Filozofická fakulta Masarykovy univerzity V Brně Ústav archeologie a muzeologie

V. Kritika výstavy z hlediska obsahového charakteru

Kulturní rozdíly je potřeba nejen znát, ale také respektovat. Mezikulturní komunikace bourá bariéry mezi lidmi, sbližuje obyvatele celého světa. Bariéry, které mohou narušovat interkulturní komunikaci, nejsou dány jen odlišnými jazyky, ale také zvyky, morálkou, zákony, časovými pásmy, odlišností vzhledu. Jejich překonávání není otázkou jednoduchou a krátkodobou. Máme tendenci vnímat spíš negativně vše, co je odlišné od naší kultury, zejména když je to projev kultury nižší úrovně. Máme tendenci vše posuzovat svými normami²⁰.

Výstava Čas zámořských objevů po své obsahové stránce na tyto mezikulturní bariéry poukazuje a dá se říci, že pod rouškou dobového kontextu rozkrývá tento jev až na dřeň. Namátkou si vezměme úryvek z vystavené knihy:

Těla sú velikého a dobře zpuosobilého a jsú načervení, a to proto, jakož se já domnievám, neb nazí chodie a bývají od slunce spálení, a tak se zdají načervení. Mají kštici a vlasy dlúhé a černé. V chodu jsú rychlí a svobodní a veselé tváři. Ale tvář svú sami sobě kazie a škaredú činie, neb sobě provrtují líci, pysky, nos a uši. A nedomnievaj se toho, že by sobě malé dierky provrtovali anebo že by toliko po jedné dierce na tváři měli, neb sem já mnohé vídal, že na samé tváři měli po sedmi dierách tak velikých, že do každé prst vešel, a ty diery zacpávali sobě drahým kamením, mramorovým kryštalem a alabastrem mistrně připraveným. Kdyby viděl věc tak neobyčejnú a potvornú, člověka, majícieho v tváři své sedm drahých kamenóv jako prst dlúhých a tlustých a v pysku sedm, zajisté by se podivil tomu. A tento jest obyčej toliko mužuov, nebo ženy neprovrtují sobě než toliko uši. Mají také jeden obyčej velmi mrzký a k věření nepodobný, nebo ženy jejich jsúc nadobyčej smilné, aby svú chlípnost nasytily, umějí učiniti, že muže mievají konce nad obyčej tlusté, neb mají nějaká malá zvieřata a ty přisazují k údóm muským…

Není snad téma etnocentrismu právě v dnešní době neúprosně postupující globalizace více než ožehavé? Z tematického hlediska je tedy výstava nanejvýš aktuální a přínosná a kromě toho, že je součástí již zmiňovaného cyklu Peníze (doplňuje tedy další tři tematicky spjaté exhibice), sama o sobě je ztělesněním zajímavého obsahového přesahu, který by v jiných souvislostech možná tolik nevynikl.

Rozeberme si tedy dějově-obsahovou linku výstavy, která, jak už bylo uvedeno v předchozí kapitole, plní tři sály prvního nadzemního podlaží Náprstkova muzea. Vstupem do prvního výstavního sálu se ocitáme v dioramatu přístavní ulice a dozvídáme se, z jakých důvodů se mořeplavci v první polovině 15. století začali pouštět do objevování neznámých a nebezpečných dálav. V první řadě za to vděčíme rozmachu obchodu, který si vyžadoval stále větší množství drahých kovů, ale i koření. O pohádkových pokladech Východu už největší evropská centra věděla z cestopisu benátského kupce Marca Pola, ale také díky existujícím kontaktům s obchodníky na Východě. Dobytím Konstantinopole v roce 1453 bylo však toho spojení přerušeno a jedinou možností, jak ho opět navázat, byly plavby podél pobřeží Afriky. S tím souviselo i další velice vyhledávané zboží – otroci (téma otrokářství je rozvedeno v posledním výstavním sále).

V této souvislosti se seznamujeme s portugalskými mořeplavci. Jako první se vydal na plavbu kolem Afriky a roku 1488 dosáhl mysu Dobré naděje Bartolomeu Días. Dalším významným portugalským mořeplavcem je Vasco Da Gama, který nejenže obeplul Afriku, ale třikrát doplul až do Indie, kde položil základy pozdější portugalské koloniální říše. Téma portugalské dobyvačné politiky 15. století rozvíjí text na panelu nazvaný Portugalci v Africe a Orientu. Je zde mimo jiné zmíněn portugalský princ Jindřich Mořeplavec, významná to osobnost, která se zasloužila o technický pokrok v oblasti astronomie a námořní navigace, a je pravdou, že byl tento aristokrat i významným podporovatelem objevitelských cest, z textu ovšem nevyplývá, že se navzdory své přezdívce žádné z nich nezúčastnil a troufám si (viz zápisy v návštěvní knize) prohlásit, že se návštěvníci na základě přečteného (Jeho cílem bylo najít novou cestu do Indie…) mohou mylně domnívat, že byl na moři jako doma.

