Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Alchymie v Čechách

Alchymie v Čechách se datuje od 14. do 17. století n. l. První alchymistické znalosti do Čech přinesli pravděpodobně profesoři nebo studenti pařížských a italských univerzit na přelomu 13. a 14. století.

Již v 60. letech 14. století se Bartoloměj z Chlumce (1320 – 1370) pokusil o první vytvoření české vědecké terminologie. Zmínku o alchymistickém umění lze nalézt i v díle Smila Flašky z Pardubic (1350 – 1403) Nové radě (1394).

Zájem o alchymii vzrostl na přelomu 15. - 16. století v důsledku stagnace těžby stříbra. Důležitou roli sehrál i zájem o vzdělání. Nejvýznamnějším mecenášem alchymie, kromě císaře Rudolfa II., byl jihočeský šlechtic Vilém z Rožmberka (1552 – 1612), který v Českém Krumlově a Třeboni zřídil laboratoře. Vystřídalo se zde několik domácích i cizích alchymistů, kteří postupně „rozpouštěli“ Vilémovo jmění. S přibývajícími léty Vilém snil více o elixíru mládí. Alchymie vstoupila i do hudby. Michael Maier (1568 -1622) složil hudebně alchymistické dílo Atalanta fugiens (Prchající Atalanta) (1617), obsahující písně, které se zpívávaly v alchymistické laboratoři. Velké zásluhy na české alchymii měl Bavor mladší Rodovský z Hustiřan (1526 – 1592), který česky napsal čtyři alchymistické spisy. Šlo o výbory, překlady (např. text Smaragdové desky) a záznamy vlastních pozorování. Jedna z těchto knih sloužila i jako učebnice alchymie.

Na Pražském hradě, za vlády císaře Rudolfa II., byla zřízena alchymistická laboratoř. Vůdčím činitelem byl Tadeáš Hájek z Hájku. Působilo zde kolem čtyřiceti alchymistů, kteří se zabývali výrobou zlata, aby císaři mohli zaplnit prázdnící se pokladnice. Alchymisté nebyli soustředěni pouze v jedné laboratoři, ale byli rozptýleni v menších dílnách. Začala být zřejmě poprvé budována týmová vědecká spolupráce, která pravděpodobně byla počátkem vzniku vědeckých sdružení (akademií) ve světě.

Nadějné období rozvoje alchymie v Čechách skončilo porážkou českého stavovského protihabsburského povstání v letech 1618 – 1620. Alchymie nezanikla, ale změnila cíle, kterých chtěli alchymisté dosáhnout. Nešlo již o výrobu zlata, ale o nové směry, z nichž se postupně vyvinula např. iatrochemie aj.

17. STOLETÍ

Křesťanská Evropa se již v přecházejícím století proměnila na dva věroučně rozdělené tábory, mezi nimiž kontinuálně stoupalo napětí. Dlouhodobé soupeření vyvrcholilo roku 1618 otevřeným konfliktem, a válce, která poprvé zachvátila prakticky celou Evropu, se později začalo říkat Třicetiletá. Z konfliktu vyšlo oslabeno zejména koloniální Španělsko, naopak nejvíce ze všech vyšla z boje posílena Francie formující ukázkový absolutistický stát, který se v příštích staletích pokoušeli napodobit mnozí monarchové. Také Anglie byla Třicetiletou válkou téměř netknuta. Nový rozkvět prožívá v 17. století koloniální dobývání světa v čele s nejaktivnějšími účastníky: Francií a Anglií. Francie teprve v tomto období skutečně osidluje území v Severní Americe a Indii, předtím zabraná formálně. Také Anglie zabírá území ve stejném prostoru, což v následujícím století vede k válečným sporům. Nizozemci se vymanili Třicetiletou válkou ze španělské říše a kolonizují Indonésii. Naopak staré koloniální velmoci Španělsko a Portugalsko jsou již v 17. století v útlumu.

Z hlediska vývoje vědy je možné mluvit o velkém století. V jeho průběhu se očistila od slepé víry ve staré autority a v poznávání světa dosáhla jistých úspěchů. Byly vynalezeny první vědecké měřicí přístroje, což bylo umožněno pokrokem některých výrobních odvětví, zdokonalily se výzkumné postupy nadšených badatelů (induktivní postup), vědci se konečně dočkali soustavnější pozornosti panovníků i vlád. Důkazem budiž založení Královské společnosti pro vědecké činnosti v Londýně roku 1660. Priority výzkumných zájmů té doby sahají od poznání povahy světla, přes nebeskou mechaniku až po objevení mikrosvěta.

Evropská chemie v 16. století a na počátku 17. století spadá do vrcholného období alchymie. Toto období však bývá také někdy považováno již za samostatné období a je nazýváno iatrochemie (lékaská chemie).

Iatrochemie

Hlavní úkol iatrochemie nejlépe vystihl svým výrokem její hlavní představitel P. A. Paracelsus: „Pravým úkolem chemie není dělati zlato, nýbrž připravovati léky.“ Lze tedy říci, že v iatrochemii výrobu zlata, kamene mudrců, hledání elixíru života aj. nahradila péče o zdraví lidí a chemoterapie.

Iatrochemie v užším slova smyslu byla spíše nazývána chemoterapií, která k léčbě nemocí využívala chemických látek.

V 16. a 17. století neviděli lékaři v Paracelsových pracích a názorech nic jiného, než pouhé používání anorganických léčiv, hlavně sloučenin antimonu a rtuti. Většina lékařů se v 16. století obávala používání těchto nebezpečných léků, avšak v 17. století se paracelsovská teorie se svými chemickými léčivy vžila a tyto léky se užívaly i později.

Nové poznatky iatrochemie byly využity:

• jako základ moderní farmakologie

• ke zjištění analogie mezi hořením a dýcháním

• k přípravě nových chemických sloučenin

Stoupencem Paracelsa v 17. století byl např. vlámský iatrochemik J. B. van Helmont, který se vzhledem ke svým objevům v oblasti chemie plynů právem zařadil mezi zakladatele pneumochemie. Dalším významným představitelem iatrochemie byl např. J. R. Glauber. Po osvobození alchymie z pout scholastiky se vývoj chemie ubíral technickým směrem.

V 17. století došlo k vědecké revoluci – období, v němž se konstituovaly jednotlivé přírodní vědy a začaly se formulovat základní teoretické představy. Vědecká revoluce se uskutečnila v rovině teoretické, kdy se k teoretickým poznatkům dospívalo zobecněním nových, empiricky zjištěných faktů. Chemici, matematikové i fyzikové se stále více distancovali od praktických technických úkolů, zejména výrob. Tím se přírodní vědy začaly štěpit na dvě větve. Věda užitá, směřující k přímému využití, která provázela lidstvo od prvopočátků jeho existence, a věda čistá, směřující především k pochopení pozorovaných skutečností.

Období 17. století můžeme z hlediska vývoje chemie rozdělit následovně:

Období zrodu samostatných přírodních věd

Pneumatická chemie