Mendelova univerzita V Brně Institut celoživotního vzdělávání

 

37 

 

k nerespektování správných stravovacích návyků. V takové situaci pak stačí nějaká ne-

vhodná poznámka týkající se postavy, tvaru těla a problém zvaný PPP je nastartován. 

Z hlediska  PPP  je  nejkritičtější  právě  věk  dospívání,  kdy  probíhají  velké  tělesné 

změny i velké změny v myšlení. Především s příchodem puberty, kdy děti přestávají být 

tolik závislé na rodině a ve větší míře jsou konfrontovány s širším kulturním prostředím 

se  otevírá  cesta  k nejistotě  a pochybnostem  o vlastním  vzhledu.  Dívka  se  dostává  do 

pozice  rivalky  vůči  ostatním  ženám.  Chce  vyjít  vstříc  požadavkům  společnosti  (Hall, 

Cohn, 2003).

 

Ve školách se PPP týkají převážně dívek, které častěji než hoši přemýšlejí 

o tom, zda je jejich váha v normě, zda by neměly  něco vyřadit ze svého stravovacího 

schématu,  či  zda  by  měly  zařadit  tu  či  onu  v reklamě  doporučovanou  dietní  novinku. 

„Mezi  skupiny  dospívajících,  které  jsou  nejvíce  ohroženy  poruchami  příjmu  potravy, 

patří baletky, modelky, gymnastky a tanečnice, ale i jiné dívky, které aktivně sportova-

ly“ (Krch, Richterová, 1998, s. 28). I u hochů se problémy s příjmem potravy často vy-

skytují mezi sportovci, kteří potřebují mít velmi nízkou váhu (např. skokani na lyžích, 

žokeji,  krasobruslaři  nebo  gymnasté)  a většinou  si  jich  všimne  trenér,  až když  si  uvě-

domí, že u jeho svěřenců dochází k poklesu formy z vysílení. 

Mentální  anorexie  a mentální  bulimie  jsou  u středoškolské  mládeže  dosti  častý 

problém, není to však problém jediný, s nímž se můžeme setkat. Existují další PPP, je-

jichž startovním impulsem bývá touha po dokonalém těle.  

V  prostředí  středních  škol  se  tak  můžeme  setkat  s bigorexií,  i když  ve  srovnání 

s mentální anorexií a bulimií zatím není příliš často zmiňována. V České republice do-

sud nebyl prováděn žádný cílený výzkum/průzkum, takže zatím nelze přesně stanovit, 

jaké procento postižených bigorexií se vyskytuje v populaci. Jsou známy případy rozší-

ření mezi hochy ve sportovních třídách, oddílech, klubech zaměřených na silové sporty 

nebo  u začínajících  kulturistů,  kde  se  vyžaduje  velká  svalová  hmota.  Často  se  jedná 

o chlapce, kteří se od nejútlejšího dětství připravovali na budoucí kariéru hokejistů, fot-

balistů apod. Když se v období dokončování růstu ukáže, že ne všichni splňují výškové 

a váhové požadavky sportovních klubů, začínají chlapci s dalším a dalším posilováním, 

aby  posílili  své  šance  při  výběrech,  kdy  národní  reprezentační  kluby  nakupují  nové 

mladé talentované hráče pro budoucí profesionální kariéru. Chlapci toužící po vypraco-

vaném  svalnatém  těle  každý  den  několik  hodin  cvičí  v posilovně,  vymýšlejí  absurdní 

kombinace jídel, aby do sebe dostali co nejvíce bílkovin, konzumují např. maso a tučné 

sýry nebo tvaroh s rozmíchanými syrovými žloutky a k tomu užívají steroidy a doplňky 

---

 

38 

 

s karnitinem, aby se jim rychle spalovaly tuky a co nejvíce se tvarovaly svaly. Jakmile 

dosáhnou prvních výsledků, začnou si užívat obdivných hodnocení svých svalů, stávají 

se posedlými vlastním vzhledem a postupně (stejně jako lidé trpící jinými PPP) se za-

čnou  dostávat  do  společenské  izolace.  S přáteli  se  stýkají  pouze  ve  chvílích,  kdy  se 

chtějí pochlubit svými dalšími „úspěchy” ve tvarování a zvětšování objemu svalů. Mla-

dí bigorektici  si  vzájemně  vyměňují  zkušenosti  o tréninku,  léčbě  zranění,  nebo 

o možnostech  výhodného  nákupu  anabolických  steroidů,  jejichž  dlouhodobá  aplika-

ce však v nadměrných dávkách bez konzultace s lékařem  podstatně zvyšuje riziko  po-

škození zdraví. Léčba není jednoduchá. Včasná diagnostika poruchy a odborný lékařský 

zásah  mohou  bigorektikům  doslova  zachránit  život.  Aby  se  postižený  jedinec  nemoci 

zbavil  natrvalo,  je  třeba  komplexní  psychoterapie.  Stejně  jako  anorektičky  se  zhlížejí 

v na kost vyhublých modelkách, bigorektici se chtějí co nejvíce podobat přesvalnatělým 

borcům ze svých oblíbených akčních filmů jako jsou např. Arnold Schwarzenegger, Je-

an-Claude van Damme apod. (Kulhánek, 2014). 

