John Peckham, Philomena (slavíK)

Durand, současník sv. Bonaventury: „Všechno, co náleží k pojmu církevního officia, jest pino náznakův a tajemstev, oplývajících nebeskou sladkostí, jen když mají bedlivého pozorovatele, který umí čerpati med ze skály a olej z kamene nejtvrdšího” (Rationale, Prooem). Skála jest milost a kámen jest dogma: krystalisace milosti, zákon, řád, mravnost, kázeň, dle slov: „Hospodin sám byl vůdcem jeho a ustanovil ho na vysoké zemi, aby jedl úrody polní, aby ssál med ze skály a olej z kamene přetvrdého” (Deuter. 32,13). Ruysbroeck Podivuhodný věnuje mysteriu Hodinek církevních třináct posledních kapitol svého díla „O pravé kontemplaci” a hned na začátku praví, že Ježíš Kristus sám jest knihou našich hodinek a život Jeho že jest naším breviářem, jejž ustavičně máme nositi s sebou, ve své paměti a ve svém srdci.

Ruysbroeck dělí Utrpení Páně na sedmero hodin, Dante líčí, kterak Anděl vryl mu v čelo sedm P (peccata), symbol hříchů (Očistec IX,1 12) a v „Pekle” (zpěv IV.) „hradba zámku se jim objevila, jejž sedmero zdí převysokých střeží a sedmero bran s mudrci minul”, v „Ráji” pak (zpěv XXIX.) vidí „sedm zlatých svícnů” a od jejich světel sedm duhových pruhů do nedohledné dálky. Dle Petra Comestora (Historia scholast. c. 24) Adam byl v ráji pouze sedm hodin, a dle Amosa Komenského točí se život náš v sedmi kolech: „První kolo, v kterémž se tlučeme, jest obloha; druhé kolo, živlové; třetí kolo, živí tvorové mezi nimiž byt máme; čtvrté kolo, naši spolulidé; páté kolo, ďáblové; šesté Bůh a anjelé jeho; sedmé kolo, jsme my sami sobě” (Hlubina bezpečnosti). Jaké to pohledy v mysterium života, v propasti viny, v azurné hlubiny milosti! A jakého ticha, jaké mohoucnosti smyslů, jakého rozletu ducha, jaké pokory srdce, jaké lásky, jaké lásky bylo by třeba, abychom přečetli tento blesky vyrytý a jitřními paprsky vyzlacený nápis na bráně nebeského Jeruzalema: „Všecko na počet, na míru a na váhu spořádal Bůh” (Moudr. XI, 21).

Mathemafika zákon a pravdu proměňuje v číslo. Mystika sdílí s mathematikou tutéž snahu, neboť jest rovněž vědou. Obě směřují k hvězdám. Mathematika a mystika jsou sestry rodné, přišly z daleka, s průvodem hudby, ale když nám chtěly říci všecko najednou, když se roztoužily zjeviti nám vzpomínku svou nejbližší, promluvily: číslem.

Ve sloce 16. děje se zmínka o vítězném běhu, dle sv. Pavla: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokonal” (Timth. 4, 7), a o duchu zla se praví, že byl zmaten, ohromen, zahanben. „Me puer Hebraeus, vivos Deus ipse gubernans, cedere sede jubet tristemque redire sub orsum”, odpovídá věštírna Apollinova Augustovi (Niceph. lib. I. hist.).

Ve sloce 17. jest ohlas pátého verše z páté kapitoly Zjevení sv. Jana: „I řekl mi jeden ze starců: Neplač, aj zvítězil lev z pokolení Judova, kořen Davidův, aby otevřel knihu a rozlomil sedm pečetí jejích”.

Sloka 23. „též co tady zanechám do rukou tvých skládám”. Tím se míní onen poklad, jejž Apoštol připomíná bohatým: „Ať sobě skládají dobrý základ k času budoucímu, aby dosáhli pravého života” (I. Tim. 6,19), a sám o sobě praví: „Jsem jist, že ten, komuž jsem uvěřil, mocen jest sklad můj zachovati až do onoho dne” (2. Tim. 1,12).

Sloka 25. „onu dobu příjemnou slavíc“, dle slov: „Aj nyní čas příjemný, aj nyní den spasení! (2. Kor. 6,2).

Sloka 37. „toužíc světu zemříti, jehož převrácené choutky se mu hnusí teď, tak jest osvícené“. Petr Chelčický dí: „A kdy kdo vážně s věrau v to se uvede i žádosti své jako poctivé a bezpečné obutie na nohách má, nebo žádosti jeho neukazujie své bosoty mimo ten zpuosob Čtenie. ale jako lajno svět ostane tomu člověku v uohyzdě a v těžkosti.

Sloka 39. „Světcovi jsi naukou mdlým a slabým účinnou pryskyřičnou lázní^”. Jeremiáš (8,22) volá: „Což není pryskyřice v Galaad? a což není tam lékaře? Proč tedy není zahojena rána dcery lidu mého?”

