Habeo adj rtf #

kou ! A okamžitě po doteku přestal jsem vidět svýma o

ima a díval se blešíma !
Mezi půdní veteší bylo totiž staré křeslo a do něho se dědek zasunul jak briliant do portfeje . Bylo mu šestaosmdesát a cenu . Ten , kdo měl totiž začátkem padesátých let svýho rudýho dědka , mohl si od něho odvodit ryzost své příslušnosti k vítězné třídě , jakousi autenticitu své přináležitosti .
Přicházel jsem za svou milou ve smluvených hodinách , abych nenarušil přísný pracovní harmonogram , na nějž dohlížel její pasoň , elegantní a nepodplatitelný Žánmaré , který rovněž bydlel na Francouzské , jen o pár domů výš . A zcela výjime

ně se ukázal i Gabén , vrchní pasák a správce všech pasoňů , který už ale nebydlel na Francouzské , ale v rodinné vilce v Žabovřeskách , vilce , co před ním patřila jinému vrchnímu pasoňovi , jenž kádrový původ a nenapravitelnou slabost pro odcházející spole

enské třídy . Ale to odbo

uju .
lekl jsem se Jo , vybral jsem si tě , kamaráde , tak musím snášet tvý vrtochy a pak mi vysvětlil , co jsem stejně věděl : když jsem se rozhodl utéct sám a nechat tam ostatní na pospas a na holi

kách , když jsem se rozhodl opustit ty , k nimž jsem osudově přináležel , znamená to , že jsem je zradil : buď jsem je měl všechny vyvést z pasti , z toho všivého sanatoria , anebo tam zůstat s nima Nezmýlil jsem se v tobě , Petře , ty neutíkáš přede mnou , ty utíkáš před nimi , ty utíkáš před sebou , tak běž , utíkej , zdravím tě , korunní princi , všechnys je zradil , všechny opustil , budu se těšit na tvůj návrat okýnka šumperského autobusu byla zalepená námrazou a jen jsem dosedl , roztřásla mě zima , a když jsem pak v Šumperku

ekal na olomoucký přípoj , žhnul jsem už jak vlákno v žárovce , hořel jak smolná lou

, a za mnou stála hradba jesenických lesů : střídavě bílá , střídavě

erná , cvak : viděl jsem negativ , cvak : viděl jsem pozitiv později mi vysvětlili , že těžký zápal plic , který jsem si přivodil svým zoufalým útěkem ze Švarcbildu , mi vykurýroval všechna žloutenková rezidua , a to prý se stává , že jedna záludná nemoc doléčí druhou , takže jsem nejspíš jediný absolvent té žloutenkové epidemie z počátku padesátých let , co přežil bez újmy na játrech , jinak už nevím , co bych dodal , s Danielkou jsem se už nikdy neviděl a s generalissimem taky ne v pátek ve

er jsem přijel ze slušovického školení pracovníků v živo

išné výrobě , a když jsem po Kope

né vylezl na Pekařskou , vidím , že větší část ulice zas za ten týden sta

ili rozkopat a pokrýt špinavým bedněním , a chvíli mi trvalo , než se mi podařilo prokli

kovat mezi rigoly a lešeními , maminka mě už netrpělivě o

ekávala , protože je zvyklá , že jí vždycky z cest přivezu nějaký dáre

ek , stejně jako ona nám vždycky vozívala , když jsme s bráchou byli malí a

ekali netrpělivě na její návrat , seděla v televizním křesle , stáhl jsem jen zvuk a nechal obraz a posadil se vedle ní ( běžel její oblíbený seriál Dallas anebo podobná hovadina na vídeňské televizi , když jsem nebyl doma , přes celý den a repetila se svými oblíbenými rakouskými komentátory a moderátory , a když se na obrazovce objevil prezident Mitterrand , přivítala ho perfektní francouzštinou , a když Reagan , pokřikovala na něho nejlepší stratfordskou angli

tinou , teď na stará kolena z ní tekla franština a něm

ina s angli

tinou jako plzeň a smíchov a starobrno ze tří píp v hospodě U zelené žáby ) stáhl jsem zvuk , nechal obraz a vylovil ze svého cestovního vaku pláca

ku staré myslivecké , to byl dárek , který maminka vždycky nejvíc ocenila , cvakli jsme si , a když jsme pak chvílu jen tak seděli , povídám Mami , prosím tě , nevzpomínáš si , jak to tenkrát všechno bylo , když jsme chytili tu infek

ní žloutenku ? Myslíš tu infek

ní žloutenku , povídá maminka , ale to už je přece dávno , že jo Takových dobrých pětatřicet roků A není to dýl ?

