Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury



Yüklə 1,53 Mb.
səhifə1/12
tarix29.05.2018
ölçüsü1,53 Mb.
#46476
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12

Prohlášení


Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Souhlasím, aby práce byla zapůjčena ke studijním účelům a byla citována dle platných norem.


V Brně dne.............................................. .....................................................
Obsah:


1. ÚVOD 4

2. PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ 4

3. DĚJINY BÁDÁNÍ 7

3. 1 Nižná Myšľa a otomanská kultura 8

4. POHŘEBNÍ RITUS 11

4. 1 Pohřebiště Nižná Myšľa 11

4. 1. 1 Orientace a tvar hrobů, uložení mrtvých 12

4. 1. 2 Vylupování hrobů 15

4. 1. 3 Pohlaví a věk pohřebných 16

5. PROBLEMATIKA PERIODIZACE 21

6. KERAMIKA 23

6. 1 Uložení keramických milodarů v hrobech 25

6. 3. 1 Džbánky 31

6. 3. 2 Pohárky 35

6. 3. 3 Mísy 38

6. 3. 4 Hrnce a hrnečky 41

6. 3. 5 Šálky 42

6. 3. 6 Amfory 43

6. 3. 7 Závěsné nádoby 44

7. VYHODNOCENÍ KERAMICKÉHO MATERIÁLU 45

8. ZÁVĚR 51

9. OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 53

10. PŘÍLOHA - MAPY 63

11. POUŽITÉ ZKRATKY 80

11. LITERATURA 81


1. ÚVOD


Tématem této bakalářské práce je pohřebiště náležející otomansko-füzesabonyské kultuře na lokalitě Nižná Myšľa. Jelikož celé toto pohřebiště je značně rozlehlé a na počet hrobů zde odkrytých velmi bohaté (doposud bylo objeveno na 800 hrobů) bude se tato práce věnovat pouze jeho časově nejstarší fázi. Podle L. Olexy, autora výzkumu lze za nejstarší část pohřebiště považovat hroby, které jsou situovány v severní části pohřebiště a jsou viditelně odděleny od ostatních, mladších hrobů. Jedná se o 150 hrobů, které podle L. Olexy zahrnují časově nestarší fázi pohřebiště. Mezi nimi lze však najít i hroby časově mladší. Hlavním cílem práce je tedy co možná nejpřesnější datování jednotlivých hrobů na základě milodarů v nich nalezených. Tyto milodary jsme rozdělili na dvě velké základní skupiny, a to na milodary keramické, jimiž se zde budu zabývat já a na milodary nekeramické, o kterých pojednává bakalářská práce mého kolegy Tomáše Nováčka. Na závěr je naší společnou snahou vyčlenit nejstarší hroby a podat také základní popis pohřebního ritu a celkové nálezové situace pohřebiště v Nižné Myšli.

Velmi ráda bych zde také poděkovala především PhDr. L. Olexovi za zpřístupnění materiálu a velmi vlídný přístup a také Prof. PhDr. V. Podborskému, DrSc., vedoucímu práce. Rovněž také Prof. PhDr. J. Vladárovi, DrSc. Všem těmto děkuji za jejich rady a zajímavé připomínky a postřehy, jež mi výrazně pomohly. Také bych chtěla poděkovat rodičům za psychickou podporu a v neposlední řadě, avšak o to důrazněji děkuji svému spolupracovníkovi T. Nováčkovi.



2. PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ
Okolí obce Nižná Myšľa se rozprostírá v jihovýchodní části Karpatské kotliny pod masivem Slánského pohoří a je charakteristický různě profilovaným terénem. Dominantním činitelem, který ovlivnil současný stav reliéfu krajiny byl soutok tří řek, a to Hornádu, Torysy a Olšavy.

Košická kotlina a Slánské vrchy patří do subprovincie Západních Karpat. Košická kotlina náleží do Lučenecko-košické sníženiny, která je součástí rozsáhlé rovinaté Panonské pánve. Slánské vrchy jsou součástí tzv. Matransko-slánské oblasti, která je nejjižnějším a zároveň také nejvýchodnějším pásmem v pohoří Západních Karpat. Na samotný katastr Nižné Myšle zasahuje ze severu také Toryská pahorkatina, která vyplňuje její střední část. Na východní straně nižnomyšľanské teritorium ohraničují Slánské vrchy reprezentované skupinou Miliča. Z geomorfologického hlediska představuje Košická Kotlina výrazně depresivní útvar. Dnešní terénní reliéf je výsledkem souboru geomorfologických procesů probíhajících v období vrchního pleistocénu z konce třetihor a ze začátku čtvrtohor, z kvartéru (Olexa 2003, s. 12-13) .

Geologické podloží území je budováno usazeninami třetihorního moře, sopečnými tufy (sopečnými popely) a lávami třetihorních vulkánů, štěrkovými náplavami řek a pískovými (sprašovými) návěji větru z období čtvrtohor. Pod těmito vrstvami a bloky hornin se nachází ještě starší podloží, které se tvořilo při tzv. alpinském vrásnění přibližně před 135 až 65 milióny lety (Olexa 2003, s. 14-15).

