William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)
1
William Shakespeare
KRÁL JINDŘICH VI.
PŘELOŽIL J. B. MALÝ
Díl I.
Dramatická díla Williama Shakespeara,
nákladem Musea království českého,
díl II., v Praze, v kommissí u Fr.
Řivnáče, tisk Jaroslava Pospíšila
OSOBY
Král Jindřich šestý
Vévoda Glosterský, králův strýc a protektor
Vévoda Bedfordský, králův strýc a vládař ve Francii
Tomáš Beaufort, vévoda Exeterský, králův prastrýc
Jindřich Beaufort, králův prastrýc, biskup Winchesterský a
později kardinál
Jan Beaufort, hrabě Somersetský, později vévoda
Richard Plantagenet, nejstarší syn Richarda někdy hraběte
Cambridgeského, později vévoda Yorský
Hrabě Warwick
Hrabě Salisbury
Hrabě Suffolk
Lord Talbot, později hrabě Shrewsburský
Jan Talbot, jeho syn
Edmund Mortimer, hrabě Marchský
Mortimerův strážce, pak jeden právník
Sir John Fastolfe
Sir William Lucy
Sir William Gransdale
Sir Thomas Gargrave
Mayor Londýnský
Woodville, správce Toweru
Vernon, od bílé růže čili stoupenec Yorský
Basset, od červené růže čili stoupenec Lancasterský
Karel, dauphin, později král Francký
Reignier, vévoda Anjouský, titulární král Neapolský
Vévoda Burgundský
Vévoda Alençonský
Vládař Pařížský
Bastard Orleanský
Orleanský puškář a jeho syn
Generál francouzského vojska v Burdovalech
Francouzský sergeant
Vrátný
Starý ovčák, otec Johany la Pucelle
Markéta, dcera Reignierova, později provdána za krále
Jindřicha
Hraběnka Auvergneská
Johana la Pucelle, vůbec nazvána z Arku
Zlí duchové zjevující se Johaně, lordové, strážcové Toweru,
hlasatelé, důstojníci, vojáci, poslové, dvořanstvo anglické i
francouzské
Dějiště: z části v Angličanech, z části ve Francii.
Jednání první.
Výjev první.
Opatství Westminsterské
Pohřební hudba. Objeví se rakev s tělem Jindřich pátého ve
skvostné ozdobě, obstoupena vévodami Bedfordským,
Glosterským a Exeterským, hrabětem Warwickem,
biskupem Winchesterským, hlasateli a j.
Bedford. Buď černý nebe krov, den ustup noci!
Komety, věštkyně změn obecných,
jasnými na obloze kšticemi
potřásajíce tepte zpurné hvězdy,
že přivolily k smrti Jindřicha!
To přeslavný byl král, by dlouho žil!
Nezemřel taký posud Anglii.
Gloster. Ta před ním ani krále neměla.
Jsa chrabr hoden byl, by jiným vládl:
blesk meče jeho oslepoval svět;
svá ramena rozpřáhal šíř než drak;
jiskřící oko jeho, planouc hněvem,
u větší míře oslepovalo
a zpět zaráželo nepřátely,
než slunce polední, když v tvář jim bije.
Ba, nač mé řeči? slavné jeho činy,
ty všecka slova překonávají:
jak ruky pozved’, byl již vítězem.
Exeter. Černýť náš smutek; proč ne krvavý?
Jeť mrtev Jindřich, neobživneť víc:
my, dřevěnou obstupujíce rakev,
nečestnou oslavujem smrti výhru
svou přítomností skvěle nádhernou,
co věznové při voze vítězném.
Zdaž máme zlořečit nešťastným hvězdám,
jež spolčily se k zhoubě naší slávy?
Či Franky zchytralé za čaroděje
a zaklinače mít, kteří mu z bázně
svým zaříkáním spůsobili smrt?
Winchester. Ten král byl požehnán od krále králův.
Nebudeť Frankům poslední den soudu
tak strašný, jako byl jim jeho vzhled.
On vedl boje pána zástupův,
a církve modlitbou tak prospíval.
Gloster. Církve! kde jest ta? Bez modliteb kněžských
by život jeho prodloužen byl dále:
vám líbí se jen kníže zženštilý,
jejž jako žáka lze ovládnout strachem.