Když přišel podzim toho předposledního roku té druhé války , koupil jsem balicí modrý papír , nitě , klubka nití režných , lepidlo a celou neděli jsem na podlaze , zatímco cikánka chodila pro pivo , lepil a sestavil draka , utáhl váhu z nití , aby drak stoupal přesně vzhůru na nebesa , a pak jsme rychle udělali dlouhý ocas , na provaz cikánka , jak jsem ji to nau

il , vázala holubi

ky z papíru , a tak jsme se vydali spolu na Okrouhlík , a když jsem vyhodil draka na nebesa a povolil nitě a pak chvíli držel režnece v prstech a táhl , aby drak se vzepjal a stál nehnutě na nebi , jen ocasem vlnovitě vytvářel písmenko S , cikánka měla dlaně na celé tváři a nad prsty byly ty její rozevřené udivené o

i . . . A pak jsme seděli a já jsem povoloval režné nitě , a dal jsem podržet cikánce draka na nebi , a cikánka kři

ela , že drak ji vytáhne na nebesa , že cítí , že letí vzhůru do nebe tak jako Panenka Maria , držel jsem ji za ramena , že když tak vzletíme spolu oba dva , ale cikánka mi vrátila klubko nití , a tak jsme seděli a cikánka o moje rameno , a já jsem najednou si usmyslil , že pošlu draku psaníčko , a dal jsem podržet cikánce nitě , ale cikánka měla znovu hrůzu , že drak ji vezme na nebesa a že už mne nikdy neuvidí , tak jsem zarazil do země klacík , na kterém byla navinuta režná nit , vytrhl jsem z notýsku stránku , natrhl , zasunul za nit , a když jsem zase vzal klubko do prstů , cikánka kři

ela , vztahovala ruce po psaníčku , které trhavým pohybem se vznášelo po niti vzhůru , cítil jsem v prstech , jak drak táhne , jakýkoliv náraz větru tam nahoře přes moje prsty mi vcházel do celého těla , a když psaníčko dorazilo až k váze draka , cítil jsem ten dotyk , a celý jsem se zachvěl , a najednou ten drak byl Bůh a já jsem byl Syn boží , a ta nit byl Duch svatý , po kterém

lověk vchází ve styk , důvěrný dotyk a hovor se samým Bohem . Tak jsme pouštěli ještě několikrát draka na nebesa , cikánka se osmělila a držela nitě a celá se třásla tak jako já , třásla se nad tím , jak se otřásal i drak v náporech větru , držela nit na prstíku a kři

ela nadšením . . .

se zaleskne hřbet vzácný knížky a já i nastražený> jen pro ni , otírám desky o zástěru , rozevřu a přivoním k textu

socialistický práce , sklep bych istej> , každej den bych už ve dvě

Jedno jsem věděl bezpe

ně , že ta moje mašina , ten můj lis stárnul taky se mnou a měl jsem vypočítaný , až já půjdu do penze , tak taky ten lis bude odepsán , amortizován , taky půjde do morální situace protikladů , a bude autogenem rozřezán a poslán do sběrny starýho kovu , aby odtud byl poslán jako šrot do hutí , a tam roztaven neznámo kdy neznámo kde , ale ur

itě někdy a někde , aby pak sloužil jako základ tavby , do který se přimísí ušlechtilý kovy a přísady , a stářím umořenej kov slaví vzkříšení , tak jako všechno v přírodě , aby z toho mýho lisu se stala anonymní ocel , nebo surový železo . A tak jsem si šetřil , ukládal jsem si peníze protože já jsem měl takovej zvyk , že já jsem musel utratit všechny peníze co jsem míval u sebe , ale na tohle jsem peníze mít musel . . . abych si koupil ten můj lis v penzi a opatrně ho celej přenesl někam tam , kde budu už jen sám , a taky v penzi jen se svými knihami a lisem , se kterým každej den udělám jeden balík , takovej balík , do kterýho dám všechnu svoji imaginaci , všechnu svoji inspiraci , všechen ten den mnou sebranej a vybranej ten nejkrásnější starej papír , kterej bude ve svým prostředku text o kterej jsem okem zavadil nebo si na něj vzpomněl , a obalím ten balík na stěnách tak , jako bych byl výtvarník kterej udělal návrh na obálku nový knížky . . . Na tohle každej ve