V rámci výstavy by bylo nemožné pominout italského mořeplavce ve službách Španělska, Kryštofa Kolumba, jehož příběh o objevení Ameriky zná každý školák. V sále je vystaven i vzácný olej na plátně neznámého malíře, na kterém je Kryštof Kolumbus vyobrazen s heraldickým praporem. Obraz byl zapůjčen vídeňským Kunsthistorisches museum. Známá je i Kolumbova flotila, kterou tvořily kromě Pinty i karavely Santa María a Niňa, na výstavě zastoupené modely a doplněné o modely galeony Golden Hind Francise Drakea a galeony Revenge, anglické lodi z roku 1577, kterou Španělé v roce 1591 obsadili a potopili. Informace vztahující se k lodi Revenge na popisce bohužel chybí, a tak se tento jinak povedený model ocitá poněkud mimo dějovou linku výstavy.

V úvodu kapitoly bylo citováno ze spisu mořeplavce, kterému autoři rovněž věnovali ve své výstavě prostor – Amerigo Vespucci, italský mořeplavec ve službách portugalské koruny, který doplul do Brazílie. Dalším zástupcem významných objevitelů je Fernão Magalhães, Portugalec ve službách španělského krále, který vyvrátil naděje na krátkou a snadnou cestou na Dálný Východ, a Perdo Álvares Cabral, který doplul k břehům dnešní Brazílie.

Ve vitrínách jsou pak vystaveny mořeplavecké technické pomůcky jako sluneční hodiny, kružidlo, astroláb, z ikonografických materiálů zmiňme vyobrazení astronomické observatoře v Pekingu.

V dalším doprovodném textu (1. vitrína u vchodu, jeho problematické umístění z hlediska přístupu a čitelnosti bylo rozebráno v kapitole Kritika výstavy z hlediska formálního charakteru) se dozvídáme, že globy představovaly v té době novou formou map, což souviselo s objevem skutečného tvaru Země, dále pak, že se pobřežní mapy tvořily přímo při plavbách a ve stručnosti také to, na jakém principu fungují pomůcky jako astroláb a kompas. U informací týkajících se karak, galér a plachetnic bych jen ráda upozornila na nepřesnou formulaci „Plachetnice – oceánské – do první pol. 15. století mohly plout jen proti větru“. Plachetnice tzv. plující proti větru ve skutečnosti lavíruje podél lomené čáry. Proti směru větru se nedá plout přímo, ale dá se postupovat proti směru proudu šikmo. Tato možnost pohybu plachetnice je založena především na tom, že vítr tlačí plachtu silou vždy kolmo k rovině plachty. Tato síla větru se rozkládá na dvě složky. Jedna z nich nutí vzduch ke klouzání podél plachty a druhá – kolmá složka – působí silou na plachtu. Loď se však nepohybuje tím směrem, kam jej tlačí silou vítr, ale tam, kam je namířena příď plachetnice²¹.

Na dalším panelu se dočítáme, jak velký průlom do středověkého myšlení objevné plavby udělaly prostřednictvím informací o nově objevovaných končinách z per misionářů a cestovatelů, kteří je starému světu sdělovali v dopisech a cestopisech. Na důležitosti získává v 16. století i umění kartografické. Informaci doplňují námořní a portolánové mapy, cestopisy, domorodé řezby ze slonoviny a z pozdějších období (16.-17. století) krucifixy nebo řezby ze slonoviny inspirované jezuitským učením. Překvapením může být v kontextu vystaveného nenadálý časový skok do roku 1897 v případě beninských bronzů v jedné z vitrín.

Související informací je pak na samostatném plátně vedle medailonků mořeplavců vyvedený text pojednávající o počátcích vědecké zoologické ilustrace, kterou zde zaštiťuje jméno Konrada Gesnera, profesora řečtiny a městského lékaře z Curychu (formální chyby v textu viz kapitola Kritika výstavy z hlediska formálního charakteru). Na sousedícím plátně pak ve smyčce běží jeho ilustrace (dřevoryty) z knihy Historia animalium, poprvé vydané v letech 1551-1558 (pátý díl pak posmrtně v roce 1587) a která čítala více než 4 500 stran.