Část území Nižné Myšle zabírají také terasy a nivy výše zmiňovaných řek a mohutné náplavové kužele obzvláště z levostranných přítoků Olšavy. V tomto úseku má terén charakter mírně zvlněné pahorkatiny, která je rozčleněna úvalinovými dolinami a úvalinami, místy s hlubokými výmoly. V sousedství se Slánskými vrchy zasahují do reliéfu také mohutné, plošně rozlehlé sesuvy.

Povrch teras je částečně pokrytý souvislým, několik metrů hlubokým pokryvem spraší a sprašových hlín, které mají všechny znaky eolitické sedimentace. Spraše v poloze Várhegy u Nižné Myšle mají světležlutou barvu, jsou pórovité, vápnité s vertikálními puklinami a pokrývá je kvalitní půda. Na zjemňování reliéfu krajiny se výrazně podílela tisíciletí trvající eroze. Po vynoření se tohoto území z podmořské hladiny byl terén vystavený erozní činnosti plošně a lineárně odtékajících vod, které vymodelovaly v předhoří hlubokou brázdu. Na konci třetihor bylo původní dno Košické kotliny souvislé. V oblasti okolo Nižné Myšle došlo v průběhu kvartéru, tedy na počátku čtvrtohor, v důsledku mladé tektoniky a erozní činnosti Olšavy a Torysy k jejímu rozčlenění. Jejich koryty byl erodovaný materiál odnášen do širokého údolí Hornádu a zde se ukládal. Proces erozní činnosti pokračuje i v současnosti. Je rychlejší v kotlině a pomalejší v Slánských vrších (Olexa 2003, s. 14-16).

V okolí Nižné Myšle jsou pozoruhodné tři geologické lokality: Skalka, tzv. myšlanské vrstvy tufů v poloze Várhegy a písková duna Moľva.

Dominantní skalní útvar Skalka se nachází nad Olšavou a je zbytkem lávového proudu z třetihorního vulkánu Bradlo. Ve vysokém profilu bývalého kamenolomu na andezit je možné sledovat charakteristickou stavbu lávového proudu. Ve směru původního toku lávy se zdejší andezit plošně rozpadává na tenké pláty, které místí obyvatelé nazývají kľapačky, a byly hojně užívány ve stavebnictví jako obklady a dlaždice.

Z místního tufitu se zde v době bronzové vyráběly kamenné odlévací formy, tzv. kadluby na výrobu kovových předmětů a to právě díky jeho lehké opracovatelnosti a dobrým tepelným vlastnostem.

Třetí místní geologickou raritou je rozsáhlá písková duna Moľva, nacházející se v říční nivě nedaleko dnešního soutoku Olšavy s Hornádem. Duna byla naváta v ledových dobách, v časech, kdy silné mrazy rozrušovaly terén a díky větru se částice písku a prachu dostávaly z půdy. Ty se poté ukládaly na východních místech jako duny nebo jako sprašové pokryvy. Naši předkové vyhledávali právě polohy s takovým povrchem a nižnomyšlianská Moľva nebyla výjimkou.

Pro oblast Nižné a Vyšné Myšle jsou charakteristické dostatečné zdroje povrchové a podzemní vody. Podzemní vody náležející do povodí Hornádu se svým oběhem a akumulací v daném teritoriu váží na třetihorní a čtvrtohorní usazeniny. Zdroje vody jsou uzavřeny v souvrstvích nepropustných hornin a jílovitých sedimentů, přičemž určitá část z nich má artézský charakter. Celoroční průměrná teplota vody okolo 18 až 20 °C zaručovala nepřetržitý dostatek vlažné vody na pití a na různé řemeslnické činnosti. O tomto termálním prameni, který se užíval také na močení lnu, konopí a na praní, se první písemná zpráva zachovala již z roku 1549.

Významnou část půdy tvoří hnědozem, která vznikla na spraších a sprašových hlínách, kde se delší dobu původní porost skládal z teplomilných doubrav a dubovo-habrových lesů. Pro půdy na zdejších spraších je zvlášť charakteristický vyšší obsah jílů. Jílovité částice podmiňují dobrou akumulaci vlhkosti v zemi a proto půdy tohoto typu byly vyhledávány a pravděpodobně také nepřetržitě využívány. Neméně důležitý význam měly také půdy, které vznikly ukládáním říčních nánosů na štěrkopískových formacích v blízkosti vodních toků.

Komplexy listnatých lesů si na většině území Slánských vrchů zachovaly původní ráz. Svahy pokrývají hlavně druhově bohaté dubovo-habrové lesy panonského typu. V okolí Nižné Myšle bylo území mezi Hornádem a Oľšavou až do roku 1870 zarostlé velkým dubovým lesem, kde rostly stromy s průměrem 2 – 3 metry.