er , když sedím doma na stoli

ce , myslívám , hlava se mi níží a padá , dotýkám se nakonec ústy kolena a tak si zdřimnu , někdy spím až do půlnoci v takovým snění , probudím se a zdvihnu hlavu z kolena a na nohavici mám mokro slinami , docela mívám promáčený koleno , jak jsem se tak do sebe schoulil jak dřevo houpací židle , poněvadž jsem sám a můžu si dovolit ten luxus bejt opuštěnej , ale to je to , já opuštěnej nejsem , já jsem pouze sám , a jsem hrdej a frajer nad tím že jsem tak sám , že jsem v zalidněný samotě , protože jsem furiant věčnosti a nekone

na , a nekone

no a věčnost miluje asi jen takový lidi jako jsem já .
A když jsem dodělával třetí balík , a když jsem nesta

il odhánět masařky , ty děsný mouchy , který vířejí a jako šílený bzučí a trhavými pohyby div

lověka neomráčí , tak obklopen zlatými a kovově modrými mouchami jsem lisoval řeznickej papír , najednou < koukám , že mám vidění , z toho

tení , a z hladu po tištěným papíru> se mi zjevil krásnej mladík s líbeznou tváří Syna božího , a já jsem hned poznal že to je Kristus , a vedle něj pak se postavil starej usměvavej čínskej filozof s ohromnými ušními lalůčky a tak tam stáli , postavili se , když jsem se naklonil pro tu rozkládající se krev obsypanou zlatejma a kobaltovejma masařkama , tak mi zmizeli , ale jak jsem se narovnal , tak zase ty dvě postavy stály , abych si je porovnal , a já jsem se nedivil , já jsem se nepodivil , protože i moji dědkové a pradědkové , jak tak pili kořalku a lajdali světem tak se jim taky zjevovaly bytosti dávno mrtvý anebo pohádkový , můj praděde

ek ještě potkával rusálky a můj děd fojrmany a vodníky , kdežto já že jsem byl proti svý vůli vzdělanej , tak mně se

asto tady ve sklepě nebo na stropě mý postele na fošnách na kterejch ležely ty metráky knih , tak mně se zjevoval Schelling a Hegel , stejně ve stejným roce narozený , na koni se mi zjevoval Erasmus Rotterdamský jak jde a přitom si dělá poznámky do sešitku , a tak jsem se ani nepodivil , jen jsem viděl , jak ty dvě postavy který se mi dneska zjevily při tom nakládání krvavýho papíru se svým opakem doplňují , najednou mi došlo , že docela jinačí filozofii musí mít mladík třicetiletý a docela jinačí starý pán hodně přes šedesát , nakládal jsem zatuchlý krvavý papír se zbytky páchnoucího masa a jasně jsem

etl z těch dvou postav a viděl jsem , jak Kristus pořád jde do kopce , ale Lao - cž jak stojí na vrcholku a smutně se rozhlíží , viděl jsem vážnýho Krista se zasněnou , skoro přísnou tváří rozhorlenýho mladýho muže kterej chce změnit svět , ale sou

asně jsem chápal starce s naprasklým úsměvem , který docela rezignovaně se rozhlíží a návratem k počátku chce podšít svoji věčnost , viděl jsem , jak Kristus zaklíná skute

nost směrem k zázraku , zatímco starý římský filozof svým u

ením naplňuje pouze přírodní zákony a dospívá tak k u

ené nevědomosti , nakládal jsem plnýma zakrvácenýma rukama i ty šílené mouchy které vydávaly tak vysoký tóny a v tolika hlasech že vzduch sklepa duněl a řin

el a masařky i s mýma rukama obsypávaly papíry v korytu lisu , a když jsem stisknul knoflík tak zůstávaly a tlakem se nechávaly vylisovat i s masem do kterého kladly vajíčka , rodily rovnou do smrti ty svý hnusný vajíčka podobné jikrám anebo hnidám vší , tak jsem stál , po lokty a s rukama od krve , s obli

ejem plným rozpláclých much , s krvavými

mouhami , ale slyšel jsem drahocenný hlas , svůj vnitřní hlas , ten hlas na který jsem

