Diplomová práce
Yüklə 1,35 Mb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- 7.2 Cíle isoenzymové analýzy
- 7.3.1 Optimalizace metody
- 9 Morfologická analýza 9.1 Úvod
- 9.3.1 Kvalitativní znaky
Použité enzymové systémy: Na základě zkušeností s analýzou isoenzymů v Isoenzymové laboratoři Botanického ústavu AV ČR v Průhonicích (např. s rodem Hieracium, Viola) a dle publikace Qiu et Parks (1994) byly studovány následující enzymatické systémy (tabulka 7.1):
Tabulka 7.1 Syst. číslo: systémové číslo v klasifikaci EC (Enzyme Commision) Mezinárodní unie biochemie a molekulární biologie (IUBMB) Zkratky enzymatických systémů jsou v této podobě používány v isoenzymové laboratoři BÚ v Průhonicích 'Zk' ve sloupci s poznámkami znamená využití daného enzymatického systému jen při optimalizaci, k vlastním závěrům použit nebyl
2) Analýza genetické variability kříženců, rostlin rodičovských druhů a jejich potomstva (včetně řešení otázek jejich heterozygotnosti) 3) Vyšetření tvorby intergenických heterodimerů u 6-PGDH
2) Materiál homogenizujeme v třecích miskách v 400 l extrakčního pufru 'Viola'. Do každého vzorku přidáme Dowex (na špičku nože). 3) Homogenát centrifugujeme v chlazené centrifuze 10 minut při 15 000 rpm. Supernatant odpipetujeme a uložíme při -70°C. 4) Separační polyakrylamidový gel připravíme podle složení: 22,5 ml separačního gelového pufru (pH 8,9), 15 ml zásobního roztoku akrylamidu, 37,5 ml dH2O, 0,7 ml 10% APS, 80 l 10% TEMED (startuje polymeraci, proto se přidává jako poslední). Při přípravě roztoku kádinku přikrýváme, abychom omezili přístup kyslíku, který inhibuje polymeraci. Nakonec promícháme a odsajeme vodní vývěvou. Po nalití do formy převrstvíme asi 0,5 cm vysokým sloupcem destilované vody. Polymerace probíhá zhruba 45 minut. 5) Vodu odsajeme injekční stříkačkou, zasuneme hřeben a připravíme koncentrační gel podle složení: 13,5 ml koncentračního gelového pufru (pH 6,9), 1,5 ml zásobního roztoku akrylamidu, 0,42 ml 10% APS, 60 l 10% TEMED přidáme nakonec, krátce zamícháme a naneseme injekční stříkačkou na separační gel. Polymerace trvá zhruba 45 minut. 6) Vyjmeme hřeben a odsajeme injekční stříkačkou zbylý nepolymerovaný roztok z jamek, vypláchneme destilovanou vodou a naplníme neředěným elektrodovým pufrem. 7) Aparaturu elektroforézy naplníme vychlazeným elektrodovým pufrem, zaledujeme a zapojíme promíchávání pufru. 8) Nanášení vzorků provádíme vždy novou špičkou, pipetujeme 30 l roztoku na dno každé jamky. Elektroforéza probíhá v první fázi při 80 mA, v druhé fázi (po projití čela diskontinuálním rozhraním konc. a separ. gelu) při 100 mA, přibližně 3 až 4 hod. 9) Gel vyjmeme z aparatury a označíme pozici čela a prvního vzorku (uříznutí levého dolního okraje), opláchneme vodou a přelijeme ve tmě příslušným detekčním roztokem. Inkubujeme ve tmě při 30°C. Délky inkubačních dob byly stanoveny podle předešlých zkušeností s materiálem. (6-PGDH 30 min. - 1 hod., LAP 3 hodiny, AAT cca. 2,5 hod., ADH 1,25-2,5 hod., EST 2,45 hod.) 10) Mokré gely uzavřeme mezi dva celofánové listy a napneme je do rámu. Po usušení odstřihneme okraje a gel vylisujeme. Použité roztoky: Extrakční pufr 'Viola' (dle Kato 1987): (množství: 100 ml) 1,211 g 0,1 M Tris-HCl 548 l 78 mM 2-merkaptoetanol 0,494 g 26 mM disiřičitan sodný 0,194 g 11 mM kys. askorbová 4 g 4% roztok PVP (40.000) - upravit pH pomocí 1N HCl na 8,0 po přidání askorbátu - doplnit dH2O na 100 ml
112,5 mM hydrogenfosforečnan sodný 7,5% sacharóza 3,75% polyvinypyrolidon (PVP 40) 1,5% hovězí albumin 75 mM askorbát sodný 15 mM dietyldithiokarbamát sodný 15 mM chlorid draselný 0,15% 2-merkaptoethanol