Ve východních částech hor jsou rozšířené také bukové lesy s pestrým bylinným podrostem. V podhůří a v okolí meandrů řek se zachovaly lužní lesy s loukami s vrbovo-topolovým porostem. V našich podmínkách lužní lesy představují nejpestřejší a nejbohatší ekosystémy. V lesech s mokřady u soutoků řek žilo a žije stále množství zvěře, přičemž část z nich patří k ohroženým druhům. V této oblasti se také kdysi hojně vyskytoval dnes již vyhynulý bobr. Prostor soutoku Hornádu s Torysou je vytypovaný jako maloplošné chráněné území v kategorii přírodní rezervace právě díky zachovaným biotypům vzácné fauny a flóry (Olexa 2003, s. 15-18).

3. DĚJINY BÁDÁNÍ
S názvem otomanská kultura se v odborné literatuře poprvé setkáváme u I. Nestora (1933, 83). Nynější název dostala díky výzkumu M. Roska na eponymní lokalitě Otomani v Sedmihradsku (Rumunsko). Lokalita Otomani je situována na levém břehu řeky Er, cca 60km severovýchodně od Orádei. Systematické výzkumy zde byly započaty v letech 1924, 1926 až 1928.

V letech 1958 až 1962 byl na eponymní lokalitě Otomani uskutečněn revizní výzkum, na kterém se podíleli K. Horedt, M. Rusu a I. Ordentlich. Byl to právě I. Ordentlich, který na základě onoho revizního výzkumu doložil postupné přetváření se pozdních neolitických kultur (badenská a cotofeni) do období počátku doby bronzové, ve kterých se pomalu tvořily podoby nové kultury s novými typickými znaky.

Na území bývalého Uherska se s prvními zmínkami o nálezech této kultury setkáváme ve druhé polovině 19. století. Tehdy se o první soupis památek z doby bronzové pokusil J. Hampel ve své práci "A bronzokor omlékei Magyarhonban I. ", která byla vydaná roku 1886 v Budapešti.

Během 1. světové války byla v Maďarsku zkoumána velmi významná lokalita Tózseg. Na základě jejího výzkumu zde byla vypracována první periodizace doby bronzové. Později však dochází k jejímu přepracování. Nové dělení doby bronzové v Maďarsku vypracovala A. Mozsolics. Pro maďarskou archeologii však termín otomanská kultura zahrnuje pouze její starší fázi, která zahrnuje oblast východně od řeky Tisy. Mladší kulturní projevy jsou nazývány kulturou füzesabonyskou. Její alternativní názvy pak jsou kultura gyulavarsándská, či německý termín Kultur der Spiralbuckelgefässe, tedy kultura nádob se spirálovitými vypnulinami.

Na počátku 20. století byly nálezy náležející k otomanské kultuře na území Slovenska nazývány jako nálezy kultury hornopotiské. V odborné literatuře se toto označení objevuje již v syntetických pracích věnovaných slovenskému pravěku (např. Eisner 1933). Od třicátých let minulého století se postupně začaly objevovat názory, že se jedná o nálezy kultury otomanské. Poté byly slovenské nálezy pojmenovány maďarskými badateli jako Füzeszabony, resp. kultura füzesabonyská. Tento název se udržoval poměrně dlouho. Samotný termín otomanská kultura vztahující se přímo na slovenské nálezy zdůvodnil a definitivně do literatury zavedl L. Hájek (1953). Celková charakteristika kultury pak byla zpracována I. Nestorem v prvním svazku Istoria României (1960).

Slovenská moderní archeologie dnes užívá jak termín kultura otomanská tak i kultura otomansko-füzesabonyská.


3. 1 Nižná Myšľa a otomanská kultura

První nálezy otomansko-füzesabonské kultury, které byly na východním Slovensku uskutečněny amatérskými archeology, pochází z pozdních let 19. století.

Na Nižnou Myšľu jako na archeologickou lokalitu poprvé roku 1892 upozornil uherský amatérský badatel J. Csoma. Odborná veřejnost se o lokalitě blíže dozvídá až o pár let později, konkrétně roku 1898, kdy podrobnější popis nálezů spolu s náčrtkem uveřejnil uherský badatel J. Mihálik ve své práci „A misley és hejczei praehistorikus telepekről. Archeol. Ért. 18, 1898, s. 38-44“ (Olexa 1992, s. 196). Aktuální mapu nejvýznamnějších archeologických lokalit v okolí Nižné Myšle uvádím v příloze – mapa č. I.

Na začátku 20 let 20. století byl v obci, v poloze Várhegy, uskutečněn první archeologický výkop. Byl učiněn pod vedením generála R. Gajdy jež působil v Košicích. Díky němu se první nálezy dostaly i do Národního muzea v Praze, kde se s nimi seznámili J. Eisner a J. Böhm.

I když Eisner sám nikdy osobně Nižnou Myšľu nenavštívil, ve své souborné práci Slovensko v Pravěku (1933) uvedl všechny tehdy známé archeologické nálezy, které zde byly nalezeny. V pracích univerzitního profesora se však ještě setkáváme s názvem severopotiská či hornopotiská kultura s vypnulinami.