Kapitolou samo o sobě je téma objevování Asie za účelem přímého a nezprostředkovaného obchodu, což se jako prvním podařilo Portugalsku. V 17. století převzala roli koloniální mocnosti Holandská východoevropská společnost, která v Asii obchodovala s porcelánem a kořením a současně Britská východoevropská společnost, která provozovala obchod s látkami, přírodními barvivy a čajem a později s opiem především na Indickém poloostrově. Díky tomu začala v Evropě aristokracie a později měšťanstvo nacházet zalíbení v orientálních předmětech. Z exponátů v této souvislosti jmenujme čínský porcelán, mušle, pohár z rohu nosorožce, kokosového ořechu a z pozdějších období např. hůl z klu narvala (19. st.) nebo dózu z želvoviny (konec 18.st.).

Téma christianizace, kterého se autoři dotkli v prvním výstavním sále, rozvíjejí i dál a v chodbě spojující sály č. 108 a č.109, kde jsou kromě zarámovaných grafických listů s tématikou objevení Ameriky vystavené poutnické kříže a sochy sv Ignáce a sv. Františka Xaverského z 1. pol. 18. století. Ve vstupní části sálu 109 vydělené plachtovím se návštěvníci prostřednictvím panelu seznamují s misijní činností řádů dominikánů, františkánů, ale i jezuitů, kteří měli v Novém světě, Africe i Asii nejrozsáhlejší misijní síť a právě mezi nimi se proslavili i mnozí řádoví bratři z českých zemí. Bohužel o nich v rámci výstavy není sděleno více. Text se v krátkosti dotýká postav sv. Ignáce z Loyoly – duchovního otce a spoluzakladatele řádu jezuitů a sv. Františka Xaverského – nejznámějšího jezuitského misionáře v Asii, který proslul svou kritikou koloniálních praktik a hlásáním práv domorodců. V další celoskleněné vitríně jsou pak ke shlédnutí kalichy a ciboria (z 18. a 20. století), na zdi olej na plátně nazvaný Obraz sv. František Xaverský z 1. pol. 18. století, další olej na plátně, tentokrát s kovovými aplikami a broušeným sklem, na kterém je vyobrazený opět sv. František Xaverský a podobně vyvedený olej na plátně s kovovými aplikami sv. Ignáce z Loyoly. V další vitríně je možné obdivovat předměty dovezené z domorodé Afriky jezuitskými misionáři, indiánské artefakty, pokrývky hlavy kmene Mundurukú přivezené jezuity z Amazonie v 18. století a v další modeletto ke skupině sv. Ignáce na Karlově mostě od Ferdinanda Brokofa.

Sál č. 110 je tematicky zasvěcen conquistě, tedy dobývání Nového světa – Aztécké říše, Incké říše a Pyrenejského poloostrova – Španěly, nejprve kvůli dovozu zlata, poté kvůli zakládání plantáží cukrové třtiny. V důsledku dovozu ohromného množství zlatých prutů, do kterých se přetavovaly původní indiánské šperky (záběry z procesu tavení promítány na plátno), aby se jich na lodě vešlo co nejvíce, prudce klesla cena drahých kovů v Evropě. Španělská kolonie Nové Španělsko se stala producentem téměř poloviny světové těžby stříbra. Následkem rozvoje plantážnictví pak docházelo k surovému zotročování Indiánů a dovozu otroků z Afriky. Hlavními představiteli conquisty jsou Hernán Cortés (olej na plátně, Podobizna šlechtice, pravděpodobně Hernána Cortéze od Anthonise Mora, napodobitele) a Francisco Pizarro.

Zdecimovaná populace Incké říše a její kultura je v rámci výstavy přiblížena sázecím kolíkem, dřevěným malovaným pohárem, nádobou typu arybalo se špičatým dnem, ukázkou uzlového písma kipu, hrotem kopí, pohárem z měděného plechu, votivní figurkou ze stříbra, zrcadlem, kamennou hlavicí kyje, měděným nožem, keramickým a jiným nádobím nebo arkýřovým oknem. Za drobný nedostatek považuji zpracování textu na panelu, ve kterém je několikrát užito výrazu Inkové a jednou „inka“, ale není už rozvedeno, že inka s malým počátečním písmenem znamená v původním významu oficiální titul pro panovníka a jeho příbuzné, kteří představovali elitu říše, takže je pak možné slovo v ostatním kontextu považovat za chybně napsané.

Dobyvatele Ameriky a jejich výstroj a výzbroj přibližuje polozbroj ze 16. století, meče schiavona ze 17. století, přilba typu morion, rapír španělského typu, arkebuzy a hákovnice.