0,04 M hydrogenfosforečnan sodný 0,2 M sacharóza 0,003 M 1,4-dithiotreitol 0,005 M askorbát sodný 0,003 M pyrosiřičitan sodný 0,006 M dietyldithiokarbamát sodný 2,5% polyvinylpyrolidon (PVP 40), 0,2% 2-merkaptoethanol 0,001 M tetraborát sodný, dekahydrát 1% polyetylen glykol - pH upravit 1,0 M NaOH na 7,8 Zásobní roztok akrylamidu: 40 g akrylamid 1 g bisakrylamid - doplnit dH2O do 100 ml Elektrodový pufr: 12,5 g Tris 90 g glycin 900 ml dH2O pH 8,3 - doplnit do 5 l Koncentrační gelový pufr: 0,83 g Tris 90 ml dH2O - upravit s 1 M H3PO4 na pH 6,9 - doplnit dH2O do 100 ml
22,1 g Tris 60 ml dH2O - upravit s 1 N HCl na pH 8,9 - doplnit dH2O do 100 ml
Obrázek 7.4a - lap (monomer, 2 lokusy) Určení rodičovských rostlin: LAP je monomerický enzym a na gelu jsou u něho obvykle patrné sekundární proužky (v jednom lokusu lze nalézt maximálně dva 'pravé' proužky). Na obrázku 7.4c jsou u H 5/19 šipkami označeny 'pravé' proužky a čárkami proužky 'sekundární'. Alely O BZ a O 3/1 se mezi sebou v druhém lokusu liší (obrázek 7.4b). Pakliže předpokládáme, že rodičovskou rostlinou M. tripetala byla jedna z rostlin T 2/1 či T 5/1, které mají pomalejší alely v daném lokusu, pak rodičovskou rostlinou M. obovata musí být O BZ s rychlejší alelou. To je však vzhledem k jejímu věku nemožné. Fenotypy jednotlivých rostlin M. tripetala se neliší vůbec, proto o rodičovství nelze rozhodnout. V dalších enzymatických systémech se dále vylišily jednotlivé fenotypy rostlin M. tripetala. Ani v těchto systémech žádná z analyzovaných rostlin neodpovídala předpokládanému rodičovskému fenotypu, proto lze předpokládat, že původní rodičovské rostliny kříženců na území Prahy či Průhonic již nerostou (jedná se o vzácně pěstované rostliny, přičemž patrně všechny staré jedince - potenciální rodičovské rostliny - se podařilo lokalizovat a analyzovat). 
Obrázek 7.4b - LAP (monomer, 2 lokusy) 
  
Obrázek 7.4c - lap (monomer, 2 lokusy) Fenotypová variabilita kříženců: Fenotyp F1 hybridů by podle 1. Mendelova zákona měl být uniformní, za předpokladu homozygotních rodičů. Zdrojem variability může být jen párování neidentických chromozomů (do gamet se dostávají chromosomy náhodně, bez ohledu zda byly získány od matky či otce) či rekombinace. Fenotypová uniformita kříženců se projevuje například u enzymatického systému LAP (viz výše), naproti tomu u systémů EST (obrázek 7.4d) je možno pozorovat již polymorfizmus. Na gelu jsou také označeny proužky, které jsou společné M. tripetala a křížencům a chybějí u rostlin M. obovata. V gelech se obvykle fenotypově vylišovala rostlina H2 7/31 - její původ je neznámý a patrně se jedná o křížence F2 generace. U některých semenáčků (F2 generace kříženců, či semenáčky rodičovských druhů) bylo možno zaznamenat úbytek heterozygotního stavu vlivem předpokládaného geitonogamického opylování.
Obrázek 7.4d - est Vyšetření tvorby intergenických heterodimerů u 6-PGDH 6-PGDH je dimerický enzym. Na gelech jsou vždy patrny 2 lokusy mezi kterými se tvoří intergenické heterodimery. Oba lokusy jsou homozygotní (platí pro všechny gely tohoto systému) s výjimkou H2 7/31 (v prvém lokusu heterozygotní, přičemž rychlejší alela se nikde u žádné jiné rostliny neobjevuje a tato alela tvoří intergenický heterodimer velice nápadný, mnohem výraznější, než je proužek druhé alely, která je u všech ostatních vzorků v homozygotním stavu). Intergenické heterodimery se tvoří různě, vždy ale u konkrétních rostlin. 
