickou funkci.

Vznik a následná kritika výstavy je složitým mechanismem, který je spojen s mnoha úkony. Stručný nástin výše uvedených „doporučení“ je jen základním krokem k realizaci úspěšné, dobře připravené výstavy s předpokládanou kladnou kritikou.