Jsou zde k vidění vyobrazení dnešního hlavního města Mexika v jeho barokní podobě v polovině 17. století, vyobrazení Mexika v prvních staletích po dobytí říše Aztéků, kopie kodexu Borgia – jeden z nejkrásnějších dochovaných mexických rukopisů, knihy Henricka Scherera, Josepha de Acosty a Vespucciho Spis o nových zemích. Dále mapy Ameriky ze 17. a 18. století (Pieter Schenck, Georg Matthäus Seutter, Johann Baptist Homann) a globus hvězdné oblohy z 18. století, z obrazů olej na plátně Údolí Ciudad de México z hory Santa Isabel od Josého Marii Velasca a olej na plátně Kolumbus objevuje břehy Ameriky od Christiana Rubena. Kryštofu Kolumbovi je pak dále věnován text na panelu zabývající se nejen jeho objevením „Indie“, ale i oficiálním stanovením hranice, která rozdělovala nově objevená území mezi Španělsko a Portugalsko. O atrapě Kolumbovy kajuty z lodi Santa María pojednává kapitola Formální kritika výstavy.

Z bohaté kultury Aztéků jsou zde k vidění vzácné kameny a polodrahokamy, sošky a plastiky bohů, misky, keramická razítka, ale i keramický válečník, lastura, která uložená v chrámu symbolizovala život, stvoření a plodnost, keramické přesleny na spřádání bavlněného vlákna, kopie kodexu Borbonicus – piktografický rukopis vytvořený před rokem 1530, faksimile kodexu Fejerváry Mayer ve formě leporela a replika oblečení aztéckého šlechtice z přelomu 15. a 16. století.

Samostatnou kapitolou výstavy je mincovní produkce v koloniálním období, což dokládá množství vystavených mincí z předmincovního a koloniálního období různých hodnot, další vitrína s mincemi anglickými, francouzskými a nizozemskými ze 16. a 17. století je k vidění v části sálu č. 109 zasvěcené misionářům. Sem bych také doporučila zařadit text na panelu, který visí těsně před východem z výstavy v sále č. 109 a pojednává o cenové revoluci v důsledku objevných plaveb, kde na mě jeho umístění působí poněkud vytrženě z kontextu.

Zajímavým zpestřením tématu conquisty je film Who killed Aztecs? promítaný v tomto sále na plátno.

Třetí a poslední sál č. 109 se věnuje kromě misionářství několika dalším tématům. Vrací se k v té době oblíbenému a žádanému cizokrajnému zboží (toto téma rozpracováno už v sále č. 108), zde konkrétně ukázkou čínského hedvábí, opiových dýmek a vyobrazením Kuřáků opia. V další, „tabákové“ vitríně je pak k vidění evropský porcelán inspirovaný cizokrajnými motivy, kuřácké potřeby z Čech a Německa, struhátko na šňupavý tabák, ale i údajně Babinského dýmka, svazek tabákových listů a podstavec ke kouření z Amazonie, siouxské prkénko na krájení tabáku včetně váčku na dýmku, ale i aztécké dýmky z 15. století.

Dalším tématem je výměna plodin a domácích zvířat. Do Ameriky se z Evropy dostali koně, krávy, vepři, španělské slepice, ale i krysy, evropské obilniny, ovocné stromy i plevel. Z Nového světa byli do Evropy dovezeni krocani, kukuřice a brambory. Čína na oplátku za sladké brambory dala Evropě a Americe rýži. Do Ameriky byla přivezena káva a z ní naopak kakao a čokoláda. Do Afriky a Indie se přes Portugalsko dostal z Ameriky ananas a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. I toto je moment, kdy je z hlediska globalizace a dnešního vnímání dostupnosti surovin všeho druhu určitě zajímavé upozornit na pravý původ některých potravin. Cíle výprav do zámoří se v 18. a počátkem 19. století mění– nemají už pouze objevitelský a dobyvačný charakter, ke slovu se hlásí věda a politika. Angličané (ve výstavním textu zmíněn James Cook), Francouzi (Jules Dumont d´Urville, dále je zde vystaven model jeho korvety Astrolabe), Rusové (Otto Kotzebue), Španělé a Američané organizují výpravy zaměřené na geografický a přírodovědný výzkum. Za zástupce vědeckých osobností si autoři výstavy zvolili Tadeáše Haenkeho, tradičně nesoucího přívlastek „český botanik“, který se narodil v obci Chřibská na Děčínsku, v německy hovořící rodině. Do Španělska (byl členem španělské výpravy Alessandra Malaspiny do Ameriky a Tichomoří) poslal sbírku 15 000 rostlin spolu s etnografickými předměty a právě tuto sbírku koupilo roku 1821 Vlastenecké (Národní) muzeum v Praze. Jedná se o jednu z nejstarších indiánských etnografických sbírek na světě. Postava Tadeáše Haenkeho je také jediným zástupcem původní myšlenky organizátorů výstavy: Do protipólu „světového“ objevitelského dění zapojit i cestovatelskou aktivitu osobností z českého prostoru a ilustrovat ji cestovatelskými deníky i konkrétními dovezenými trojrozměrnými předměty.