Obrázek 7.4e - 6-PGDH 
Obrázek 7.4f - 6-pgdh 
Obrázek 7.4g - 6-pgdh 7.5 Závěry Hypotézu hybridního původu předpokládaných kříženců rostoucích v Průhonickém parku a pražské ZOO se podařilo podpořit. Variabilita kříženců odpovídá variabilitě rostlin v 'sourozeneckém' vztahu (společné rodičovské rostliny - v systémech AAT a LAP lze hovořit o genetické uniformitě). Identifikovat rodičovské rostliny kříženců se nepodařilo (tyto rostliny parně již uhynuly). Intergenické heterodimery u systému 6-PGDH se tvoří u vzorků z jednotlivých konkrétních rostlin, jejich tvorbu potvrdila i prodloužená doba elektroforézy (nejedná se jen o jakési sekundární proužky). Poznámka: Při interpretaci jednotlivých gelů je užíváno označení 'lokus'. Toto označení odpovídá pouze označení 'zóna aktivity' (není vyloučeno, že ořezáním gelů některý lokus nebyl vynechán). 
8 Sekundární metabolity Zajímavé se jeví zejména biochemické analýzy obsahu isomerických fenylpropanoidů - magnololu a honokiolu (nejlépe metodou HPLC). Tyto látky jsou velmi perspektivní i v moderní medicíně (viz 'multimedium-Magnolia-léčivé vlastnosti'). Předmětem taxonomických analýz by mohlo být srovnání poměrů a množství magnololu a honokiolu mezi M. obovata, M. tripetala a jejich křížencem. Pro realizaci těchto analýz jsou v ČR mimořádné a mimořádně dobré podmínky - rodičovské druhy křížence jsou přirozeně rozšířeny na různých kontinentech a kříženec je na světě rozšířen velmi omezeně, místní podmínky přitom odpovídají stabilizační kultivaci a chemické analýzy je možno realizovat v jediné laboratoři. Dále může být předmětem analýz vyhodnocení variability obsahu těchto látek v rámci porostů křížence v Průhonickém parku - mezi rostlinami křížence je předpokládaný 'sourozenecký' vztah (kříženci mají tytéž rodičovské rostliny) a větve některých kříženců rostou dokonce vedle sebe (jsou ve stejných životních podmínkách - oslunění, výživa apod.). Bylo by zajímavé prošetření vztahu geneticky vázané variability (detekované i např. isoenzymovými systémy) k variabilitě obsahu sekundárních metabolitů. Pokud jde o vlastní chemickou analýzu obsahových látek, extrakce (obvykle je sušená kůra extrahována v n-hexanu, ethanolu či etheru) a analýza magnololu a honokiolu může být provedena podle Wang et al. (2004) (metoda HSCCC a HPLC) či Tsai et Chen (1992) (metoda HPLC s UV detekcí), event. Zhang et al. (1997) (kapilární elektroforéza s UV detekcí) či Namba et al. (1982) (TLC). Determinace těchto látek může být provedena i na základě jejich fyzikálněchemických vlastností popsaných např. v Maruyama et al. (1998). Standard magnololu lze připravit i syntézou z chavikolu podle Erdtman (1957) či z 2,2´-dimethoxy-5,5´-dibromo-diphenylu podle Runeberg (1958). Analýza obsahových látek již přesahovala z časových i finančních důvodů možnosti této diplomové práce. Bylo by však velmi přínostné využít v součastnosti dostupného materiálu - unikátní porosty kříženců, jejichž porosty jsou určeny k proředění - právě pro biochemické analýzy.