Roku 1948, kdy se po prudkých letních bouřkách sesula část západního svahu kopce, místní děti nalezly celé nádoby, střepy i zlomky lidských kostí. To vše pak odnesli místnímu učiteli P. Lackovi, který nálezy odevzdal do košického muzea tamějšímu archeologovi J. Pastorovi. Ten naleziště navštívil a provedl záchranný výzkum. Během podzimu prozkoumal pět hrobů, které však byly na soubor milodarů velmi chudé. I když správa o výzkumu byla publikovaná, upadla v zapomnění.

Po dobu dalších třiceti let zůstala lokalita netknutá. Poté, v rámci probíhajícího zjišťovacího výzkumu opevněné osady, byla provedena sonda i v prostoru předpokládaného pohřebiště. Tentokrát již byly nalezeny hroby na milodary mnohem štědřejší. Vedením výzkumu byli pověřeni pracovníci košické pobočky Archeologického ústavu SAV a výzkum v Nižné Myšli pokračoval v následujících sezónách. Od 7. 7. 1977 provádí již přes třicet let výzkum na lokalitě L. Olexa. Díky němu byl také roku 1998 založen klub Collegium Myssle, ve které se angažují lidé různých profesí, přátelé archeologického výzkumu ochotní zde pomáhat. Klub byl založen ve spolupráci s místní samosprávou a Archeologickým ústavem SAV. Pod vedením L. Olexy se také podařilo zrekonstruovat část kláštera premonstrátů v obci, kde vznikl centrální depozitář a kde se také ve výstavních prostorech reprezentují nejhodnotnější nálezy.

Doposud byly systematicky zkoumány pouze dvě rozsáhlá pohřebiště otomansko-füzesabonské kultury (OFB), a to Nižná Myšľa a na východním Slovensku, lokalita jedinečná díky tomu, že jsou zastoupeny obě složky kulturní existence pravěkého lidu a to jak sídliště tak i pohřebiště, a ve východním Maďarsku pohřebiště při obci Tiszafüred. Další, neméně důležité poznatky pochází z jiných početných nálezů učiněných na severovýchodě Karpatské kotliny. První klíčové výzkumy provedené na Slovensku se realizovaly pod vedením L. Hájka na lokalitě otomanského sídliště Košice-Barca (Olexa 1992, s. 189). Na základě do dnešní dnů získaných poznatků lze říci, že v Nižné Myšli se jedná o výzkum takového významu, jako byly na východním Slovensku akce právě v Košicích, části Braca I., v Stredě nad Bodrogom a Spišskom Štvrtku (Olexa 1983, s. 69). Podrobnější mapu o významných lokalitách z oblasti východního Slovenska uvádím v příloze – mapa II. Výzkumy přinesly mnoho údajů jak o materiální kultuře, tak i o víře lidu v posmrtný život a o zvycích které se neměnily po 300 let. Bádání též prokázalo, že společnost lidí byla již sociálně i ekonomicky rozkastována, což se mimo jiné odráží i na množství milodarů nalezených v hrobech.

Komplex osad a pohřebiště v Nižné Myšľi, prezentující osídlení mezi roky cca 1600 - 1400 př. n. l. se nachází na výrazné podlouhlé vyvýšenině v poloze Várhegy nad soutokem řek Hornád, Torysa a Olšava 12 km jižně od Košic. Výškový rozdíl mezi temenem vyvýšeniny a hladinou řeky Hornád je 45 m (Olexa 1992, s. 189). Polohu udávají souřadnice 48° 37' 25'' s. š. a 21° 21' 55'' v. d.. Doposud víme o dvou osadách otomanského lidu (starší opevněná osada I. a mladší opevněná osada II.) a jednom pohřebišti (mapa. III.). Osada I. byla vybudována na jižním okraji vyvýšeniny. Její opevnění se skládalo z příkopu hlubokého 6 metrů a hliněného valu. Vnější část příkopu byla původně zpevněna i dřevěnými kůly. Vstup do osady se nacházel na východní straně opevnění a měl dřevěno-kamennou konstrukci. Vnitřní areál osady se rozkládal přibližně na 50 x 60 metrech (Olexa 1983, s. 70). Uvnitř nalezené domy byly seskupeny do dvou řad, které oddělovala ulička. Orientovány byly V-Z, jejich podlahy z udusané hlíny byly mírně vyvýšeny nad terén a uličky byly částečně prohloubeny (Olexa 1983, s. 122). Domy byly pravoúhlé, jednoprostorové. Akropole tedy měla pevnou urbanistickou koncepci. Podle odhadu mohlo v areálu osady a v jejím nejbližším okolí žít 150 až 200 obyvatel (Olexa 2003, 40-49, 55).