Z etnografických exponátů pak jmenujme drobné dřevořezby představující modely velkých dřevěných helmic válečníků anebo vrcholky obřadních žezel, náčelnický klobouk s malbou rodových odznaků s ústřední figurou bobra, obřadní mísu na olej, vše dovezeno z Aljašky. Z Kalifornie pak pletenou mísu, ošatku, udici z ohýbaného dřeva k lovu platýzů nebo hračku kanoe s černou malbou klanových odznaků. Z herbářového materiálu zmiňme vzorek sekvoje zelené ze Severní Ameriky nebo Mattioliho herbář ze 16. století doplněný dřevoryty rostlin. Z  výpravy Jamese Cooka jsou zde vystaveny hawaiské tapy (látky z rozklepaného lýka), přívěsek z Nového Zélandu a tonžská udice, ale i kopie Cookovy mapy.

Samostatná vitrína se věnuje problematice náboženství a z vybraných exponátů zmiňme boha mužnosti blesku a bouře afro-kubánského náboženství Santeria, haitskou panenku v podobě kněžky vúdú (jinde v textech uváděno jako voodoo), obřadní štít nebo látkové figurky znázorňující muže a ženu. Na stěně pak visí malba na plátně znázorňující vúdú obřad. Navazující text na panelu popisuje téma otrokářství. V 16. až 19. století bylo do Ameriky dovezeno okolo 12 milionů afrických otroků nejrůznějšího věku obou pohlaví. Jejich úkolem byla obvykle práce na plantážích nebo v dolech. Do té doby sloužili Afričané především jako sluhové v portugalských domácnostech. Na tomto místě bych ráda podotkla, že původní libreto slibovalo téma zvěrstev napáchaných na původním obyvatelstvu dobytých území (sál č. 110) a dovážených otrocích (sál č. 109) zpracovat dramatičtějším způsobem tak, že se Návštěvník při prohlídce výstavy neubrání protichůdným pocitům, jaké v něm vyvolá téma krvavého dobývání a zotročování lidí ve jménu zlata a peněz, avšak odcházet by měl s vědomím toho, že objevy a vzájemné poznávání jsou nekonečným procesem, který stále pokračuje a o jehož pozitivní vyznění musí lidé stále usilovat. Bohužel musím konstatovat, že tento bod se nepovedlo zpracovat tak, jak autoři pravděpodobně zamýšleli. Takovou emoci jednoduše několik stručných a obsahově neutrálních textů a pár vystavených exponátů etnografického charakteru nevyvolá.

Co se týče exponátů zastupujících kategorii fauny, k vidění je v rámci výstavy pouze vycpanina pumy americké, jaguára amerického a aligátora amerického.

Za velice dobře zvolený exponát považuji knihu Marie Sybilly Merian nazvanou Dissertation sur la generation et les Transformations des Insectes de Surinam, která se, byť to byla žena (nar. 1647 – zemřela 1717), účastnila se svou dcerou expedice do Jižní Ameriky a své poznatky publikovala v knize, jejíž ilustrace patří mezi nejkrásnější vědecké ilustrace v historii.

Stejně jako v prvním sále se i zde autoři vracejí k ukázce dobové námořní techniky a pomůcek jako geodetický kruh (astroláb), globy, sada odpichovátek, stolní buzola, zrcadlový sextant, teodolit nebo litinová hlaveň lodního děla a dřevěná protéza dolní končetiny (bez popisky).

Dalším atraktivním tématem napříč generacemi je bezesporu pirátství, jehož zlatý věk zažilo právě 17. století. Text na panelu seznamuje návštěvníky s tzv. privatýry – piráty s licencí od státu, kteří měli „mít dohled“ nad loděmi nepřátelských mocností a jako zástupci jsou zde vyjmenováni Sir Francis Drake, Henry Morgan, Roger Woods a Edward Teache.