Mnohorozměrné metody k hodnocení znaků nakonec použity nebyly vzhledem k různorodosti dat jednotlivých znaků (podstatně se lišily např. počty měření či stupeň subjektivity hodnocení znaků), vzhledem k relativně malému počtu hodnocených znaků i vzhledem k možným korelacím některých znaků (např. délky a šířky orgánů - viz podkapitola odvozené znaky). Jednotlivé znaky tedy nakonec byly popsány pomocí základních popisných statistik a výsledky byly případně srovnány s dostupnými literárními údaji. Celkem bylo hodnoceno 21 kvalitativních znaků, 24 kvantitativních znaků a 8 znaků odvozených. 9.2 Metodika a postup Data byla získávána měřením a hodnocením především živého materiálu. Při měřeních bylo nutné se vyhnout zbytečnému ničení rostlin, neboť ty často sloužily jako zdroj dalších dat a nezřídka se také jednalo nejen o studijní materiál, ale i o součást veřejné zeleně. Jen některá měření mohla být uskutečněna v domácích podmínkách (sebraná souplodí, potažmo semena, usušené tyčinky květů apod.). Herbářový materiál naproti tomu sice byl odebrán, ale k měřením použit nebyl (spíše dokumentační materiál). Některé znaky byly zaznamenány také s pomocí fotodokumentace (viz multimedium-pruhoniciana-morfologie'). Počet použitých rostlin k měření nejrůznějších konkrétních znaků se dosti lišilo. Obvykle byl splněn požadavek získávání dat z alespoň tří rostlin každého druhu. Vhodné znaky byly vytipovány na základě literárních údajů, ale i na základě vlastního úsudku. Data rodičovských druhů křížence rovněž doplňují některé údaje literární, ale to jen v případě čerpání údajů ze souborných publikací, kde byly uvedeny oba rodičovské druhy. Makroskopické znaky byly měřeny pomocí průhledných plastových měřítek (15-30-50 cm dlouhých) s rozlišením 1 mm (listy, květy), s pomocí měřítka posuvného 'šuplera' (souplodí, semena, zimní pupeny, květní tyčinky) s rozlišením 0,1 mm, případně ručním počítáním se značící fixou (počet jizev na stopce souplodí, počet listů na letorostech). 9.3 Morfologické znaky Znaky byly rozděleny do tří kategorií - kvalitativní, kvantitativní a odvozené znaky. Posuzována obvykle byla intermediarita křížence a potažmo možnost determinace všech tří taxonů podle analyzovaných znaků. Zjištěné údaje byly srovnány s dostupnými údaji literárními (ty ne vždy vycházely ze studia rostlin rostoucích ve svém původním areálu). 9.3.1 Kvalitativní znaky Mezi kvalitativní znaky byly zařazeny nemikroskopické znaky, které je obtížné nějak kvantifikovat (změřit) a jejich hodnocení může být subjektivní. Někdy byly hodnoceny znaky, které s morfologií již souvisejí nepřímo (ontogeneze květů, spektrum opylovačů) a jsou dále diskutovány i jen v jiných zvláštních kapitolách (fenologie). Pojmenování barev nevychází z žádné konkrétní barevné stupnice. Tvar orgánů samotný nemusí vždy souviset s měřenými rozměry těchto orgánů (někdy je třeba důležité např. v kolikátině prvního rozměru /např. délky pupenu/ dosahuje druhý rozměr /šířka pupenu/ svého maxima), proto je několik poznámek k těmto charakteristikám i v této kategorii znaků. Přesto, že je někdy obtížné hovořit o odlišnostech taxonů a intermediaritě křížence (trojrozměrné charakteristiky), řada kvalitativních znaků pro determinaci taxonů je opravdu vhodných. Znaky jsou zdokumentovány v 'multimedium-pruhoniciana-morfologie' (srovnání taxonů). Barva květů: Podle Koblížek (2000) má M. obovata květy krémově bílé a kalichovité okvětními lístky narůžovělými, M. tripetala má květy smetanově bílé a kalichovité okvětní lístky světle zelenavé. Zatímco v barvě vlastních květů (korunovité okvětní lístky) nejsou znatelné rozdíly, barva kalichovitých okvětních lístků je dobrým znakem. Křížence je těžké rozlišit od rodičovských druhů. Barva pestíků: Podle Koblížek (2000) pestíky červené má M. obovata, pestíky bělavé má M. tripetala. Zjišťování barvy pestíků doporučuji v době