Didaktika. Esk. Ho jazyka 0012pdf sxw

zařazena mluvnice. Janů její didaktický systém odmítal. Mluvní cviky

považoval za hlavní metodu osvojení spisovného jazyka. Žák si měl vy-

tvářet  nápodobou  návyk  užívat  především  spisovných  tvarů.   Janů  ve

svém spisu zdůrazňoval např. induktivní postup, přihlédnutí k psycholo-

gii žáka, utváření některých dovedností, v mnoha případech navrhoval

jisté zmechanizování vyučovacího postupu.

V roce 1903 začala vycházet nová trojdílná Cvičebnice jazyka čes-

kého pro školy obecné Josefa Müllera (na prvním vydání s ním spolupra-

coval J. Jursa).  Podrobněji ODKAZ 11. Učebnice se výrazně opírala

o názory  A.  Janů,   přihlížela  i  k dobovým  pedagogickým  a psycholo-

gickým výzkumům. Znamenala pokrok proti zastarávajícím učebnicím

Šťastného – Lepaře – Sokola. Müllerovy učebnice se užívaly ještě ve

20. i 30. letech 20. století. Dosti podobně koncipována je také Praktická

mluvnice a pravopis pro školy obecné od J. R. Suchardy (1916). Srov.

ODKAZ 12. Také tato příručka usiluje o co nejúspornější výuku mluvni-

ce v duchu agramatismu školy A. Janů, i když sám Sucharda se na s. 3

v Úvodu staví proti některým názorům Janovým. Blíže ODKAZ 13. Ač-

koli Suchardův přístup k jazykovému systému je veskrze prakticistický

a značně laický, má autor některé užitečné didaktické nápady a přimlou-

vá se za to, aby se ve školách nemrhalo časem při dlouhých písemných

cvičeních, neboť mnohé (i z pravopisu) lze nacvičit ústně a taková forma

ústních cvičení výrazně šetří čas. 

Jiná tehdejší příručka učitele Aloise Halašky (1920) opět v duchu

dobových  názorů   předkládá  žákům  na  obecných  školách  300  roz-

manitých  vyprávěnek, které  jsou  vhodné  do hodin  mluvnice a slohu.

Ukázka jako ODKAZ 14. Autor na základě vlastní praxe propaguje na

s. 5 tento názor: „Sloh a mluvnici jsem vždy nerozlučně spojoval, pro-

bíraje učivo mluvnické vždy na podkladě vyprávěnek, abych vyhnul se

suchoparu mluvnickému“. Pro ilustraci ODKAZ 15 a ODKAZ 16.

Jako bylo v samostatné Československé republice v rámci stabili-

zace kritizováno vše, co stát převzal z dřívějšího Rakousko-Uherska, za-

čaly přibývat pochybnosti o správnosti orientace dosavadního agrama-

tického jazykového vyučování – vyučování bez mluvnice. Stále více se

usilovalo o navrácení mluvnice v jakékoli podobě do školy. Čelní stou-

penci  těchto  snah  byli  pedagog  Otokar  Chlup  a  lingvista  František

Trávníček. O. Chlup agramatické koncepci mluvnického vyučování vy-

týkal, že dostatečně nepřispívá k rozumové výchově žáků. Stejné stano-

visko zaujímali i přední představitelé školské praxe, kteří tvrdili, že jazy-

kové  znalosti  žáků  neopřené  o  mluvnickou  soustavu  nejsou  trvalé.

17

---

F. Trávníček v letech 1927 – 1932 několikrát vystoupil proti dosavadní

metodě mluvních cviků. Vyžadoval didaktický systém mluvnického uči-

va. Jeho názor posílily učebnice pro 1. stupeň středních škol vydané ko-

lektivem Bohuslava Havránka, které vyšly v letech 1933 – 1936. V nich

bylo jazykové učivo do didaktického systému již uspořádáno. 

Velmi naléhavě na dosah systematické školní výuky češtiny jako

mateřštiny  poukazovali  také  ostatní  členové  Pražského  lingvistého

kroužku, konkrétně i jeho zakladatel Vilém Mathesius. Ve stati O poža-

davku stability ve spisovném jazyce, která vyšla v rámci významného

sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (Praha 1932), na s. 26 vy-

zdvihuje: „Dnes se situace spisovné češtiny liší od analogických situací

starších a vytříbenějších jazyků spisovných pouze v jednom důležitém

momentu vnějším. Je to velký význam školy pro její stabilizaci. Úkolem

školy není jazyková teorie, nýbrž jazyková praxe, ale taková praxe se

musí opírat o určitou kodifikovanou jazykovou normu. (...) Aby škola

netápala, je třeba vytvořit kodifikaci dnešního jazykového úzu a udr-

žovat péči o jeho další vývoj.“

Došlo k tomu, že osnovy z roku 1933 daly jazykovému vyučování

potřebný  mluvnický  základ.  Proti  této  koncepci  vyučování  vystoupil

v roce  1934   čelný  pedagog  univerzitní  profesor  Václav  Příhoda.  Vý-

znamnějšího zastánce však nenašel. Doba, kdy byli učitelé přesvědčeni

o nefunkčnosti mluvnické soustavy ve výuce v 1. – 5. ročníku obecné

školy,  naštěstí  již  pominula,  zatímco  názor,  že  vyučování  mateřštiny

s mluvnicí je nezbytné od samého počátku seznamování dětí ve škole

s češtinou, se stal samozřejmostí.

V roce 1948 bylo přistoupeno k redukci mluvnického učiva v osno-

vách. Redukce obsahu pokračovala i v roce 1954, systém mluvnického

učiva byl však zachován. Příčinou redukce učiva bylo poukazování na

to, že hlavní potíže vznikající při osvojování jazykového učiva jsou dány

jeho neúměrnou kvantitou. Otázkou zůstává, zda to byla jediná příčina

neúspěchů jazykového vyučování. O. Chlup viděl zdroj neuspokojivých

výsledků jazykového vyučování v tom, že se příliš soustřeďuje na vytvá-

ření mluvnických pojmů. Navrhl, aby se vyučování mluvnice na 1. stup-

ni více opíralo o psychologii. Žáci by se měli jazykové jevy učit nejprve

pozorovat, pak rozlišovat a tím poznávat. Teprve potom, až o nich získa-

jí určitou představu, by měla nastoupit systematizace poznatků doprová-

zená jazykovou teorií s vyústěním v příslušné poučky.

B. Havránek naproti tomu tvrdil, že předmětem výuky mateřského

jazyka musí být od počátku poznání jeho systému. Tento názor sdíleli

18

---