17
Svůj největší literární odkaz, román
Obsluhoval jsem anglického krále, příběh
vzestupu a pádu číšníka Jana Dítěte, nosil Hrabal v hlavě od šedesátých let.
Prvotním impulzem mu podle jeho pozdějšího nakladatele Václava Kadlece bylo
vyprávění hostinského z hotelu Modrá hvězda v Sadské o jeho učňovských letech,
které Hrabal propojil s mnoha dalšími příběhy. Nakladatelství Československý
spisovatel s ním dokonce již v roce 1966 uzavřelo smlouvu na knihu tohoto názvu.
Hrabal ji nakonec napsal za osmnáct dní v létě roku 1971. O oficiálním vydání však
nemohl ani snít. Román vyšel v opisech v disidentských edicích Petlice (1973) a
Expedice (1976), v roce 1980 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod titulem
Jak jsem obsluhoval anglického krále, o dva roky později ho opět s „klasickým“ už
názvem u nás poprvé vytiskla Jazzová sekce. Ve státním nakladatelství vyšel poprvé
v polovině roku 1989, samostatně už v nových podmínkách o rok později. V zahraničí
byl vydán v sedmnácti jazycích!
Působivý je nejen příběh sám, ale román má vyznění i v druhém plánu, v onom
největším literárním mistrovství. Kouzelné jsou pasáže z učňovských let pikolíka
Jana, který se při své fyzické malosti toužil stát velkým nějakým jiným způsobem,
když se mu to na „place“ nemohlo podařit. Vyprávění je poměřováno obecnou
národní historickou zkušeností a samozřejmě osobní zkušeností každého čtenáře.
Hrabal mistrovsky pracoval s několika vrstvami kontrastů. Myšlení číšníka Jana je
omezeno rozlohou restauračních sálů, v nichž mj. obsluhoval habešského císaře. A
jelikož je tam vše poměřováno cinkotem peněz, nakonec i mezi slečny paní Rajské,
které ho dokáží obdarovat největší rozkoší, včetně té, že si ho jediné považují, přišel
přece zaplatit, tak touží mít peníze, hodně peněz.
Láska k německé dívce v době Protektorátu Čechy a Morava vyvolává další
kontrast, který korunuje Janovo vědomí o vraždách českých vlastenců nacistickými
okupanty ve chvílích, kdy musí vyvinout největší úsilí, aby ze sebe dostal sperma
nutné k lékařskému posouzení, zda může být využito ke zrození té správné
germánské rasy! Opět napětí mezi vytouženým snem a neúprosnou, absurdní
realitou. A cožpak zklamání, kdy se hrdina konečně dopracoval k milionu a není mu
to nic platné, úctu bývalých milionářů si nezíská ani v poúnorovém prostředí
sběrného tábora, kde nakonec ani jim peníze nepomohou; Jana za sebe rovného
však uznat nehodlají. Z velkého snu mu zbyl jen debilní syn…
Dalším dílem, které mu také zajistilo trvalou úctu, je Hlučná samota (1976).
Světové téma. Není divu, že velký francouzský herec Philipp Noiret nezaváhal, když
mu režisérka Věra Caisová nabídla roli Haňti. Hrabal se natáčení účastnil, mihnul se
také v epizodní roli. Sami diváci ale malým zájmem rozhodli o působivosti tohoto
režisérčina debutu v celovečerní filmové tvorbě. Škoda.
Hrabal se v knize opět vydal na „odvrácenou stranu Měsíce“, mezi lidi
přehlížené, o něž světlo televizní reklamy nezavadí. Přesto vedou každý den své
malé velké bitvy. Inspiraci získal jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách ve
Spálené ulici číslo 10, vedle kostela Nejsvětější Trojice. Šéfem mu tam byl bývalý
ředitel banky, jehož skvělá kariéra skončila v roce 1948, pomocnou dělnicí pak
bývalá dáma „z lepší společnosti“, žena taktéž bývalého ředitele velkého podniku,
který byl po únoru odsouzen do vězení a ona tak přinucena živit se sama, na což
nebyla samozřejmě zvyklá. A potom Jindřich Peukert, předobraz Jindřicha Haňti.
Jeho příběh je na první pohled prostý – nad lisem, v němž presuje starý papír a
všelijaké odpadky spolu s knihami plnými krásných a hlubokých myšlenek, medituje
tak dlouho, až ho chtějí pro pomalost přeložit do balírny čistého papíru. Naprostá
katastrofa!
Pro Haňťu je všechno, čím se při lisování popsaného a použitého papíru
zabývá, příležitostí k vyptávání se sebe sama. Rájem je mu podzemí, v němž se celý
život pohybuje, peklo představuje zemský povrch, protože tam žijí lidé, kteří dávají
18
ničit krásná a moudrá poselství knih, možná klíč k životu a k poznání jeho smyslu.