prvního rozkvětu květů. Křížence podle tohoto znaku odlišit nelze. Barva pupenů: Podle Cigánová (1989) pupeny hnědavé nebo šedočervené má M. obovata, modravě zelené má M. tripetala. Vybarvení pupenů je doporučuji zjišťovat teprve v předjaří (pupeny se dovybarvují). Křížence podle tohoto znaku odlišit nelze, zbarvení pupenů je pro rodičovské druhy poměrně charakteristické. Barva řapíku: Podle Spongberg (1974) má M. obovata mladé větve a řapíky listů purpurové (odlišnost od M. officinalis). U M. tripetala jsem řapíky purpurové či oranžové nikdy nepozoroval, pro některé rostliny M. obovata jsou však u některých nově vyvinutých listů takové řapíky příznačné. Během vegetace se však vybarvení postupně vytrácí a řapíky začnou zelenat. Křížence podle tohoto znaku od M. obovata odlišit nelze, červené zbarvení řapíku zřejmě indikuje vlastnosti M. obovata. Barva šáchů před dozráváním (otevíráním měchýřků): M. obovata má evidentně vetší množství červeného barviva zbarvujícího šáchy než M. tripetala. M. obovata má šáchy šarlatově červené, M. tripetala má šáchy obvykle růžové a kříženec je často intermediární (tmavější červená). Vybarvení šáchů je pro všechny tři taxony poměrně charakteristické, i když ve vybarvení existuje velká variabilita (nezavisí však na zastínění šáchů). Barva nitek tyčinek: Podobně jako u barvy šáchů má nejvíce barviva M. obovata, nejméně M. tripetala a barva je pro všechny tři taxony poměrně charakteristická. Nitky tyčinek má M. obovata karmínové, M. tripetala růžovofialové a kříženec tmavě červené. Habitus: Podle Spongberg (1998) je M. tripetala malý, otevřený strom, M. obovata velký, široce větvený strom. Podle vlastních pozorování je typicky M. tripetala spíše mnohokmenný keř, nebo strom (záleží zřejmě na způsobu pěstování), obvykle do 10 m vysoký, s větvemi pokroucenými, nezřídka se u M. tripetala vyskytují seschlé větve v korunách. M. obovata má obvykle jeden hlavní a jeden vedlejší kmen, v jednom případě však byla prokázána i mnohokmenost (Kostelec nad Černými Lesy). Vzrůstové možnosti v našich podmínkách dokazují kříženci s výškou i přes 20 m (u M. obovata je v domovině udávána výška až 30 m). Vzrůstové možnosti dokumentuje přehled na 'multimedium-pruhoniciana-původ a rozšíření'. Povrch borky: Podle Coombes (1996) má M. obovata borku šedou a hladkou, M. tripetala borku světle šedou a hladkou. Rozdíly ve vybarvení borky jsou minimální. Tvar vrcholových pupenů: Podle Cigánová (1989) jsou u M. tripetala pupeny dlouze špičaté, u M. obovata špičaté a mírně zakřivené. Podle mých pozorování má M. tripetala špičky pupenů často zahnuté a jakoby nasazené (největší objem pupenu je v jeho spodní části), žilnatina alespoň po otření voskovitého povlaku je zřetelnější. M. obovata má výraznější hrbolek pupenu, kde od srostlých palistů uzavírajících pupen odpadá redukovaný řapíček odpadávajícího vlastního listu. Odlišování M. obovata a M. tripetala jen podle tvaru pupenů není možné, ale ke správné identifikaci rostlin v zimním období může přispívat. Chlupatost zelené části letorostů a řapíků listů: Dobrým znakem pro identifikaci M. tripetala a jejího křížence je chlupatost zelené části letorostů a řapíků listů (u M. obovata nechlupaté). Ne všechny letorosty jedné rostliny musejí být chlupaté a pakliže jsou na letorostu chlupaté řapíky, nemusí nutně být chlupatá i zelená část letorostů. Odění a barva listů : Podle Koblížek (2000) má M. obovata listy na rubu sivozelené, M. tripetala pak listy na rubu světle zelené. Na první dojem jsou listy M. obovata na rubu chlupatější, což podrobnější zkoumání (zvětšení a srovnání oscanovaných snímků) nepotvrdilo, ani nevyvrátilo. Rozdíly byly nalezeny teprve ve tvaru chlupů - u M. tripetala chlupy bičovité, u M. obovata chlupy obráceného a protaženého písmena 'U', u křížence přechodné typy. Chlupy M. tripetala jsou nezřídka zakončeny červeně vybarvenou špičkou. Pro M. tripetala je zhruba od začátku července zřetelné blednutí čepele na plochách mimo hlavních žilek. Magnolia obovata má také svrchní stranu listu matnou, M. tripetala světle zelenou (dobrý znak). Chlupy M. tripetala (vlevo), M. obovata (vpravo) a křížence: 