Opevněný prostor osady II již zabíral plochu 8 ha. Opevnění se opět skládalo z příkopu a valu vysokého zřejmě pět až šest metrů. Konstrukce opevnění byla hlinito-dřevěno-kamenná. Z vnitřního areálu se doposud podařilo prozkoumat přibližně jednu třetinu. Objeveny byly domy srubového typu, které byly postaveny minimálně ve dvou řadách v severní části sídliště. Byly však postaveny bez zřejmé snahy o urbanistické uspořádání. Půdorysy domů byly obdélníkové o ploše cca 20 m2. Odhaduje se že v mladší o sadě mohlo stát cca padesát domů, ve kterých mohla žít 300 až 350 jedinců. Toto sídliště existovalo pouze necelých sto let a zaniklo po katastrofě, zřejmě požárem, na začátku středné doby bronzové. Požár zanechal stopy jak na nálezech tak i na zbytcích příbytků (Olexa 1983, s. 124).

Nové osídlení překrylo areál starší opevněné osady I., přičemž došlo k porušení podlah starších a domů. Původní zástavba osady ani ulicový systém již nebyly respektovány. V severní části lokality, v místech staršího kostrového pohřebiště, byly narušeny některé hroby a překryty sídlištní vrstvou. Vzájemná superpozice hrobů a mladším sídlištěm byla prokázána na ploše okolo 25 000 m2.

Pohřebiště, na kterém první hroby odryl J. Pastor, se rozkládalo severně od opevněné osady I. ve vzdálenosti přibližně 150 m v nadmořské výšce 200 m a zabíralo plochu přibližně 2 ha. Patří k nejrozsáhlejším starobronzovým nekropolím jež jsou známy z Karpatské kotliny. Nalezeno zde bylo cca 800 hrobů. Jejich celkový počet je odhadován na 1 000 (Olexa 2003, s. 40-49, 65). Nalezený inventář z prvních 150 hrobů má většinou smíšený košťansko-otomanský a starootomanský charakter. Výrazné analogie známe např. z Košické kotliny na pohřebištích ve Valalikách (Košťany a Všechsvätých) a v Čani (srov. Pástor 1978). Dále na lokalitě Nagydobos a v Hernádkaku.

Nálezy z otomanských hrobů z území Slovenska jsou součástí otomansko-füzesabonyského komplexu rozšířeného v severovýchodní části Karpatské kotliny a tvoří její nejsevernější výběžek (Olexa 1983, s. 124-128).

Prostor pohřebiště byl později začleněný do areálu mladší opevněné osady II. Podle nálezové situace se však v tu dobu na pohřebišti již přestalo pochovávat. Poté bylo z největší pravděpodobností založeno pohřebiště nové, ale tentokrát mimo areál osady (Olexa 1988, s 91-96).



4. POHŘEBNÍ RITUS
Ve způsobech pohřebního ritu se lid otomansko-füzesabonské kultury (OFK) nějak zásadně nelišil od zvyků jež byly užívány ve starší době bronzové i okolními kulturami. K pohřbívání byl využíván jak způsob kremace, tak i inhumace. Spálením mrtvého a uložení hrobu spolu s keramickými a také nekeramickými milodary odráží víru v existenci duše. Ta se díky kremaci očistí a osvobodí od těla. Inhumace však postupně převládla až na samém sklonku počátku střední doby bronzové. Častějším způsobem pohřbu během trvání otomanské kultury bylo pohřbívání kostrové. Na pohřebišti v Nižnej Myšli v prvních 150 námi zde popisovaných hrobů byl objeven pouze jeden přímo doložený způsob zvláštní inhumace a to v hrobu č. 8. Zde se v jihovýchodní části hrobové jámy se nacházel shluk kalcinovaných kostí. Jedná se nejspíše o přepálené kosti staršího člověka jež byly smíchány s přepálenými zvířecími kostmi, přičemž byl v hrobu nalezen i skelet mladší ženy s milodary.
4. 1 Pohřebiště Nižná Myšľa

Podle doposud nám známých faktů se na pohřebišti začalo pohřbívat přibližně v 17. století př. n. l. Zatím nejmladší zjištěné hroby pochází z konce 15. století př. n. l. Krátce po roce 1500 př. n. l. se zde náhle přestalo pochovávat a to kvůli budování rozsáhlejší opevněné osady II (Olexa 2003, s. 63).

Na pohřebišti se začalo při západním svahu vyvýšeniny. Celková nálezové situace jasně poukazuje na to, že zesnulí byli pochováváni v několika řadách, jeden vedle druhého. Postupně přibývající hroby byly hloubené směrem na východ (Olexa 2003, s. 65). I když tento systém se až do konce zdejšího pochovávání nijak zásadně neměnil, máme doloženo i porušení tohoto zvyku a to v podobě samostatných skupin hrobů. V rámci prvních 150 hrobů se jedná o skupinu č. I. a č. II., které jsou lokalizovány v severozápadní části pohřebiště. Podle teorie autora výzkumu L. Olexy jsou však tyto hroby mladší a možná patřily příslušníkům okolních osad pochovaných na pohřebišti osady. I v těchto skupinách je však velmi přísně dodržován pohřební ritus popsaný níže.