Hrabal tak postihl jeden rys doby, v níž rukopis vznikal, a vykreslil přirovnání nové
krásy.
„Dneska jsem navštívil topiče pod státní bankou, byl to nějakej univerzitní
profesor… když přiložil, tak seděl u stolu a pracoval na spisku o tom, jak čtvrtej stav
se vylidnil, jak dělníci odešli do nadstavby… a zjistil, jak třicet univerzitně vzdělanejch
lidí dneska je zaměstnaných jako topiči, že padesát lidí s titulama dneska jsou vrátní,
že tisíce bejvalejch soudruhů řídí náklaďáky a dělají taxikáře, zkrátka že ti, co byli
páni a dělali nadstavbu naší společnosti, tak teď posílili ten čtvrtej stav natolik, že
tvoří speciální třídu, posílenou stovkama sociologů a spisovatelů a techniků a
vědeckejch pracovníků, takže ti, kteří jsou na dně, tvořejí vlastně intelektuální vrstvu
velkejch kvalit… To mi vše vykládal ten fousatej kluk a měl krásný oči, když kráčel,
aby znovu přiložil, měl takovou elegantní chůzi, byl to ušlechtilej člověk, svrženej
anděl…“ napsal v druhé rukopisné verzi Hlučné samoty. V knize ukázal, že nebesa
se zřítila. Nebesa „nejsou humánní“, jak stále opakuje Haňťa. A tak se svržení andělé
uchýlili z povrchu zemského do podzemí, kde dovedli vytvořit svůj malý ráj. Ona lůza,
mající v sobě více lidskosti než študovaní a pomazaní.
Hrabal se opět projevil jako mistr kontrastu, jako vladař toho, čemu říkal
„pražská ironie“. Přestože Haňťa vstřebal stovky a stovky knih, které musel zničit,
nedozvěděl se, nač se celý život tázal. Snad byla nejdůležitější láska. Nakonec zjistil,
že to podstatné se stejně z knih nevyčte, ale musí se prožít. A když jednomu dojdou
síly k odporu nepřízni okolního světa, život končí. Po vzoru Seneky a Sokrata. V jiné
verzi románu Haňťa o své sebevraždě pouze sní. (Jak daleko anebo blízko bylo pro
Hrabala jako autora i člověka od snu ke skutečnosti?) Haňťa odešel do svého
druhého ráje.
***
Už z doby prenatální byl Hrabal prostoupen pocitem viny. Existuješ, tedy jsi
vinen. Onen těžko vyslovitelný pocit, snad původně boží trest za Adamův hřích,
kterým se vyhnal s Evou z ráje. Kdoví? Však si také jednou Hrabal zapsal: „Odpusťte
smrtelný hřích a zapomeňte, že jsem se narodil.“
„Jednu neděli, když jsem ještě byl v břiše mé maminky, můj prchlivý děd před
obědem vytáhl ji i se mnou v jejím bříšku na dvůr, strhnul pušku a řval… Klekni si, já
ti zastřelím! A moje maminka, odrostlá holčička, spínala ruce a prosila za mne…
Nakonec vyšla babička a řekla… Pojďte jezt, nebo to vystydne! A tak jsme šli, moje
dánská dámo, jezt a já jsem tady… ale ten strach přes bříško mojí maminky zůstal ve
mně…“ napsal v roce 1990 v Dopisu Dubence nazvaném Totální strachy, kdy ho
dánská novinářka přiměla k sebezpytování, proč chodil během normalizace k Tygrovi
a nebyl zavřený v kriminále.
Postupem času v sobě vypěstoval pocit odpovědnosti nejen za sebe, ale
prakticky za celý svět. Jakkoli byl schopen sledovat zánik „starého“, čehož zdánlivě
nelitoval, dokázal přijmout pocit viny za všechno zlé, s čím se kdy setkal. Když
sledoval kruté dějiny navzájem se vraždících lidí, bylo mu, jako by to zavinil on sám
nebo jako by on sám byl obětí. Souběžně zažíval pocit vykoupení ze svých vin. „Ty
velké masakry, to jsem já.“
„Uvědomění si porážky je počátek vítězství,“ napsal také. „Ale! Svět není nic
samého než samé vítězství a lidé nedělají nic jiného, než že pořád vítězí, tak jako po
srážkách aut na celém světě to vždycky zavinil ten druhý, ne já. Počínám vítězit, že
se přiznávám k malérům, které se mi nestaly, beru na sebe havárie, které jsem
nezavinil, tak všechny prohry jsou moje vítězství. Nejkrásnější nemoc na světě je