Sloka 40. „neb jen takto ztracené nabudeš zas řízy”. Kněz oblékaje štólu, se modlí: „Vrať mi, Pane, řízu první, kterou jsem ztratil přestoupením prvního praotce”.

Sloka 47. „často oplakávajíc to své putováni”, připomíná povzdech Žalmistův (119,5): „Bědami, že tak dlouho pohostinnu jsem, heu mihi, quia incolatus meus prolongafus est!”

Sloka 53. Novým jsi ty přítelem a tím mladým vínem, jak tě zovu Eliu, nadchnut Hospodinem, neboť vskutku jako mest a jsa cele Synem, trháš těla nádobu, ač jest velečinem. V Sirachu (9,15) čteme: „Víno nové jest nový přítel”. A v Jobovi (32,19): „Hle břicho mé jest jako mest bez průduchu, kterýžto lahvičky nové roztrhuje”. A v Evangeliích: „Aniž lijí vína nového do nádob starých: sic jinak rozpukávají se nádoby a víno se vylévá a nádoby se kazí“ (Mat. 9, Mark. 2). Ale víno lásky Spasitelovy jest tak mocné, že trhá i nádobu nejpevnější, zcela novou, v každém smyslu novou, nádobu, která jest velečinem, to jest Tělo Kristovo.

Sloky 55, 56, 57.V katakombách zobrazen jest Kristus symbolicky rybou První písmeny řeckých slov Iesous Xristos Theou Yios Soter (Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel) tvoří spolu slovo Ichthys Ryba. „Rybou nejdříve vylovenou, v jejíž ústech nalezen peníz pro ty, kdož vybírali daň, jest Kristus, jehož Krví vykoupen byl první Adam i Petr, a s nimi všichni hříšníci”. Tato slova sv. Jeronýma jsou nástinným výkladem slov Ježíšových: „Ale abychom jich nepohoršili, jdi k moři a vrz udici, a tu rybu, kteráž nejprve uvázne, vezmi a otevra ústa její nalezneš stater: ten vezmi a dej jim za mne i za sebe” (Mat. 17, 26). Tertullian píše: „My ryby rodíme se po způsobu naší Ryby, Ježíše Krista, z vody a bez vody té žíti nemůžeme“ (De bapt. c. I.). Sv. Ambrož volá: „Rybou jsi člověče! Neboj se, rybičko dobrá, udice Petrovy; nezabíjíť ona, nýbrž posvěcuje”. Spasitel nazval apoštoly rybáři lidí (Mat. 4,19, Luk. 5,10) a Církev svou přirovnává k síti vpuštěné do moře a zahrnující všeliké ryby (Mat. 13,47). Rozmnožení ryb a chlebů na poušti jest dle svatých Otců nástinem Krista Eucharistního. „Aneb který z vás jest člověk, kteréhož kdyby prosil syn jeho ó chléb, zdali kamene podá jemu? Aneb prosil-li by o rybu, zdali hada podá jemu?“ (Mat. 7,9). Hlavní důvod, proč Církev hieroglyfem ryby symbolisuje Krista i Křesťana, vidí de Rossi v onom blízkém pokrevenství, v jaké vchází věřící se Synem Božím přijetím Evangelia a požíváním těla mystické ryby.

Sloka 60, „dle slov Jobových maso sobě rváti“. Ta slova jsou: „Proč trhám maso své zuby svými?” (Job. 13,14). Což znamená: Proč bych měl o zachování života svého příliš se zasazovati, proč ho chtít jako zuby nehty udržet? Především záleží mi na životě nehynoucím a dokonalém! Mechtilda Magdeburská, mluvíc o lásce božské, volá: „Paní Lásko, ztrávila jste moje maso a mou krev!” A Láska odpovídá: „Paní Královno, to vás očistilo a přitáhlo k Bohu!“

Sloka 62. „A tu křičí: Katané! mne zde přehlédli jste!” Duše křičí po katanech, volá na sebe katany, ale jistě jen v onom smyslu, jak překrásně vykládá Tomáš ze Štítného v 61, kapitole svých „Řečí Besedních”, mezi jiným řka: „A jakžkoli dobré jest chtíti umříti pro Boha neb, což bude, trpěti, avšak nemá s rozumem toho žádati člověk, aby jej to potkalo. Neb žádati sluší, aby byla ve všech lidech vůle Boží a královstvo jeho, aby všichni dobří byli a nižádný nečinil druhému protivenství. A tak by nebylo, kdo by učinil smrt druhému .. Ačť jest dobro trpěti a drahá koruna mučedlníkův, však nemám toho žádati, aby jiný shřešil, i kdyby to mé dobré bylo .. Aniž jest větší ukázání milosti, než když 'přijde na to: umříti mile za milého”.

Sloka 70. Svým Tělem a Krví, svou obětí krvavou i nekrvavou přitahuje nás Kristus k Sobě, jako lovec vábí sokola krvavým masem. Obraz tento vzat jest z lovu středověkého, a sv. František Sales. překrásně jej rozvádí v 16. kap. svého „Timothea”. Zaletěl-li vycvičený sokol příliš daleko od lovce anebo bylo-li už po honě, lákali jej nazpět syrovým masem.