Mezi  středoškolačkami  byly  zjištěny  případy  drunkorexie,  i když  s ohledem  na 

věk  by  ještě  neměly  mít  přístup  k alkoholu.  „Problémy  s jídlem  se  často  objevují 

v souvislosti s nadměrným pitím alkoholu, protože alkohol oslabuje odhodlání kontrolo-

vat se v jídle, a navíc je i součástí různých diet. Mnoho mých pacientek začalo pít, pro-

tože pak neměly chuť k jídlu, a proto, že alkohol také snižoval jejich strach z tloušťky. 

V kombinaci  se  sníženým  příjmem  potravy  je  alkohol  dvojnásob  nebezpečný,  protože 

tělu  dodává  v koncentrované  podobě  to,  co  potřebuje,  a sice  energii.  Zejména 

u mladých  dívek  se  může  velmi  snadno  vytvořit  závislost  na  alkoholu.“  K dispozici  je 

informace jedné z postižených: „Naštěstí jsem zjistila, že když se napiju alkoholu, ne-

mám hlad a nemusím nic jíst, protože na jídlo nemám ani pomyšlení. Takže místo jídla 

jsem  pila  tvrdý  alkohol.  Denně  jsem  bez  sebemenších  problémů  vypila  litr  vodky“

 

(Krch, Richterová, 1998, s. 31–32). 

---

 

39 

 

9 MOŽNOSTI LÉČBY PORUCH PŘÍJMU POTRAVY A  PREVEN-

CE 

9.1 Léčba poruch příjmu potravy 

Vzhledem  k tomu,  že  u  jednotlivců  není  známa  přesná  příčina  propuknutí  PPP,  nelze 

naordinovat ani žádnou zaručeně účinnou univerzální léčbu. 

Odborníci se shodují v tom, že ačkoli následky PPP jsou patrné především na těle, jedná 

se  o psychická  onemocnění.  Léčba  může  trvat  i řadu  let,  ne  vždy  je  úspěšná,  dochází 

k recidivám. Při delším  trvání  nemoci bývají poškození  nezvratná a občas  končí  před-

časnou smrtí postižené osoby. Nejdůležitější roli při léčbě hraje včasnost řešení problé-

mů,  ale  hlavně  sám

 

postižený  musí  chtít  podstoupit  léčbu.  Většina  nemocných 

s poruchami příjmu potravy však svou nemoc před okolím tají a k lékaři nikdy nepřijde. 

Nemocní  se  mohou  léčit  ambulantně,  mohou  docházet  do  denního  stacionáře,  či 

mohou být hospitalizováni. Při léčbě se často využívají individuální psychoterapie, ro-

dinná terapie, skupinová terapie, farmakoterapie a v některých případech i arteterapie či 

aromaterapie. V léčbě převládá kognitivně-behaviorální terapie, interpersonální terapie 

a terapie psychodynamická (Krch, 1999). 

 Na počátku  léčby je vhodné nemocné i jejich blízké informovat o důsledcích ne-

dostatečné výživy. Průvodní jevy onemocnění totiž často nechápou nebo je mylně po-

važují za projev nějaké duševní abnormality, protože jsou jen logickými projevy strádá-

ní těla. Jak bulimie, tak mentální anorexie jsou však dlouhodobá onemocnění, která zá-

važným způsobem ovlivňují osobní i sociální život nemocného, proto neexistuje žádné 

jednoduché  a bezbolestné  léčení.  První  krok  musí  udělat  sám  nemocný.  Musí  se  roz-

hodnout, zda se chce léčit. Nemocný si postupně zvyká na situaci, že sice nic nepomáhá 

okamžitě a nevyřeší celý jeho problém, ale přesto může něco smysluplného a účinného 

udělat.  Terapeut  nabízí  určitá  dílčí  řešení,  jež  vyplývají  z konkrétní  situace  a směřují 

k vytvoření  vhodných návyků.

 

K léčbě je nutná vzájemná důvěra pacienta a terapeuta. 

Terapeut  by  měl  „vydržet“  určitou  míru  manipulace  a vědět,  že  mnoho  věcí  je  třeba 

probírat opakovaně. Pacientka by zase měla „vydržet“ pocit, že ji někdy terapeut nechá-

pe  a že  ji  nutí  do  věcí,  které  ona  dělat  nechce.  Laskavý,  pevný,  nedramatický 

a neautoritativní  přístup  je  většinou  nejvýhodnější  strategií,  jak  přivést  nemocného 

---