Tvar listů: Podle Spongberg (1998) má M. obovata čepel většinou protáhle obvejčitou, se špičatým až uťatým vrcholem. Pro rostliny pěstované v ČR je typická přítomnost laločnatých listů u tohoto druhu a křížence s M. tripetala. M. tripetala má listy protáhle eliptické, špičaté (špička listů je pokračováním vlastní čepele, špička není jakoby nasazená). Báze čepele listů je podle Koblížek (2000) u M. obovata krátce klínovitě stažená, u M. tripetala dlouze klínovitě stažená. Je těžké odlišit M. obovata a křížence s M. tripetala podle tvaru čepele listů, M. tripetala se podle tvaru listů (společně s vybarvením) dá jednoznačně určit. Konkávnost dolních měchýřků šáchů: Podle Spongberg (1998) se podle konkávnosti dolních měchýřků šáchů odlišuje M. obovata a M. officinalis. Podle mých analýz konkávnost dolních měchýřků souvisí spíše s obsahem semen s měchýřcích a souplodích a žádné rozdíly v tomto znaku u M. obovata, M. tripetala a jejich křížence jsem nenašel. Hloubka jizev po tyčinkách na stopce šáchů: V oblasti androforu má M. obovata jizvy po tyčinkách mnohem hlubší proti M. tripetala (u M. tripetala spíše tečky, u M. obovata jamky asi půl milimetru hluboké). Šířka jizev po tyčinkách u M. tripetala je asi půl milimetru, u M. obovata asi milimetr. Mnohem spolehlivějším znakem je počet jizev (viz kvantitativní znaky). Stopka šáchů: U M. obovata je stopka s častými lenticelami, poměrně tlustá, málo ojíněná. Naproti tomu u M. tripetala jsou na stopce lenticely výjimečné, poměrně tenká a dlouhá stopka je ojíněná. U křížence má stopka čočinky v malém množství a je slabě ojíněná. Rýhovitost semen: Semena M. tripetala jsou drsně rýhovaná, u M. obovata téměř hladká (dobrý rozpoznávací znak). Kříženec je intermediární (jeho semena jsou zaměnitelná s rodičovskými druhy). Tvar semen: U M. tripetala je menší rozdíl mezi délkou a šířkou semen (viz měřené kvant. znaky), což se projevuje zaokrouhleným tvarem semen proti M. obovata, která má tvar semen bližší spíše kávovému zrnku. Tvar semen je dosti proměnlivý a jen může přispět ke správné determinaci plodících rostlin. Tvar korunovitých okvětních lístků: M. obovata má korunovité okvětní lístky prohnutější (lžícovitý tvar) než M. tripetala, M. tripetala má lístky protáhlejší než M. obovata. Vůně květů: M. tripetala má výraznou vůni, která není příliš příjemná (ostrá a mdlá). M. obovata voní sladce a příjemně. Kříženec voní poměrně výraznou a příjemnou vůní. Chemicky rodičovské druhy spojuje poměrně významný podíl methylbenzoátu ve složení vůně květů (52 a 55%), zásadně se však liší přítomností oxidovaného typu monoterpenů, Azuma et al. (1999). Spektrum opylovačů: Pokud jde o spektra opylovačů v místech přirozeného výskytu, příspěvek k M. tripetala přináší Thien (1974), příspěvek k M. obovata přináší Yasukawa et al. (1992). V introdukčních podmínkách v ČR nebyly nalezeny podstatné rozdíly ve spektrech opylovačů (význě odlišný podíl některé skupiny opylovačů) těchto druhů a jejich křížence (ani z hlediska morfologické atraktivity pro opylovače nebyly nalezeny podstatné rozdíly - velikost a barva květů apod.). Pokud existují podstatné rozdíly ve spektrech opylovačů v místech přirozeného výskytu magnólií, pak rozdíly mohou odrážet i jen odlišnosti v nabídce potenciálních opylovačů v daném geografickém místě. Ontogeneze květů: V kritických fázích z hlediska opylování (samičí a samčí fáze) nemá M. tripetala květy tolik otevřené jako M. obovata. Vývoj květů v hybridní formě je plně slučitelný s možností přirozeného opylení květů a pozdější plodností rostlin. Yüklə 1,35 Mb. Dostları ilə paylaş:
|
