Byl-li Karel Domin nejvýznamnějším bota-
nikem první poloviny 20. stol., pak ho
v této čestné pozici vystřídal RNDr. Josef
Holub, CSc., v polovině druhé; na jejím
konci se s perfekcionismem sobě vlastním
a k žalu všech dobrých botaniků odebral
na pravdu boží. S Dominem ho pojilo
mnoho vlastností – důkladnost, neuvěři-
telná pracovitost, ale i ješitnost (oba měli
ale být na co ješitní!), šíře záběru napříč
celou terénní botanikou; v neposlední řadě
pak vztah k Československé (a České) bota-
nické společnosti, jejíž činnost oba ovliv-
nili jako nikdo další. Ostatně Holub od
mládí k Dominovi vzhlížel, což dokazuje
to, že jako student spolu s přítelem Jaro -
slavem Moravcem navštívil doma, v silné
nemilosti již penzionovaného Domina,
přestože věděl, že s tím bude mít na uni-
verzitě velké nepříjemnosti.
Narodil se v rodině strojního inženýra
zbrojovky v Mladé Boleslavi, ale vzhle-
dem k častému překládání svého otce vy -
růstal a chodil do škol na několika místech,
zejména ve Strakonicích a v Uherském
Brodě, kde maturoval (a byl na to pyšný –
ačkoli téměř nepěstoval společenský život,
na abiturientské srazy na moravské Slo-
vácko jezdil se železnou pravidelností a rád
o nich vyprávěl). Snad od toho se odvíjelo,
že sám sebe v pozdějších letech označoval
jako „bohemopolitu“. Nevíme přesně, kdy
se rozhodl navždy upsat botanice, ale v Bí -
lých Karpatech měl na něj jistě vliv řídící
učitel Stanislav Staněk (viz článek na str.
LXXIX). Na PřF UK v Praze ale nastoupil
již jako hotový botanik – jeho první publi-
kovanou prací bylo zpracování čeledi li -
liovitých (
Liliaceae) v Dostálově Květeně
ČSR z r. 1950 – bylo mu 20 let a do konce
studia mu zbývaly tři roky! Po absolutoriu
botaniky zde několik let pobyl jako asistent
a aspirant, ale v r. 1960 zakotvil v rodícím
se Botanickém ústavu ČSAV, kde setrval
až do své smrti.
Málo se ví, že tak učinil vlastně nepříliš
rád; velmi si přál učit a stát se univerzit-
ním profesorem, ale poměry tehdejších let,
kdy dění na katedře čím dál více ovlivňo-
val pozdější jen o málo starší prof. Rado-
van Hendrych, ho znechutily a donutily
odejít. Myslíme, že to byla nesmírná škoda
pro několik dalších generací studentů. Pa -
mětníci zažili na přelomu 60. a 70. let na
fakultě „generační“ přednášku Květena
Československa, kterou proslovil již jako
pracovník Akademie věd. Přívlastek gene-
rační není nadnesený – trvala 10 semestrů
a když končila, nebyl mezi věrnými jediný
řádný student. Perfekcionismus Holubův
se samozřejmě projevoval i zde: přednášel
zásadně v podvečerních hodinách, aby
mohl celý den (někdy i předchozí) věnovat
přípravě v knihovně. Nebyl rétorem, ne -
zasvěcenému by se jeho přednášky mohly
zdát monotónní, avšak jejich obsah, šíře
záběru, s níž představoval problém, a stoh
odkazů na další informace a souvislosti,
z nich činily mimořádný zážitek (když
první z autorů této vzpomínky po letech
„vstoupil do této řeky“ a začal s obdobnou
přednáškou, prachem zaváté poznámky
z Holubovy přednášky byly téměř prvním,
po čem sáhl...). Škoda, že to již nikdy ne -
zopakoval; východní normalizační větry
vanoucí tou dobou fakultou čím dál silně-
ji, ho z postu pedagoga odvály navždy.
Josef Holub vlastně nikdy nebyl prostým
členem botanické společnosti; skutečně
„činným“ byl prakticky od svého vstupu –
již ve studentských letech, jak sám rád
vzpomínal, se stal zapisovatelem hlavního
výboru a v něm setrval (bez přestávky) až
do svého náhlého odchodu, tedy plných
48 let. Chod Společnosti ovlivňoval od
počátku svého působení v oboru, zásadně
však jako vědecký tajemník, jímž byl zvo-
len v r. 1965 po kratším období ve funkci
hospodáře – tajemníkem byl až do r. 1986,
tedy 21 let. Pod jeho organizačním vede-
ním Společnost vzkvétala – byly založeny
Zprávy Československé botanické spo -
lečnosti, inicioval a realizoval myšlenku
pracovních konferencí, raketový nástup
zaznamenal věhlas floristických kurzů.
Koncepčně a přesně, až pedantsky, vedl
sekretariát; s tajemníkem Adolfem Moráv-
kem a posléze s Kamilou Křísovou vytvo-
řili vzácné ovzduší spokojenosti a pracov-
ního klidu – jistě nikoli idylickou selanku,
ale prostředí, kam každý rád zašel a měl
pocit, že je vítán. V r. 1986 se Holub vzdal
funkce vědeckého tajemníka a byl zvolen
místopředsedou ČSBS. Po čtyřech letech
byl pověřen a v letech 1991 a 1994 v tajných
volbách řádně zvolen předsedou ČSBS.