ekával dlouho a který vždycky přicházel docela ne

ekaně , docela když jsem ani nedoufal že bych mohl ten vnitřní hlas ještě spatřit , viděl jsem jak Kristus je plný maniakální rozhorlenosti , zatímco vedle něj stojící stařec je opuštěný a plný tichého pohrdání , viděl jsem jak kolem Krista je neustále skupina mladých mužů a jak za ním se táhnou mraky lidí , zatímco Lao - cž stál , opuštěný a samotář , hledající hrob do kterého by si důstojně ulehl , viděl jsem , zatímco stěna lisu stiskla teď desku a mezi pevnou stěnou krvavý papíry tak , až se slisování vyronily páchnoucí krůpěje krve , viděl jsem Krista stát a plného rozhorlený extáze , zatímco Lao - cž v hluboké melancholii se opíral o pohrdání a nezájem , viděl jsem Krista jak přenáší pln víry hory docela bezelstně , zatímco Lao - cž sleduje a pak spravuje síť nepolapitelného intelektu , viděl jsem Krista jak ukvapeného výrobce syntetických soudů , zatímco Lao - cž vytváří soudy analytické , viděl jsem Krista jako spirálu , Lao - cže ale jako kruh , viděl jsem konfliktní a dramatické situace Krista , ale morální situace protikladů Lao - cže . A stěna koryta opět se odtáhla a do prázdného lože jsem kladl další krabice provlhlé krví a výpary masa , krvavé papíry , abych i trošku je zpestřil , aby jen tak to krvavé zboží nešlo do stoupy , doprostředka jsem uložil rozevřenou Sextánku od Neubauera , a když jsem celé koryto vystlal krvavým papírem , zastyděl jsem se , rozhrnul jsem krvavýma rukama krvavé papíry a pietně jsem tam položil rozevřenou Metafyziku mravů od Immanuela Kanta , který mne navštěvoval a zjevoval se mi ve světlíku , když v podve

er jsem tam někdy postával a díval se světlíkem , šachtou šesti pater do kousku ve

erního nebe zdobeného hvězdami . . . a stisknul jsem knoflík a do sklepa za

ala drobnými krůčky sbíhat zelená ,

ervenými květinami zdobená sukně , pak ještě tyrkysově zelená sukně , a do sklepa seběhly dvě cikánky , ty mě navštěvovaly taky tak jako nějaký zjevení , vždycky přišly když jsem je ne

ekal , ale když přišly tak já nevím pro

, měly mne tak nějak upřímně rády , byly to naše sběra

ky starýho papíru , od rána s loktuší tak postaru na zádech v plachtě nosily ve velkým předklonu starej papír , a jak mohly tak utekly tomu svýmu pasákovi , sem do sklepa , lehly si do suchýho papíru , hihňaly se , kouřily a krchtaly , všechny cikánky pořád krchtají , a všechny po dvacet pěti , a všechny ale mají krásný veliký o

i jako srnky , postřelený laně . A já jsem jim dal mazanej chleba a salám , takhle loktem jsem jim ho vykulil z aktovky a rozhodily ruce a zase se smály a spráskly rukama a dřív mi chtěly se za to odměnit , vyhrnovaly sukně a bezelstně nastavovaly na snědém břichu fialové pohlaví a pobízely mě dětinsky . . .

A ten gigantickej hydraulickej lis v Bubnech mi řekl , že je konec i tomuhle drobnýmu štěstí , protože už nikdo nebude mít

as o

ima jet do papíru a vyhmátnout ty perli

ky na dně , nikdo ale nebude mít

as , ještě za tepla odnýst takovou vzácnou knihu a za tepla ji předat , a za tepla se pokochat tím , že jsou ještě na světě lidé , kteří mají taky rádi knížky a knížkama žijí a z knížek se stávají lepšími , dokonce že knížkama lze se zachránit od přirozený smrti , a jedině knížkama , ne každejma , ale těma pravejma se dostat na práh tajemství

lověka i světa . A pracoval jsem dál v tom sklepě a dál jsem rukama nakládal starej papír , ale pořád jsem

i plný> světla , tam v Bubnech kolem tý mašiny jako kolem zlatýho telete bylo samý světlo , zasklenýma stěnama tam vcházelo slunce a ti mladí lidé se tam třpytili , zářily tam svetříky zelený a modrý a

ervený a žlutý , a krásně ladily s modrejma džínskama , já jsem si myslel že ty džínsky jsou jen na sobotu a neděli na vejlety , ale tihle mladí lidé v nich pracovali . A když jsem se dozvěděl že ti nejlepší uzavřeli brigádu socialistický práce , že jsou všichni ve Svazu mládeže , pak už jsem se vůbec nedivil , že podnikovej autobus každej pátek vozí tyhle mladý lidi na rekrea

ní chaty do hor a k jezerům a v zimě na lyže , že tihle mladí lidé , tihle bali

i nosí takový svetříky do práce , jako za mejch mladejch let to mělo v našem měste

ku pár lidí , a do hor a na víkend jezdili jen studenti a tak vzácný páni .
ustupující francouzští vojáci se neměli kde najíst , napít , odpo

inout si , museli se , sevřeni z boků odpo

atou ruskou armádou , vracet koridorem , který jim poskytoval jen zkázu . Obrázek generalissima blátem a v pravé panence hřebík až po hlavi

ku . Generalissimus kouřil dýmku a usmíval se jako otec všech sirotků , šlechetnost sama .

