Akademik Josef Podpěra se narodil 7. listo-
padu 1878 v Jílovém u Prahy v rodině ber-
ního úředníka. První botanické práce uve-
řejnil již na počátku svých univerzitních
studií (1897–98), přičemž záhy tematicky
pokryl spektrum oborů, jimž se pak během
života věnoval: floristika, bryologie a fyto-
geografie. Také zájmové oblasti, k nimž se
kromě českých zemí celoživotně obracel –
Balkán a Rusko – se objevují už v jeho
prvotinách. Kdo byli jeho učitelé, kteří ho
možná takto nasměrovali? Při gymnaziál-
ním studiu v Truhlářské ulici (dnes v Pra-
ze 1) a v Mladé Boleslavi to byli botanikové
B. Bauše a H. Konvalinka, na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy pak L. Čelakov-
ský, J. Velenovský, B. Němec, J. Vejdovský,
J. N. Woldřich a K. Vrba, kteří patřili k elitě
české přírodovědy. Z dochované korespon-
dence je však zřejmé, že Podpěra i vlastním
přičiněním od mládí navazoval kontakty
s botaniky tehdejšího rakousko-uherského
mocnářství a dalších evropských i mimo-
evropských států. Doktorát z filozofie zís-
kal na základě bryologické dizertace r. 1903.
Jako středoškolský učitel přírodopisu pak
působil krátce na gymnáziích v Praze (na
Královských Vinohradech) a v Novém Byd -
žově, ale už téhož roku opustil Čechy, aby
si hledal trvalé místo na Moravě, jež se mu
stala domovem po většinu života. Nejprve
zakotvil na gymnáziu v Olomouci, odkud
pak již jako středoškolský profesor přešel
1. září 1908 na II. českou státní reálku v Brně
(dnešní gymnázium v Křenové ulici).
Brzy po příchodu na Moravu začal Pod-
pěra pravidelně zveřejňovat přehledy no -
vých a pozoruhodných nálezů moravských
cévnatých rostlin a mechorostů, v čemž
pak pokračoval i později v meziválečném
období. Opíral se přitom o vlastní výzku-
my i o nálezy mnoha moravských botani-
ků, kteří ho žádali o revize svých sběrů.
Fakticky se tím stal organizátorem botanic-
kého výzkumu Moravy, pokračovatelem
A. Obornyho, E. Formánka, V. Spitznera
a C. Hanačka a jeho úloha ve výzkumu
moravské flóry se podobá té, jakou měli
na počátku 20. stol. v Čechách J. Rohlena,
K. Domin či později J. Dostál. Organizační
talent uplatnil též v regionálních vlasti-
vědných a muzejních spolcích a přírodo-
vědeckých klubech v Olomouci, Prostějově
a Brně. Květenu Balkánu studoval v letech
1900, 1910 a 1913 veden zájmem vědec-
kým, ale zřejmě i myšlenkou všeslovan-
ské vzájemnosti coby ideovým dědictvím
obrozenecké éry. Ve fytogeografii, např.
v monografii Vývoj a zeměpisné rozšíření
květeny v zemích českých ve srovnání s po -
měry evropskými (1906), vycházel z kla-
sických prací A. Kernera, F. A. Paxe nebo
A. Englera, synteticky je však propojoval
s nastupujícími poznatky paleobotaniky,
ekologie a rostlinné sociologie. Nepochyb-
ně se ale inspiroval i pracemi K. Domina
o Brdech, Českém středohoří a Krušných
horách. Podpěrova Květena Hané (1911)
byla originálním pokusem spojit klasický
přehled regionální flóry s velmi detailním
obecným úvodem o přírodních poměrech
a formačně tříděným přehledem cévnatých
rostlin, pojednaných však též v kontextu
regionálně fytogeografickém a florogene-
tickém. O Podpěrově nesmírném rozhledu
svědčí i to, že dílo doplnil regionálními
přehledy skupin bezcévných rostlin.
Jako poručík rakouské armády rukoval
Josef Podpěra již v létě 1914 na východní
frontu. Do ruského zajetí upadl poté, co se
22. března 1915 po bezmála pětiměsíčním
obléhání vzdala vyčerpaná 110tisícová
rakouská posádka pevnosti v Přemyšlu
(v Haliči, dnes v Polsku). O vědeckých kva-
litách zajatce Podpěry se v Rusku vědělo,
takže byl přičiněním petrohradské bota-
nické zahrady přidělen na práci v botanic-
kém oddělení muzea v městě Ufa na jižním
Uralu, kde zpracovával rozsáhlé herbáře
a vedl četné exkurze do okolí. Během pěti-
letého pobytu zde získal hluboké znalosti
ruské botanické literatury, které pak v po -
válečných letech zúročil v rozsáhlém (má
1 000 stran), bohužel však nikdy nevyda-
ném přehledu rostlinstva evropské části
Ruska. V červenci 1918, kdy zbývalo už
jen několik dní do jeho transportu zpět do
Rakouska, dorazily do Ufy jednotky Čes-
koslovenských legií. Podpěra se rozhodl
do legií vstoupit a pokračovat ve své ruské
anabázi, aby jako řadový „dobrovolec“ po -
máhal při organizaci epidemiologického,
bakteriologického a výzkumného ústavu,
jenž byl součástí legií našeho vojska na
Rusi. Když byl v prosinci 1918 vyslán z Čel-
jabinska na Tomskou univerzitu pro bakte -
riální kultury a laboratorní morčata, byla
díky jeho ufimským kontaktům tato mise
nečekaně úspěšná, ale navíc se při ní set-
kal s botanikem a ředitelem nově zřízené-
ho Ústavu pro výzkum Sibiře V. V. Sapož-
nikovem, který mu v červnu 1919 nabídl
v rámci tohoto ústavu pracovní místo.