Co všechno Josef Holub Společnosti
dal? Na čelné místo patří tradice pracov-
ních konferencí, kterou založil u příleži-
tosti sjezdu tehdejší ČSBS k jejímu 60. vý -
ročí v r. 1972 a trvá téměř bez přerušení
do dnes. U více než poloviny konferencí
byl do své smrti donátorem tématu i duší
přípravného výboru. Jednou z jeho dalších
niterných záležitostí byly časopisy Společ-
nosti. Obou se ujal jako vedoucí redaktor
s velkou pečlivostí. Perfekcionismus a ne -
uvěřitelné korektorské oko na straně jedné
a zejména představa o duchu, který chtěl
časopisu vtisknout, na straně druhé – ne
vždy se tyto vlastnosti spojují v jedné oso-
bě, u Holuba však ano. Zprávy ČSBS vedl
(zpočátku vlastně skrytě) v letech 1982–90,
časopis Preslia od r. 1990 až do smrti.
Je hořkou ironií, že on – bezesporu nej-
lepší český taxonom – se tak málo podílel
na zásadním díle Květena ČR, které se roz-
sahem jistě nebude dlouho, pokud vůbec
někdy, opakovat. Pravda se říká těžko, ale
jsme přesvědčeni, že hlavním faktorem
byly složité osobní vztahy (na nichž měl
jistě i svůj díl) nadřazené zdravému rozu-
mu. Květena se počala rodit ve chvíli, kdy
Holubovo postavení v Botanickém ústavu
bylo obskurní (vzdal se, poněkud unáhle-
ně, ale s holubovskou zarputilostí, vedení
oddělení) a nepochybně mnozí se jeho
odborné velikosti (i osobnostní složitosti)
zalekli. Laskavý čtenář nechť si připomene
zmíněný medailon Karla Domina pro další
paralelu; jen s tím rozdílem, že byla doba
70. let a nikoli poválečný zmatek – nevy-
hazovalo se, pouze „odsouvalo“.
Tak se vlastně Holub na prvních dílech
vůbec nepodílel, přestože byl evropským
odborníkem na kapraďorosty (i další sku-
piny); dodnes nejsou tou nejlepší vizitkou
Květeny. Hořkost této ironie umocňuje fakt,
že dávno před vznikem projektu Květeny
zpracoval tyto skupiny např. pro prestižní
díla Flora Europaea nebo Flora of Turkey.
Do vlaku „naskočil“ nebo spíše byl vtáh-
nut, až když došlo na ostružiníkové apo-
mikty a nepoznatelné hlohy, s nimiž si
opravdu nikdo nevěděl rady. Těžko se zba-
vit přesvědčení, že kdyby byl prací na
Květeně pověřen od počátku, zpracoval by
kapraďorosty i další skupiny stejně per-
fektně jako ostružiníky, hlohy nebo pozdě-
ji části štětkovitých a kozlíkovitých (i když
asi bez budovatelské písně na rtech). Místo
toho se soustředil na svou „souběžnou“
práci – přípravu Klíče ke květeně. Věčná
škoda, že ji nezúročil, byť po sobě zanechal
k tomuto tématu neuvěřitelné množství
excerpcí, sebrané literatury apod. Při své
obrovské šíři záběru měl jednu slabinu:
neuměl dost dobře hierarchizovat a od -
dělovat podstatné věci od nepodstatných.
Poté, co se stal středoevropským odborní-
kem na ostružiníky a věnoval jim většinu
své pozornosti (a nutno říci, že vychoval
velmi kvalitní žáky), intenzita práce na
přípravě Klíče klesla a přes zisk grantů
v 90. letech nikdo v okamžiku Holubova
náhlého odchodu vlastně stav Klíče ne -
znal – přesto na přelomu století ho pak
autorský kolektiv vlastně napsal sám za
rekordní dobu necelých dvou let a jedno-
myslně věnoval Holubovu odkazu.
Co všechno dalšího učinil J. Holub pro
českou botaniku? Stál u zrodu řady projek-
tů, bez nichž si dnes „zlatý fond oboru“
neumíme představit. Patřil ke generaci za -
kladatelů Botanického ústavu, byl u vzni-
ku časopisu Folia Geobotanica (a zásadním
způsobem ho pomáhal po 30 let formovat
členstvím v redakční radě a publikační
činností). Stimuloval vytvoření prvního
seznamu ohrožených druhů, podílel se
podstatnou měrou na přípravě Červené
knihy, vyšlé ještě za jeho života. Jako před-
seda dal botanické společnosti do vínku
zásadní podíl na vytvoření Červeného se -
znamu cévnatých rostlin, který se dodnes
ve spolupráci mnoha floristů a orgánů
ochrany přírody koriguje a doplňuje.
Zakončeme ještě jednou paralelou Ho -
luba s Dominem: oba měli fenomenální
paměť, která jim umožňovala třídit a zpra-
covávat poznatky do mnoha stovek publi-
kací, z nichž stále čerpáme, oba nedo -
končili svá stěžejní díla, přestože k nim
shromáždili obrovské množství podkladů
(Dominův materiál ke Květeně ČSR, Holu-
bův Klíč), k oběma se osud ve chvílích
společenských disturbancí obrátil zády.
K Holubovi méně, zato mu nenaplnil sen
univerzitní profesury. Na osobnost tohoto
typu bude možná naše botanika čekat
velmi dlouho.
živa 4/2012
LXXIII
Lubomír Hrouda, Petr Pyšek
Josef Holub (1930–1999)