Není tady bezpe

no . Paní Hrycová takřka přepychově . Nábytek byl sice starý , odřený , potahy vyspravované , ale byla to kompletní ložnice s širokou postelí , skříní , stolem , křesílky a pohovkou .

A zejména to není povinné jen proto , že jsem náhodou žena . Samozřejmě ani muži , jak doufám z celého tohoto svěžího dílka vyplývá . Ještě bych chtěla podotknout pár mali

kostí , abych předešla zkreslení některých pasáží :

řekl Abeovi hlas chladný a kritický . A teď ,

lověče ; kdyby ta zvířata na nás šla , - co potom ?

Tak tady je Atlantis a Lemurie . To rozdělení , administrativní , kulturní . . . " . . . a národní .
Na celý dům lehne tragické ticho ; v ordinaci se bez hluku odehrává něco těžkého , tlustá veselá služka chodí po špi

kách , An

i i plné> slz a prsty se jí třesou . Doktor vrazí do kuchyně , s křikem žádá rum , víno nebo vodu , a dvojnásobnou hrubostí zakrývá mu

ivý soucit .
Ejhle , světlý stín vyklouzl z domu a míří do zahrady . Je to An

i , není svle

ena ani , ale tiskne ruce k skráním , neboť na pal

ivém

ele ruce chladí ; a štká ještě posledním dozvukem pláče .
" Ještě tohle . Od nějaké doby . . . asi půl roku nebo tak . . . dopal . Víte , něco jim ruší hovory .
Myslíte , že přeháním ? všeho . Vyhlaste pro švandu válku Francii .
Nemohl bych však o všech

tyřech zvířatech říci , že by pohled na . ně budil hrůzu , a muž , který byl nalevo ode mne (

ili po pravici Sedícího ) a držel v ruce knihu , mi připadal krásný a ušlechtilý . Hrůzný mi zato připadal ten orel na protější straně , zobák dokořán , zježené peří připomínalo šupiny brnění , drápy k letu . A u nohou Sedícího , pod prvními dvěma figurami byly další dvě , býk a lev , a jedna z těch stvůr držela v drápech a druhá zas v kopytech knihu .
" Mě něco napadá : Secretum finis Africae . . . Ale kdyby tomu tak opravdu bylo , pak v posledním slově by první a šesté písmeno , a vskutku tomu tak je . jak vidíš , je tu dvakrát symbol Země . A první písmeno prvního slova .
Nevěděl jsem , jaký symbolický kli

použít k jeho

tení , a chvěl jsem se obavami i studeným průvanem , který táhl škvírami ve zdi . Lev , kterého jsem viděl , špi

atých zubů a hlavu šupinatou jako hadi , jeho mocné tělo stálo na

tyřech prackách s ostrými a krutými drápy a svým rounem se podobalo kobercům , které se později dovážely z Východu , pod jeho nazelenalými a rudými šupinami se rýsovala strašlivá , mocná kostra , žlutá jako mor . Žlutý byl i ocas , přes hřbet se kroutil až k hlavě a kon

il

ernými a bílými chumáči .
Roztržitě naslouchal ře

em , které se tu vedly , ob

as se sarkasticky zasmál na adresu papeže nebo zamru

el na souhlas s rozhořčenými výkřiky svých spolustolovníků . Jinak ale dbal jen o to , aby od omáček a od masa , které si neustále strkal do bezzubých , zato však la

ných úst ; Jen jednou se obrátíl na svého souseda , a to aby pochválil nějakou pochoutku .
Dále jsem se do

etl , že virtus aestimativa neboli lidskému duchu vlastní soudnost je uložena v zadní části střední komory encefalu ( co to asi je ? říkal jsem si ) a intentiones u smysly vybavených objektů , a je - li touha po smysly vnímaném objektu příliš silná , zmíněná soudnost je uvedena ve zmatek a kochá se pouze přeludem milované bytosti . Pak se zanítí celá duše i tělo , smutek střídá radost , jak horkost ( která v okamžicích zoufalství sestupuje do hloubi těla a ochlazuje pokožku ) v okamžicích radost stoupá na povrch těla a zaněcuje tvář .