Týž Světec píše: „Slavíkové tolik se kochají svým zpěvem, že, jak vypravuje Plinius, čtrnáct dní a nocí bez přestání zpívají a znova se namáhají, aby se navzájem líbezností překonali. A čím dále rozléhá se jejich hlas, tím více vzrůstá i jejich zalíbení; a čím více vzrůstá jejich zalíbení, tím více sesilují svoje úsilí, aby zpívali ještě líbezněji”. A tento zpěv (praví dále sv. František) bývá někdy tak silný, že protrhává slavíkům hrdlo a oni padají na zem mrtvi „Věru, zasluhuji krásného jména filomély, protože umírají v lásce a z lásky k melodii“. Sv. František uvádí slavíka za symbol duše Boha milující. Taková, dle mystikův, byla smrt Panny Marie: přílišná láska.

Na to duše blažená víc a víc se nítí, těla jakby pozbyla, nad smysly se cítí; stěží lze jí mluvit již, ale touhou nýti neustává: zemdlelé na loži jest dlíti. Na jakém loži? Na loži extase, na loži svatého vytržení. „O věčný! V té chvíli, když ruce mé bez vlády klesly, sesláblé láskou, vlastní svůj život viděl jsem, změněný neznámým světlem: bledé jiskření barev, jež prýštělo z ledových květů mých oken, roztálo smyté tvým ohnivým dechem a v nádheře zahrad tvých zrakem jsem šílel” (O. Březina „Kde jsem už slyšel...?)

V posledních slokách „Slavíka” líčí se stav, jenž se nazývá mystickým sjednocením. Slyšme, jak o tom pěje Zikmund Krasiňski ve svém „Zlomku z Glossy sv. Teresie”:

Tak bylo mi, jak nebyla bych živa -

na zemi, v nebi neznajíc už těla,

na věky s Tebou - u Tebe jsem dlela!

Ne očima přec zrak v Tvou tvář se dívá,

hled smrtelných ač k tomu nestačívá.

Já hlas Tvůj slyšela - ne zemským sluchem,

vše spatřila i slyšela jsem duchem!

A tak jsi divnou, Pane, zářil mocí,

jak slunce sluncí, v němž se člověk schrání.

Ach! denní svit se v temné věčně noci pableskem tím s Tvých jasných line skrání.

Ač bez těla jsi - Tvé jsem zřela tělo,

a každé slovo, na rtech jež Ti chvělo,

lahodou větší, než lze pojmout v uši,

nezníc, přec písní zaznělo v mé duši!

Já s Tebou byla, k Tobě pohlížela,

ne v nejsvětějším Chlebě ukrytému,

ne, rouška divů když Tě obestřela -

leč tak, jak jevíš v andělů se tému

když se Svatými králíš světa lemu!

Tam, takovým - jsem na zemi Tě měla!”

Sv. Pavel stručně o témž stavu dí: „Kdo se přidrží Pána, jest s ním jeden duch” (I Kor. 6,17), a sv. Jeroným, jakoby odpovídaje na otázku „kde jest, ó smrti, osten tvůj?, prohlašuje: „Nuptiae carnales finiuntur, morte, nuptiae spirituales incipiunt morte“: sňatek tělesný končí se smrtí, sňatek duchovní začíná se smrtí”.

Na konec děkuji panu převoru kláštera Strahovského, P. Cyrillu Strakovi který má zásluhu o uměleckou výzdobu tohoto třetího vydání „Slavíka a světícímu biskupu Dr. Antonínu Podlahovi, který na můj dotaz s bratrskou ochotou poslal mi tuto odpověď odborníka:

Autorem „Slavíka” jest nepochybně nejznamenitější žák svatého Bonaventury, CTIHODNÝ JAN PECHAM (Peckham), arcibiskup canterburský, narozený kolem roku 1240 a zemřelý roku 1292, františkán.

Paschal Robinson, františkán, profesor theologie ve františkánském klášteře Washingtonském, píše o tom v ,,The Catholic Encyclopedia” (1907) II. díl, str. 654: „On the other hand, several works have in the course of time been attribued to him (Bonaventure) which are not his. Such are .. the: rhyfmical „Philomela“, which seems to be from the pen of John Peckham”. A v téže encyklopedii v díle XI. (1911) Andrew Egan ve článku „Pecham” praví o něm: „He was an excellent poet, some of his poems being attributed to St. Bonaventure”.
Philomena sancti Bonaventurae
Slavík svatého Bonaventury.
Překlad a výklad Jakuba Demla.
Vydala Pavla Kytlicová
v Tasově na Moravě
v měsíci listopadu 1925.
Vytiskl
Jan Mucha ve Velkém Meziříčí.

1 Frederic James Edward Raby, A History of Christian-Latin poetry from the Beginnings to the Close of the Middle Ages, Oxford ²1953, p.425.

2 Philomena, in Bonaventura, Opera omnia, vol. 8, Quaracchi 1898, coll. 669-74.

3 Jacob van Maerlant (* kolem 1235 – † po 1291), největší vlámský básník středověku, je nazýván Otcem holandské literatury.