K této „stáži“ byl Podpěra na pět měsíců
z legií uvolněn. Zpět se vrátil v prosinci
univerzitního Botanického ústavu. Ihned
na konci Pražského povstání tento ústav
převzal, ale tím jeho angažmá po 2. světo-
vé válce skončilo. Proti němu se postavilo
několik jeho žáků, kteří využili možnost
odstavit tak silnou osobnost k uvolnění
cesty pro vlastní kariéru. Domin byl vlá-
čen po soudech, nějakou dobu dokonce
uvězněn. Za vinu mu dávali předválečnou
činnost, články z té doby, které však tehdy
nebyly trestné. Dalším obviněním měla
být spolupráce s nacistickým režimem,
z níž ostatní profitovali jako zaměstnanci
výše zmíněného ústavu pro výzkum léči-
vých rostlin. Veškerá obvinění z kolabora-
ce se po sléze scvrkla na předání 23 map
s rozšířením léčivých rostlin v Protektorá-
tu jakožto výsledek práce celého ústavu!
Nakolik byly v pozadí další politické vli-
vy, např. dopis o Benešově vlastizradě, je
možné jen spekulovat. Čtení archivních
dokumentů je výpovědí jak o době, tak
i o charakteru některých osobností. Nej -
aktivněji proti Dominovi vystupoval Josef
Dostál (o něm viz článek na str. LXX), kte-
rý byl se svou manželkou u něj za války
zaměstnán. Na druhé straně u Národního
soudu svědčili ve prospěch Domina lidé,
jako např. Miloš Deyl, dopisy na jeho pod-
poru poslal také mimo jiné pozdější profe-
sor paleontologie František Němejc a ně -
kteří venkovští floristé. Národní soud pak
Karla Domina v r. 1947 všech obvinění
zprostil. Je jasné, že kdyby se nějaké pro-
vinění prokázalo, určitě by je soud využil.
Přestože byl soudem osvobozen, „kolego-
vé“ mu znemožnili vrátit se na univerzitu.
Byl penzionován, po únorovém převratu
v r. 1948 i vyloučen z ČSBS. Paradoxem
bylo, že spolu s ním museli odejít jak je -
den ze svědků vypovídajících v jeho pro-
spěch (Miroslav Pulchart), tak i Vladimír
Krajina (viz článek na str. LXIX) – před
válkou nejoblíbenější žák a vychovávaný
nástupce, po válce však jedna z osobností
stojících proti němu. Prof. Dominovi byla
znemožněna i publikační činnost, což při
jeho psavosti musel být jeden z největších
trestů. Založil si časopis Hortus Sanitatis,
ale J. Dostál v prvním ročníku Botanických
listů publikoval nesmírně tvrdý útok proti
novému periodiku (aniž Domina přímo
zmínil) a vydávání bylo poté zastaveno.
Domin zmizel na dlouhá leta, až v r. 1960
vydal Ján Futák Bibliografii k flóre ČSR,
kde ho uvádí jako spoluautora. Byla to v té
době jistě od J. Futáka odvaha. A později
vyšel již citovaný článek I. Klášterského.
Skutečností je, že Karel Domin udělal
pro českou botaniku nesmírně mnoho.
Stačí vzít do ruky uvedenou bibliografii
a podívat se, kolik toho napsal. Byl silnou
a tvrdou osobností, rád řídil dění ve svém
okolí. Avšak přes tuto vlastnost neprovedl
nic, že by měl zůstat v zapomnění či do -
konce v opovržení. Chování různých osob
v poválečném období hodně prozradilo o je -
jich charakterech jak dobrých, tak špatných.
Botanici se k němu hlásí už jen citováním
jeho prací a rozpisu ke Květeně – „Domi-
novu materiálu“. Po r. 1990 uspořádala
ČSBS, resp. ČBS dva půldenní semináře
věnované jeho osobnosti.
Poslední roky života neměl K. Domin
veselé. Nemoci, zneuznání a izolace. Ta
především. Josef Holub a Jaroslav Moravec
vzpomínali, jaké problémy měli jako stu-
denti za prozrazenou návštěvu u Domina.
Politický režim ho nadále šikanoval. Úřed-
ní výměry, jako bylo snížení důchodu na
desetinu proto, že se měl před válkou do -
bře, není příjemné čtení.
Přesto Karel Domin udělal kus práce pro
českou a slovenskou (ale i světovou) botani -
ku i Českou botanickou společnost, a proto
je naší povinností si jeho osobnost na tom-
to místě připomenout.
LXVI
živa 4/2012
Petr Bureš
Josef Podpěra (1878–1954)