Ale to jsou jen staré mnišské žvásty . Pavel se zkrátka stal opatem a Robert z Bobbia dostal po něm místo v knihovně , neduhem , který ho užíral , a vědělo se , že není schopen řidit osudy opatství , a když Pavel z Rimini zmizel . . . " " Zemřel ? "
Ježíš mezitím pojídal osla , svatý František vlka , Ábel ovci , Eva murénu , Jan Křtitel kobylku , faraó chobotnici ( pochopitelně , řekl jsem si , ale pro

? ) a David hltal španělské mušky a pak se vrhl na děv

e nigra sed formosa , zatímco Samson hryzal zadek Iva a Tekla s řevem prchala a za ní se hnal chlupatý

erný pavouk . Všichni už byli ur

itě namol a někteří uklouzli v kaluži vína a jiní zas spadli do hrnců a tr

ely jim z nich nohy zkřížené jako dva klacky a Ježíš

erné> a rozdával listy knihy a říkal : " Vezměte a jezte , toto jsou hádanky Symfosiovy , mezi jiným o rybě , která je božím synem a vašim Spasitelem . " A všichni se napili , Ježíš sladkého , Jonáš marsického , farao sorrentského ( pro

? ) , Mojžíš gádského .

A všichni děkovali opatovi za krásnou slavnost a prokazovali mu své přátelství a dobrou náladu tím , že do něho strkali , kopali , strhávali z něho šat a sráželi ho na zem , šlehali mu prut pruty a on se smál a prosil je , aby ho nelechtali . Á obkro

mo na koních , jimž z nozder šla síra , vešli bratři chudého života a u pasu zlata a s jeho pomoci

inili z vlků beránky a z beránků vlky a císaři je korunovali se souhlasem shromáždění lidu , který pěl chválu na všemohoucnost boží . " Ut cachinnis dissolvatur , torqueatur rictibus ! " volal Ježíš a mával trnovou korunou .
Radši nedal nic . Šla jsem pomalu přes Poříč do Karlína , pořád mi napadalo něco z minulosti , až jsem na cucky a najednou jsem nevěděla , co s tím . Jenom jsem věděla nabeton , že bych nechtěla , aby se moje buržoazní mládí vrátilo .
Všichni byli na ve

eři a bojovali o každé rajské jablíčko . Než jsem to všecko vyjednala ,

eři sežranou> , nechali mi jednu smutnou rybi

ku s o

i

kama vytřeštěnýma do věčnosti . Za ten zájezd jsem zhubla do tvaru špejle , ostatní na tom nebyli o moc líp .

Andula si umyslela , že vydrhne

erná prkna na podlaze v kuchyni do běla . Hugo od šmirglpapíru , matka vystýlala šuplata

istýma novinama a tvářila se jako jezulátko . Musela jsem se přemoct , abych jim nekazila náladu , vzala jsem Andule rejžák , ať si jde radši dělat manikúru nebo vyšívat ty svoje šišatý Pé , nad rejžákem můžu hekat a být namíchnutá , nepozná se pro

.
A tu noc a potom ty noci další jsem snil a sníval , pak i ve dne , když nebylo co dělat , a já jsem musel dělat , jako že něco dělám , když jsem

istil sklenice a díval jsem se proti světlu a kladl jsem si sklo na o

i a viděl skrz ně na druhou stranu na roztříštěné náměstí a morový sloup a nebe a na něm mra

na , i za dne jsem sníval o tom , jak lítám nad měste

ky a městy a vesnicemi a městysy , jak mám nekone

ně velikou kapsu a jak nabírám plné hrsti mincí a házím je na dláždění , vždycky je rozhazuji jako rozséva

obilí , vždycky ale za záda chodců nebo jen tak stojících , plné hrsti drobných a vidím , jak skoro nikdo neodolá a sbírá ty šestáky , jak jeden do druhého beraní hlavami , a jak se hádají , ale já už letím dál a dělá mi to dobře , i ze sna jsem polykal blaženě , když jsem nabíral z kapsy ty hrsti a házel je dalším a dalším skupinkám za záda , a peníze s řinkotem cinkaly a rozkuláčívaly se , a já jsem měl tu schopnost , že jsem jako v