Jelikož se zde nachází jen malé množství hrobů ve vzájemné superpozici, musely být původně na povrchu označovány. Ze 150 hrobů námi zde uváděných jich bylo v superpozici 37, tedy 27%. Jednalo se však o superpozice hrobu s podstatně mladším objektem. Narušení hrobu hrobem bylo zjištěno u dvojhrobu 9-10, který se nacházel ve vzájemné superpozici s dvojhrobem č. 21-22, pod jehož jižní částí byl i hrob č. 13. V tomto případě se tedy jedná o trojnásobnou superpozici. Hrob č. 17 byl v superpozici s hrobem č. 19, a č. 24 s hrobem č. 26. Podle L. Olexy jsou tyto superpozice zřejmě dokladem změny původního řadového systému a částečného přesunutí pohřebiště zpět na západ. Superpozice hrobu s objektem z osady II jsou důkazem toho, že se jedná o starší pohřebiště. To potvrzuje i fakt že mladší osada II byla již postavená právě v této části nekropole. Možným vysvětlením narušení hrobu hrobem je absence rozlišovacích znaků jednotlivých hrobů v terénu, což svědčí o délce pochovávání na tomto pohřebišti.

Nejmladší objevené pohřby spadají časově na konec 15. století. Poté zde bylo pohřbívání náhle přerušeno nejspíše kvůli výstavbě nové, mnohem rozšířenější osady II. Budovaní této nové osady a jejího opevnění bylo tak rychlé, že byla zničena i část starších hrobů. K nové osadě bylo založeno i zcela nové a s největší pravděpodobní i mnohem rozšířenější a na počet hrobů bohatší pohřebiště. To však bylo přesunuto na jiné, dosud bohužel neznámé místo. Jeho objevení je jedním z hlavním úkolů následujících výzkumných sezón.
4. 1. 1 Orientace a tvar hrobů, uložení mrtvých

Hrobové jámy měly v naprosté většině případů obdélníkový tvar se zaoblenými rohy a rovným dnem. Poměr délky a šířky hrobové jámy byl přibližně 2:1 (Olexa 2003, s. 66). Průměrný hrob byl cca 60-65 cm široký, 120-125 cm dlouhý. Jejich hloubka dosti kolísá od pouhých 85 cm až do 330 cm (např. symbolický hrob č. 26). Některé z hrobových jam měly značné rozměry, a to často i tehdy, bylo li pochováno pouze dítě (např. hrob č. 18 – chlapec, 160 x 100 cm; nebo hrob č. 94 – dívka, 155 x 90 cm). Obecně lze říci, že v mělčích hrobech jsou pochováni převážně mladší jedinci, případně mrtví u kterých bylo nalezeno jen málo milodarů, ojediněle hroby zcela bez milodarů. V hrobech rozměrnějších a hlubších jak 2 m pak bývali uloženi dospělí jedinci, častěji muži (Olexa 1983, s. 124). U těchto hrobů se poměrně často vyskytuje schodovitá úprava dna spolu se zbytky dřevěných desek od truhel či sarkofágů. Zbytky dřeva byly identifikovány téměř v 10% hrobů (Olexa 1992, s. 194). Aby byla zajištěna stabilita sarkofágu byla jeho spodní část fixována v prohlubni, kterou vytvořila právě schodkovitá úprava dna hrobu. Sarkofágy byly vyrobeny z rozpůleného vydlabaného kmene stromu. Do něj byl nebožtík uložen spolu s milodary. Těžké víko bylo opět tvořeno z vydlabaného kmene a tvořilo také ochranu proti možným vykradačům. Na sarkofázích se zachovaly také stopy po držácích. Stejně tak se jejich pozůstatky byly nalezeny i na truhlách jež byly vyrobeny z dřevěných desek, které tvořily pravoúhlou schránku s rovnými stěnami. Tloušťka těchto desek se pohybuje v rozmezí 4 až 5 cm (Olexa 2002, s 71). Truhly či sarkofágy bývají častěji identifikovány v hrobech mužů, byly ale nalezeny také v hrobech žen a dětí. I v případech užití těchto dřevěných schránek se však opačné uložení těla zesnulého podle pohlaví přísně dodržovalo (Olexa 2003, s. 66-67). Z prvních 150 hrobů byla tato úprava zjištěna u 33 hrobů.

Některé z hrobů byly vystlány měkkým materiálem. Výstelku tvořil organický materiál jako je např. listí, sláma, kožešiny či rohože. Nalezeny byly i zbytky po oděvu, ve kterém byl nebožtík pochován (Olexa 2003, s. 67). Je tedy patrné, že pozůstalí z této komunity věnovali dosti značnou pozornost při pohřbívání jednotlivců, kteří tvořili tehdejší nobilitu. Podle charakteru a množství milodarů šlo o lovce–bojovníky, řemeslníky, členy bohatých rodin a nepochybně také o vykonavatele náboženských a rituálních praktik, tedy o šamany a kněžky. I když pohřební zvyklosti byly pro všechny obyvatele osady a také přilehlých usedlostí stejné, těmto významnějším jedincům byla věnována mnohem větší pozornost při výběru místa pro jejich hrob a také při jeho úpravě.