Poslední z vitrín věnovaná nemocím a epidemiím šířeným rozvojem námořní dopravy rovněž hned na první pohled svým obsahem zaujme – lidská páteř s typickým tuberkulózním hrbem, lebka a kosti nohy zemřelého na lepru, plicní tuberkulóza s vyhlodanými dutinami, syfilitické lebky ve 3. stadiu této choroby, neštovice na kůži, lebka bez zubů postiženého kurdějemi nebo fotografie blechy morové pod mikroskopem. Umístění této vitríny na konec výstavy těsně před východem považuji za velice nápadité a funkční. Trochu divákem na závěr otřást a zanechat v něm tak silnější emoci zkrátka funguje.

Poněkud překvapivým exponátem pro mě byla v tomto sále kopie obrazu Christiana Rubena z pol. 19. století Kolumbus objevuje břehy Ameriky, jehož originál byl vystaven v sále č. 110, tedy hned doslova vedle. O panelu s textem o cenové revoluci a důsledcích objevných plaveb jsem se již zmínila výše, tematicky bych ho doporučila zařadit blíže k vystaveným mincím.

Nyní bych se ráda věnovala samostatné výstavní lince pro děti, která je umístěna v celoskleněných vitrínách ve výšce do 70 cm od podlahy a „průvodci“ dětí jsou loutky krysy Kolumby a švába Kukarači. Dle textu, který tuto dětskou linku uvozuje, se jedná o postavičky, které se kdysi plavily na všech lodích a byly u všech velkých objevů. V deseti modelových scénách tak dětem představují základní body objevných plaveb. Jak už z námětu vyplývá, mají tyto modelové situace reflektovat a parodovat témata výstavy. Na tomto místě si dovolím položit otázku, proč by měla být témata výstavy parodována? Následně tedy nejspíš ani nikoho nepřekvapí, když prohlásím, že mě zarazil hned úvodní text:

Dnes už málokdo ví, že pravý důvod pro odvážné cesty mužů do neznáma byly jejich vlastní děti. Námořníci nikdy nepřivykli domácké atmosféře naplněné jekotem a vřískáním svých potomků (leckdy i žen), a tak se snažili být na moři co nejčastěji a nejdéle. Žádná z jejich běžných plaveb ve známých vodách však nikdy nebyla tak dlouhá, aby zatoužili po trvalém spočinutí ve svých domovech. S nadšením přijímali místa v posádkách dobrodruhů, posedlých objevitelskou touhou, a to i přes značné riziko, že se z takových cest už nevrátí.

První modelová situace seznamuje děti s tím, „Jak to všechno začalo“: V roce 1492 se krysa Kolumba vydala do královské spíže, aby tam našla něco k snědku. Na polici se však povalovalo jen několik ohryzků od jablek a pár slupek z klobásek. Po sýru nebylo ani stopy. Z doprovodného komiksu pak vyplývá, že se obě postavičky naloďují na Santa Maríu a jejich cesta začíná.

Druhá situace seznamuje děti se safari: Loď krysy Kolumby a švába Kukarači připlula k africkým břehům, kde ji nadšeně přivítali místní obyvatelé, Kolumba i Kukarača chtěli vidět velká africká zvířata, jako jsou sloni, hroši nebo žirafy. Netušili, jak je to nebezpečné. Následují obrázky útočícího slona. Kolumba i Kukarača před slonem raději rychle utekli na loď. O bližší seznámení s dalšími velkými zvířaty, jako je hroch nebo nosorožec již neměli zájem. Raději vypluli na lodi za novým dobrodružstvím.

Třetí scéna navazuje na vystavované ve vitríně s asijskou tematikou. Kolumba a Kukarača se snažili ve všech zemích, které navštívili, ochutnat nějakou místní lahůdku. V Číně ochutnali rýži a pokusili se ji jíst hůlkami přesně tak, jak to dělají Číňané. Nebylo to jednoduché a tak raději příště použili lžíci. (…) Kolumba s Kukaračou si přivezli z Číny pytle s čajem a rýží. Čaj rozdělili do malých pytlíků, rýži uvařili a otevřeli si čínskou restauraci.

Scéna číslo čtyři: Plavba přes oceán může být velmi nebezpečná. Kukarača by o tom mohl vyprávět dlouhé příběhy. Nikdy moc rád necestoval, ale když byly spíže prázdné, nedalo se nic dělat. Šváb s krysou seděli na okraji první paluby a vyhlíželi zemi. Pevnina nebyla nikde vidět. Najednou se přihnala veliká vlna a švába smetla do oceánu. (…) Kukarača neuměl plavat a ani po pádu přes palubu se to nenaučil. Od těch dob všichni švábi na světě nemají rádi slanou vodu. Po vytažení z oceánu byla Kukaračovi strašná zima a tak Kolumba sebrala láhev rumu a dala mu trochu napít, aby se zahřál. Za pár hodin se Kukarača zotavil a znovu nedočkavě pozoroval, zda se na obzoru neobjeví země.