Winchester. Nám lib se cokoliv; ty, Glostře, vládneš
co protektor i knížetem i říší.
Tvá hrdá žena víc tě drží v bázni,
než mohl by sám Bůh neb zbožný kněz.
Gloster. Nemluv o zbožnosti, ty sloužíš tělu,
a celý rok do chrámu nevstupuješ,
leč proti nepřátelům svým se modlit.
Bedford. Zanechte svárů, stište mysli své!
K oltáři pojďme! – hlasatelé s námi –
na místě zlata obětujme zbraň svou;
nač zbraně nám, když Jindřich pátý mrtev? –
Potomstvo, čekej bídná léta, v nichž
ssát bude dítě vlhké oko matky,
náš ostrov pěstovati slané slzy,
a ženy jenom zbudou želet mrtvých.
Jindřichu pátý! tvého ducha vzývám,
žehnej té říši, chraň ji vnitřních válek,
přemáhej na nebi zlé planety!
Slavnější hvězdou bude duše tvá,
než Julius Caesar nebo světlá ......
Vystoupí Posel.
Posel. Ctihodní lordové, Bůh pozdrav vás!
Přináším smutné zprávy z Francie
o krutých sečích, porážkách a ztrátách:
Guienne, Šampaňsko, Remeš, Orleans,
Paříž, Guysors, Poitiers jsou již ty tam.
Bedford. Jaká to řeč před mrtvým Jindřichem?
Mluv zticha; sic nad ztrátou takých měst
prolomí olovo a vstane z mrtvých.
Gloster. Že Paříž ztracena? Že Rouen vzdán?
Toť kdyby Jindřich obživ’ na novo,
při zprávě té by opět pustil ducha.
Exeter. Jak přišly k ztracení? jakouto zradou?
Posel. Nižádnou zradou; lidu, peněz není.
Reptání ozývá se mezi vojskem
na vaše strannictví; co byste měli
William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)
2
na rychlo sebrat pole do boje,
že o své vojvody se hašteříte.
Ten rád by z uspoření válku protáh’;
jiný by lítal rád, však nemá křídel;
a třetí mní, že bez vší útraty
dá mír se zjednat zchytralými slovy.
Probuď se, šlechto anglická! a nedej
si leností zatemnit mladou slávu;
jeť zlomen znaku tvého kosatec,
půl erbu Anglicka jest sraženo.
Exeter. By slzí nám ku pohřbu scházelo,
ta zpráva by jich spůsobila příval.
Bedford. To moje věc; jsemť vládař Francie:
sem brnění! bych pro ni bojoval. –
Pryč neblahý ten oděv smuteční!
Dámť Frankům za oči ran krvavých,
by plakali svých nehod střídavých.
Vystoupí jiný Posel.
Druhý posel. Tu čtěte, lordové, zlověstné listy,
odpadloť Francko zcela od Anglie,
až na několik nepatrných měst;
dauphin Karel jest korunován v Remši,
s ním spojen levoboček Orleanský,
též Reignier Anjouský ho podporuje,
vévoda Alençonský k němu přiběh’.
Exeter. Dauphin korunován! vše k němu běží!
ó, kamž poběhnem my před touto hanbou?
Gloster. My poběhneme nepřátelům v hrdlo: –
Bedforde, ty-li nemáš chuti, já
ten boj podstoupím.
Bedford.
Jakým právem, Glostře,
smíš pochybovat o mé horlivosti?
Já v myšlénkách již spočítával vojsko,
jímž zaplavenu vidím Francii.
Vystoupí Třetí posel.
Třetí posel. Bych zmnožil vaše nářky, Milostpáni,
kropící tělo krále Jindřicha,
přináším zprávy o přežalném boji,
jejž s Francouzi měl Talbot udatný.
Winchester. Jak! v kterém Talbot vítěz? je-li pravda?
Třetí posel. Ó nikoli; v němž Talbot přemožen;
obšírněji vám povím celý příběh.
Dne desátého srpna statný rek ten,
od Orleansu sklíčeného couvav,
šest tisíc mužů sotva s sebou maje,
byl kolem obstoupen a napaden
od Franků, tři a dvacet tisíc silných.