Obdélníkové hrobové jámy byly ve většině případů orientovány v ose sever–jih či jih–sever s větší či menší odchylkou na východ. Odchylky od základní osy jsou důkazem, že se pozůstalí řídili podle východu slunce (Olexa 2003, s. 65). Ve fázi BA2 se ještě jako možný projev samostatné košťanské starší složky jeví sporadický výskyt hrobů orientovaných ve směru západ–východ, resp. východ–západ. Tuto odchylku od tehdejších přísných pohřebních zásad lze považovat buď, jak již bylo výše řečeno za projev přežívající košťanské složky obyvatel, či odchylku způsobenou terénními anomáliemi, nebo také jako snahu pozůstalých pochovat zesnulého do co největší blízkosti staršího hrobu v případě, že v již stávající řadě hrobů nebylo místo na vyhloubení nové jámy. V této snaze lze pozorovat projevy příbuzenských vazeb obyvatel osady, zvláště když se téměř vždy jednalo o pochované děti či mladé jedince (Olexa 2003, s. 65-66). Na potvrzení tohoto předpokladu lze v budoucnu využít analýzu DNA. Na pohřebišti v Nižné Myšli byla takto nezvyklá orientace Z-V, V-Z zjištěna u hrobů č. 5, 41, 90, 120, a také u dvojhrobu 63-64. Ve všech těchto hrobech se však stále přísně dodržovalo uložení mrtvých na opačném boku podle pohlaví; tedy muži a chlapci na pravém boku, ženy a dívky na boku levém.

Zesnulí byli do hrobů ukládáni ve skrčené poloze nejčastěji po jednom, vzácněji vyskytly dvojhroby (7), v jednom případě byl objeven také jeden čtyřhrob. Jednalo-li se o dvojhrob byl v něm uložen buď dospělý jedinec a dítě (častěji žena a dítě, méně často již muž a dítě). Ve většině odkrytých situacích leželo dítě před dospělým jedincem – dvojhrob č. 9-10, 63-64, 85-86, 134-135. Byli-li spolu pohřbeni dva dospěli jedinci byli orientováni opačně – dvojhrob č. 15-16, 21-22. V jediném čtyřhrobu č. 95-96 + 100-101, snad párové rodiny, jež byl na pohřebišti v Nižné Myšli objeven, byla uložena dospělá žena s holčičkou orientované ve směru S-J a dospělý muž chlapečkem orientováni ve směru J-S. Tento čtyřhrob lze vidět ve Východoslovenském muzeu v Košících, kde je součástí stálé expozice ,,Ľud-tvorca trvalých hodnôt". Na otázku proč docházelo k těmto hromadným či společným úmrtím však zatím odpověď nemáme. Praktikování tzv. ritu sati, tedy úmyslné a společné pochovávání služebnictva nebo členů rodiny chápaných jako posmrtných průvodců významného jedince, je možné téměř s jistotou vyloučit (Olexa 2002, s. 71).

Mrtví byli pochováváni ve skrčené poloze na boku, přičemž jejich ruce byly skrčeny před tělem, resp. před tváří. Jejich uložení jakoby představovalo spánek či ochranu před zimou schoulením. Stabilitu v této poloze pravděpodobně zaručovalo svázání rukou a nohou provazem, či koženým řemínkem. Pokud však jedince uložili jinak, mohlo to být způsobeno terénními anomáliemi, nebo mohl být důvodem fakt, že hrobová jáma byla menších rozměrů, což mohlo být způsobeno např. snahou vykopat hrob v blízkosti již existujících, avšak v jejich okolí již nebyl dostatek místa nebo do hrobové jámy původně pro jednoho zesnulého byli uloženi dva. To je patrné např. na dvojhrobu 21-22 (Tab.IX). Doložené máme také použití bronzového drátu. Lidé pravděpodobně věřili, že život po smrti bude stejný jako za života. Proto vkládali do hrobů také jídlo a pití, aby nebožtík ve druhém světě nestrádal.

V celé oblasti rozšíření kultury se přísně dodržovalo pochovávání jedinců na opačném boku podle pohlaví. Muži leželi na pravém boku a ženy byly uloženy na boku levém oba otočeni tváří k východu (Olexa 1992, s. 194). Pokud byla orientace tváře jiná, jedná se nejspíše o její sekundární polohu, jež mohla být způsobena posuny a tlakem půdy nebo vykradači hrobů. Stejné zásady uložení na opačném boku podle pohlaví se užívaly i u malých dětí. Mrtvé pochovávali jak s milodary keramickými tak i s milodary nekeramickými, také ve slavnostních oděvech, které často byly ozdobeny honosnými šperky. Byly ale nalezeny také hroby bez milodarů. Lze však předpokládat, že nádoby v nich uložené nemusely být nutně vyrobeny z hlíny ale, jak tomu bylo zvykem i v ostatních evropských kulturách, mohly být vytvořeny ze dřeva či kůry stromů. V takovém případě se nám již nedochovaly. Funerální keramika byla vyráběna specielně pro pohřební účely. Dokladů denně užívané sídlištní keramiky, užité jako milodar, nemáme mnoho. Pokud však jde o milodary nekeramické jednalo se o předměty běžně užívané za života a sloužily také jako symbol sociálního statusu nebožtíka. Šperky, jako součást pohřebního roucha či jako ozdoby vlasů vychází z jejich předcházející praktické úlohy. U některých zesnulých se v hrobové jámě našly i pracovní nástroje, pracovní pomůcky a také zbraně. Ty byly situovány u rukou nebo v místech, kde je běžně nosil mrtvý za života. To vše jasně odráží sociálně-ekonomické postavení toho kterého jedince v tehdejší hierarchii konkrétní komunity. Kromě těchto milodarů byly do hrobů vkládány také zbytky zvířecích kostí, které poukazují na masitou potravu.