Pátá modelová situace: Čokoládu znali v Americe dlouho před příchodem Evropanů. Na panovnických dvorech se podávala čokoláda ve zlatých šálcích. Nebyla sladká jako dnes. Místo cukru se do čokolády dávalo koření jako paprika nebo vanilka. – Co je to za příjemnou vůni? – Ochutnejte. – Pálí to. – Přidáme mléko a cukr. (…)

Šestá situace se váže k tematice misií: Na počátku 16. století začala nová vlna zakládání křesťanských misií. Misionáři působili i v těžko dostupných oblastech. Jejich hlavním cílem bylo seznamovat domorodé obyvatele s křesťanskou kulturou. Díky jejich působení byly zaznamenány místní jazyky a popsány neznámé druhy zvířat a rostlin.

Sedmá situace vysvětluje fenomén Kolumbova vejce: Jednoho dne Kolumba hledala dlouho Kukaraču. Nakonec ho našla mezi slepicemi, jak bere do tlapek každé vejce a snaží se ho postavit na špičku. „Kukaračo, co tam děláš mezi slepicemi?“ zeptala se Kolumba. „Hledám Kolumbovo vejce, jsem totiž geniální.“ Odpověděl Kukarača. Označení Kolumbovo vejce označuje geniální myšlenku. (…)

Téma výměny plodin zpracovává osmá modelová situace. Brambory se pěstovaly nejdříve v Peru. Když Kolumba a Kukarača doputovali do Peru, uviděli skladiště brambor, které hlídalo mnoho mandelinek bramborových. Chtěli tuto lahůdku ochutnat. Dostat se do sklepa s bramborami bylo nesnadné. – To bude dobré, když to hlídá šest mandelinek. – To je hnusné! – Nařežeme ty brambory na plátky a pak je osmažíme. (…) Syrové brambory nechutnaly ani švábovi ani kryse. Vařené byly mnohem chutnější. Nejraději měli brambory nakrájené na tenké lupínky a osmažené.

V deváté modelové situaci se Kolumba s Kukaračou ocitají v podpalubí, kde najdou plno otroků, kteří měli být prodáni v Americe. Kolumba a Kukarača se rozhodli, že jim pomohou (…) nemohli však pomoci všem otrokům na všech lodích. Statisíce otroků bylo dopraveno do Ameriky, kde museli tvrděpracovat na plantážích a v dolech.

Poslední situace ukončuje příběh. Kolomba a Kukarača procestovali celý svět. Ze svých cest si přivezli spoustu předmětů, které v Evropě ještě nikdy nikdo neviděl. Bylo by škoda, kdyby si všechny věci z cest nechali jen pro sebe a nikomu je neukazovali. Kolumba i Kukarača se rozhodli, že všechny předměty věnují do muzea. (…)

Jak z ukázek textů vyplývá, zhruba polovina z textů je dle mého názoru laděna vyloženě nesnášenlivě a etnocentricky. Postavičky se nepřímo navážejí do tradičních kultur prostřednictvím hanění zástupných prvků dané kultury („nepraktické“ hůlky v Číně, „nebezpeční“ sloni v Africe, „nedobrá“ čokoláda a dokonce „hnusné“ brambory v Americe), které je charakterizují, a zcela otevřeně hlásají, že ve své původní podobě nebo tradiční úpravě nejsou dobré nebo vyhovující. Pokud měli autoři v úmyslu přiblížit dětem pocity, které v tehdejších objevitelích poznávání nových končin nejspíš vyvolávalo, pak bychom mohli takto zpracovanou myšlenku považovat za velice zdařilou, nicméně pak tu chybí nějaké ponaučení, které by korespondovalo s poselstvím obsahové části výstavy pro dospělé návštěvníky, tj. že kulturní rozdíly je třeba nejen znát, ale také respektovat, protože když se rozhodneme překročit kulturní hranice, znamená to, že na sebe bereme odpovědnost jako spojovatel a přibližovatel vlastní a cizí kultury. Musíme brát v úvahu standardy své vlastní kultury i kultury cizí a navíc i představy příslušníků cizí kultury o kultuře naší²². Co se vitrínové části dětské linky týče, nemohu tedy bohužel nezmínit své zklamání, a to jak z výše uvedených důvodů obsahových, tak formálních (viz samostatná kapitola Kritika výstavy z hlediska formálního charakteru).