Již neměl času sešikovat lid;
též neměl dřevcí na ohradu střelcům,
tu oni v zmatku ostré koly z plotů
zaráželi do země před sebe,
by zadrželi nepřátelskou jízdu.
Tři hodiny a více trval boj,
v němž statný Talbot nad pomyšlení
vyváděl divy mečem svým i kopím.
Sta slal jich do pekel, opřít se mu
se neodvážil nikdo; tu a tam
a na všech stranách řádil zuřivě.
Frankové křičí, že to ďábel v zbroji,
s udivením naň patří celé vojsko.
Tu neohroženost vidouce naši,
hr Talbot! Talbot! křičí plným hrdlem,
a uvrhnou se do prostředka seče.
Tu byli vítězství by zpečetili,
by na sketu byl nehrál Sir John Fastolfe;
ten, vzadu postaven se zálohou
1
),
(jim ku podpoře, by je sledoval)
co baba utek’ bez jediné rány.
I nastala povšechná seč a zkáza
u všestranném od Franků sklíčení.
Mrzký Valon, pro dauphinovu přízeň,
své kopí do zad vrazil Talbotu,
jemužto Francie se vší silou svou
ni jedinkrát nesměla patřit v tvář.
Bedford. Jak, Talbot pad’? Tož sám si život vezmu,
že líně hověl jsem si v nádheře,
an taký vůdce, nechán bez pomoci,
jest vydán nepřátelům nesmělým.
Třetí posel. Ó nikoliv, on žije, ale zajat,
a s ním lord Scales, i též lord Hungerford;
ostatních nejvíc zbito, neb též jato.
Bedford. Výplatu já zaň dám, a nikdo jiný!
Dauphina střemhlav strhnu s jeho trůnu,
a jeho korunou vykoupím přítele,
i za každého z našich jatých lordů
dám na výměnu čtyry francouzské. –
Teď s Bohem, pánové, jdu k svému dílu;
rozkošné ohně zapálím ve Francii,
by oslaven byl svatojirský svátek;
s sebou chci deset tisíc vojska vzít,
jichž skutky krvavé Evropou mají chvít.
Třetí posel. Však čas; neb Orleans jest obležen,
anglické vojsko seslabeno, mdlé;
posilu žádá hrabě Salisbury:
od vzpoury sotvy zdržuje své lidi,
kterým, tak slabým, uloženo tolik.
Exeter. Pomněte, lordové, svých Jindřichu
složených přísah, že buď zničit chcete
dauphina, nebo sobě podrobit.
Bedford. Chovám to v paměti, a nyní jdu,
bych přípravy své činil.
Odejde.
Gloster. Já k Toweru spěchám ve vší rychlosti,
dohlídnout na děla a střelivo;
mladého Jindřicha vyhlásím králem.
Odejde.
Exeter. Já do Elthamu jdu k mladému králi,
jsa jemu zvláště určen za pěstouna;
chciť nejlíp hledět jeho bezpečí!
Odejde.
Winchester. Každému úřad vykázán a místo,
jen já jsem propad’ – mně nic nezbylo;
však nechci dél být Jankem bez služby:
chciť Jindřicha já z Elthamu ukrásti
2
),
pak k veslu zasednout a v říší vlásti.
Odejde.
Výjev druhý.
Francie. Před Orleansem.
Vystoupí Karel se svým vojskem, Alençon, Reignier a jiní.
Karel. Běh pravý Marsův, jako na nebi,
tak na zemi do dneška není znám:
nedávno svítil straně anglické,
teď my jsme vítězi, na nás se směje.
Nejsou-li naše všecka větší města?
U Orleansu pro rozkoš ležíme,
zatím co na hodinu za měsíc
nás mdle jen obléhají hladoví
nepřátelé, bledí co duchové.
Alençon. Polévka schází, tučná hovězina;
nejsou-li krmeni jak mezkové,
přivázanou majíce k hubě píci,
toť vypadají jako zmoklé myši.
Reignier. Odtrhněm pryč, co v zahálce tu dlít?
Strašný nám Talbot zajat, nezbývať
než Salisbury, onen ztřeštěnec;
ten nechať zlostí žere svoji žluč,