Přibližně 200 let trvající postupné pohřbívání ve více či méně souvislých sedmi řadách odráželo příbuzenské, tradiční velkorodinné vztahy po sobě následujících přibližně deseti generací. Na pohřebišti, v jeho nejmladší fázi, je možné také sledovat jednotlivé skupinky hrobů s počtem jedinců od 4 do 10, které snad reprezentují samostatné rodiny. V těchto hnízdech bývá velmi často pouze jeden pohřeb dospělého muže a další hroby patří ženám, ať již dospělým či dětem, a mladším mužům. Tyto samostatné skupiny hrobů zřejmě patří součastníkům, kteří snad nežili přímo v areálu opevněné osady, ale mimo ni. Fakt, že obyvatelé osady umožnili pochování těchto „cizích“ jedinců na společném pohřebišti, ovšem jen izolovaně, dokládá jejich vztahy k okolnímu, zřejmě podřízenému obyvatelstvu (Olexa 2002, 65-66).


4. 1. 2 Vylupování hrobů

Strach z mrtvých nebo snad i jiné, nám doposud neznámé důvody vedly pozůstalé k dodatečnému otevírání hrobů. Přibližně polovina hrobů dospělých jedinců byla vykradena. Dětské hroby však druhotně porušované nebyly (Olexa 1992, s. 194).

K druhotnému otevírání hrobů mohlo docházet jak z důvodů vykradení inventáře, které bylo běžné v souvěkých kulturách např. na jihozápadním Slovensku, nebo ze strachu před návratem zemřelého zpět mezi živé (Olexa 2003, s. 83). Při zásahu docházelo k přesunutí kostí do sekundární polohy nebo také až k jejich vybrání z hrobu. Jako příklad lze uvést ženský hrob č. 56 kde došlo k vyzvednutí stehenních kostí a zavalení hrudě kamenem (Tab. XI). Mnoho hrobů utrpělo také druhotnými zásahy v časově velmi krátkém horizontu po jejich uzavření. Z faktu, že hrob byl druhotně otevřený však nelze s jistotou tvrdit, zda motivem byla primárně vyloupení hrobu, o získání cennějších předmětů se kterými byl nebožtík pohřben, nebo zda se jednalo o povolený pohřební akt. Druhotné otevření hrobu a vyjmutí milodarů mohlo také souviset s magií a vírou v kontakt se světem mrtvý (Olexa 2003, s. 83). Znaky takového druhotného zásahu z prvních 150 hrobů nese celá třetina z nich. Vykradači cíleně vytvořily výkop přímo do prostou hrudě a hlavy, vyzvedly cenné předměty a následně také poměrně často úmyslně zpřeházeli kosti. Po tomto zásahu byl hrob opět zasypaný. Nelze však počítat s tím, že by se jednalo pouze o vylupování hrobů z cílem získat lehký zisk jelikož máme doloženy množství hrobů jež sice byly vykradené a však jejich bohatý inventář zůstal uložen v hrobové jámě. Podle předběžné analýzy patologa I. Prasličky, přítomného při zkoumání několika hrobů, proběhl takový zásah 3 až 4 měsíce po pochování jedince. Mohlo by se tedy jednat spíše o projevy kultovních představ, např. o víru ve vampirismus.
4. 1. 3 Pohlaví a věk pohřebných

I když se nám velké množství skeletů zachovalo v dobrém stavu, nebyl do dnešních dnů vypracovaný antropologický rozbor kosterních pozůstatků. Z předběžných průzkumů můžeme říci, že na pohřebišti je vysoký počet mladých jedinců a dětí. Více než polovina z celkového počtu prvních 150 hrobů jsou jedinci mladší dvaceti let. Hroby s jedinci starších čtyřiceti let máme pouze dva. Na základě prvotních pozorování zde uvádím graf, jež uvádí staří jedinců z pohřebiště Nižná Myšľa pochovaných v prvních 150 hrobech:





Yüklə 1,53 Mb.

Dostları ilə paylaş:
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   12




Verilənlər bazası müəlliflik hüququ ilə müdafiə olunur ©www.genderi.org 2024
rəhbərliyinə müraciət

    Ana səhifə