V posledním sále č. 109 je dětem věnován dětský koutek, jehož součástí je sud s kořením, které se má poznávat po čichu, lana na atrapě lodního zábradlí, na kterém je možné učit se vázat uzly, velké kostky s motivy mořských oblud, které je možno poskládat dohromady, a pod pirátskou vlajkou lodní truhla, ve které jsou uloženy pirátské rekvizity a kostýmy. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla přímým účastníkem doprovodného dětského programu, který s aktivním využitím těchto prvků počítá, mohu jen vyjádřit teoreticky názor, že se s těmito rekvizitami dá pro děti vytvořit zajímavý a pestrý program. Z vyjádření, které jsem k dětským doprovodným programům od muzea získala, cituji: Programy byly detailně rozpracovávány formou klasické pedagogické přípravy. Komentované prohlídky pro děti existují samozřejmě také, ale primárně se připravují lektorované (animační) programy a výtvarné díly + další speciální akce a programy. Školy jsou oslovovány centrálně NM s nabídkou bulletinu, který je dispozici i online na www stránkách²³.

Co se týče dalších doprovodných aktivit, připravena byla i tlumočená prohlídka pro sluchově postižené, a to na 5.12.2013. Výstavu do znakové řeči tlumočila Naďa Hynková Dingová, která o akci napsala: S Náprstkovym muzeem pravidelně spolupracujeme už od roku 2011. Ze strany muzea se setkáváme s velkou vstřícností a ochotou. Spolupráce je vždy výborná, včetně přípravy na prohlídku. Výstava byla pro školy i pro veřejnost, zúčastnilo se vice než 60 osob, dověděli se to z plakátku a videopozvánky rozeslaného Českou komorou tlumočníků znakového jazyka. Z mnou oslovených škol nedostala pozvánku na výstavu ani jedna, přesto se podařilo jednu pěknou reakci na tuto akci získat:

Byli jsme na výstavě, která byla o tom, jak se dřívější svět změnil. Změnily se i jeho mapy! Měli jsme možnost vidět množství dobových map, globy, tehdejší grafiky a ilustrované rukopisy a cestopisy. Viděli jsme např. i sluneční hodiny ze slonoviny.

V expozici bylo taky k vidění, jak se v tehdejších nových dobývaných územích jejich původní obyvatelé báli lodí blížících se z moře. Mysleli si, že z něj vystupují nějaké mořské obludy či démoni.

Dozvěděli jsme se, že první mořeplavci v 15. století byli Portugalci. Španělé postavili a vypravili z Portugalska později také lodi v dobrodružných výpravách. Námořníci z lodí, které pluly z Portugalska kolem jižní Afriky do Indie, procestovali Asii z Indie až do Číny na koních. V Číně objevili nový textil, čínský porcelán atd. Toto zboží chtěli přepravit přes tehdejší Turecko a Itálii po zemi do Evropy. Turci jim v tom ale zabránili! Takže museli v Indii zpět na lodě, přibrali další zboží, jako koření, rýži, čaj atd. a vrátili se kolem jižní Afriky do Evropy.

Ital Kryštof Kolumbus ve službách Španělska doplul do Ameriky. Hledal ale Indii! Připlul na ostrov Kubu. Myslel si, že už je v Indii… Tamní domorodci kouřili cigarety, které také Kolumbus přivezl zpět do Španělska.

Portugalci vykonali první cestu kolem světa. Vedoucí výpravy, Fernando Magalhaes, plul s výpravou 3 roky. Námořníci trpěli nedostatkem pitné vody a nemocemi. Magalhaes na cestě umřel. Výpravu dokončila jen jedna loď z pěti, která se vrátila do Portugalska.

Výstava byla fakt zajímavá! Moc se nám líbila! Děkujeme paní průvodkyni s tlumočnicí, že nás výstavou provedly.²⁴

Po obsahové stránce považuji výstavu za velice pestrou, dotýká se mnoha zajímavých témat, která bohužel nebylo možné z kapacitních a prostorových důvodů plně rozvinout. Dějová linka, a tedy i logický směr procházení výstavou, je strukturována, až na několik výjimek, logicky a systematicky, je ucelená. Z obsahového hlediska postrádám kromě zmiňovaného detailnějšího rozpracování jednotlivých kapitol výstavy přímo ve výstavních sálech doplňující materiál ve formě listů, audioprůvodců nebo katalogu, který by prostorové nedostatky mohl alespoň z části kompenzovat.